Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Zkáza jménem Facebook, aneb jak to bylo

04.08.2010 (14:45) • Odehnalka • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 4351×

Zkáza jménem Facebook, aneb jak to bylo

Vypnula motor a vystoupila z auta. Byla na jednom malém parkovišti u jednoho malého obchůdku. Bylo pro ni těžké to najít, ale nakonec se ji to podařilo. V téhle části města nikdy nebyla. I když byl den, vysoké budovy bránily dennímu světlu a tak tu bylo šero.

Dívka se podívala na hodinky. Paul měl ještě pět minut. Bella, tak se ta dívka jmenovala, se opřela o svoje auto, založila si ruce na prsou a čekala. Stále se dívala kolem sebe, ale nikdo tu nebyl.

Tedy ona si to myslela. Pozorovali ji dva muži. Jeden z nich Bellu znal – to on se vydával za Paula. Ale nevypadal jako ten kluk z facebooku. Tenhle muž byl starší, silnější,... Kývl na druhého muže a ten vylezl ze svého úkrytu.

„Čekáš tu na někoho?“ ozval se za Bellou chraplavý mužský hlas. Dívka se lekla a otočila se. Muž, kterého spatřila, byl jistě o hlavu vyšší než ona a minimálně dvakrát silnější. Delší černé vlasy mu padaly do tváře.

Muž nečekal na její odpověď, pokračoval v mluvení. „A nečekáš tu náhodou na Paula?“

Bella překvapeně zamrkala. „Jak to víte?“

„Řekněme, že jsem jeho velmi dobrý kamarád,“ pokrčil rameny muž.

„Vážně?“

„Ano. Víš, Paul mě požádal, abych tě doprovodil...“

„To je dobrý, díky,“ odmítla.

„Paulovi to bude ale chvíli trvat.“

„Nevadí... Já počkám tady,“ zavrtěla hlavou. Bella od něj odvrátila hlavu a opět se opřela o auto. Chvíli bylo ticho. Myslela si, že muž odešel, ale to se mýlila.

Najednou se jeho ruka objevila na jejím rameni. Trhla sebou. Podívala se na toho muže. Byl blíž, než čekala. Jeho dotyk ji připadal odporný, vadil ji. Jejím tělem se začínal šířit strach. Vyvlékla se mu a udělala krok do strany.

„Můžete mě nechat?“ požádala ho a doufala, že neslyšel to zoufalství v jejím hlase. Zoufalství a strach.

„Dobře, dobře,“ muž zvedl ruce tak, jak zvedají lidé, kteří se vzdávají.

„Jen ti něco ukážu a pak tě nechám...“

„Nevěřím vám,“ řekla Bella. Muž se pousmál. Dívka doufala marně, on to zoufalství slyšel.

Však taky nebyla první... Už tohle zažil... A ne jednou...

Měla chuť odjet, ale muž, který se opíral o dveře jejího auta, ji v tom bránil.

„Bude tam Paul,“ dodal.

Bella se na muže podívala. Váhala a i toho si muž všiml.

„Copak jsi sem nejela jen kvůli tomu, aby ses s ním seznámila?“ Udělal krok k ní, ona však couvla.

„To ano, ale ne, abych se bavila s vámi.“

Muž se krátce zasmál. „Jak se vlastně jmenuješ?“

„Isabella.“ Muž pozvedl jedno obočí. Věděl, jak se jmenuje a taky věděl, že neměla ráda, když se jí říkalo Isabella.

„Půjdeme, Isabello?“

„Já s vámi nikam nejdu,“ řekla pevným hlasem.

Muž na chvíli odtrhl pohled od jejího obličeje a zadíval se někam do dáli. Nebo aspoň to tak vypadalo, ale on se díval na druhého muže. Věděl, že tam je. Potřeboval od něj pomoc, jinak tu dívku nedostanou tam, kam chtějí... Druhý muž pochopil, z kapsy vytáhl mobil a zavolal svému příteli na parkovišti.

„No ne! Podívejme se, kdo mi volá! Paul!“ Bella se na něj podívala, v očích zájem.

„Ano, je tu, ale nechce jít,“ odříkával naučený rozhovor. Vlastně si povídal sám se sebou, ten druhý do telefonu vůbec nemluvil. „Dobře, zkusím to, ale je tvrdohlavá.“ Pak telefon uklidil zpátky do kapsy své bundy.

„Paul už na tebe čeká... Mám tě doprovodit, má totiž o tebe starosti... Město pro takovou samotnou holku je nebezpečné, víš,“ usmál se na ni, hlas slizský.

„To je od něj milé, ale proč pro mě nepřijde on? Stejně jsme tady měli sraz,“ zeptala se Bella, stále tomu muži nevěřila.

„Nestíhá a tak tě mám doprovodit tam, kam by tě vzal,“ vysvětlil ji, začínal být netrpělivý, žádná se zatím nechovala jako ona.

„Dobře tedy,“ přikývla a dala ruce do kapes u bundy. Věděla, proč to dělá – v pravé kapse měla schovaný pepřový sprej, který ji kdysi dal její otec. Muž se vítězně usmál.

Dívka nevěděla, že si právě podepsala ortel smrti...

Muž vyrazil a Bella ho následovala. Když si druhý muž, který byl stále schovaný všiml, že se konečně dali do pohybu, rozeběhl se pryč, aby se mohl schovat.

„Vezmeme to zkratkou,“ otočil se muž na dívku a pak kývl směrem k uličce, kde se ještě před chvílí skrýval jeho přítel.

„Já bych to vzala přes tu hlavní ulici,“ namítla Bella.

„Přeci nechceš nechat Paula čekat,“ zhrozil se muž a pokračoval vlastní cestou. Po chvíli vešli do uličky. Byla úzká, vlhká a temná. Muž šel stále jako první, Bella šla pár metrů za ním. Stále se dívala kolem sebe, sprej pevně svírala v dlani. Začínala litovat toho, že sem jela, vyčítala si, že Edwarda neposlechla...

Uslyšela šum. Rychle se otočila. Nikdo tam nebyl.

Chtěla se otočit, ale muž byl rychlejší a pevně ji chytil.

„Nech... mě... být,“ dostala Bella ze sebe těžce, když se prala s jeho pažemi. Vytáhla ruku, ve které stále svírala pepřový sprej a zmáčkla. Ozvalo se zasyčení a sprosté nadávky muže.

Ten ji pustil. Rychle se rozeběhla, ale někdo ji chytil bundu na zádech a surově ji přitáhl zpátky. Upustila svoji jedinou zbraň. Pevné a silné paže ji chytily, byla v pasti.

„Edwarde!“ vykřikla ještě před tím, než upadla do tmy... Ve které už zůstala...

...

Její tělo policie nikdy nenašla. Jak by mohla. Muži její tělo schovali, stejně jako ostatní oběti jejich násilí.

Ale i bez těla se pohřeb konal. Pro Edwarda nejhorší den jeho existence, jeho dlouhého upířího života. V ten den, kdy se dozvěděl tu hrůzostrašnou zprávu, se zhroutil. Žil jako robot, možná ještě hůř.

Jediné, k čemu se pořádně nutil byl lov. Místo zvířete si představoval toho muže, který ho připravil o jeho lásku, o jeho anděla.

Několikrát ho napadlo, že pojede do Itálie... Ale nikdy to neudělal – plnil ji tak slib, který ji dal.

Vlastně plnil ještě jeden... A to ten, že ji navždy bude milovat.