Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Zničená

15.05.2010 (14:30) • Northonia • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2719×

Potřebuju…

Hned…

Okamžitě…

Bolí to…

Musím…

Jinak to nejde…

Potřebuji to…

Okamžitě…

I když jsou peníze…

Není on…

Nikde nikdo…

A já potřebuju…

Svou dávku…

Okamžitě… Necítím ani bolest. Z rukou kape krev a nejen z nich. Rozpraskané rty, vlasy na ježka. Nebylo mi jich ani trochu líto. Připomínali mi jeho. Zbavila jsem se všeho. Jen mých očí ne. To nešlo.

Volají mě…

Kde jsou?

Musím mít! Prosím! Hned!

Bolí to. Není tady. Chci ho. Jen na okamžik ho vidět. Jeho jemné jantarové oči. Slyšet jeho hlas.

Chci svou dávku. To mi pomůže, i když jen na malý okamžik. I ta chvilka, ta prchlivá část času, který mi má fantasie dopřeje. Zkurvenej New York.

Kde je?! Potřebuju ho teď hned. A on se někde fláká!

Svezu se u dveří jeho bytu. Seru na to jak vypadám, tady to stejně nikoho nezajímá. Všichni jsme v jednom pekle. Všichni něco chceme. Já jeho, ale on se nedá koupit.

Kupuji si ji. Svou drogu. Svůj ráj. K čertu, bolí to. Musím ji mít.

Bolí mě všechno.

Drápu si obličej. Musím, tak kde kurva jsi?

Edwarde?! Nechal´s mě tu. Nevím co je silnější. Ta touha po droze nebo po tobě.

Obojí strašně bolí.

Svírá se mi vnitřek.

Zvratky dopadají na podlahu.

Dávím se.

Proč?!

Musím… Ale co?

Sáhnu do náprsní kapsy. Nasahám roličku bankovek, to je snad jediné čeho se mi tady dostává. peněz mám víc než dost.

Nahmatám to, co jsem hledala. Krabičku cigaret.

Aspoň něco pozitivního v tomhle hnijícím pekle.

Potáhnu, aspoň trochu klidu. Na malou chvíli.

Dávím se.

Kašel. Podělanej kašel. Pár kapek krve. Nevadí, potáhnu znova a znova.

Slyším vrtkavé opilecké kroky.

Dealer se blíží. Jeho chůzi už dokonale poznám.

„Petere, do hajzlu, kde jsi byl, když tě potřebuju! Máš?“ řvu na něj.

„Nazdar Izzi, jasně že mám, ale máš ty prachy?“

„Se neboj,“ zavrčím a rychle se zvednu. Motá se mi hlava.

Vejdeme do jeho bytu, spíš kutlochu, ale vypadá to tu skoro stejně jako u mě.

Co se divit. Ono mě to nějak nebere. Uklízet? Na co?

„Kolik chceš?“ ptá se.

„Dneska mi dej pět géček,“ řeknu a vytáhnu šest stovek dolarů. Dívá se na mě jak na blázna.

„Dělej,“ pobídnu ho. Má roztřesená ruka se natahuje po matroši.

„Nepřežeň to,“ zamumlá bez zájmu, když vycházím z jeho bytu.

Nic na to neřeknu a pospíchám k sobě. Chvěju se nedočkavostí.

„Yeach,“ sesunu se ke zdi a vytáhnu jehlu, lžíci a zapalovač. Kašlu na nějaké odměřování. Dvojitou dávku. Hledám už dlouho zlatou.

Najdu ji a budu s ním. Možná. Budu mít aspoň klid.

Nahřívám, cítím tu dokonalou vůni. Mé zlato, za chvíli budu s ním.

A pak další dávka, ještě mám.

Zítra půjdu pro další.

Vytahuju nohavici a hledám žílu. Dají se najít nějak lehce, ale prsty špatně poslouchají.

Hotovo. Pár vteřin než se to dostane do oběhu. Trvá to tak dlouho, ale pak to bude stát za všechny prachy na světě.

Zas budu s ním. Pár chvil? Nebo snad celou věčnost?

Sama nevím.

Splývá to do sebe. Radost? Ne! On nepřichází!

Co se děje?

Bolí to! Pálí!

Co to znamená?! Hořím! Prosím ne! Bolí!

Kůže jak láva. Musím se dostat pryč.

Řvu, škrábu, ale úleva nepřichází! Co to je?

Zvratky? Proč jsou všude zvratky a krev?

Moje?

To já? Proč? Co se děje? Polevuje to. Srdce vynechává.

Ticho, klid. Poslední úder srdce.

Smrt…

Vidíš, Edwarde? To není pro její dobro, jak sis myslel. To byla její smrt. Milovala tě stejně, jak ty jsi miloval ji. Ne-li víc…

Edward se nikdy nedozvěděl, že Bella zemřela tímto způsobem. Sám truchlí do dnes, s celou jeho rodinou.

Isabella se nikdy nevdala, neměla děti, jak si Edward přál ve skrytu duše.

Zemřela sama, ubohá, opuštěná a na dně…

Lidská mysl není jak síto. Horko těžko se zapomíná, zvlášť pokud bezmezně milujeme.

Kolikrát člověk může mít rád? Snad i víckrát, však vážně jen jednou.

Pokud potkáme pravou lásku, nikdy na ni nezapomeneme.

Lidské nitro je složité. Život je tak komplikovaný a někdy tak moc zlý.

Láska bolí, ale to známo od samých počátku věků.

Náš osud je možná předem daný, kdo ví?

Jeden moudrý muž řekl, že vše kolem plyne a nic netrvá věčně (Platon), a měl pravdu. Lidé jsou pomíjiví. Můžeme vzpomínat, ale jak dlouho?

Co naši hrdinové z příběhu? Jak dlouho trvá upíří smutek? A co tenhle příběh? Vzpomenete si na něj?

Ne… Lidé doopravdy zapomínají, ale city přetrvají.

A nebojte, smrt není zlá a Belle není zle, její srdce se už netrápí a i Cullenovi jednou zapomenou.

Autor: Northonia, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Zničená: