Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction parodie » Golden gate 10 - U sedmera trpaslíků nutno míti z pekla kliku

06.09.2013 (12:30) • Hanetka, MisaBells • FanFiction parodie • komentováno 6× • zobrazeno 2340×

10. kapitola – U sedmera trpaslíků nutno míti z pekla kliku

Seděl snad na té nejmenší židličce na světě a čekal, až se ta hromada pidi tělíček od sebe oddělí a vyřknou ortel. Pořád přemýšlel, v jaké verzi pohádky je, že má princ plnit nějaké zatracené úkoly. Možná od Němcové? Spíš od Grimmů, to byli šarlatáni a pisatelé hororů. Jeden – ten bez vousů a s ušiskama tak velkýma, že se mu nevešly pod čepičku – seděl naproti němu a sledoval ho knoflíkovýma očima jako ostříž. Neúčastnil se diskuze, protože podle toho věčně zamračeného trpaslíka byl moc zbrklý a mladý na řešení tak důležité situace s úkoly.

Malej se vztekal, dokud ho neukonejšili, že hlídat prince je děsně důležitá věc a nemůže ji dělat nikdo jiný než on, protože oni mají brýle a špatně vidí. Nechápal, jak jim to mohl sežrat, protože brýle měl jen jeden, ale mrňous se uklidnil, založil si ruce jako vyhazovač před barem a marně se snažil předstírat, že má svaly a nebojí se je použít. Tak tam spolu seděli a Jasper zpočátku zkoušel navázat kontakt, ale malej se pokaždé přikrčil a čepička na hlavě se mu zvedla tak vysoko, až s ní šimral strop. Pro dobro obou to Jazz vzdal.

„Vopruz, co?“ sykl Jasper k malýmu a ta jeho čepička udělala tu věc s vojenským pozorem. „Nevztekej se, já jen, že tě takhle odstřihli a musíš tu sedět na hanbě.“

„To není hanba. Tohle je děsně důležitá funkce!“ bránil se malej a uši mu zrudly. „Dělám to, protože chci. Kdybych nechtěl, tak tu nejsem.“

„To je jasné,“ tišil ho Jasper. Možná, že když ho rozhodí, mohl by popadnout tu zpropadenou holku, co asi nikdy neslyšela o otráveném jablku, a zmizet. „Ale stejně…“

„Taky ti můžu dát úkol. Není těžké ho vymyslet, abys věděl. Klidně hned!“ machroval malej a nenápadně kmitl očičkama ke svým bratrům, jestli ho náhodou omylem neslyšeli.

„No, to těžko. To oni jsou tu šéfové, jak vidím…“ rýpl Jasper.

„Můžu!“

„Jo? Dokaž to!“

„Nechci,“ couvl malej.

„Protože nemůžeš,“ hicoval ho Jasper s dobře ukrývaným úsměvem.

„Můžu!“

„Dokaž to,“ zopakoval.

„Tak třeba…“ Nejmenší trpaslík se zamyslel a rozhlédl se po místnůstce. Pak se mu rozzářily oči a malým baculatým prstíčkem ukázal ke krbu. „Vymeť z krbu popel!“ zavelel a Jasper vstal.

Diskuzní kroužek to ani nezaregistroval, dokud Jasper neměl popel v kyblíku a spokojeně se nekřenil.

„Co mu je?“ zajímal se jeden ze starších. „Proč se kření?“

„Dostal jsem úkol,“ oznámil Jasper hrdě a šest trpaslíků s hrůzou zařvalo, než se otočili k malému bráškovi.

„Tys mu dal úkol???“

„Já? Ne…!“ bránil se malej.

„Nekecej, Šmudlane!“

„Ale on mě vyprovokoval!“

„Dal jsi mu úkol! Už máme jen dva, ty ňoumo!“

„Nejsem ňouma!“

„Jsi deb…“ začal ten s rudým nosem.

„Kejchale!“ okřikl ho jinej. Jasper se z toho málem potrhal smíchy. I trpaslíci si nadávají do debilů? Paráda!

„Debyslící ďouba…“ dokýchl trpaslík a omluvně pokrčil ramena.

„Ale von do ničeho neďoubá, Kejchale!“

„Ne ďouba, ale ďouba!“ vysvětloval Kejchal.

„Jo ňouma,“ pochopil konečně ten vzteklej. „Tak to jo. Tos trefil.“

„To jsem ale říkal už já!“ ozval se ten první, kdo označil Šmudlu za ňoumu. Nehodlal si totiž nechat ujít zásluhy.

„Tys říkal ňouma, Kejchal ďouba, tak brzdi…“ frkl vztekloun a jízlivě se ušklíbl.

„Ale taky myslel ňoumu!“

„Ale řekl ďouba!“

„Ale myslel…“

„Dost!“ okřikl je Jasper, kterému už z ňoumů a ďoubů šla hlava kolem. „Co ten další úkol?“ vzdychl, když se na něj upřelo sedm pohledů.

Trpaslík s brejličkama a nejdelším plnovousem – asi jejich tiskový mluvčí – se rozhlédl po ostatních, kteří na něj nějak divně mrkali a uculovali se, odkašlal si a prohlásil: „Spočítáš listí na té nejvyšší abies amabilis na palouku před naší chaloupkou. A mazej, ať to máš do večera hotový.“ Otevřel dveře a gestem Jasperovi ukázal ven. Absolutně zbytečně se Jasper snažil přijít na to, proč se ten malej začal lámat v pase a neuvěřitelně hýkat smíchy. Prostě ďouba.

***

Alice se už pěkně nudila. Ležet tam bez pohnutí ji pěkně štvalo. Při své mrňavé postavě měla sice pod skleněným víkem rakve docela dost místa, takže by se mohla i trochu protáhnout a zavrtět, ale bála se, že tam nechali někoho hlídat a že by si ten někdo mohl všimnout, že otrávená Sněhurka není zas tak moc otrávená. Teda, ne že by nebyla otrávená, to byla, ale nudou. Byla spíš hyperaktivní typ a ležet bez hnutí ji pěkně štvalo.

Mravenčilo ji v levé noze. A škrtil ji opasek. A svědil ji nos. A slzelo oko. A šimral ji pramínek vlasů v uchu. A chtělo se jí čůrat! Zrovna se rozhodovala, že hlídač nehlídač, prostě se na to vykašle a všechno si to podrbe a promne, když uslyšela kroky a pak klaplo víko a dovnitř rakve zavanul lesní vzduch.

Konečně, princ! pomyslela si a našpulila rty na tu vysněnou vysvobozovací pusu.

„Moc se na mě nešpul, já ti hubana nedám,“ ozvalo se zvenku skřípavým stařeckým hlasem.

Kristepane, že by ji šel zkontrolovat některý z těch pidimužů? Honem stáhla pusu do rovné čárky a dělala jako že nic. Jako že to byla jenom mrtvolná křeč. Třeba to spolkne.

„Nedělej mrtvýho brouka, na mě to neplatí. Dobře vím, že sis do toho jabka ani nekousla,“ ozvalo se nakvašeně.

Opatrně pootevřela oko – a hele! Dědeček hříbeček! „Nejsi ve špatné pohádce? Nepatříš náhodou do Mrazíka?“ vykulila oči na dědouše v hnědém hříbkovském klobouku.

„To je maskování,“ pošeptal jí a uculil se. „A já nemám konkrétní pohádku. Já tak nějak patřím skoro do všech. Radím, pomáhám, kontroluju...“

„A co děláš tady?“ zajímala se Alice.

„No...“ zrudl děda. „Trpaslíci švindlujou. Místo aby toho klu- ehm, prince, nechali odklopit víko a pěkně tě vzbudit polibkem-“ Jo! zavýskla v duchu Alice – „- zatáhli ho do chaloupky a určují mu nějaké úkoly. To není jejich práce ani právo, ale když už s tím začali... nemůžu tam vlítnout a začít dělat pořádek. Musím se ale aspoň postarat, aby je zvládl, když už jsem ho do toho zatá-ehm,“ zarazil se rozpačitě, „-když už jsem tu od toho,“ dokončil po urputném přemýšlení.

„Jaké úkoly?“ zeptala se Alice a tu informaci o zatahovaní si uložila pěkně do paměti.

„První zvrtali,“ ušklíbl se děda. „Nebo je převez. Ono ošidit Šmudlu není tak velkej problém. Jenže druhej úkol prosadil Prófa, a ten má za ušima. A vytáhli na něj chyták. Má spočítat listí na abies amabilis, představ si!“

„Ale ta přece listí nemá,“ zarazila se Alice.

„Vidíš? Že ty jsi ve škole dávala pozor, na rozdíl od něj?“ ušklíbl se děda a Alice už se ani nepodivila, do jaké školy že to chodí pohádkové postavy, že se tam učí botaniku. „On totiž bloudí po pasece a počítá listí na všech keřích a stromech, co tam rostou. Musíš mu jít poradit.“

„Já?“ podivila se Alice, ale v duchu už se těšila. Musí ale přece trochu dělat drahoty, ne? „Proč tam nejdeš sám?“

„Já nemůžu,“ vymlouval se maskovaný Baldrián. „Nemám to v popisu práce.“ To zrovna, bude jí tu vykládat, že celý ten průšvih s Apolenou zavinili sami, ne?

„Dobře, ale co když některý z trpaslíků přijde sem a zjistí, že nedělám v té vitríně exponát?“ napadlo Alici.

„Počkám tu,“ navrhl Baldrián. „A kdyby něco, písknu.“

***

Jasper si marně lámal hlavu, který z těch zatracených keřů a stromů je ten záhadný abies amabilis, a zrovna se chystal začít počítat listí na vysokánském buku (měl to být nejvyšší strom že?), když se z nedalekého křoví ozvalo tlumené: „Pssst!“

Co to… že by had? Nevěřícně se zadíval tím směrem, a když uviděl dívčí hlavu s tmavými vlasy a mašlí, jak vykukuje mezi listím a tiskne si ukazováček ke rtům, jako že ticho, vykulil oči jak tenisáky.

„Nemáš být otrávená?“ zasyčel na ni.

„To jsem, když vidím, jak umíš biologii,“ oplatila mu to.

„Cože? Co s tím má společného biologie?“ nevěřil svým uším.

„Kdybys ji uměl, nebudeš tu prohledávat stromy jako lovec orchidejí na Borneu,“ odsekla. „A pojď blíž, než si mě trpaslíci všimnou. Mám dělat zakletou, a ne tu dávat princům lekce z botaniky!“

„Tak proč neděláš?“ urazil se Jasper, ale přece jen popošel blíž. A ještě blíž. A ještě, až stál těsně u ní. Pak o kousek couvl, protože mu došlo, jako co to zezadu vypadá, že tak těsně u toho keře dělá.

„Co nedělám?“ nechápala Alice.

„Zakletou. Proč nejsi v rakvi a nečekáš, až tě vysvobodím?“

„Protože bych se nejspíš dočkala až na svatýho Nikdejše. Vůbec nevíš, jak vypadá abies amabilis, že?“

Uznal, že ta holka má pravdu, a zavrtěl hlavou. A pak ho napadlo… „Počkej, jak o tom vůbec víš? Co mi dali trpaslíci za úkol?“

„Jsem věštkyně,“ prohlásila Alice a teatrálně si položila ruku na čelo. „Co mi dáš, když ti to prozradím ?“ uculila se. Třeba by z něj tu pusu vyloudila i dřív…

„Já nevím,“ znejistěl Jasper. „Ale to bychom mohli probrat až potom. Nejdřív vyřídím trpaslíky a diskutovat můžeme po cestě domů, ne?“

„Hm. Ale mám to u tebe,“ vymiňovala si. „Nic nehledej. Je to chyták. Abies amabilis je jedle líbezná, a ta, jak známo…“

„Má jehličí a ne listí!“ docvaklo to Jasperovi. „Já ty pidimuže roztrhnu!“

„Počkám tu,“ usoudila Alice. „Kdoví, jaký bude třetí úkol. Ještě se ti můžu hodit.“

Jasper se na ni uculil a zmizel v chaloupce.

Trpaslíci nadskočili jak pumprdlíci, když tam vpadl.

„Mám to!“ křikl Jasper vítězoslavně a ten malej se zase začal tlemit.

„Tak… kolik?“ zajímal se pan brejlička.

„Žádný. Je to jedle, vy koumáci.“ Tři trpaslíci zezelenali, dva zbledli, tomu malýmu zaskočilo a začal brečet. A ten poslední brblal, že mu na to trvalo přijít moc dlouho a neplatí to. „Ale platí, chci třetí úkol. Šup.“

„Hmf… Vyjmenuj naše jména,“ plácl jeden. Brejlička ho bacil do zad se slovy: „Ty jsi hlavička!“ A tentokrát znachověl Jasper. Zvedl ukazováček a zamumlal: „Moment.“ Pak zase práskl dveřmi a hnal se ke křoví. Ta holka tam seděla na kameni a stéblem dloubala do brouka v trávě.

„Jdi jinam, tak šup… huš, ošklivko… hnědá není v módě…“ mrmlala.

„Psst,“ sykl na ni. „Nevíš náhodou, jak se ti skřeti jmenují?“

„Jako trpaslíci? No… Prófa, Kejchal, Šmudla, Rejpal, Štístko, Stydlín a… kruci, ještě ráno jsem to věděla. V té rakvi bylo tak málo vzduchu…“ Jasper nervózně přešlápl. Vážně nechtěl tlačit, ale jeden z nich vylezl před chaloupku a sháněl se po něm.

„A ten poslední?“ nevydržel to.

„Dej mi chvilku. Prófa, Kejchal, Rejpal, Štístko, Stydlín, Šmudla… a… a… Dřímal! Mám to!“ vyjekla a Jasper si poskočil.

Když to pak ze sebe vysypal v chaloupce, trpaslíci zrudli. Každý popadl něco do ruky – většinou ostrého a nebezpečného – a vyhnali ho z místnosti. Běžel jako o život.

„Zdrhej, jsou ozbrojení!“ zařval na Sněhurku, která s jekotem vykasala sukně a metelila za ním. To trpaslíky zaskočilo, mysleli si, že je otrávená, a když první zastavil, zbylých šest do něj ťuklo. Svalili se na hromadu a Sněhurka s prince získávali náskok. Sprintem běželi na opačný konec lesa.

„Co to vyvádíte?“ vyjevil se Baldrián, když doběhli na palouk s rakví.

„Zdrháme, jako co to vypadá?“ zadýchaně vyhrkla Alice alias Sněhurka a Jasper se zarazil. „To jsem si mohl myslet, že v tom budeš mít prsty. Kde je Apolena?“

„Já v ničem prsty nemám,“ urazil se Baldrián. „Já tu naopak zachraňuju, co se dá. A Apolena šla se Smrtí kmotřičkou a Sudičkama někam na flám, kdyby to bylo na ní, byli byste v pytli oba.“

„Tak zachraňuješ, jo?“ ušklíbl se Jasper. „Tak koukej trpaslíky přesvědčit, ať zahodí to železářství a chovají se slušně! Honí nás po lese jak husiti křižáky se vším, co doma našli ostrýho!“

„To by ti moc neublížilo, ne?“ nejistě se rozhlédl Baldrián, jestli se odněkud neblíží ta skvadra mrňavých vzteklých bojovníků.

„Mně ne, ale jí jo,“ kývl Jasper bradou k Alici, která tu jejich výměnu vykuleně sledovala a nestačila se divit. Takže ti dva se znají? Jak to?

„Šup do rakve,“ vzpamatoval se Baldrián a gestem hnal Alici zpátky na její Záhořovo lože. „A ty za strom a dělej, že jsi zrovna přijel na bílém koni. Mimochodem, kdes ho nechal?“

„Zdrhnul,“ ucedil naštvaně Jasper. „Nás zvířata moc nemusej. A ještě že tak, málem mě z něj kleplo. Taková jankovitá herka!“

„Nevadí, budeme předstírat, že jsi před paloukem seskočil. Tak mazej,“ popohnal ho Baldrián.

„A co trpaslíci?“

„S těma si poradím,“ mávl rukou. „Už to přehnali. Nejdřív úkoly a teď by dokonce vraždili prince, no kdo to jakživ viděl? Můžou bejt rádi, když jim sem na inspekci nepošlu Gideona. Ten by jim udělal probírku, že by se nestačili divit.“

Alice zajela do rakve jak tříska pod nehet, Baldrián přiklopil víko a Jasper se odloudal za keř. Takže teď by měl sehrát závěr ze Sněhurky, jo?  A jak to vlastně bylo? Ono se to různí… vzpomínal si, že v jedné staré knížce, co měla doma Esme, princ chtěl tu rakev vzít s sebou na zámek, což mu připadalo poněkud nekrofilní. A trpaslíci, jak ji zvedali, tak ji upustili nebo co… a tím nárazem Sněhurce z krku vyskočilo to jablko. Tahle verze se mu moc nezdála. Jednak téhle Sněhurce nemělo z krku co vyskočit a jednak se bál, že kdyby ji měli tihle trpaslíci upustit na zem, říznou s ní tak, že už se zdravá na nohy nepostaví. A to by mu bylo docela líto. Přestože byla pěkně hubatá a praštěná, moc se mu líbila.

Takže co? Nefungovala v tom disneyovském filmu jen normální pusa? Pokud si vzpomínal… Jo, to by mělo být ono. Takže pusa. Začal se těšit.

„Už,“ zamával na něj Baldrián od rakve a Jasper ‚jako‘ objevil mýtinu a na ní rakev se skleněným víkem. Přiklekl k ní, zjistil, že se na něj Sněhurka skrz sklo uculuje, tak se na ni taky zakřenil, a zrovna když chtěl víko odklopit, na paseku vtrhla trpasličí bojůvka.

„Necháš ji!“ zaječel Rejpal a mával nad hlavou vidličkou na obracení masa. Prófa výhrůžně třímal vykosťovací nůž, Kejchal, Dřímal a Štístko jehly na špízy a pak už jim asi ostré nástroje došly, protože Stydlín za záda schovával paličku na maso a Šmudla váleček na nudle.

„A dost,“ zahřměl Baldrián a trpaslíci honem vzali zpátečku. „Co vás to napadlo? Copak jste loupežníci? Na to tady v lese mají licenci jenom Petrovští! Koukejte se vzpamatovat, nebo z vás udělám sádrový trpajzlíky do zahrádky!“

Ostré předměty popadaly kolem trpaslíků do trávy a ti se tvářili, že to jakživ ani neviděli, natož aby to drželi v prackách.

„V pořádku,“ milostivě kývl Baldrián a na Jaspera houkl „A ty pokračuj!“

Jasper konečně odsunul skleněné víko, naklonil se dolů a přilípl rty Sněhurce na růžovou našpulenou pusu. Původně chtěl ten polibek jenom odbýt, ale když se mu kolem krku ovinuly dvě měkké ruce a přitáhly si ho blíž, najednou zjistil, že se mu nechce zvedat. Ta holka měla rty měkké a voňavé, a když je líbal, najednou si vzpomínal, jak chutnaly zralé jahody na pasece, které kdysi jako kluk sbíral. Přivřel oči, málem zapomněl, kde to vlastně je, a jen si to užíval, ale rozpačité pokašlávání trpaslíků a Baldriána ho přimělo se neochotně od Sněhurky odtrhnout.

„Vstávat, simulantko,“ ušklíbl se dolů na Sněhurku, které se na něj šťastně zubila.

„Jsi si jistý, že tohle řekl princ Sněhurce?“ zahihňala se.

„Princ Sněhurce ne, ale já tobě klidně. Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se trochu opožděně. Líbá tady tu holku a ani nezná její jméno.

„Alice,“ usmála se. „A ty jsi Jasper, viď?“

„Jak to víš?“

„Věštkyně, pamatuješ?“

„Tak polez, věštkyně,“ pomohl jí z rakve ven, otočil se k Baldriánovi, který s trpaslíky kolem sebe vypadal jako vůdce s družinou skautů na výpravě, a ohlásil mu: „Tak my jdeme domů.“

„Kampak?“ otázal se ironicky Baldrián. „A co takhle svatba, princi?“

V Jasperovi hrklo. Tohle v plánu neměl. Jenže pak ho něco napadlo.

„Princ si Sněhurku odvezl na zámek a byla slavná svatba, že?“ Baldrián se na něj podezřívavě zadíval – čul nějakou zradu, ale kývl. „Tak to nepůjde,“ zajásal ulehčeně Jasper, „já totiž zámek nemám.“

Teď zase hrklo v Baldriánovi. Ale ne nadlouho. Zamračil se, až se mu obočí sešlo u nosu, luskl prsty – a byli pryč. Všichni tři.

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), MisaBells, v rubrice: FanFiction parodie

Sdílet

Diskuse pro článek Golden gate 10 - U sedmera trpaslíků nutno míti z pekla kliku: