Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Zlodějka

10.04.2011 (18:00) • Inoma • FanFiction jednodílné • komentováno 11× • zobrazeno 7832×

Bella:

Šli jsme už asi hodinu, když se před námi objevila nádherná vila. Stála samotná, ukrytá v hlubokých lesích, poblíž malého městečka jménem Forks. Chuck zrychlil svůj krok a já ho následovala. Automaticky jsem si vlasy stáhla do drdolu a na ruce si natáhla černé vlněné rukavice. Poté jsem rozepnula knoflíčky mé flanelové košile. Studený vítr mě pohladil po těle a na místech, které nezakrývalo moje tílko, mi vyskákala husina. Ale uvnitř bude teplo, tak jsem to moc neřešila.

„Majitelé ráno odjeli pryč a měli by se vrátit až za dva dny,“ zašeptal mi do ucha a nasadil si čepici. Takže dům bude prázdný. Výborně. To znamená, že bych se mohla vykoupat. S jídlem určitě problém taky nebude. Pokud odjeli pouze na víkend, znamená to, že v lednici by mohli mít mimo trvanlivých potravin i ty čerstvé.

Chuck vytáhl svoje nádobíčko a dal se do zámku. Nedařilo se mu ho odemknout. Předem věděl, že tento palác není vybavený jakýmkoliv zabezpečením proti krádežím. Žádné kamery, žádný alarm. Prostě nic, co by nám zlodějíčkům mělo stát v cestě. A proto byl docela vyvedený z míry, když se mu nedařilo otevřít zámek. Podle jeho zaťaté čelisti jsem poznala, že začíná mít vztek. Stačí napočítat do deseti a pak prudce vstane a kopne do dveří… Osm, devět, deset… kop. Položila jsem mu ruku na rameno, aby se uklidnil. Na chvilku se na mě podíval tím chtivým pohledem.

Když jsem ho potkala, věděla jsem, že je to ten typ, pro kterého slovo ne nic neznamená. Naštěstí se mi dařilo odolávat jeho ‚šarmu‘. Možná nebyl nejlepší nápad se nechat zatáhnout do těch vloupaček. Ale když jste na ulici, moc možností nemáte. Takže se mi nemůže nikdo divit, že budu raději považována za zlodějku, než aby se ze mě stala dealerka drog, nebo v horším případě prostitutka. Chuck si mě vzal pod ochranná křídla. Ujal se mě a udělal ze mě svou lupičskou partnerku. Moc dobře jsem tušila, že by chtěl i víc, ale to jsem rázně zamítla. Nejdřív se vztekal, ale pak se vždycky uklidnil. Svůj podíl na tom měl fakt, že k nám patřila Ginny, která mu vždycky dala. Ale ta tady teď není. Před týdnem ji zabásli, když ji chytili, jak krade alkohol v supermarketu.

Chuck šáhl na kliku a zkusil s ní otočit. Cvak. Překvapeně jsme se na sebe podívali. Kdo by nechával odemčeno, když odjíždí pryč? Moc jsem se tou otázkou nezabývala. Přece jenom, lidé nejsou neomylní. Třeba zapomněli. Vešli jsme dovnitř. Nešokoval nás ten luxus, který se rozprostíral kolem nás. V takových vilách jsme byli často. Sice nelegálně, ale často. Ihned jsem se rozešla po přízemí a hledala kuchyni. Pořádné jídlo jsem měla naposledy předevčírem. Chuck šel do patra a hledal místnost, ve které by mohl být trezor. Vždy jsme kradli jen jídlo a peníze. Elektronika a starožitnosti znamenaly risk, protože v zastavárnách po vás chtějí doklady, aby si zapsali vaše údaje. A ve falšování papírů jsme nejeli ani jeden. Zrovna jsem do tašky rvala párky a pečivo, když Chuck přišel ke mně. Na sobě měl šedé sako, které určitě navrhoval nějaký světoznámý návrhář.

„Co tomu říkáš?“ smál se od ucha k uchu a otočil se dokola, aby mi zapózoval.

„Hm… dobrý. Našel jsi sejf?“

„Ne, žádnej nemaj.“ Odešel do obýváku. Ihned jsem ho následovala. Pokaždé, když se mu na tváři usadil ten zadumaný výraz, neznamenalo to nic dobrého. Nemýlila jsem se. Zrovna strkal do cestovní tašky nějakou vázu.

„Chucku,“ okřikla jsem ho a vytrhla mu ten kus křišťálu z ruky. „Jasně jsme se domluvili, že nebudeme brát takovéto věci.“ Rozhlédla jsem se a hledala místo, na kterém ta váza stála. Nevšímala jsem si Chucka. Tušila jsem, že jsem ho vytočila, a tak mi mohlo být jasné, že si to nějak odskáču. Rozhodně jsem ale nečekala, že mě chytne za ruku a trhne jí k sobě, aby si tu vázu přitáhl. Sykla jsem bolestí, protože jeho stisk byl velmi silný.

„To máš za to,“ zachechtal se a strčil vázu do tašky. Pak se rozešel ke skleněné vitríně, ve které stál čajový servis z japonského porcelánu.

„To snad nemyslíš vážně,“ rozešla jsem se k němu a stoupla si před vitrínu, aby ji nemohl otevřít. Nasupeně se na mě podíval.

„Uhni!“ rozkázal mi.

„Ne. Sakra, Chucku, z toho nekouká nic dobrýho. Můžeš mi říct, kde to chceš udat?“ Místo odpovědi mě odstrčil, že jsem málem spadla na zem. Ihned jsem ho chytila za ruku, kterou položil na úchytku vitríny. Chuck nesnášel, když mu někdo odporoval a bránil v tom, co chtěl udělat. Ale nikdy jsem si nemyslela, že by zašel až tak daleko. Prudce se ke mně otočil a svou pravou pěst mi silou umístil pod oko. Nemohla jsem jakkoliv reagovat, protože jsem začala padat.

Ležela jsem na zemi a uvědomovala si, co se stalo. Cítila jsem, že jsem si roztrhla ret. Máma mi vždy říkala, že se mi ten zlozvyk jednou vymstí. Kdybych si kousala nehty, nemohla bych její slova považovat za žert. Přece jen na okousaných nehtech není nic hezkého, ale co je, proboha, špatného na kousání dolního rtu? Teď už to vím. Když vám někdo uštědří políček, tak se vám to vymstí nepříjemným pálením a odpornou chutí rzi v ústech.

Když jsem se vzpamatovala, vstala jsem. Chuck zrovna sundával ze zdi nějaký obraz. Rozběhla jsem se k němu a snažila se mu v tom zabránit. Neměla jsem to dělat. Chytil mě za ramena. Chvíli jsme takhle spolu lomcovali a pak mě vší silou odhodil od sebe. Hlavou jsem narazila na hranu schodu. Dívala jsem se nad sebe. Viděla jsem vyděšený výraz mého parťáka. Skláněl se ke mně a němě pohyboval ústy. Pak zničehonic zmizel. Pokusila jsem se vstát, ale můj pokus se nezdařil. Místo toho mě přepadla strašná únava. Zavřela jsem oči a pak… nic. Tma.

Edward:

Zastavil jsem před domem a zaposlouchal se do myšlenek mých příbuzných. K mému překvapení tam nebyli a přitom jsme byli domluvení, že pojedeme na lov. Místo nich jsem slyšel nějakého Chucka, který se rozplýval nad vášnivostí jisté hnědovlásky. Bojovali mezi sebou. Její výraz byl s jistotou vyděšený a odhodlaný. On si to užíval a myslel na různé perverznosti. Pak ji odstrčil a ona upadla na zem.

Pohledem jsem střelil ke dveřím. Byly dokořán. Ihned jsem vešel dovnitř a do nosu mě uhodila vůně krve. Ještě že je moje sebeovládání srovnatelné s Carlisleovým. Chuck se skláněl nad tou dívkou a nadával si. Obviňoval se, že tak vybuchnul. O chvíli později jsem pochopil, co tu dělali. Chtěli nás vykrást. Měli propracovaný plán, jak postupují, a on to zbabral. Ta holka mu v tom chtěla zabránit a vlastním tělem bránila Esmein japonský servis, a pak se snažila zachránit Jasperův obraz. Najednou si Chuck pomyslil, jak je bezbranná. Vždycky po ní toužil a teď by se mu nemohla bránit.

Než se jí stačil dotknout, odtáhl jsem ho od ní a mrštil s ním o zem. Musel jsem se krotit, abych ho na místě nezabil. Vyděšeně se na mě podíval. Věděl jsem, že mám děsivý výraz. Jako predátor – lovec pozorující svou kořist. Bál se mě. V hlavě měl totální zmatek. Pak se rozběhl a utíkal pryč.

Došel jsem k té dívce a zkontroloval životní funkce. Byla v bezvědomí. Rána na hlavě byla sice jen povrchová, ale i tak byla na podlaze spousta krve. Vzal jsem ji do náruče a odnesl do pracovny. Položil jsem ji na lehátko a začal čistit ránu. Pod okem se jí začala rýsovat modřina s otokem. Raději jsem zkontroloval i končetiny. Na ruce měla otisky prstů, které taky začaly modrat. Opatrně jsem jí svlékl košili, která byla potřeštěná krví.

Uložil jsem ji do postele ve své ložnici a odešel uklidit ten nepořádek v přízemí. Pak jsem její košili strčil do pračky. Sice mi krev moc velký problém nedělá, ale to se nedá říct o Jazzovi. Takže, čím kratší dobu bude v našem domě cítit ta pro nás vábivá vůně, tím lépe. Pak jsem se vrátil k sobě do pokoje. Ze saka jsem vytáhl peněženku a mobil, které jsem odložil na noční stolek. Ze skříně jsem vytáhl pohodlnější oblečení a šel se převléknout do koupelny.

Posadil jsem se na židli, kterou jsem přisunul k posteli. Zadíval jsem se do její tváře. Mohlo jí být maximálně dvacet. Obličej jí lemovaly kaštanové vlasy, které vyloženě potřebovaly umýt. Tvář měla podivně bledou, pokud nepočítám tu modřinu. Na rtech barvy nedozrálých ostružin měla tržnou ránu. I přes všechna zranění vypadala křehce, zranitelně, ale hlavně půvabně. Což mě přivedlo k otázce, proč zrovna ona je zlodějkou.

Pomalu otevírala oči. Chvilku se koukala na strop a pak pohledem skenovala celý pokoj. Zastavila se u mě.

„Jak ti je?“ zeptal jsem se. Vykulila oči, které byly mimochodem moc krásné. Temné a při tom jiskřivé.

„Bylo i hůř,“ odpověděla a posadila se. Do rukou zvedla můj mobil a něco do něj vyťukala. Pak mi ho podala. Na displayi svítila tři čísla. 911. Policie.

„Zavolej jim. Přiznám se,“ vzdychla rezignovaně. Zamračil jsem se.

„Nemám důvod jim volat. Nic nezmizelo.“ Obočí svraštila k sobě.

„Ne. Zavolej jim. Prokážeš mi tím službu.“

„Jak to myslíš?“ Co je dobrého na vězení?

„Za chvilku bude zima. Alespoň budu v teple a dostanu najíst. Počítám, že dostanu minimálně půl roku,“ vysvětlila mi. Opravdu to je to, co chce? Ne. To nejde. Nemůžu ji křivě obvinit z něčeho, co neudělala.

„Nikam volat nebudu,“ prohlásil jsem. Bojovně vystrčila hlavu a ruce si založila na prsou. Vypadala rozkošně, když se zlobila. Ještě, aby začala podupkávat nožkou a připomněla by mi tím Alice. Pak jí ale zakručelo v žaludku. Samozřejmě. Člověk. Musela mít hlad. Vstal jsem.

„Támhle je koupelna,“ ukázal jsem na dveře. „Na posteli ti nechám nějaké oblečení. Já budu dole v kuchyni. Něco ti uvařím.“ Naposledy jsem se podíval do její lehce zrůžovělé tváře a odešel.

Ihned jsem zavolal Alice. Ani jsem nestihl nic říct.

„V mém pokoji na židli,“ řekla a zavěsila. Vešel jsem do ložnice. Na židli u stolu byla položená hromádka oblečení. Sakra, Alice. Co zase kuješ? Zaposlouchal jsem se do domu a… nic. Svou rychlostí jsem vběhnul do mého pokoje. Kdybych neslyšel, jak jí látka klouže po kůži a jak jí bije srdce, myslel bych si, že tu nikdo není. Její myšlenky byly němé. Nemohla myslet na nic. Já ji… neslyšel. Tomu musím přijít na kloub. Oblečení jsem nechal na posteli a šel do kuchyně.

Z paměti jsem vylovil recept na palačinky. Když se v noci nudím a nebaví mě ani knížky, ani hudba, sleduji televizi. Jenže ve tři v noci kromě lechtivých kanálů a pořadech o vaření nic nedávají.

Když už byl talíř plný těch placek, natřel jsem je jahodovou marmeládou. Pak mě ale napadlo, co když nemá ráda sladké? Vytáhl jsem vajíčka a slaninu a pokračoval ve vaření. Po chvilce jsem slyšel, jak schází ze schodů. Vešla do kuchyně a nejistě se porozhlédla.

„Posaď se,“ ukázal jsem na vysokou židli u barového pultu, který rozděloval kuchyni a jídelnu.

„Nevím, co máš radši. Sladké nebo slané?“ S těmi slovy jsem před ni postavil oba talíře.

„Dám si oboje. Palačinky jako dezert.“ Pak vypadala, jako že něco hledá. „Můžu dostat vidličku?“ zeptala se opatrně.

„Jo, jasně.“ Na to jsem zapomněl. Já už příbor nepoužívám nějakou tu dobu. Podal jsem jí ji a uvědomil si, že by mohla mít žízeň.

„Co si dáš k pití?“

„Máš kafe?“ odpověděla otázkou. Přikývl jsem. Určitě ho někde máme. Nalil jsem vodu do konvice, kterou jsme snad ještě nikdy nepoužili a pak do hrnku nasypal trochu té sypké směsi.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se, když jsem před ní postavil hrnek s kávou.

„Bella,“ odpověděla. „A ty?“

„Edward.“ Dál se věnovala jídlu. Fascinovaně jsem sledoval, jak v ní mizí obsah nejdříve jednoho talíře a pak toho druhého. Jak je možné, že se do tak malé osůbky vleze tolik jídla? Když dojedla, odsunula od sebe talíř a svalila se na židli. Pohladila si bříško.

„Páni. Na to, že jsi kluk, fakt dobře vaříš,“ sklonila mi poklonu. Pak si usrkla kávy a sykla.

„Co je?“ Že by to kafe bylo špatné? Vždyť jsem ho dělal podle návodu.

„Je to horký.“ Pak si prstem přejela po rtu a zarazila se na malé rance. Pak si šáhla na otok pod okem.

„Pěkně tě zřídil,“ konstatoval jsem.

„To nic není. Jsou horší věci, které se můžou stát holce, jako jsem já.“

„Holce jako ty?“ Jak to myslela. Podívala se mi do očí.

„Přiznejme si to. Jsem zlodějka,“ prohlásila a foukala do hrnku, aby si ten nápoj zchladila.

„Proč nejsi ve škole?“ Měla by tam být. Vypadala na studentku. Povzdechla si.

„Věříš mi, že ještě před šesti měsíci jsem byla premiantkou na střední ve Phoenixu a každé úterý a čtvrtek jsem vedla hodiny tance pro děti?“ Zadívala se mi do tváře. Zřejmě hledala překvapení, ale nemohla ho najít, protože přesně nějak tak jsem si ji představoval. „Ještě před půl rokem jsem měla domov a rodiče.“

„Co se stalo?“

„Rodiče zemřeli.“

„To je mi líto.“

„Jo… to stejné tvrdila i letecká společnost, jejíž letadlo se zřítilo někde nad Pacifikem. Pak mi s předtištěnou kondolencí poslali šek na tři tisíce dolarů. Jako by peníze mohly vynahradit tu ztrátu.“ Prstem obkreslovala geometrické tvary na hrnku.

„No, ale musíš mít přece nějaký domov.“ Opět si povzdechla.

„Bylo mi sedmnáct. Sociálka mě umístila do centra pro sirotky v Seattlu. Dům, ve kterém jsme žili, byl pronajatý. Máma neměla životní pojistku, protože trpěla rakovinou, takže pojišťovna s ní odmítla uzavřít smlouvu. A peníze z tátovy pojistky shrábl jeho zaměstnavatel. Táta byl najatý jako stavební inženýr. V pracovní smlouvě měl podmínku, že musí dokončit celý projekt, jinak ho čekala mastná pokuta. A on tak nějak umřel. Před měsícem, kdy jsem oslavila osmnáct, jsem musela opustit centrum, a tak jsem se octla na ulici.“

„Promiň.“ Nechtěl jsem jitřit její rány.

„To nic,“ usmála se na mě. „Jedna z prvních věcí, kterou tě naučí ulice. Zapomeň na to, co bylo. Když se budeš utápět v minulosti, nepřežiješ,“ ušklíbla se a napila. „A co ty? Jak to, že nejsi ve škole?“

„Přijel jsem z univerzity domů. Chtěl jsem překvapit rodinu.“ Přece jí nebudu vyprávět, že jsme měli jet na lov.

„Aha. To mnohé vysvětluje.“

„Co?“

„Podle informací, co měl Chuck, tu neměl nikdo být,“ vysvětlila mi. Vstala a rozešla se ke dveřím.

„Kam jdeš?“

„Převléknout se a pak bych měla jít.“

„Budeš si muset počkat. Tu košili jsi měla celou od krve. Dal jsem ji do pračky.“ Mohl jsem ji nechat odejít v Aliciném oblečení. Ale z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem ji nemohl pustit. Táhlo mě to k ní.

„Fajn, tak co budeme dělat?“

„Co třeba nějaký film?“ navrhl jsem první věc, která mě napadla. Pohodila rameny a šla do obýváku. Posadila se na gauč a čekala, co udělám. Vyloženě mě bavila její nenucenost. Líbilo se mi, jaká je. Jak se tváří, jak se usmívá, dokonce i to, jak se mračí. Zapnul jsem přehrávač. Od minule v něm byla Pretty Woman. Film, který Rose tak strašně miluje. Bella se opřela a sledovala obrazovku. Já si vzal knížku, kterou jsem nechal na odkládacím stolku minulý týden a četl si.

„Vyznala se Katka Heatcliffovi?“ zeptala se uprostřed filmu. Nevšiml jsem si, že mě sleduje.

„Cože?“

„No… Kateřina. Řekla Heatcliffovi, že ho miluje?“ Copak ona tu knížku nečetla?

„Ne, proč?“

„Před půl rokem, jsme to brali ve škole. Dostala jsem se jen k části, jak se svěřuje Nelly. Pak umřeli rodiče a já to nedočetla. Tak chci vědět, jak to dopadlo,“ vysvětlila mi. Usmál jsem se nad její dychtivostí. Nalistoval jsem stránku, o které mluvila a podal jí knihu.

„Přečti si to.“ Nechápavě se na mě podívala. „Ta košile ti stejně musí uschnout a to nějakou chvíli potrvá.“ Byl bych sám proti sobě, kdybych jí řekl, že máme sušičku.

„Ale ty sis to četl,“ odporovala mi.

„Už jsem ji četl na střední.“ Několikrát, dodal jsem v duchu. Knížku si vzala a poposedla si. Opřela se o opěradlo a nohy si skrčila do tureckého sedu. Opět jsem žasnul nad její přirozeností. Její gesta byla opravdová. Dělala to, co jí dovolovalo její lidství. Nebylo to jako u nás. My jsme si na lidi jen hráli. Všechno to byla jen maska, abychom zapadli.

Abych tam nestál jak idiot, přešel jsem k pianu. Začal jsem hrát a koutkem oka ji pozoroval. Když jsem zahrál třináctý akord, zvedla hlavu a podívala se na mě.

„Debussy?“ zeptala se udiveně.

„Ty ho znáš?“ oplatil jsem. Přikývla.

„Mám ráda vážnou hudbu.“

„Opravdu?“ Spíš bych ji typoval na něco moderního.

„Ano. Když tančíš standart, ani to jinak nejde,“ vysvětlila mi a dál četla. Zamyslel jsem se nad jejími slovy. Ano, říkala, že vedla taneční hodiny, ale představoval jsem si streetdance nebo hip hop. A pak jsem se přistihl, že bych rád držel její křehké tělo v tanečním postavení. Pomalu bychom se pohybovali po tanečním parketu v rytmu anglického valčíku. Musel jsem zatřepat hlavou, abych se té iluze zbavil. Proboha. Vždyť je to lidská holka. Znám ji sotva hodinu a už se mi dostala pod kůži. Musel jsem se vymanit z jejího vlivu. Vstal jsem a se slovy, že jdu do pokoje napsat seminárku, jsem se odebral do pokoje.

Bella:

Knížku jsem dočetla a porozhlédla se okolo sebe. Venku se začalo stmívat. Čas odejít. Vstala jsem a šla do patra. Zaklepala jsem na dveře.

„Pojď dál,“ vyzval mě. Seděl u stolu, na kterém ležel notebook. Když mě uviděl zaklapl obrazovku a pozoroval mě.

„Začíná se stmívat, tak bych měla jít,“ řekla jsem potichu a prošla do koupelny, kde bylo moje oblečení.

„Můžeš tady zůstat,“ navrhl mi. Zastavila jsem se uprostřed kroku. Upřeně mě sledoval. Pohled jsem mu oplácela. Vstal a přešel ke mně. Díval se mi do očí a já měla pocit, že se utopím v těch jeho. Už v kuchyni mě omamoval, ale teď nasadil nejvyšší kalibr. Nevěděla jsem, jak se jmenuji. Nevěděla jsem, jak jsem se dostala do tohoto domu a ani jsem netušila, jestli bych dokázala odejít. Přitahoval mě. Po celou dobu, co jsme spolu mluvili, jsem se musela strašně kontrolovat, abych se nějak neztrapnila. A když odešel navrch, konečně jsem se zase cítila jako já… zlodějka. Jeho přítomnost mi dopřávala iluzi, že jsem opět ta hodná holka z Phoenixu, jejímž jediným snem, je dostat se na Dartmouth a studovat biologii. Došel až ke mně.

„Zůstaň tady,“ požádal mě naléhavě. Ne. To nejde. Co to proboha dělá? Já do tohoto světa už nepatřím. Už nejsem ta stará dobrá Bella. Naivka, která miluje šťastné konce. Já jsem už ochutnala sladkost života, a teď musím zakusit i tu hořkost. Tak to na světě chodí. Po štěstí vždy přichází něco, co ho zkazí. Tak, jako po dni přijde noc, po létě zima, tak i po radosti přijde žal. Já už na pohádky nevěřím. Nejsem Pretty Woman.

„Ne, to nejde,“ snažila jsem se skrýt smutek v hlase.

„Proč?“

„Nepatřím sem,“ vysvětlila jsem mu a odešla do koupelny. Rychle jsem se převlékla a půjčené oblečení poskládala do komínku. Vyšla jsem z pokoje s tím, že se na něj nepodívám. Nevyšlo mi to, protože stál ve dveřích na chodbu.

„Tak mi dovol, abych tě odvezl.“

„Musím se dostat do Seattlu a to je docela daleko. A ty musíš být unavený, když jsi už dneska cestoval a staral se o mě.“ Tak moc jsem chtěla přijmout, ale věděla jsem, že jakmile bych si dovolila setrvat v jeho přítomnosti o něco déle, neodešla bych.

„Odvezu tě,“ prohlásil hlasem, který nepřipouštěl námitky. Přikývla jsem a obešla ho.

V obýváku jsem se zastavila.

„Tu košili mám kde?“ zeptala jsem se.

„Ještě není suchá… ale počkej, něco ti přinesu.“ Odešel do patra. Po chvilce se vrátil a v rukou držel černou pánskou mikinu. Zřejmě byla jeho.

„Je teplejší než ta košile.“ Podal mi ji a já si ji oblékla. Voněla jako on.

Nasedli jsme do stříbrného auta a vyjeli. Mlčeli jsme. Oba. Těsně před Seattlem se na mě podíval.

„Vrátíš se tam, odkud jsi přišla?“ Přikývla jsem a on se zachmuřil.

„Je to můj… domov.“

„Je to ulice, Bello.“

„Ne. Je to místo, které mi nedovoluje truchlit po tom, co jsem měla a čím jsem byla.“ Otočila jsem se k okýnku a snažila se zahnat slzy. Už nemám rodinu, už nejsem taková, jaká jsem bývala. Milá, hodná, přátelská.

Navigovala jsem ho k ‚mé‘ ulici. Zastavil u krajnice. Cítila jsem na sobě jeho pohled. Rychle jsem si otevřela a vystoupila. Pak jsem se zastavila. I přes to, že jsem vyvrhelem společnosti, přece jen mám slušné vychování, které mi vštípili mí rodiče. Nahnula jsem se do auta a podívala se na něj.

„Děkuji… za všechno.“ Přikývl a jemně se usmál.

„Hodně štěstí, Bello,“ popřál mi.

„Tobě taky.“ Zabouchla jsem dveře a rozešla se po místě, které tak důvěrně znám. Bohužel.

Vypravěč:

Zabouchla za sebou dveře a odcházela. Neohlédla se a on nic neudělal. Jen sledoval její záda, která nakonec zmizela v davu. A tak poznal jeden upír lidskou dívku… Zlodějku, která nakonec nic neukradla a přesto si s sebou odnesla jeho srdce.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Zlodějka: