Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Ztracená

26.02.2012 (17:00) • Paes • FanFiction jednodílné • komentováno 24× • zobrazeno 3528×

Bella:

Dívám se z okna na padající vločky sněhu. Připadá mi, že se dívám do nadpřirozeného světa, jakoby ty vločky snad tancovaly ve větru, dokud neusedly ke svým sestrám na zem, kde přišly ke klidu. Nic snad bělejšího, než čerstvě napadaný sníh snad být ani nemůže. Má pokožka byla vždy mléčně bílá, ale nemohla se rovnat té kráse, která byla za mými okny. Mohla bych se kochat tou krásou věčnost, ale to mi není přáno.

„Bello, pojď už, nebo ti to letadlo uletí,“ slyšela jsem otcův hlas, který se ozýval zpod mých schodů. Vůbec se mi nikam nechtělo, upřímně sníh se mi líbil, ale jen za oknem. Dokud jsem se mohla kochat nádherou z okna vedle krásně vyhřátého topení, byla jsem blahem bez sebe, ale vyjít do toho mrazu je jiná věc. S povzdechem jsem chytila svůj batoh a nasadila si ho na záda. Naposledy jsem se rozhlédla po svém pokoji. Tady jsem strávila poslední půl rok mého života a každé prázdniny svého dětství. Moje matka se odstěhovala do Paříže kvůli práci a já tam budu bydlet s ní. Ne, že by se mi u otce nelíbilo, ale tam mi díky matce nabídli vysoké stipendium na univerzitu, a to se přece neodmítá. Sešla jsem schody, u kterých stál můj otec ve své policejní uniformě. Pořád byl fešák, i ve svých čtyřiceti letech, škoda, že si po matce už žádnou jinou nenašel. Tvrdil, že ona byla jeho životní láskou a žádná se jí nemůže vyrovnat.

„Tati, vždyť si mi slíbil, že to nebude nutné,“ povzdechla jsem si, protože jsem si uvědomila, že jsem tuhle bitvu prohrála. Tak strašně moc nerada jsem jezdila jeho služebním autem a on to moc dobře věděl.

„Zlatíčko, já musím jet pak do práce, takhle je to pohodlnější a hlavně rychlejší. Jedna cesta policejním autem tě přece nezabije,“ mrkl na mě a táhl velký kufr ven, který byl opřený o stěnu haly. Chtěla jsem protestovat, že mě sice nezabije, ale zaručeně na mě zbytečně upozorní, nakonec jsem si to rozmyslela. Nebudu mu to dělat těžší, než je nutné, věděla jsem, že trpí mým odjezdem, ale sám by to nikdy nepřiznal. Byl na mě hrozně pyšný. Jeho jediná dcera bude studovat v zahraničí na nejlepší univerzitě ve Francii. Měla jsem štěstí, že mým druhým jazykem byla právě francouzština.

Rychle jsem se oblékla do svého zimního kabátu a nazula si zimní boty. Nikdy asi nepochopím, proč někdo nosí dobrovolně kozačky s podpatkem. V takovém počasí je to rozhodně na zabití. Nebo alespoň v mém případě by to bylo na zabití. Moje rovnováha nebyla moc dobrá, taky proto jsem většinu dětství strávila naložená v sádře.

Zavrtěla jsem hlavou, abych si utřídila myšlenky, které se mi pořád rozbíhaly svým vlastním směrem, a vydala se za otcem. Po schodech jsem sešla velmi opatrně. Člověk nikdy neví, zda tam není námraza, upřímně při mém štěstí bych se rozplácla, a to jsem nechtěla. Nejen, že by to zaručeně bolelo, ale aby i otec viděl, že už se dokážu o sebe sama postarat. Pořád mě bral jako pětileté dítě, které je třeba pořád zachraňovat, i když mi bude za měsíc osmnáct let.

Sundala jsem si batoh ze zad a hodila ho na zadní sedadlo. Sama jsem si sedla na místo spolujezdce, zapla pás a čekala, až táta dobojuje s mým kufrem, který se pokoušel narvat do kufru. Po asi pěti minutách, kdy se mu povedlo vyhrát nad zrádným kufrem, přišel celý uřícený, ale s vítězným úsměvem na tváři. Konečně jsme mohli vyjet. Celou cestu jsme jeli v tichosti. Ne, že by to bylo kdovíjak příjemné, ale ani jeden jsme nevěděli, o čem si spolu povídat. I když jsem věděla, že mě táta moc miluje, neměli jsme toho příliš společného. Snad jen to, že ani jeden jsme moc neuměli dávat najevo své city vůči tomu druhému.

Přijeli jsme k letišti a já cítila, jak mi srdce ztěžklo. Bylo mi proti srsti otce opouštět, i když to byl dospělý muž, který se dokázal sám o sebe postarat. Stačilo mi představit si ho opuštěného v našem domě a málem mi bylo do breku. Kdo by řekl, že mi Forks za posledního půl roku tolik přiroste k srdci? Bývala doba, kdy jsem ho nenáviděla a nechtěla otce navštěvovat, ale to už bylo hodně dávno.

Vystoupila jsem z auta, kde jsem čekala, až mi otec přinese kufr. Nechtěla jsem, aby šel se mnou na letiště, a on moje přání respektoval. Než za mnou přišel, už mě sníh stačil celou zasypat, takže jsem vypadala jako živý sněhulák. V tuhle chvíli mi to bylo jedno, měla jsem se rozloučit a nečekala jsem, že to pro mě bude tak moc těžké.

„Opravdu nechceš, abych šel s tebou dovnitř?“ zeptal se a starostí se mu svraštilo obočí. Byla jsem schopná jenom záporně zakroutit hlavou, protože se mi v krku usídlil knedlík a já se bála, že mě zradí můj hlas.

„Dobře, tak pozdravuj maminku, holčičko,“ řekl a silně mě objal. Bylo to sice nečekané, ale příjemné. Věděla jsem, že to beze mne zvládne jako pokaždé, když jsem odjela.

„Opatruj se,“ řekla jsem a cítila, jak mi vlhnou oči. Rychle jsem několikrát zamrkala, abych ty zrádné slzy zahnala, a snažila se na něj usmát.

„O mě se bát nemusíš, já to tady zvládnu. Hlavně mi dej hned vědět, až tam dorazíš.“

„Určitě nezapomenu,“ zašeptala jsem do jeho zad, když odcházel. Rychle jsem popadla kufr a snažila se dostat dovnitř, kde už nebude padat sníh. Neohlédla jsem se, zda tam čeká, nebo už odjel, protože by se mi určitě spustily slzy. Zajímalo by mě, od kdy jsem taková citlivka.

***

Když už jsem seděla v letadle, byla jsem překvapená, že jsem to zvládla. Po cestě jsem do nikoho nevrazila, i když mi můj kufr dal hodně zabrat, jak byl těžký, a já se pořád nakláněla na stranu. Zřejmě jsem vypadala, jako bych byla opilá, ale vůbec nikdo mi nehodlal pomoct. Holt gentlemani už vymřeli. Dokonce jsem hned napoprvé našla svůj let. Asi už opravdu začínám dospívat. Seděla jsem u okna, takže vedle mě byla ještě dvě volná místa.

„Je všechno v pořádku, slečno?“ zeptala se letuška, která zrovna procházela kolem. Měla štíhlou postavu, černé vlasy stažené do culíku, které jí padaly do půlky zad. V srdcovém obličeji měla usazené pomněnkové oči orámované hustými řasami, rty měla plné, o kterých mně se může jenom zdát.  Byla krásná, mohla by klidně z fleku dělat modelku.

„Jistě,“ odvětila jsem s úsměvem a sledovala, jak odchází. Trochu mě píchl u srdce osten žárlivosti. Nebylo spravedlivé, že je tak nádherná, zatímco já byla úplně obyčejná.

Vedle mě si sedla mladá dvojice, která se od sebe snad nemohla odtrhnout. Možná jim někdo dal na ty rty vteřinové lepidlo, ale nesázela bych na to. Věděla jsem, že ta představa je absurdní, ale mě zaměstnala, abych jim nemusela závidět. Já osobně jsem ještě nepotkala nikoho, kdo by mi nedal spát. Nedá se říct, že by nikdo neměl zájem, ale já jsem nebyla ten typ, abych měla kluka jenom kvůli popularitě, nebo abych nebyla ta „divná“.  Raději jsem si zapla pás a čekala, až budeme startovat. Bohudík to netrvalo dlouho a pilot nás pozdravil a všechny ty podrobnosti, jak bude dlouhý let a takové bla, bla, bla, prostě věci, co mě za mák nezajímaly. Dvojici vedle mě nejspíš ano, protože se od sebe konečně odtrhli. Konečně jsem uslyšela zvuk motorů a pomalu jsme se rozjeli, aby se posléze letadlo mohlo vznést. Tento okamžik jsem neměla moc ráda, a tak jsem chvíli upínala pohled na podlahu, až jsem ucítila, že už nestoupáme, dokázala jsem odlepit pohled od země. Samozřejmě jsem za oknem viděla jenom mraky, ale ty mě podivně uklidňovaly. Vytáhla jsem z batůžku svůj mp3 přehrávač, který jsem nerušeně poslouchala. Pomalu jsem cítila, jak se mi klíží oči.

„Taky dobře,“ problesklo mi hlavou, „alespoň tu cestu prospím.“

Pomalu jsem otevřela oči, i přestože mi přehrávač hrál hlasitě, jsem slyšela jakési protesty. Netušila jsem, co se děje, tak jsem rychle vypnula přehrávač, sundala sluchátka a snažila se zorientovat. Nakonec jsem to vzdala a otočila se na své spolucestující.

„Co se děje?“ zeptala jsem se a neubránila se zívnutí. Oba dva se na mě otočili. Spatřila jsem v jejich očích zneklidňující pohled, tedy alespoň ta žena tam měla zneklidnění, on se tvářil spíše otráveně.

„Neletíme podle kurzu, takže až budeme nad pevninou, tak nouzově přistaneme. Budeme muset přestoupit na jiný let,“ oznámil mi muž a dál si mě nevšímal. To znamenalo, že až budeme na letišti, budu muset zavolat matce, aby nevyšilovala. Teď jsem hodně litovala, že jsem si mobil nevzala s sebou. Ne, já ho prostě musela nechat v tom pitomém kufru. Byla jsem na sebe naštvaná, ale k ničemu mi to nebylo. Ten mobil mi to nepřivolá. Za okny ještě bylo světlo, takže jsem spala asi dvě hodiny. Přitom jsem si vůbec nepřipadala odpočinutá.

Najednou se mě zmocnil neklid. Připadalo mi, že očekávám nějakou katastrofu, ale nepřipadalo mi to možné, přece se nám v tomto letadle nemůže nic stát. Možná mě jenom začínal znervózňovat fakt, že jsme se vychýlili z kurzu. To bude určitě v pořádku. Cítila jsem, jak se celé letadlo otřáslo. Vylekalo mě to, ale říkala jsem si, že to bude jenom turbulence. Znovu a ještě silněji se otřáslo. Z vrchu na mě spadla záchranná vesta a kyslíková maska. Podívala jsem se na své sousedy a viděla, jak si vyměňují vyděšené pohledy. Tohle vůbec nevypadalo dobře. Srdce mi bušilo jako o závod a na značnou chvíli jsem byla strachem paralyzována, až když jsem uslyšela výbuch, jsem si natáhla vestu, masku na sebe a zapnula pás, který se mi asi ve spaní uvolnil, možná jsem si ho rozepnula sama, ale to jsem si nepamatovala. Podívala jsem se z okna, abych viděla, že nám vybuchl pravý motor letadla. Cítila jsem, jak rychle klesáme, a i když jsem všude slyšela křik a pláč, já jsem nebyla schopná ani malého výkřiku. Křečovitě jsem svírala opěradla křesla, až mi zbělely klouby na rukou. Ten pád mohl trvat jenom pár sekund, ale mně to přišlo jako věčnost. Vím, že se vypráví, že před smrtí vidíte celý svůj život před očima, ale já jsem nic takového neviděla. Jenom tu hrůzu, která se přede mnou odehrávala.

Narazili jsme do vody, až mě to málem vyhodilo ze sedačky, měla jsem štěstí, že jsem se připoutala. Bohužel všichni na tom nebyli stejně a já viděla, jak se většina cestujících vymrštila a narazila do zdí, někteří vypadli oknem.  Všude se to plnilo vodou, která se proměňovala na rudou tekutinu, jak smývala krev cestujících a já vyděšeně zírala, jak se potápíme. Byla jsem jediná při vědomí, všichni ostatní byli v bezvědomí nebo mrtví. Snažila jsem se rozepnout si pás, ale k mému zděšení to nešlo. Pás se zřejmě zaseknul, netušila jsem, co budu dělat. Měla jsem poslední možnost se nadechnout, než se celé letadlo potopilo. Tohle měly být moje poslední okamžiky života. Věděla jsem, že umřu, jako všichni, co jsou tady. Nikdy už neuvidím mámu ani tátu. Nikdy se nezamiluju. Bylo tolik věcí, které jsem nestihla, a vědomí, že už nic nestihnu, mě zneklidňovalo. I když jsem se pořád snažila rozepnout ten zpropadený pás, prostě to nešlo. Kopala jsem, vzpírala se, ale bylo mi to k ničemu. Kyslík mi docházel, plíce mě pálily, jak se toužily naplnit čerstvým vzduchem a aniž bych chtěla, ústa se mi otevřela a snažila se nadechnout. Ústa mi zaplavila slaná voda. Najednou jsem za oknem uviděla pohyb, byl příliš rychlý, abych rozpoznala, co to je, ale najednou jsem ucítila, jak někdo trhnul pásem, který se roztrhl vejpůl. Někdo mě chytil kolem pasu a pak jsem ucítila rychlost a byla nad hladinou. Jenomže jsem vtáhla do plic tolik vody, že už v nich nezbylo místo na vzduch. Oči se mi zavřely a mně bolestně docházelo, že umírám.

Pohled nikoho: 

Chlapec byl na ostrově sám. Byl to jeho trest za to, že vraždil lidi, aby mohl pít jejich teplou a životodárnou tekutinu, zvanou krev. Koho zajímalo, že zabíjel vrahy a monstra, která se stěží mohla počítat za lidi, ale věděl, že to už nemůže dělat. Výčitky byly příliš hlasité, snad proto, že mohl číst myšlenky svým obětím. Zde mohl být sám sebou, většinou tu pršelo a i když bylo slunce venku, nemusel se skrývat. Tady mu nehrozilo prozrazení svého původu.

Tady nikdo nežil, mohl lovit jenom zvířata, a ta mu musela postačit. Jeho nová rodina s tím nesouhlasila, ale on se jich neptal, prostě se sbalil, aby zde mohl žít. Procházel se po pláži a přemýšlel, co dnes bude dělat. Cítil se osamocený, ale věděl, že ještě není připraven vrátit se zpátky do civilizace. Uslyšel výbuch z nebes, rychle se podíval nahoru, aby mohl spatřit letadlo plné lidí, jak se řítí do moře. Tohle musela být zkouška, možná od boha, i když na něj nevěřil. Slyšel křik, který vycházel z letadla, i když bylo na míle vzdáleno. Možná když se mu podaří někoho zachránit, třeba mu bude odpuštěno. Věděl, že je to hloupost, ale vrhl se do vody. Byl značně rychlý a nemusel pod vodou dýchat, to jsou jedny z mála výhod být upírem. Nalezl vrak a doufal, že není pozdě. Viděl tu pohromu, mrtvá těla, která trčela rozbitými okny ven. Některá těla byla roztrhaná vejpůl. Už ztrácel naději, že by mohl někdo žít, když spatřil pohyb něčích nohou, jak kope kolem sebe, snahou se alespoň pokusit dostat a zachránit se. Aniž by přemýšlel, rychle připlaval blíže, vytrhl dveře, aby mohl doplavat k člověku, který ještě žije. Byla to dívka, ale nesnažil se si ji prohlížet, navíc byla k němu zády a on spatřil, co jí bránilo. Pás měla kolem pasu upnutý a nechtěl povolit. Pro něj to však byla hračka a než by napočítal do tří, už ji držel v náruči a plaval s ní k hladině. Nad hladinou ucítil, jak jí poklesla hlava. Zamířil k pláži, na které byli vzápětí, opatrně ji položil do horkého písku a poprvé spatřil její obličej. Ta dívka byla krásná, ale taky neprojevovala známky života. Nedokázal pochopit, proč měl pocit, že mu někdo vyrval jeho mrtvé srdce z těla a zbyla po něm jenom prázdná díra. Opatrně se ji snažil oživit, nechtěl jí polámat žebra nebo více zranit. Když už myslel, že prohrál, dívka otevřela oči a začala kašlat. Rychle ji přetočil na bok, aby jí vykašlávání vody usnadnil. Její pokožka byla mléčně bílá, ale věděl, že se zotaví, její srdce bilo silně. Hnědé vlasy měla mokré a celé od písku. Když už mohla dýchat, otočil ji zpět na záda, aby spatřil její čokoládové oči a ústa, které si přál líbat, nosík, který byl malý, ale přesto roztomilý.

Na okamžik se jejich pohledy střetly a dívka zašeptala: „Můj anděl.“ Hned na to se její oči zavřely. Chlapec se polekal, ale když viděl, že její hrudník se stále hýbe a slyšel, že její srdce hlasitě tluče, uklidnil se a poprvé od chvíle, co vylezl z vody, se nadechnul. Ucítil omamnou vůni, která se mu zažrala až do morku kostí. Přesně, jak voněla, si připomněl z lidského života, že tak voní jahody, které zrají na louce plné polního kvítí. V ústech se mu začal množit jed, aby mohl svou oběť znehybnit a v klidu se nasytit. Jeho tělo toužilo ochutnat tu blahodárnou tekutinu, která jí proudila v žilách. Už se jeho obličej nakláněl k jejímu krku, když si vzpomněl na její slova, že je její anděl. Nemohl ji zbavit života, to už by se nenáviděl nadobro. Ona je čistý člověk a ne vrah. Musí přemoct tu touhu a udělat vše proto, aby ji udržel naživu. Trvalo to jen okamžik, když si srovnal priority. Jeho žízeň musí být neuhašena, neublíží jí. I když ho fyzicky ta vůně skoro ochromovala, nevšímal si toho a vzal její nehybné tělo do své náruče, aby ji dopravil do svého domu. Uvědomil si, že nemůže číst její myšlenky, nechápal to, proč tomu tak je, ale věděl, že jí nikdy neublíží, aniž by tím nezabil jistou část v sobě. Věděl, že až se probudí, bude jí muset říct, kdo ve skutečnosti je, protože choval nepatrnou naději, že s ním zůstane.

Bella:

Když jsem se probrala, netušila jsem, co se mnou stalo nebo kde to jsem. Pamatovala jsem si na nehodu, i na to, že mě někdo vytáhl z moře, ale pak už to bylo zahaleno mlhou a temnotou. Nevěděla jsem, kdo byl můj tajemný zachránce. Oči mě bolely, ale přemohla jsem se je otevřít. Čekala jsem snad vše, ale ne to, na co můj zrak padl. Byla jsem v nějakém světlém pokoji, aniž bych tušila, jak jsem se tam dostala. Ležela jsem na černé pohovce, která sice nemohla konkurovat posteli, ale i tak byla dost pohodlná. Koberec byl bílý a příjemně chlupatý, to jsem vyzkoušela hned, jakmile jsem na něj spustila svá chodidla. Podél stěny se táhla skříň, která byla vybavena mnoha knihami a jedním stereem, které bych neuměla pustit, spíš bych ho zlikvidovala. Kde jsem se tu mohla vzít a komu tohle všechno patří? Otřásla jsem se zimou a vzápětí jsem si uvědomila, proč tomu tak je. Stále jsem měla mokré oblečení na sobě, takže jsem nepadla zřejmě žádnému úchylkovi do spárů. Stoupla jsem si, tělo se mi roztřáslo, pořád jsem byla otřesena, ale kdo by se mi mohl divit? Když jsem zavřela oči, pořád jsem viděla všechna ta mrtvá těla a bylo mi z toho zle. Uslyšela jsem, jak se otvírají dveře a já mohla konečně spatřit svého zachránce.

Viděla jsem kluka v mém věku, to mě dost překvapilo, ale jeho krása mě málem dostala do kolen. Pleť měl bílou jako čerstvě napadený sníh, oči jantarové barvy, takovou barvu jsem v životě neviděla. Bronzové vlasy v rozpustilém rozcuchu, jeho rysy byly pravidelné a ostré, takové by neuměl vytesat ani Michelangelo. Spodní ret měl plnější, přímo vyzýval k polibku, horní už nebyl tak plný, ale to mu na kráse vůbec neubíralo. Jeho atletická postava byla oblečena ve značkovém oblečení. Bílou košili měl polorozepnutou, takže jsem mohla spatřit jeho dokonalý hrudník. Měl na sobě béžové kraťasy, ale neměl žádnou obuv. Nač by ji vlastně potřeboval, když byl ve svém domě. Když jsem ukončila prohlídku jeho těla, mohla jsem se začít věnovat tomu, kdo vlastně je.

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se ochraptělým hlasem. Měla jsem pocit, že mám v krku tisíce žiletek, které se zařezávaly čím dál hlouběji.

„Na to bych se tě měl zeptat spíš já,“ opáčil sametovým hlasem. Zvuk jeho hlasu byl nádherný, tak jako jeho majitel. Trochu jsem se zarděla. On mi zachrání život, aniž by tušil, kdo jsem. To by zřejmě nikdo jiný neudělal.

„Jmenuji se Bella Swanová. Letěla jsem do Paříže, ale naše letadlo se vychýlilo z kursu a potom jsme se zřítili.“ Při těch posledních slovech se mi zadrhl hlas a cítila jsem vlhkost ve svých očích. Než jsem se nadála, ocitla jsem se v jeho objetí. Připadalo mi to tak správné a jeho dotyk byl ledový, to jsem pocítila i přes své zimou ztuhlé tělo, ale nevadilo mi to. Naopak to byl krásný pocit, když mě držel ve svém objetí. Jeho vůně byla omamná. Takovou jsem ještě nikdy necítila, byla směsí čistoty a dokonalosti. Pustil mě, přeměřil si mě pohledem a přešel k jedné skříni, ze které vytáhl nějaké oblečení.

„Převleč se, pak ti všechno povím, budu čekat za dveřmi,“ řekl a než jsem se nadála, zaklaply za ním dveře. Rychle jsem se převlékla, zřejmě to bylo jeho oblečení, protože tmavě modré bavlněné tričko jsem měla skoro po kolena. Vzala jsem si i černé kraťasy, které jsem měla skoro až po zem. Vypadala jsem jako hastroš, ale bylo mi to jedno. Hlavně, že jsem byla v teple a v suchu. Docupitala jsem ke gauči a musela si ty kalhoty přidržovat, aby mi nespadly. Sedla jsem si a potom jsem zavolala, že jsem hotová. Okamžitě se dveře otevřely, sedl si za mnou na gauč.

„Jsem Edward Cullen,“ představil se mi a usmál se nádherným, trochu křivým, úsměvem.

„Kde to jsem?“

„Na ostrově, o kterém nikdo jiný neví, patří mé rodině a jsem jediný, kdo tu žije. Ostatní z mé rodiny žijí v Americe.“ Kdo má v dnešní době ostrov? To jsem nechápala, ale snažila jsem se to nedat znát.

„Jak jsi mě zachránil? Teda ne, že bych ti nebyla vděčná, ale sám bys to nedokázal.“

„Nikdo jiný tu nežije, prostě se mi to povedlo,“ odsekl a v jeho očích jsem na okamžik něco zahlédla. Že by měl strach, ale z čeho?

„Normální člověk by to nedokázal,“ opáčila jsem.

„Tak nejsem normální.“

„Jak to myslíš?“

„Prostě nejsem člověk!“ utrhl se na mě a mně se úzkostí rozbušilo srdce.

„To nemyslíš vážně,“ snažila jsem se to obrátit v žert. Přece, co by byl jiného než člověk?

„Myslíš?“ řekl a utrhl opěradlo gauče. V němém úžasu jsem na něj zírala a měla pocit, že teď mi srdce vyskočí z hrudi.

„Tvé srdce je jediné, kdo uvažuje normálně. Neměla by ses ke mně přibližovat, Bello Swanová,“ zašeptal a zvedl se k odchodu.

„Proč jsi mě zachránil?“ vypadlo ze mě. Chtěla jsem mu zabránit v odchodu. Samozřejmě jsem byla vyděšená, ale nechtěla jsem tu zůstat sama.

„Já nevím, chtěl jsem něčím odčinit to zlo, kterým jsem se stal.“

„A co teda jsi?“ zašeptala jsem.

„Jsem upír,“ řekl a odešel z místnosti. Nějakou chvíli jsem nebyla schopná pohybu. Opravdu řekl, že je upír? Připadalo mi to směšné, jenomže v koutku duše jsem věděla, že mluví čistou pravdu. Bojovala jsem sama se sebou, jedna část chtěla jít za ním, ta druhá chtěla od něj utéct. I kdybych utekla, neměla jsem kam, kdo ví, jestli mě někdo hledá, možná si myslí, že jsem mrtvá jako ti ostatní, co byli v letadle.

Nakonec jsem dospěla k názoru, když mě nezabil doteď, už to asi neudělá. Pomalu jsem se vydala ho najít, ale nejdřív jsem našla pásek, abych ty kalhoty udržela na místě, kde měly být. Pokud jsem tedy nechtěla, aby mi spadly, a já bych tam pak byla skoro s holým zadkem. Dům byl veliký, ale já měla štěstí a našla jsem ho v obýváku. Byl ke mně otočený zády, ale já věděla, že o mne ví. Přiměla jsem ho k hovoru a vše mi o sobě řekl. To, jak byl před sto lety proměněn, když umíral na španělskou chřipku. Jak si našel rodinu ve světě upírů, která nezabíjí lidi, ale živí se krví zvířat. On sám se od nich trhl, aby zabíjel, ale jen ty, co si to zasloužili. O tom, že všem může číst myšlenky jen mně ne, a taky proč žije tady a ne v Americe. Že moje krev je pro něj nejlákavější ze všech, ale zapřísáhl se mi neublížit.

„Proč mi nechceš ublížit?“ zeptala jsem se příliš fascinována jeho příběhem.

„To bys chtěla?“ zeptal se tvrdě a jeho rysy ztvrdly.

„To ne, jenom mě to zajímá,“ ošila jsem se, doufajíc, že jsem ho neurazila.

„Když ses na chvíli probudila, řekla jsi, že jsem tvůj anděl,“ odpověděl. Jeho oči změkly a já měla pocit, že mu vidím až do duše. Cítila jsem, jak mě začínají pálit tváře, opravdu jsem zčervenala jako přezrálé rajče, ale jemu se to líbilo, alespoň jsem to vyčetla z jeho pohledu.

„Odjeď se mnou,“ řekla jsem bez rozmyslu. Pochybovačně se na mě díval.

„Poslouchala jsi, co jsem ti říkal? Mohl bych tě zabít, i když nechci.“

„Mohl, ale nezabiješ, tím jsem si jistá,“ odpověděla jsem mu.

„Musím ti ale něco ukázat, proč nemůžu jít na slunce. Sice mi neublíží, ale prozradí, že nejsem člověk." Nechápala jsem jeho slova, ale on si mě jenom přehodil na záda.

„Zavři oči.“ Neměla jsem důvod ho neuposlechnout. Ucítila jsem prudký vítr, který naráz ustal. Otevřela jsem oči, abych viděla, že jsme na pláži. Byla nádherná, písečná pláž měla mléčnou barvu, skoro takovou, jakou má moje pokožka. Voda se tiše kolíbala bez známky, k jaké tragédii zde došlo. Konečně se na mě Edward otočil, abych ho mohla vidět v celé jeho kráse. Jeho kůže se blyštila ve slunečním svitu, jako kdyby byla posázena diamanty. Házela na mě odlesky a já se neubránila touze ho pohladit. Neucukl před mým dotykem, proto jsem mu chytila tváře, abych se přiblížila k jeho rtům. Na vteřinu ustrnul, ale potom mě hladově líbal. Naše rty k sobě pasovaly tak, jako my dva k sobě. Věděla jsem, že on bude jediný muž, kterého budu milovat, aniž bych věděla, proč tomu tak je.

Když se ode mě odtrhl, věděla jsem, že se mnou odjede a já půjdu kamkoliv s ním. Klidně se vzdám slunce jenom kvůli němu. Na žádnou univerzitu nepůjdu ani se nepřestěhuju do Paříže. Možná budu moct chodit na univerzitu v Seattlu, alespoň budu blízko otce a slunce tam často nesvítí, ideální prostředí pro Edwarda. Netušila jsem, jak to vysvětlím rodičům, ale teď jsem se tím nehodlala zabývat.

„Miluju tě, i když nechápu, proč tomu tak je,“ zašeptal a tím mi vykouzlil úsměv na mé tváři.

                                                               Konec

Pokud jste došli až sem, předem vám děkuji za váš čas. Budu moc ráda za všechny vaše komentáře a názory na tuto povídku, vaše Paes.

Autor: Paes (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracená: