Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - Shrnutí povídek » Povídky od Gabbe

11.01.2012 (05:44) • Gabbe • Shrnutí povídek • komentováno 766× • zobrazeno 56216×

Moji milí,

někteří z Vás si již všimli, že Gabbe opět blbne s novou povídkou. Ach, ano.

A jistě se ptáte, co GAG? GAG miluji a vždy budu a strašně mě štve, že si k němu, co se týká psaní, nedokáži najít cestu. Je to můj smrtelný rest, ale nu což, každý máme ten svůj. Já osobně doufám, že se tato situace někdy zlepší. Skutečný problém tkví v tom, že GAG je upířina, jak jistě víte. A já mám poslední dobou antiupírskou náladu. Ovšem na Edwarda a Bellu jsem nikdy nedokázala zapomenout.

A tak jsem začala psát Kamenné zdi.

To není upířina a ani nebude. A v tomto ohledu poskytuje mnohem více svobody stmívání-ff. Tam mě můžete najít a ponořit se do stínu Kamenných zdí, velmi odlišné ff, velmi E+B ff.

Nezlobte se na mě. Písatelé mají hlavu plnou nejrůznějších fantazií, které je dokáží dohnat k šíleným činům. No, tak tady jeden takový je.

Přeji Vám krásné léto!

Taková moje menší oddychová záležitost...

1. kapitola ♥ 2. kapitola ♥ 3. kapitola ♥ 4. kapitola ♥ 5. kapitola ♥ 6. kapitola

7. kapitola ♥ 8. kapitola ♥ 9. kapitola ♥ 10. kapitola ♥ 11. kapitola

12. kapitola ♥ 13. kapitola ♥ 14. kapitola ♥ 15. kapitola ♥ 16. kapitola

17. kapitola ♥ 18. kapitola ♥ 19.kapitola ♥ 20. kapitola ♥ 21. kapitola (KONEC)

Děj:

Bude dělat vše proto, aby si k němu našla cestu.

Milióny, životy, smrt… Nic mu nebude dostatečnou překážkou.

kapitoly:

1. ♣ 2. ♣ 3. ♣ 4. ♣ 5. ♣ 6. ♣ 7.♣ 8. ♣ 9. ♣ 10.

11. ♣ 12. ♣ 13. ♣ 14. ♣ 15. ♣ 16. ♣ 17. ♣ 18. ♣ 19. ♣ 20.

21. ♣ 22. ♣ 23. ♣ 24. + Epilog

Dokončená

Generace

Jeho největší boj

Netvor

Tisíce kapek

Zakázané ovoce

Zvíře

Tu pohádku prostě miluju a muselo se to někde podepsat. Co stálo za prokletím Zvířete? Kráska nebo kletba?

Netvorova dívka

Marjam mívala klidné spaní.

Proto ji vždy tolik vyděsily noci, při kterých se do jejího tichého a tmavého spánku vnořil sen. Obvykle snila pouze s hrůzou v krvi. Nezdávalo se jí o loukách, ani svatbách ani o krásném muži. Marajam ve svých nočních můrách vždy seděla u postele své zesnulé babičky. Musela. Věděla, že její otec i matka vyřizovali pohřeb v kuchyni s tamějším mullou a ona měla dělat společnost mrtvému, než jej přijala chladná země do svých útrob a ukončila tak jeho trápení.

V těch nočních můrách pohlížela na popelavě bledou pleť, svraštělé ruce a navždy zavřené oči. Cítila, jak se jími nosními dírkami do plic line mrtvolně těžký zápach, jak jej nemůže vydechnout, jak se jí zažírá hluboko do těla, až jej byla natolik plná, že musela z místnosti utéct.

Naposledy, když ten mrtvolný zápach ve snu ucítila, pohřbila ostatky mladé dívky na louce. Když se jí ten sen zdál i toto ráno, hrůzou se opotila. Věděla, že ji cosi čeká. A věděla, že to bude bolestivá zkušenost.

Vstala velmi brzy, slunce si teprve razilo cestu skrz polámané štíty hor a nabíralo svůj nekonečný žár pro další dlouhý den, poslední den slavností, kdy ani kapka deště z nebe nespadla.

Poklidila dům, připravila špinavé prádlo do koše, vysmýčila a vybrala ty nejlepší kousky ze své staré sbírky pro přípravu objednaného koberce. Bella tiše spala, přes tělo měla přehozený jemný bavlněný šál. Marjam věděla, že v těch horkých nocích se nikdy šálem nepřekrývala. Bella to tak dělávala jenom tehdy, pokud se něčeho bála. Pak se snažila schovat před svým světem ve spánku a šálu.

Když vyšlo slunce, Marjam cosi zavolalo. Upustila vzory látek a pomalu přicházela ke dveřím, snažila se poznat, co ji tak ponoukalo vyjít. Když otevřela dveře, polekala se tak, až se jí srdce na malou chvíli zastavilo.

V trouchnivějícím dřevu dveří byl pevně zaražen velký nůž.

Bylo to znamení provázející Kupayeh od jeho založení. Pokud se v domě nacházela budoucí nevěsta, muž, který si ji vybral, zarazil nůž nad dveří jejího domu, aby tak dal jasné znamení všem okolo, že je pro ně tento dům zapovězený. Naprosté zděšení vystřídala úleva. Marjam se domnívala, že se Jacob rozhodl nečekat a jednat. Pak se ale na nůž podívala zblízka. Ručně vyřezávaná rukojeť vyleštěna do hladka a na samém konci jemné zlaté tepání. Takový nůž nikdy předtím neviděla. A ani si nedokázala představit, jak by na něj kdokoliv z Kayi dokázal kdy našetřit peníze.

Bella seděla na louce pokryté umírajícími květy vlčího máku.

Snad chtěla povadlé květy opět probudit k životu. Na pohaslé rudé květy dopadaly její slzy, oči měla zavřené a nechala slunce, aby ji pálilo do tváří. Doufala, že by to proklaté semínko strachu z ní dokázalo vypálit.

Nedokázala si poradit. Pokud měla oči otevřené, viděla ten zvláštní nůž a neštěstí, které si přivodila. Pokud zavřela oči, viděla toho muže se zvláštními bronzovými vlasy. Viděla jeho oči, viděla jeho dlaně, široké předloktí… Viděla věci, které nikdy předtím neviděla. Cítila strach, který nikdy předtím necítila. Při vzpomínce na jejich setkání sundala závoj a nechala jej ležet u svých kolenou.

Marjam to neřekla, ale byla si jistá, že ty dvě vzpomínky, co jí tížily srdce i mysl, spolu souvisí.

A tak se dívala do dálky do vyprahlého koryta řeky a přála si, aby tu jednoho dne opět tekl silný proud vody, aby ji dokázal dostat daleko od všeho trápení.

Marjam domem procházela jako lev v kleci. Necítila bolest nohou, zad ani rukou. Cítila pouze velký šrám na srdci. Snad vinu, strach nebo neblahé očekávání.

Co chvíli vycházela před dům a vždy se smutkem zjistila, že ten jedovatý nůž stále vězí v jejich dveřích. Ačkoliv mohla stále doufat v Jacoba, cosi jí vedlo jinam. Takové dohody v Kupayehu neplatí. Ani pro Sardy ani pro Surdy. Byla si jistá, že pokud by tajně smluvený sňatek měl vyjít na světlo, Jacobův otec by v rámci všech starých tradicí přišel k jejímu domu a domluvil veškerá opatření, která správně mají být smluvena. Pokud by to měl být kdokoliv jiný, učinil by zrovna tak.

A když si začala zoufat a chtěla ten odporný nůž z dveří prostě vytrhnout a zahodit, objevila se na prahu jejího domu nečekaná návštěva. Ta návštěva dokázala probudit sedmnáct let starou bolest, hrůzu a zklamání. Ta bolest Marjam táhla zpět ke korytu řeky, kde v klidu ta dívka odpočívala a kam Bella tak ráda utíkala od starostí.

Závojem si překryla i tvář, když se vracela k domu. Věděla, že je to ta nejpošetilejší věc. Jak ji má ochránit? Bylo už příliš pozdě.

První strašnou připomínkou byl onen nůž ve dveřích, nezmizel. Tou druhou byla velká mužská postava stojící v jejich kuchyni ve špinavé košili. Marjam tiše plakala na židli vedle něj.

„Marjam?“ Jakmile na ni zavolala, mužská postava se otočila.

Bella jej nikdy předtím neviděla. Černovlasý, tmavý muž se zarostlou tváří a huňatým obočím si ji chvíli prohlížel, než s úlisným a neupřímným úsměvem zvolal.

„Bella, dochtaró chonú.“ Měl jasně sardský přízvuk. A způsob, jakým ji oslovil, nebyl běžný. Pokud ji někdo oslovil chonú, znamenalo to, že je jeho dcera.

„Nepolíbíš svého otce?“

Kupayeh, Karakuš

„Nesmíš to ponechat náhodě. Copak je to běžné? Ne pro naši rodinu, Edwarde! Mám jediného syna, který se bude ženit, a já to mám přehlédnout obyčejným obřadem bez veselení?“ Esme byla nešťastná. Opět seděla v křesle, opět jí syn podložil nohy teplým kobercem a opět seděl tváří k ní a svíral v dlaních její křehké ruce.

„Až ji uvidíš, anne, pochopíš. Tohle ona nebude chtít.“ Esme si všimla unavených očí svého syna. A ačkoliv jistě probděly několik nocí, postrádaly svou obvyklou prázdnotu. Bylo tu však něco, čeho se k smrti obávala.

„Každá nevěsta chce mít krásnou svatbu, synu. A nezáleží na tom, zdali je ze sardské nebo surdské části. Uvidíš, že se jí to bude líbit.“

Zavrtěl hlavou a pevně sevřel její prsty ve svých. „Nebude, anne.“

„Proč jsi tak vážný?“ Pohladila jej po ramenou a upravila límec čisté košile. „Já vím. My ženy dokážeme být malicherné. A možná je teď tvá nevěsta nerozhodná. Ale věř mi, svatba přestane být strašákem, až tě uvidí jako svého budoucího muže.“ Věnovala mu ten známý úsměv, který hřál, hladil a sliboval lepší dny. V Edwardových ledových očí se však odrazil jako od rozbouřené vodní hladiny.

Čekala na jeho odpověď, čekala na vlídné slovo. Čekala na jakékoliv slovo. Ale kromě toho zvířecího pohledu v jeho očích nedostala žádné odpovědi.

„Mluvil si s ní, synu?“

A když se v jeho tváři neodrazilo vůbec nic, pochopila, proč se před ní odmítl otevřít jako kniha.

„Ach, Edwarde…“

Kupayeh, Kaya

„Jsi nevděčná jako tvoje matka. Jsi obyčejný plevel, nemilosrdná, sobecká a slepá! Komu jinému se nabídne taková příležitost! Která jiná dostane takovou možnost!“ Tyčil se nad Bellou, jeho hlas rezonoval místností a ztělesňoval veškeré noční můry. Mnohem horší než ty, jichž se Marjam obávala.

„Jsi obyčejný spet, nechtěné dítě! Dítě bez matky! Vlastní otec s tebou nedokáže žít v jednom domě, neposkytneš mi jediného dobrého skutku. Jsi ostuda, jsi hanba, jsi špína mého mládí… A když máš možnost smířit se, přijmout svoji životní šanci, svou jedinou šanci… Odmítneš? Chceš mě snad zabít?“ V jeho očích byly slzy. Stejně jako v Belliných.

Jeho slzy však kanuly po tvářích z důvodu, který nikdo kromě jeho samotného nebyl schopný pochopit. Lítost. Strach. Promarněná naděje. Pokud se nastávající manžel dostavil k otci, slíbil mu za jeho dceru odpovídající trasl. Bellin otec byl velice překvapen částkou, která mu byla za jeho dceru přislíbena. On Bellu od jejího narození neviděl. Jakou má cenu… To pochopil teprve ve chvíli, kdy si před ním sundala šál a políbila mu ruce tak, jak to z úcty k rodičům děti dělají.

Slíbená částka jej měla dostat z dluhů. Nikdy by nevěřil, že dcera nebude ochotná přistoupit na dohodu.

„Já…“ Bella se zhluboka nadechla. Dech si jí však zasekl v plicích a srdce odmítlo dále snášet tolik nelidského trápení. „Nechci. Nemůžu.“

„Je zaslíbena jinému muži. Pokud to doktorovi vzkážete, jistě to nedorozumění pochopí.“ Marjam se postavila, nabrala tolik sil, aby se dokázala té vztekem zarudlé tváři postavit. Neudělala to před sedmnácti lety, nyní však byla rozhodnuta, že Bellu ochrání.

„Ta sardská špína? Ten vesnický pes… Má jediná dcera se bude vdávat. A vezme si doktora. S ním získá peníze, dům, jistotu a postavení, kterým vykoupí neštěstí, jež mi do života přinesla. Již jsem doktorovi slíbil, že budeš jeho ženou. Zvykneš si, dochtaró chonů.“

„Ale… Co řekneme v Ezdemiru?“ Vyhrkla Marjam a překřížila ruce na prsou.

„Jacobovi jsem to již oznámil.“ Chladně odvětil a pohlédl na nově objevenou dceru.

„Nikdy jsem si nemyslel, že bych mohl mít tak krásnou dceru. Tak mi prokaž tu čest a zachraň nám všem život.“

Bella se tiše a odevzdaně rozplakala.

„Tvůj manžel zaplatí vše. Šaty i obřad. Zítra ti jeho služebné donesou slíbenou tondru, výbavu. A já si pro tebe přijdu v poledne. Mulla Fajhasí nás bude čekat v Karakuši.“ Jeho hlas se pomalu vytrácel, jak se snažil být jemnější a zdvořilejší a získat tak zatracenou dceru na svou stranu. Netušil, že jí tím drásá nitro na malé kousky. A i kdyby to tušil, své rozhodnutí by nikdy nezměnil.

Když odešel, chtěla Marjam Bellu obejmout, držet ve svém náručí a nikdy nepustit. Chtěla ji kolébat a hladit po vlasech, chtěla jí zpívat její nejmilejší písničky, chtěla jí prostě utišit. Marjam ale nebyla ta pravá, která by Belliny city dokázala ukonejšit. To dokázal jediný člověk.

Bez závoje a studu vyběhla z domu, slzy v očích ji pálily a štípaly a připomínaly, jaké neštěstí na ni nebesa seslala. Běžela přes kamenný most, přes hlučné ulice, přes svou minulost. Téměř nedýchala, když doběhla k jeho domu.

Ty jasné barvy, které ji dříve tolik uchvátily, najednou vyhasly do ponuré šedivosti a smutku.

Dveře jí otevřel Jacobův otec.

„Jdi pryč, Bello,“ zasyčel na ni, avšak jeho hlas k ní promlouval tím stejným tónem, jakým ji vždy vítal.

„Já ho musím vidět, prosím. Musím s ním mluvit. Prosím…“

„Ne, Bello. Zlomila jsi jeho srdce, jeho dobré jméno, jeho vůli… Nechci, abys zlomila i jeho čest. Svou neopatrností, nevděčností a neposlušností jsi zničila vše, co jsme pro tebe s Marjam chystali… A teď už běž!“

„Ne, prosím… Tohle ne.“

„Nemáš na vybranou. Tvůj muž je Surd, on má podle Kupayehského práva všechny přednosti. Vdej se a buď dobrou ženou. A na nás jednou a pro vždy zapomeň.“

Když se vracela k domu, po cestě třikrát upadla. A pouhým zázrakem se dokázala postavit na vlastní nohy.

Té noci se snesl první déšť.

Autor: Gabbe (Shrnutí povídek), v rubrice: Shrnutí povídek

Sdílet

Diskuse pro článek Povídky od Gabbe: