Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - Shrnutí povídek » Princ na bílém koni?! Omyl! Upír s volvem - 4. kapitola - Edwardův pohled

26.09.2009 (10:00) • Myfate • Shrnutí povídek • komentováno 3× • zobrazeno 3526×

„Jsi upír?“ zeptala se přímo. Byl jsem její upřímností naprosto ohromen. Vteřinu jsem váhal, co bych jí měl odpovědět, ale nakonec jsem nedokázal najít inteligentnější odpověď než prosté 'ano'. Po chvíli mě Bella opět překvapila, když promluvila.

„To, že znám tvé tajemství, mezi námi nic nemění. Pouze jsem pojmenovala rozdíly, kterých jsem si všimla a již delší dobu je beru jako samozřejmost.“ Na jednu stranu jsem byl rád, ale zároveň jsem nechtěl Belle ublížit a to by šlo pouze, pokud bychom se spolu nevídali.

Z mého přemýšlení mne velmi rychle vytrhl teplý dotek na tváři. Vzal jsem její ruku do své a okamžitě si uvědomil, kam jsme se dostali a že není cesty zpět. Nyní se vše vyjasnilo. Již nebude více váhání ani vnitřních bojů. Nemohu bez Belly žít. Zatím jí to ovšem ani říct nemohu. Přesto jsem jí to chtěl aspoň naznačit, aby o tom začala přemýšlet, proto jsem jí odpověděl: „Jsem rád, že se mezi námi nic nemění.“ Na chvilku zapřemýšlela o tom, co jsem právě řekl a na čele se jí objevila vráska, která vzápětí zmizela.

Snad aby odvedla řeč a s ní i mé myšlenky jinam, vrátila se opět k původnímu tématu. Doteď jsme seděli na pohovce vedle sebe, nyní jsem ji vzal a posadil k sobě, mé ruce spočinuly kolem jejích ramen. Jemně se zachvěla nejspíš zimou a dál pokračovala ve vyptávání.

Ve chvíli, kdy jsme se dostali ke zvláštním schopnostem a ona se dozvěděla, že umím číst myšlenky, její dech na několik dlouhých vteřin ustal a její srdce vynechalo pár úderů. Uklidnil jsem ji, že její myšlenky číst neumím, ale již jen pro sebe jsem dodal 'bohužel'. Tolik jsem toužil vědět, co si zrovna tato zajímavá bytost myslí. Bella zjevně mé přání nesdílela, protože její úleva byla hmatatelná. Také o tom nechtěla mluvit. Raději jsem ji nepřemlouval. Až bude chtít, nechá mě nahlédnout do své mysli.

Po chvíli jsme oba umlkli a poddali se kouzlu okamžiku. Netrvalo dlouho a vyrušili nás Alice s Jasperem. Samozřejmě to bylo podle plánu, ale přesto jsem měl pocit, že přišli dřív. Jak bylo domluveno, Alice vezme Bellu na nákupy do Olympie, aby se nepotkala s návštěvníky našeho druhu. Co pro mě ovšem bylo překvapením, že pozvala Bellu k nám. Všichni z rodiny o Belle vědí a těší se, až ji poznají oficiálně, samozřejmě nejvíc Esme. Než jsem tomu stihl zabránit, Aliciny myšlenky se zaměřily na Bellin vzhled.

„Hmm...nenamalovaná, vlasy nedbale sepnuté do culíku gumičkou, která k ničemu barevně neladí...seprané triko, roztrhané džíny a místo bot ponožky. Takhle bych nechtěla vypadat ani kdybych prohrála sázku s Emmettem a musela si to s ním rozdat ve wrestlingu.“ Když zachytila můj pohled, začala se obhajovat.

„No co, vždyť se na ni podívej.“ Učinil jsem tak, ale nic tak pobuřujícího jsem na Belle neshledal. Aliciny myšlenky na mne opět uhodily.

„Ani to nezkoušej, jsi až příliš zaujatý, než abys na ní viděl jedinou chybu.“ Musel jsem uznat, že má pravdu, ale přesto jsem se rozhodl tuto sešlost mezi dveřmi ukončit, protože Alice už začala plánovat, co všechno musí Belle zítra obstarat. Raději jsem Alice začal postrkovat směrem k autu.

Bella vypadala smutně, když se dozvěděla, že s nimi zítra nepojedu. Neměl bych si takové věci připouštět. Raději jsem se soustředil na auto a cestu domů, abych nemusel na nic myslet. Až příliš brzy jsem uslyšel křupat štěrk na příjezdové cestě u našeho domu pod koly volva. Abych se nějak zaměstnal, usedl jsem ke klavíru a začal hrát. Kousek mé mysli se stále zaobíral Bellou a zítřkem, proto jsem se raději zaposlouchal do zvuků domu. Rose s Emmettem byli tentokrát na lovu, takže jejich pokoj byl nyní tichý. Alice si vybírala šaty na zítřek, Jasper četl jakousi velmi starou knihu v cizím jazyce, Carlisle se probíral diagnózami svých pacientů a Esme kreslila návrhy pro své nové klienty. Jejich myšlenky se zaobíraly pouze aktuálními činnostmi. Už si zvykli, že hraji často, proto to všichni přešli bez komentářů, takže nic zvláštního. Tedy až do chvíle, než Carlisle odložil práci a začal listovat knihou psanou v latině, kterou mu Aro zaslal k jeho třístým narozeninám. Upíři sice narozeniny většinou neslaví, ale Aro si potřebuje udržovat Carlisla jako přítele.

V knize po chvíli našel zmínku o Gabrielu Volturim. Při tom jménu mu hlavou proběhl obrázek vysokého muže zhruba ve věku dvaceti pěti let s rudýma očima a černými vlasy, které mu ve vlnách spadaly na ramena. Nikdy jsem o něm neslyšel. V knize se o něm psalo, že byl synem Ara a následovníkem jeho trůnu. Aro ho nechal zničit poté, co se zapletl s lidskou ženou, která se jmenovala Elizabeth Swanová. Na nic jsem nečekal a vyběhl ke Carlislovi do pracovny.

„Myslíš, že je to pouze shoda jmen?“ zeptal jsem se.

„Nevím, možná. Nic jiného se tu nepíše, takže další informace zjistím až po návštěvě Volterry.“ Carlisle vypadal bezradně.

„Jistě. Do té doby nemá smysl se tím zaobírat. Před námi je nyní důležitější úkol.“ snažil jsem se ho uklidnit. Trochu to pomohlo.

„Měli bychom řádně přivítat Jane a Demetriho.“

„Možná by bylo lepší držet se od nich dál a pouze pozorovat, co udělají. Snad nebudou lovit v okolí Forks.“

„Rozhodně je dobře, že Bella bude pryč. Tobě sice voní nejvíc z nás všech, ale i my máme v její přítomnosti problém se sebeovládáním větší než u jiných lidí.“ Od Carlisla mě to velmi překvapilo, protože po světě chodí více než tři století jako upír a ještě nikdy nezabil člověka.

„Obdivuji, že to tak dobře zvládáš.“ promluvil na mne tentokrát v myšlenkách.

„Není to tak úplně pravda. Jen se zeptej Alice, kolikrát měla vizi, v níž Bella umírá mou rukou.“ oponoval jsem mu a jakmile jsem vyslovil Alicino jméno, přiřítila se jako velká voda do pracovny.

„Volal mě někdo?“ zeptala se.

„Už jsi téměř jako Emmett. Jak zaslechneš své jméno, nesmíš u toho chybět.“ zasmál se Carlisle.

„A nechtěli jste se mě na něco náhodou zeptat?“

„Však ty víš, tak povídej.“

„Když to chcete vědět... Takže Edward třiasedmdesátkrát, Rose a Emmett dvakrát, já třikrát a Carlisle jednou zabil Bellu v mých vizích. Byla to teda hrozná podívaná, takže doufám, že už se nebude opakovat.“

„A Jasper?“ zeptal jsem se. Zdálo se mi téměř nemožné, aby Jasper jako jediný ani jednou nepomyslel na Bellu jako na kořist.

„Každé úterý.“ odpověděla Alice a tvářila se, že to neměla raději říkat. Carlisle byl zmatený, proto jsem mu to objasnil.

„Alice s Jazzem mají po nás hodinu ve stejné učebně.“

„Ach tak. To mu opravdu nezávidím.“ zakončil rozhovor a opět se věnoval knize. Nezaobíral jsem se jeho myšlenkami, protože jsem měl dost starostí s těmi svými.

„Proč jsem si toho nikdy nevšiml?“ otočil jsem se na Alice, ale spíše než jí, jsem tu otázku směřoval sobě.

„Ty se ještě ptáš?“ pokárala mne v myšlenkách a ukázala mi tu nejdokonalejší bytost na světě – Bellu.

„Bylo to ode mne nezodpovědné. Jak jsem mohl být tak nepozorný.“ začal jsem si vyčítat posledních několik měsíců mé existence.

„Nemusíš se bát, bylo mi to jasné, proto jsem Jaspera hlídala více než obvykle. Chvílemi z toho byl až nervózní, jak jsem byla pořád mimo.“

„Omlouvám se.“ Styděl jsem se za své chování. To jsem neměl dopustit. S Bellou je tak snadné na vše zapomenout.

„Není za co. Zvládli jsme to, ne? Navíc je pochopitelné, že pro ni máš nejen oči, ale i celou mysl. Stačí menší úpravy a potom se budeš opravdu divit. Jen počkej zítra.“ Podívala se na mne nejdříve chápavě, potom vítězoslavně a nakonec dodala.

„Chudák Rose, tentokrát bude mít důvod žárlit.“

„Hlavně ji moc neunav. Pamatuj, že je člověk. Nevydrží to, co ty.“

„Neboj se, dám na ni pozor a budu dbát na pravidelný přísun jídla.“ mávla rukou a vycházela z pracovny. Že se rozednilo jsem si všiml až když Alice odešla.

„Esme, musíme jet, nebo to nestihneme.“ zavolala z chodby. Ze dveří, kde měli Carlisle s Esme svůj pokoj se ozval Esmin hlas.

„Ještě chvíli.“

„Tak se sejdeme za třicet minut u Belly.“ odpověděla Alice, vlétla k sobě do pokoje, kde se během několika málo vteřin převlékla, nalíčila a učesala. Ta Alice, všechno musí mít perfektní. Když odjížděla ve svém žlutém porsche, měla na sobě šaty stejné barvy a k nim i boty a kabelku.

Zrovna jsem vycházel z Carlislovy pracovny, když se ve dveřích vedle objevila Esme. Také jí to velmi slušelo, měla stejné šaty jako Alice, jen v zelené barvě. Se slovy 'dávejte na sebe pozor' mě objala, proběhla obývacím pokojem a vyrazila k lesu. Cestou se ještě rozloučila s právě přicházející Rose a Emmettem. Carlisle vyšel z pracovny za mnou a šel rovnou do obývacího pokoje, kam nás vzápětí svolal, aby řekl něco málo o nadcházejícím dni.

„Tak teď mě všichni pozorně poslouchejte. Plán je takový, že počkáme na jejich příchod. Nebudeme zasahovat, protože nevíme, co mají v plánu. Jedinou výjimkou, kdy je povolen kontakt, je ohrožení lidského života nebo naše prozrazení. Jasné?“ zakončil svou řeč a všechny si nás přeměřil naprosto vážným pohledem.

„Jasné.“ řekli jsme sborově.

Vyšli jsme před dům a začali plánovat, jak se rozdělíme, abychom hlídali co největší území, protože jsme nevěděli, odkud přijdou. Naše rozhovory ovšem přerušilo pět postav, které se začaly vynořovat z lesa.

Autor: Myfate (Shrnutí povídek), v rubrice: Shrnutí povídek

Sdílet

Diskuse pro článek Princ na bílém koni?! Omyl! Upír s volvem - 4. kapitola - Edwardův pohled: