Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Znova a od začátku

16.01.2012 (20:00) • zuzinecckaa • FanFiction jednodílné • komentováno 13× • zobrazeno 2515×

Znova a od začátku

Další příval slz mi stékal po tvářích. Seděla jsem na parapetu a vyhlížela z okna na kamenné hradby, které mě tu uzavíraly a nedávaly mi další, větší prostor.

Pod okny se tu vyskytovala zahrada mnoha květin, stromů a keřů s vůněmi, které mi občas přišly omamné.

Já ale teď hleděla na noční oblohu téměř bez mráčku a srdce mě bolelo žalem. Blížil se další Nový rok, ale... Já ho neměla s kým oslavit.

Vřava kolem mi dávala najevo, jak se dokážou Italové odvázat. Upíři se mísili mezi lidi, ale já tohle neřešila. Od té doby, co si mě Aro ‚vypůjčil’, jsem k němu nikdy neměla vřelý vztah.

Chtěl mě? Mohl si mě vzít, kdybych šla dobrovolně. Ale to, že mě téměř vyrval z náruči mé rodiny, z náruči mé maminky... Další slzy se přidaly k těm, co pomalu vysychaly na mých tvářích.

Rukama jsem si objala nohy a přitáhla si je blíže k tělu, pokud to bylo ještě možné. Jako při každé myšlence na ně, se mi hrudí proháněla taková bolest, že se to skoro nedalo snést. A Aro byl proti všemu netečný. Zajímalo by mě, co dělá celý hrad, když mě to přepadne...

Přes slzy jsem se musela usmát. Jen myšlenka na to, jak se Aro tváří při dalším mém záchvatu bezmoci, mě pobavila. Ale na druhou stranu... Chtěla jsem pryč. I když jsem tu strávila dětství, nikdy... nikdy jsem tento hrad, tento odporný dům nenazvala domovem.

Otřásla jsem se při vzpomínce, jak jsem se Arovi vzpírala. Očima jsem prosila maminku, aby si mě vzala, ale ji držel Felix. Tenkrát jsem nechápala, proč já odcházím a oni zůstávají. Až v poslední době jsem nad tím dosti přemýšlela...

Ale nejvíce mi chyběl jeden človíček... No, ne úplně človíček. Byl to můj vlček. Můj Jake. Jakkoliv a kdykoliv mi utekla myšlenka jeho směrem, srdce se mi rozbušilo a neznámý cit zalil mé tělo...

Povzdechla jsem si a zavrtala hlavu do kolen. Věděla jsem, co se se mnou dělo. Ale netušila jsem proč... Vždyť jsem ho naposled viděla, když mi byl rok a něco... Jenže já přemýšlela nad tím, jak mě líbá...

Mé oči zabloudily znova ke hvězdám. Za necelou hodinu se tu budou promenádovat další světélka, ke stříbrné se přidají oranžové, zelené, červené a další barvičky.

Už jsem se dosti nudila. Tady se opravdu nedalo nic dělat, tuplem pro vězně, jakým jsem i já...

Až ke mně dolehla ozvěna prásknutí dveří, až jsem nadskočila. Nedůveřivě jsem zírala na své dveře do pokoje a pomaličku se začala sunout podél zdi. Nevšímala jsem si nerovností a výstupků, jako bylo špatné pokládání nerovnoměrných kamenů na sebe či ozdobné tapisérie a obrazy, které této ponuré komoře měly dát nádech útulnosti.

Krok za krokem jsem se držela u zdi a snažila se ze všech sil být tichoučko. Sotva jsem dýchala a momentálně jsem se opírala o skříň, která byla jediná tak trochu v mé cestě překážkou. Ale hned za ní se skvěly mé dveře a já od nich už nebyla daleko.

Přikradla jsem se až k nim a pomalu, opatrně jsem je otevřela. Vykoukla jsem na chodbu, ale nikde nebylo živé duše. Čelo se mi zkrabatilo rozhořčením. Celý rok jsem tu držená, mé kroky se hlídají... A najednou tu nikdo není?

Vylezla jsem z pokoje a narovnala se. Vůbec mi ta situace nepřišla normální.

Na chodbě svítilo jediné světlo a to přímo nade mnou. Jinak celá tonula ve tmě, ale to mým poloupířím očím nevadilo. Vydala jsem se chodbami, abych odhalila, co se tu děje. Přeci jen, zvědavost je jedna z mých hlavních vlastností.

Kradla jsem se po hradu k hlavní síni, odkud se ozývaly zvláštní zvuky. Čím blíže jsem byla, tím více jsem rozeznávala... Potyčku? Vůbec nic jsem nevěděla a ani nechápala.

Náhle si mě někdo strhnul do náruče. Nestihla jsem skoro ani vykřiknout, když se na má ústa nalepila jiná, horká, jemná...

Podle vůně jsem poznala jeho. I když jsem měla vzpomínky téměř dvacet let staré a tehdy byl pro mě jako bratr... Nebránila jsem se. Věděla jsem, že mé srdce patří jen jemu.

Po několika vteřinách, kdy nám začal docházet dech, se odtáhl a já konečně po té době zahlédla jeho obličej. Hnědé oči vyzařovaly takovou lásku a teplo, které mě objaly a už nepustily ze svého zajetí.

„Ness..." vydechl zbožně mé jméno a já jsem se stulila do jeho náruče.

„Jakeu... Tak moc jsi mi chyběl... Všichni jste mi chyběli..." Po tvářích se mi rozkoulely slzy. Všechna ta léta mi proběhla během okamžiku před očima. Konečně jsem byla celá. Stesk a radost se slily v jeden pocit... Celou bytostí jsem cítila úlevu, ale hlavně štěstí.

Hlavou mi probleskly některé vzpomínky z dětství.

„Až jednou budeš velká, vezmu si tě," pitvořil se na mě Jacob. Já se radostně zasmála. Tehdy mi byly sotva dva roky...

„Jakeu, takhle nad vaším vztahem nemůžeš přemýšlet." Táta se tvářil jako samotný bůh pomsty. Na mého nejlepšího přítele v té době hleděl, jako by ho chtěl zabít. Pak se ozval můj pláč a oběma tváře zjihly...

„Pojď ke mně, Ness. Já ti neublížím," říkal Aro. Byla jsem zrovna s Jakem na lovu a zaběhla jsem se. Byla jsem sama...

Otřásla jsem se. Ta poslední vzpomínka mě objala jako temnota a tísnila mě jako svěrák. Najednou mě polila hrůza a já se strachy rozklepala.

V mysli jsem se vrátila na to místo, na ten čas, kdy se mi změnil život. Slzy mi tekly smutkem po tvářích, vůbec jsem nechtěla... Ale tehdy jsem byla maličká a cizích jsem se nebála...

„Broučku, miláčku, to je v pořádku. Tatínek je u tebe," doléhal ke mně jakoby z dáli šepot. Ten hlas bych poznala kdekoliv. Táta. V tu ránu mě objaly studené ruce a přitiskly si mě na studenou hruď.

„Ness, má maličká Ness... Ty jsi mi tak vyrostla. Já tě hledal... Konečně jsem tě našel," šeptal mi dál slovíčka, která mě vracela zpět do přítomnosti. Jeho hlas byl pro mě jako vodítko k tomu, abych se jej držela a brouzdala zpět.

Konečně jsem otevřela oči. Oslepující světlo ihned potemnělo, jak si do toho žáru stoupla nějaká postava. Několikrát jsem zamrkala a pak jsem zjistila, že napůl ležím, napůl sedím, jsem opřená o ledovou zeď a zezadu mě objímají vzdáleně známé paže.

„Co se stalo?" Má otázka prolomila to ticho, které po mém probuzení nabylo ohlušující nepříjemnosti.

„Omdlela jsi. Jsi v pořádku?" promluvila ta postava přede mnou milovaným hlasem a pak se ke mně sklonila, ale stále tak, aby na mě nedopadalo světlo.

„Je v pořádku, Jakeu, nemusíš se bát," konejšil ho ten, který mi ve svém pevném vedení chyběl celou dobu, co jsem pobývala tady, na tom ošklivém místě.

„Edwarde, musíš mě..."

„Mlč! Je to má dcera! Chápu, že jste otisknuti, ale pak budete pro sebe mít celou věčnost... Já si ji užiju jen pár dní. Uvědom si to!" Zpoza sebe jsem na zádech cítila mohutné vrčení, ale nebála jsem se. Nechtěla jsem, aby se hádali, ale co už. Vždycky, co mi jen mé vzpomínky zobrazovaly, byli tito dva muži mého srdce v sobě.

„Pusť," řekla jsem mu jemně a snažila se vyprostit z jeho náruče. Poslechl a okamžitě jsem ho objala já.

„Chyběl jsi mi. Chyběli jste mi všichni..." šeptala jsem tiše a vzlykala u toho. Cítila jsem, jak mě hladí po vlasech, a to mě postupně uklidnilo.

„Jak jsme na tom?" ptal se Edward někoho, koho jsem zatím neměla šanci vidět.

„Díky Belle se nám podařilo většinu zpacifikovat. Naštěstí Aro souhlasil, i když velice neochotně, že si tu maličkou můžeme vzít zpátky domů..." říkal hlas mého nejoblíbenějšího strýčka. Okamžitě jsem se vymanila z náruče mého táty a běžela za tím hromotlukem.

„Mrně!" zavřeštěl vesele, a jakmile mě chytl do těch svých obrovských paží, zvedl mě do výšky a několikrát se se mnou otočil.

„To už by stačilo!" Podařilo se mi po několika desítek vteřin zalapat po dechu. Několikrát jsem ho musela ještě plácnout do ruky, aby konečně pochopil, že chci dolů.

„Promiň. Jsem tak šťastný..."

„Emmette." Klidný ženský hlas dokázal mého strýčka vrátit do latě. A mně... mně se po jejím hlasu rozbušilo srdce a oči se mi zalily slzami. Otočila jsem se k ní a hleděla do těch zlatých očí, které si pamatuji ještě jako červené...

Hrdá postava se tyčila do výše, mahagonové vlasy jí spadaly ve vlnách do pasu. Ale nejvíc mě dostala její klidná, zároveň šťastná tvář. Jen natáhla ruce a já se k té osobě rozeběhla.

„Mamííí!" vykřikla jsem zoufale a už jsem byla v její náruči. Obě jsme se svezly na kolena a plakaly. Ona měla jedinou nevýhodu - její pláč byl bez slz. Ale to jsem vynahradila těmi svými, které byly velké jak hrachy.

„Broučku, miláčku... Ani nevíš, jak se mi po tobě stýskalo..." šeptala mi slůvka do ouška. Já se jí dotkla na tváři a své pocity jí radši ukázala, protože jsem neměla šanci promluvit. Mé hrdlo bylo stále spoutáno vzlyky, které unikaly.

„Děťátko, tak jsi mi chyběla…“ mluvila dál. Houpala mě ve svých pažích a můj pláč se pomalu zklidňoval.

„Já už bych šel... Na vítání ztraceného člena máte celou věčnost..." ozval se znenadání Jacobův znechucený hlas. Když jsem se na něj podívala, tak jsem jen viděla, jak krčí nos. Pak mi to došlo. On je vlkodlak a jsme v upířím doupěti...

*   *   *

Domov. To místo, ten veliký dům na mě dýchal stejnou atmosférou jako tehdy ve Forks. Když jsem se rozhlédla kolem, vypadalo to tu velice podobně.

Od auta, kterým jsme přijeli, mé kroky vedly k hlavnímu vchodu. Už když jsem našlápla na první kamínky, se pomalu otevíraly dveře, zpoza nichž na mě nejprve vykoukla blonďatá hlava, pak vylezlo celé tělo. Má teta, ledová královna.

„Teta Rosie!" zakřičela jsem nadšeně a už jsme se svíraly v náručích. Zase mi tekly potoky slz, ale všechny slzy, které mi od setkání s rodinou spadly, byly jen radostné.

„Maličká! Jsi to ty? Opravdu jsi to ty?" ptala se hloupě, když mě držela ve svých pažích. Tentokrát jsem se jí rozhodněji dotkla a ukázala, že to jsem opravdu já... A pak jsem byla v držení náruče celého zbytku rodiny. Alice si na mě brala hlavní nárok, stěžovala si, že neviděla můj příjezd, takže budeme muset jet nakoupit...

Carlisle si počkal s Esmé. Jaspera jsem zatím neviděla, ale neřešila jsem to.

Když jsem se konečně dostala od těch ženských, rozvážným krokem jsem zamířila za nimi. Čím více jsem se blížila, tím více se jim roztahovaly úsměvy na tvářích.

„Ahoj, vnučko. Vítám tě doma," pronesl reprezentativně Carlisle. Byl jako vždy rozvážný.

„Nessie, zlatíčko... Vítám tě také doma. Máš hlad?" To se zase ozvala typicky starostlivá Esmé. Jak já jsem je milovala.

„Babi, dědo..." vydechla jsem a hned nato je objala. Je to krásný pocit být doma. Být někde, kde to domovem mohu nazývat.

*   *   *

Pro všechny z nás to bude těžké. Ale jak jsme si všichni řekli, začínáme zase. Znova a od začátku.

Tato jednorázová povídka je hlavně pro Bubulienku, která si ji doslova u mě vydupala. Bubu, doufám, že jsem nezklamala.

Doufám, že mi tu zanecháte nějaký komentář, je jedno, jestli kladný, či záporný. Aspoň můžete nechat smajlíka jako malý odkaz, zda se vám to líbilo, či ne. Děkuji, vaše zuzu.

PS: Za korekci děkuji eMCullen.

Autor: zuzinecckaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Znova a od začátku: