Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Zklamala jsi mě

08.11.2010 (20:45) • Alex00 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2261×

 Písnička » 

 Zklamala jsi mě

„Ne,“ šeptala dívka zlomeně.

Nemohla však zarazit skutečnost. Rukama si zacpávala uši. Marně. Nemohla přehlušit skutečnost. Zastavit zlé hlasy bylo skoro nemožné. Jistě by se k tomu dopracovala, ale až za mnohé století…

Teď ale bude muset platit, platit za chyby, kterých se dopustila. Svůj osud si vybrala, ale bolestně za něj zaplatila. Zřekla se života, který mohla mít. Byla za to také potrestána. Na své sobectví doplatila.

Své ruce přesunula na krk. Objímala si žíznivě štíhlý krk. Velké rudé oči třeštila na budoucí oběť, která ležela nehybně v kaluži krve. Z ran se jí řinula čerstvá krev, která už ale pomalu stydla.

Mahagonové vlasy jí spadaly do obličeje. Toužila jen trochu ochutnat, ale věděla, že odvrátit už by se nemohla. Hříšné myšlenky však nezahnala. Jen je více posílila.

„Jen trošičku,“ šeptala plačtivě.

Neslyšel ji. Nebyl u ní, aby jí pomohl k něčemu, co sama nechtěla. Slíbil jí ale přece, že jí pomůže. Tak proč tu není? Aby jí pomohl, myšlenek ji zbavil. Polibkem utěšil, silnými pažemi odtáhl. Vykašlal se na ni. Se svojí rodinou lovil. Ji nechal s vědomím, že to zvládne.

Dívka ale narazila na umírajícího muže, který krvácel. V uličce se choulila do tmavého rohu. Očima hypnotizovala jeho tělo. Neměl příliš času.

Pak už bude studený, pomyslela si.

Nemusel by se o tom dozvědět, nabádalo ji její druhé já. Její pravé já, které zatlačovala až příliš dlouho hluboko v sobě. Teď chtělo ven. Její upíří podstata. Netvor, který čekal, až ho pustí ven, se jí smál. Ponoukal ji.

Jen na chvilinku, nabádalo ji.

Věděla, že krev v ní probudila zrůdu, ale už neměla sílu ji zatlačit zpátky. Pomalu, ale jistě se jí zmocňovala. Kousek po kousku…

„Kde jsi, Edwarde?“ prosila, ale odpověď už nedostala.

Modlila se, i když nebyla věřící. Marně Boha prosila, ale ten už ji dávno zavrhl. Už nepatřila jemu, ale tomu druhému. Duši už stejně neměla.

V těle anděla, s myšlenkami zrůdy už navždy zůstane. Dokud si ji nevezmou Volturovi. Nebo bez ní umře žízní. Musela by pilovat ovládání. Několik století zklame. Pak dostane sladkou odměnu, která trochu uleví jejímu bolavému svědomí.

 ...

Na druhé straně města vykřikla její sestra. Viděla, co mělo stát. I když její vize byly někdy nepřesné, tyhle se měly v blízké budoucnosti vyplnit. Věděla to, ale nikomu nic neřekla. Nechtěla ublížit své milované sestře. Radši tedy mlčela. Svědomí jí pálilo milionkrát hůř, než kdy jindy.

Měla bych to někomu povědět, blesklo jí hlavou.

 „Alice, co se stalo?“ ptala se jí její láska.

Něžně ji pohladil po tváři. Přemýšlel, co by se mohlo stát. Nebo, co mohla vidět. Jeho myšlenky ho však prozradily. Edward se za nimi přihnal. Později přišli i ostatní.

„Něco s Bellou?“ ptal se starostlivě. Bál se, že by se jí mohlo něco stát. Měl o ni takový strach. Litoval, že ji pustil samu do města. Ostatní ho nabádali, že to zvládne. Nechtěl, ale musel svolit. Smála se. Neochotně ji tedy pustil do města. Do ucha jí zašeptal: Ty to zvládneš, věřím ti.

Věřil jí, že neudělá chyby, kterých se dopustil, když byl ještě mladý. Vkládal do ní tolik naděje… Nechtěl si připustit, že by to nemusela zvládnout.

„Ne,“ řekla Alice. Lhala, lhala své lásce, bratrům a setře, rodičům, ale hlavně sobě.

Mlčela. Nevěděla, jak jí doopravdy ubližuje, nebo jak jí teprve moc ublíží. Rozběhla se za pachem srnky.

...

Natahovala k němu ruce. Byl ale moc daleko. Monstrum nad ní vyhrálo. Převzalo otěže.

Nabádalo ji, aby k němu šla. Tak tedy udělala. Pomalými krůčky k němu došla. Sklonila se nad jeho tělem. Slyšela jeho slabý tlukot srdce. Byla to pro ni nepopsatelná slast. Na nic už nečekala. Dostala další pokyn. Poklekla k němu.

Jak k němu skláněla hlavu, její dlouhé vlasy ho šimraly na krku. Věděl, že tohle je jeho konec. Myslel si, že tohle je jeho anděl. Nevěděl však, že tohle je jeho smrt. Nechal anděla se k němu více přiblížit.

Zvědavě se na něj zadívala. Její pohled však přitáhla slabě tepající žíla na jeho krku. Rudé rty přitiskla na jeho krk.

Myslel, že ho chce anděl políbit. On ho chtěl políbit, ale polibkem smrti. Očarovala ho její neskutečná krása. Cítil se oblouzněný.

Už nemůže být nic krásnějšího, pomyslel si.

Nehty mu zaryla do jeho silného krku. Z malých ranek mu vytékala krev. To ji ještě více popohnalo. Zakousla se do jeho krku.

Uvědomil si, že tohle není anděl. S vytřeštěnými očima hleděl do prázdna. Rukama se slabě pokusil ji odstrčit. Náhle si uvědomil, že by mu bylo milejší umřít v rukách anděla, než na nemoc nebo něco obyčejnějšího.

Jak pila jeho lahodnou krev, vyprchával z něj nemilosrdně život. Jeho strážný anděl se na to smutně díval. Měl by ho ochránit, ale bál se jít tam, kam už někoho ďábel poslal. Upíra. Bez duše, zdálo se, že i bez svědomí, které ztratila. Nemohl se na to déle dívat. Odvrátil hlavu.

Jakmile dopila, odhodila jeho bezkrevné tělo do rohu, ve kterém se před chviličkou choulila ona sama.

Částečně uhasila svoji touhu po krvi, ale zrůda ji nabádala, aby zabila podruhé.

Zabila, uvědomila si.

Z myšlenek jí vyrušil pach jiného upíra. Zvedla hlavu. Dva metry od ni stál on. Ten, který jí sliboval v den jejich svatební noci, že jí pomůže. Nepomohl. Nemohl za to ale. Neměl o tom ani tušení. Ale Alice musela vidět, co se stane!

Viděl ji. Viděl ji sklánět se nad jeho tělem. Koukal se na ní zlatýma očima, které změnily svou barvu krátce po lovu.

Uslyšel její myšlenky. Proč jim ale lhala? Proč říkala, že se nic nestalo, ani nestane? Alice, proč?

Její oči byly světle rudé. Vypadala ještě lépe, než kdy jindy.

Rty měla potříštěné krví. Ruce, na kterých byla ještě před chvílí krev, si utřela do kalhot. Jako by se nic nestalo. Nemohl uvěřit, že ho zklamala. Zbortila sen o tom, že ho nezklame. Že ona jediná odolá. Neposlechne vábivé hlasy své podstaty.

Uvědomoval si fakt, že ho zklamala. I když asi neměla vědomí, že ho udělala. Jak ho zklamala. Pro ni by zabíjel, ale ona vzala život nebohému člověku, který měl ještě šanci na záchranu.

Nevěřil, že on sám má duši. U ní si ale myslel opak. Anděl přece musí mít duši! Vztekle praštil pěstí do omítky. Sakra, proč ona! Proč je z ní zrůda?! V podvědomí věděl, co jí nasliboval, sliboval. Teď však zjistil, že ona je taková, jaká by měla být. Měl ji nechat takovou, jaká měla být. Měl být jako oni. Jen jí ublížil, když ji nutil na zvířecí krev.

Díval se do nevinných rudých očí, které dosud nechápaly, co provedly. Dříve to byly čokoládové studánky, ve kterých se topil. Teď ale narazil na tvrdou zeď. Nebyli lidé. Vzal jí život. Vzal jí její nevinnost. V jeho očích klesla na nejnižší stupínek.

Posedlá krví, blesklo mu hlavou.

„Bello,“ zašeptal něžně, ale i se značnou bolestí v hlase.

...

Černovlasá dívka vykřikla. Neuchránila své myšlenky. Zklamala je, hlavně jí. Nepověděla to, když měla. Ublížila jí. Kdyby to řekla, mohl jí pomoct. Bylo ale příliš pozdě. Zradila svou setru. Přišla o ni.

Ale i upíři dělají chyby.

...

Probrala se. Uvědomila si, co udělala. Svědomí, které znovu našla, ji tížilo jako balvan přivázaný k noze. Dívala se do jeho očí. Byly jako tekuté zlato. Krásné, jako vždy. Nyní ale nebyly láskyplné.

Myšlenky na to, co udělala, ji spalovaly zaživa. Pocit žízně se jen zmenšil. S ohromnou bolestí si uvědomila, že by klidně zabila po druhé…, po třetí…, znovu a znovu...

„Zklamala jsi mě…“ zašeptal tvrdě. Tvář měl kamennou. Ve tváři mu četla zklamání, lhostejnost, ale i bolest.

Pomalu se otočil. Odcházel od ní…

 Věnováno všem lidem, kterým se to třeba jen trošku líbilo a zanechali komentář.

Autor: Alex00 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Zklamala jsi mě: