Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction parodie » Galimatyáš I. 1. část

06.01.2016 (15:00) • chloe • FanFiction parodie • komentováno 6× • zobrazeno 2412×

1. kapitola

„Tato budova, jejíž výstavba byla dokončena roku 1931, a tím se stala nejvyšší budovou světa, přestože v současné době již byla překonána, je stále neodmyslitelnou součástí města New York,“ hlásala právě naše průvodkyně.

Vůbec nechápu, jak jsem se do tohohle výletu mohla nechat od Angely uvrtat. Jí tohle courání po památkách a cvakání fotoaparátem možná bavilo, ale mě ne.

Panebože, jsem mladá, v podstatě nezadaná a v New Yorku! Chci ho poznat a chci si ho užít… Jenže tahle úděsně nudná prohlídka prostě ne a ne skončit.

„Hej, slečno. Tady máte letáček,“ oslovil mě kdosi v kostýmku lahvového piva.

„Díky,“ zamumlala jsem nepřítomně a ani si ten leták pořádně neprohlédla, protože se naše skupina pohnula kupředu.

Spatřila jsem tu nekonečnou frontu na Empire State Building a bylo hotovo.

„Tak tohle prostě nedám, Angelo. Je mi líto, ale já mizím,“ prohlásila jsem.

„Co? Ale Bello…“ snažila se namítat.

„Ne, žádný ale Bello, prostě mě kryj,“ požádala jsem ji.

„Tak jo,“ pípla rezignovaně. „Ale buď opatrná, tohle je New York.“

„Právě, Angelo. Právě že tohle je New York!“ zvolala jsem o dost radostněji než ona, protože od ní to znělo skoro jako sprosté slovo. „A já tu nebudu jen tak sedět a nic nedělat, navíc už mám plány…“ Zamávala jsem jí před obličejem letáčkem, který jsem obdržela od toho piva.

„Bar u McLerena?“ přečetla si a nechápavě na mě zírala.

„Jo, no vidíš,“ zamumlala jsem a konečně se na papírek pořádně zadívala. „Jupí, mám pivo zadara!“

„Odkdy piješ pivo?“ divila se.

„Od té doby, co je zdarma, a už mě prosím nezdržuj. Musím letět.“

Vytipovala jsem si okamžik, kdy dozorce v podobě naší učitelky nebude dávat pozor a vytratila se.

„Jupí! Svoboda,“ jásala jsem a samou radostí vyskakovala do výšky, až se za mnou lidé na ulici otáčeli, ale co. Jsem přece v New Yorku. Tady je každému šuma fuk, co dělám…

No jo, jenže co vlastně teď budu dělat? zarazila jsem se.

„Oh, už vím. Jdu k McLerenovi. Mám tam přece pivo,“ vzpamatovala jsem se, mávla na právě projíždějící taxi a vydala se na adresu z letáčku.

***

Vystoupila jsem z taxíku na rohu ulice, kde se měl nacházet onen bar, ale nikde jsem ho neviděla. Taxikář odjel dříve, nežli jsem se ho mohla zeptat na bližší info.

„No výborně, Bello,“ pochválila jsem se, když k tomu všemu ještě začalo hustě pršet.

Popoběhla jsem blíže k budově a pokusila se schovat pod úzký střešní převis. Pod ním jsem totiž byla před deštěm alespoň v částečném bezpečí, ale bylo to jen provizorní řešení.

Rozhodla jsem se, že obejdu budovu kolem dokola a třeba na ten bar někde narazím…

Stále jsem se přidržovala u stěny, ale i když jsem nakonec budovu obešla úplně, nenašla jsem nic jiného, než uzavřenou kavárnu s logem Central perk. Před ním v dešti stála vysoká blondýnka a hrála na kytaru.

Obdivovala jsem její houževnatost a odvahu, protože v tomhle počasí nikomu moc do zpěvu nebylo a jelikož široko daleko nikdo jiný nebyl, rozhodla jsem se opustit svůj úkryt a zeptat se jí na cestu.

Nestačila jsem však udělat ani jediný krok, protože zpoza rohu se najednou vyřítil kluk se žlutým deštníkem nad hlavou. Vlastně jsem si nebyla jistá, jestli ho už raději nemám nazvat přímo mužem, protože byl starší než já, ale rozhodně nebyl starý. To zase ne.

„Promiňte,“ omluvila jsem se.

„Ne, to já se moc omlouvám. Vrazil jsem do vás,“ začal se také obratem omlouvat.

„Vy asi nebudete z New Yorku, že?“ zasmála jsem se.

„Proč myslíte?“ nechápal.

„Omluvil jste se mi. Jste tedy moc slušný kluk. Evidentně nejste místní,“ objasnila jsem mu svou teorii a on se zasmál.

„Původem jsem z Ohia, ale už tu žiju dost dlouho, a tak se rád nazývám Newyorčanem.“

„Ach, tak to potom jo,“ protáhla jsem rozpačitě.

„A ty jsi odkud?“ zajímal se a zakryl nás oba deštníkem.

Vděčně jsem jím nabízené místo v zákrytu přijala a přistoupila k němu o něco blíže.

„No, já vlastně…“ váhala jsem, zda a jak mu mám vůbec odpovědět. „Vlastně taky nejsem z New Yorku a nejspíš právě proto jsem se tu ztratila.“

„Rád tě zavedu kam budeš potřebovat,“ nabídl se.

„Dobře, tak v tom případě hledám bar U McLerena.“

„Tam mám právě taky namířeno,“ zajásal, jako by to snad byl osud nebo co.

„Vážně?“ žasla jsem. „Ale neříkáš to, abys nějak zneužil mé zbloudilé situace, že ne?“

„Kdyby jo, pak bych musel říct, že mám nad tím barem byt, ale teď vážně,“ obrátil a nasadil vážnou tvář. „Mám tam sraz s přáteli, takže tě tam můžu odvést. Odsud už to beztak není daleko.“

„Tak jo,“ souhlasila jsem nadšeně. „Ale nejdřív musím ještě něco udělat,“ omluvila jsem se a přeběhla přes silnici k té zpívající dívce.

V kavárně Central Perk, u které stála, už měli dávno zavřeno, ale ona tam i přesto stála a z plna hrdla zpívala.

„Smraďochu, Smraďochu… Proč tě, číčo, nekrmí…“

Jak jsem ji tu tak viděla, jak osamoceně stojí v dešti, před zavřenou kavárnou, zželelo se mi jí, a tak jsem jí obětovala svůj dolar na vyjádření podpory. I když zpívat teda vážně neuměla.

Vlastně to doslova rvalo uši…

„Podporuješ místní pouliční umělce?“ zasmál se kluk, když jsem zase přiběhla zpátky k němu schovat se pod deštník.

„Jestli podporuji, to nevím. Asi bych jí dala mnohem víc, kdyby zpívat přestala,“ oplatila jsem mu jeho úsměv.

„S tím souhlasím,“ řekl a pomalu vykročil kupředu. 

***

Bar u McLerena vážně nebyl daleko od místa, kde mě vyhodil taxikář, jenže to bych nebyla já, abych se při jeho hledání, nevydala na špatnou stranu, že? Navíc k němu dolů vedlo několik schůdků, a tak v tom slejváku nebylo dobře vidět, kde má vchod.

Cedule s nápisem U McLerena ale svítila do dáli. Co dodat? Jsem prostě husa… 

„Smím tě na něco pozvat?“ zeptal se.

„Ne, dokud mi neřekneš své jméno,“ poukázala jsem na fakt, že se mi až doposud nepředstavil.

„Jsem Ted,“ představil se tedy spěšně. „A rád bych tě na něco pozval. Takže, dáš si něco?“

„Jasně,“ přikývla jsem, protože mi v tuhle chvíli připadalo dosti trapné vytahovat ten letáček s pivem zdarma. 

Čekali jsme na své pití u baru a já si to tu mezitím pozorně prohlížela. Vůbec to tu nevypadalo jako v nějakém zaplivaném baru, mělo to totiž styl.

„Je tu dost lidí, co?“ uvědomila jsem si.

„Támhle jsou moji přátele, takže si můžeme sednout k nim,“ řekl a mávl dlaní k boxu ve středu místnosti, kde ale seděla jenom jakási brunetka a blonďák v obleku, jenže ten ke mně byl v současné době otočen zády.

Oba byli docela naparádění a vyumělkovaní. Moc jsem nechápala, proč se baví s klukem, jako je tenhle Ted. Připadal mi totiž tak nějak příjemně normální. Měl stylově rozcuchané vlasy, obyčejné džíny a košili se skvrnami od bělidla, ale působil fakt mile, vřele a taky sympaticky. Zkrátka jako takovej pohodář. Na rozdíl od těch dvou.

I tak jsem jeho nabídku ihned neodmítla. Rozhodla jsem se totiž pro takovou malou kličku…

„Ehm. Nejdřív bych se asi měla zajít trochu osušit a upravit se na toalety,“ vymluvila jsem se a požádala ho, aby mě nasměroval, což udělal víc než ochotně.

Byl prostě milej…

No co, no. Nejdřív se zkulturním, pak se tu trochu porozhlédnu, zvážím své možnosti a kdo ví. Třeba se k nim nakonec přeci jen přidám…

***

Vstoupila jsem na dámské toalety a přetáhla si přes hlavu tričko. Bylo totiž tak zmáčené, že jsem si jej musela nejprve vyždímat. Poté jsem na něj pustila teplý vzduch z vysoušeče rukou a pod tím druhým jsem se předklonila, abych si usušila vlasy, ze kterých mi kapala voda až na podlahu.

„Lili, nech toho! Někdo tu je,“ ozvalo se z vedlejší kabinky.

„No a? Marshalle, nebuď padavka,“ nabádal ho ženský hlas, který se zřejmě snažil šeptat, ale i tak jsem je oba moc dobře slyšela.

„Tak jo, ale musíme být potichu,“ špitl muž, který se zřejmě jmenoval Marshall.

Nebo že by jich tam bylo víc?

Když se z kabinky začaly ozývat zvuky, které naprosto jednoznačně vypovídaly o tom, co se to v příslušné kabince vlastně odehrává, přestala jsem je vnímat a naschvál pustila větrák na maximum.

Vzhledem k trapnosti celé té situace jsem ale doufala, že budu suchá dříve, než oni dva budou hotoví. 

***

Vklouzla jsem zpátky do lokálu a porozhlédla se po Tedovi. Neviděla jsem ho, a tak jsem se nakonec strategicky umístila na baru. Na nápoje tu byla stále docela fronta.

Nedivím se, když každý druhý měl mezi prsty tentýž letáček jako já a dožadoval se svého piva zadarmo. 

Na drink jsem čekala docela dlouhou dobu, ale nakonec se mi jej povedlo získat díky protekci jakéhosi blonďáka s rošťáckým úsměvem ve tváři a v tmavém obleku.

Nejprve mi jeho pozornost nevadila, ale když na mě začal zkoušet ty nejubožejší balící hlášky, jaké jsem kdy v životě slyšela, odpálkovala jsem ho.

„Můžu?“ zeptala se mě vysoká štíhlá blondýnka otráveně.

„Jistě,“ přikývla jsem a uvolnila jí místo na barové stoličce vedle sebe.

„Hej, barmane! Potřebuju panáka,“ křikla po něm a ještě než to stačila pořádně doříct, dostala whisky na účet podniku.

Jak to jenom dělá?

I když, co se vlastně ptám. Je to blondýnka a má prsa. To je tak jednoduchá rovnice, že by ji vypočítala i ona sama.

„Mám za sebou opravdu hrozný den,“ posteskla si.

„Jak to?“

„Celý den sedím v autě se čtyřma mimoněma a poslouchám, jak se hádají, protože si nedokážou přiznat, že se jsme se ztratili cestou na ComicCon.“

„Kde máš masku?“

„Copak jsem blázen, abych sem v kostýmu Supergirl řídila až z Kalifornie?“

To asi ne…

„Takže taky nejsi místní?“

„Ne, jsem z Pasadeny a ty?“

„Taková malá díra ve Washingtonu.“

„Jsem Penny,“ představila se.

„Bella.“ Podaly jsme si navzájem ruce a přiťukly si svými drinky.

Penny byla překvapivě v pohodě, a tak jsme si spolu docela dobře popovídaly, jenomže pak se k nám opět připlížil ten otravný blonďák, co se mi představil jako Barney.

Tentokrát jsem ale jeho nebohou obětí nebyla já, nýbrž Penny.

„Že vy jste herečka?“ zeptal se jí.

„Jsem, jak jste to poznal?“ podivila se a při té příležitosti pohodila svými dlouhými blond vlasy a narovnala se.

„Každá chce být herečka,“ pronesl, jako by ho vůbec nezajímalo, že ho slyšíme.

„Pověz, Barney, už tě někdy zmlátila ženská?“ zeptala jsem se ho.

„Ne, zadarmo ještě nikdy,“ odvětil rádoby sexy tónem.

„Tak odsud radši vypadni!“ zavrčela jsem na něj s výhrůžným pohledem.

Možná to bylo tím alkoholem, ale typy jako on mě vytáčely a Penny byla až moc milá na to, abych ji nechala mu sednout na lep. 

„Mně se zdál v pohodě,“ zastávala se ho poté, co vyklidil pole.

„Jo, až na to, že na mě to samé zkoušel už před deseti minutami.“

„Aha. Jasně. Takže další ubohej prasák,“ zaúpěla. „Chlapi fakt myslí jen na to jedno…“

„Ne vždycky,“ odporovala jsem jí, ale ona mně vzápětí také. 

„Ne, zlato. Vážně vždycky.“ 

„Ale já znám jednoho, co takový není,“ trvala jsem si na svém a v myšlenkách se zatoulala ke svému spolužákovi Edwardovi.

„Pokud je to vážně tak, tak by ses ho měla držet,“ radila mi.

„Jo. To asi jo,“ souhlasila jsem sice, ale pořád tu byl takový menší háček v tom, že Edward o mě má zájem jenom jako o kamarádku. 

„Víš, kolikrát si říkám, že si nabrnknu šprta místo těch děvkařů v obleku, co kolem mě neustále krouží, ale víš co? Není to lepší,“ posteskla si. „Věř mi. Vím o tom své. Zkoušela jsem to.“

„Vážně?“

„Stačí, když se koukneš támhletím směrem, jestli mi nevěříš,“ prohlásila a mávla směrem k jednomu z boxů nedaleko od nás.

Seděli tam tři intoši. Jeden z nich byl Ind, další vypadal jako člen Beatles a ti druzí dva byli taky divní.

„Mám jednu teorii,“ prohlašoval právě nejvyšší z nich znaleckým hlasem.

„Bože, snad ne velkého třesku,“ zaúpěl Ind.

„Ne, tu už vyřešil Charles Darwin. Tahle se týká toho, jak jsme se zde ocitli,“ poučoval je arogantně.

„Zabloudili jsme,“ trval si na svém ten, o kterém mi Penny prozradila, že se jmenuje Leonard.

„Drahý Leonarde. Je absolutně vyloučené, abychom zabloudili. To navigační zařízení jsem konstruoval osobně,“ přednášel znalecky, ale pak se na okamžik zarazil. „No, Wolowitz pomáhal. Možná že to fakt zvoral.“

„To teda ne,“ hájil se dotyčný a pak už jejich hádka přestala dávat smysl, protože začali mluvit úplně jiným jazykem.

„To je klingonština,“ uvedla mě do obrazu Penny.

Musela jsem se jejich vzájemnému urážení v té jejich klingonštině od srdce zasmát.

„Přijdou mi roztomilí. I když jsou jako malí kluci,“ neodpustila jsem si.

„Pche,“ ušklíbla se. „Zkus si s nimi žít.“

„Díky, ale nechci…“

„Nedivím se,“ odfrkla si a pořádně si lokla ze své skleničky s whisky. „Vždycky, když se mě snaží uklidnit nebo rozveselit, je mi hůř.“

„Vážně?“

„Jo. Neumím totiž klingonsky.“ Pohodila rameny a znovu si přihnula ze své sklenky.

Moc děkuji za veškeré doopravy a komentáře, které se mi rozhodnete zanechat. Vlastně jsem docela zvědavá, co mi na tohle malé z pohádky do pohádky povíte. Vše nej do nového roku.

chloe

P.S.: Čárky mi nikdy moc nešly, ale snad je to alespoň trochu lepší. Snažila jsem se…

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction parodie

Sdílet

Diskuse pro článek Galimatyáš I. 1. část: