Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Zkáza 2012

10.05.2010 (13:00) • PeTi • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 7310×

písnička

2012

Někdy v lednu 2010

Edward:

Před měsícem jsme se dali s Bellou dohromady. Je to velice impulsivní mladá a velice krásná dívka. Nejdříve jsme se nějak nemuseli, ale nenávist vzplanula v poblouznění a následně v lásku. Moji rodiče ji berou jako dceru a sourozenci ji mají už za vlastní sestru. Nikdy by mě nenapadlo, že bych mohl být s lidskou dívkou. Velice dlouho jsem čekal, až se objeví někdo jako je ona. Čekání se však vyplatilo.

Píše se rok 2012. Je květen a my se chystáme složit maturitní zkoušky. Je to velice náročné období hlavně pro Bellu. Protože ona je přeci jen člověk a nemá tak dobrou paměť jako my… upíři.

Po složení maturity jsem se chystal Bellu požádat o ruku. Nevěděl jsem, kde by mohlo být vhodné místo. Až mě jednoho dne napadlo ji vzít na mé tajné místo.

Byli jsme hluboko v lese. Na louce. Kousek od louky se rozprostíralo jezero a tam byl i malý ostrůvek. Vypluli jsme pramicí až na ten malý ostrůvek. Bella stála před dekou, kterou jsem předtím připravil. Zapálil jsem svíčky. Bella si myslela, že je to zase jedna z mých romantických večeří. Jenže pro tentokrát se mýlila. Stála tam a zírala na mě.

Poklekl jsem před ní.

„Isabello Marie Swan. Celou dobu co jsem mohl být s tebou, jsem víc jak jednou přemýšlel o nás. Rozhodl jsem se. Dnes je ten den, kdy bychom se mohli posunout dál v našem vztahu. Chtěl jsem to už udělat poprvé, co jsem tě viděl. Jenže bylo by to moc unáhlené. Miluji tě celým svým kamenným srdcem a bude to na pořád.

Proto se tě táži. Isabello Marie Swan, chtěl bych tě požádat o tvou ruku a stát se tvým manželem. Moc rád bych tě viděl po mém boku stát až na konec věčnosti. Rozhodl jsem se tě přeměnit. Ale až po svatbě,“ dokončil jsem to, co jsem chtěl říct.

„Velice ráda si tě vezmu, Edwarde Anthony Masene Cullene. Miluji tě,“ dořekla a rozplakala se. Vzal jsem ji za její ruku a nandal zásnubní prstýnek, který jsem vybíral dlouhou dobu. Následně mě políbila a já ji polibek vášnivě opětoval.

Prožili jsme ještě krásný romantický večer na ostrůvku. Dohadovali jsme se o datu svatby. Vzniklo z toho, že by se jí líbilo mít ji za tři neděle. Což by byl 26. Červenec. Svatba by se uskutečnila jen v rodinném kruhu. Což byla jen má rodina. Belle zemřel otec na střelnou ránu před pěti měsíci. Nesla to velice špatně. A její matka spáchala sebevraždu. Prý nemohla pohledět na svou dceru, kterou kdysi dávno opustila. Bella poté co poznala moji rodinu, se stala šťastnější. Nastěhovala se k nám. Esmé byla ráda, že může někomu předvést své kuchařské dovednosti.

Týden před svatbou byli všichni jak na trní. Jen Alice si užívala organizování svatby. Všude věšela samou dekoraci. Belle vybírala šaty. Chtěl jsem je vidět, jenže Alice říkala, že to přináší smůlu. Tak jsem raději toho nechal a čekal na okamžik překvapení. Rosalie plánovala, co by komu mohla dát za úkol. Užíval jsem si Belly celé dny až do onoho dne.

V ten den jsme se neviděli až do obřadu. Všichni z té situace byli nervózní. Až na oddávajícího s Alice a Jasperem.

Čekal jsem před oltářem na svou vyvolenou. Nejdříve procházeli malé dívky, které rozhazovaly okvětní lístky bílých růží. Pak nastal čas, aby přišla Bella.

Procházela po červeném koberci v rámě Carlislea. Měla nádherné bíle, korzetované šaty, svatební kytici složenou z lilií a přenádherný účes. Velice jí to slušelo.

Oddávající odříkával slova, která patří do požadavků svatby.

„Táži se vás, Edwarde Anthony Masene Cullene, jestli si berete dobrovolně a z čisté lásky zde přítomnou zatím slečnu Isabellu Marii Swan za svou manželku. Slibujete, že ji budete po boku ve zlém i dobrém, v nemoci i ve zdraví až do konce?“ začal odříkávat proslov. My s Bellou jsme se celou dobu dívali na sebe. V očích se jí čišelo štěstí.

„Ano, beru,“ odpověděl jsem hrdě na otázku.

„Táži se vás, Isabello Marie Swan, jestli si berete dobrovolně a z čisté lásky zde přítomného pana Edwarda Anthonyho Masena Cullena za svého manžela. Slibujete, že mu budete po boku ve zlém i dobrém, v nemoci i ve zdraví až do konce?“ mluvil v tu chvíli k Belle. Jenže Bella se neměla nějak k řeči. Po menší pauze vztyčila hlavu a hrdě odpověděla.

„Ano, beru.“ Usmála se na mě a já myslel, že štěstím puknu.

„Nyní vás prohlašuji za muže a ženu. Prosím vyměňte si snubní prstýnky, polibte nevěstu a tím uskutečněte tak první novomanželský polibek do vašeho života,“ doznívala řeč oddávajícího.

Přistoupil jsem k Belle, chytl ji za levou ruku a nandal jí následně na prsteníček prstýnek. To samé udělala mě. Pak jsem ji objal kolem zad a ona mi obmotala její ruce kolem mého krku. Vášnivě jsme se líbali.  Museli jsme se chtě nechtě od sebe odtáhnout. Všichni začali tleskat a přáli nám vše dobré do nového života. Večer se chystala oslava. Bylo pozvané celé město. Jako první jsem si s Bellou zatancoval já. Celý večer jsme protancovali. Sice ne spolu, ale s hosty. Poslední tanec večera jsme si zase střihli s Bellou.

Druhý den jsem chystal pro Bellu líbánky. Ani chudinka na to nepomyslela, jak byla zabraná celý den svatbou.

Ráno jsme odletěli letadlem na ostrov Martinique. Celý ostrov jsem pronajal na čtrnáct dní. Belle se tam velice líbilo. Slíbil jsem ji, že tam se spolu poprvé vyspíme. Měl jsem z toho strach, že bych jí mohl nějak fyzicky ublížit. Naštěstí se jí nic nestalo. Neměla ani jednu modřinku na těle. Velice se mi ulevilo. Na ostrově panovala krásná pohoda. Udělali jsme si i čas na prozkoumání koutů zdejší různorodé přírody.

Domů se odlétalo časně ráno. Líbánky jsme si velice užívali.

písnička

Za necelý měsíc… což bylo září. Se Bella začala chovalat divně až moc podezřele. Pamatuji si na ten den, co mi řekla tu zprávu. Bylo to na její narozeniny. 13. Září 2012.

„Edwarde, musím ti něco velice důležitého sdělit. Prosím, jen se na mě nezlob,“ dořekla tu poslední část hrozně smutně.

„Povídej Bell. Jsem jedno velký ucho, jinak na tebe se nedá zlobit,“ odpověděl jsem klidným hlasem.

„Na světě by mě nenapadlo, že bych mohla mít takový dárek na své dvacáté narozeniny. Mě ta situace velice potěšila, jen se bojím tvé reakce. Rodina to, ještě taky neví. Proto jsem to chtěla říct tobě jako prvnímu. Myslím, že je to fér se to dozvědět jako první a ne až ti to někdo poví,“ odříkávala svůj monolog. A mě velice zneklidňovalo, že už se nedostala k věci.

„Bell, prosím řekni, co to je. Už hořím touhou to vědět,“ pověděl jsem až moc rozpačitě.

„Víš, Edwarde, nevím, jak se to mohlo stát, ale já… já… jsem… těhotná,“ povídala a dělala odmlky. Nemohl jsem uvěřit vlastním uším. Čekal jsem mimčo a to s mojí krásnou Bellou.

„Bell, jsem tak šťastný. A hrozně se na něj těším. Ani nemohu uvěřit, že to děťátko může být moje. Nechápu, jak sis mohla myslet, že bych se mohl na tebe zlobit. Vždyť já čekám děťátko s někým, jako jsi ty. A to bych podle všeho ani nemohl zplodit dítě. Moc se těším na den, kdy ho přivedeš na svět. Nikdy bych si nepomyslel, že zrovna já jako upír mohu zplodit nový život, jinak než kousnutím. Smířil jsem se s mým osudem, že nikdy nebudu otcem. Přesto se to stalo a za to jsem ti moc vděčný. Nikdy toho nebudu litovat,“ řekl jsem jí své pocity.

„Ah, Edwarde. Dík, že jsi to vzal tak jak by to měl vzít každý. Prosím obejmi mě,“ poprosila mě. Od té chvíle jsem na ní dával ten největší pozor.

Pak přišla řada to říct rodině. Vhodná chvíle byla, když jí chtěli předávat dárky k jejím narozeninám. Já jí daroval dítě. Chtěl jsem něco koupit, ale ona to neodsouhlasila a řekla, že jsem jí dal mnohem víc jak nějakou kupovanou věc. Celé rodině se honily myšlenky, co jsem jí tak mohl dát, aniž bych něco kupoval.

„Milá rodino. Než mi budete dávat vaše dary. Chtěli bychom vám něco s Edwardem říct,“ promlouvala Bella k rodinným příslušníkům.

„Doufám, že od nás nechcete jít pryč,“ prohlásil smutně Carlisle.

„Neboj, o tohle nejde. Víte, jak bych to jen řekla. Vezmu to zkratkou. Jsem těhotná a čekám mimčo s Edwardem. A vy zde se stanete, tetičkami, strýčky, babičkou a v neposlední řadě i dědečkem,“ mluvila velice šťastným hlasem Bella.

Esmé se rozplakala štěstím. Všichni v tu dobu byli velice šťastní.

„Víte, že tohle může být riziko. Přeci jen to děťátko bude napůl člověk a z druhé půli upír,“ prohlásil diplomaticky a rozumně Carlisle.

„Samozřejmě, že to víme. Chtěli bychom to i přesto risknout,“ řekl jsem hrdě.

Od té doby vládlo v naší rodině šťastné období. Bella měla porodit v dubnu. Carlisle počítal s tím, že děťátko přibude na svět o poloviční dobu, než je normální. Takže to by znamenalo, že by mohlo být mezi námi už koncem prosince.

Jednoho dne se Bella zeptala na věc, kterou bych nikdy nečekal.

„Edwarde, mohl by si mě proměnit?“

„Ne, nemohl. Co kdyby se něco stalo tomu maličkému v tobě?“ tázal jsem se jí se strachem o to malé, co nosila v sobě.

„Vždyť už je upír. Tak by se mu nemělo nic stát,“ stála si pořád na svém.

„A když tě proměním, tak tvé srdce co? Nebude bít. A děťátko co? Nebude moct dýchat ani vstřebávat potravu. Prosím přemýšlej Bello, než něco plácneš,“ domlouval jsem jí. Nejspíše jsem to přehnal, protože se rozplakala a utekla do našeho pokoje a následně zamkla dveře.

„Bell, promiň, co jsem řekl, nebo spíše jak jsem to řekl. Odpusť. Ale zkus se kouknout na to i z mého pohledu,“ opět jsem jí domlouval a zkoušel otevřít dveře.

„Běž pryč. Teď na tebe ne… mám zrovna ná… ladu,“ říkala mezi vzlyky. Moc mě drtilo, že kvůli mně musela být zlomená.

Napadlo mě se kouknout zvenčí, jestli není otevřené okno, náhodou bylo. Vyskočil jsem oknem. Bella se opírala čelem ke dveřím a pořád vzlykala. Pomalinku jsem k ní přešel a pohladil ji po vlasech. Strachem uskočila a podívala se na mě. Ještě více se rozplakala.

„Bell, promiň mi to prosím. Moc mě to mrzí. Pojď prosím ke mně a neplakej. Za to ti nestojim,“ mluvil jsem k ní. Přešla ke mně a začala se nehorázně smát. Nechápal jsem je jí reakci.

„Co se děje? Že náhle takováhle změna?“ zeptal jsem se s údivem v hlasu.

„A pak, že nejsem dobrá herečka. Ale že sis myslel bůhví, co jsi zase pokonil?“ dořekla a vysmívala se mi. Tak tohle bych opravdu nečekal.

„No, věř mi, že do smíchu mi nebylo. Opravdu teď mohu říct, že jsi víc jak skvělá herečka,“ polichotil jsem jí a položil do postele. Udobřili jsme se a byl zase klid.

písnička

Jednou jsem nechtěl pustit samotnou Bellu na nákupy. Mohl být tak říjen. Bříško už šlo zcela vidět. Bella neměla problémy, za což jsme všichni byli rádi.

„Edwarde, nech mě aspoň dnes jet na ty nákupy samotnou. Vždyť to je jen do středu města. Jen půjdu do sámošky a hned budu zpět. Ani možná nepostřehneš, že jsem tu nebyla,“ žadonila tak sladce o propustku. Co se dalo dělat? Nic. Na tohle nešlo říct ne.

„Tak dobře, co mám s tebou dělat,“ prohodil jsem jen tak na oko.

Uteklo ani ne deset minut a už ke mně letěla Alice.

„Edwarde, něco se stane s Bellou. Viděla jsem to. Narazí do ní auto a strhne jí z vozovky. Nikdo by to neměl přežít. Prosím utíkej, co nejrychleji k Javorové ulici,“ povídala a navigovala mě vystrašená Alice.

Doběhl jsem na určené místo a viděl jsem jak Bella je zaklíněná mezi volantem a sedačkou. Z hlavy jí tekla krev. Dalo se to vydržet, neměl jsem chutě. Vyprostit z toho auta byla pro mě fuška, ale dalo se to. Položil jsem ji na zem a ona náhle promluvila.

„Edwarde, mrzí mě, že se tohle stalo. Prosím odpusť. Miluji tě a navždy budu. I tam na hoře. Budu na tebe dávat pozor. Stanu se tvým andělem. Hrozně mě mrzí, že jsem nedonosila to malé. Ještě jednou promiň, Edwarde, že nebudeš tátou, ale vdovcem,“ šeptala velice potichu, že jsem měl i já, co dělat, abych ji slyšel. Byla to hrozná situace. Přede mnou ležela má manželka, která měla porodit mé dítě. Každou vteřinu ztrácela sílu.

„Edwarde, zkus ji přeměnit. Stejně je to poslední šance, jak ji udržet naživu. Jen nevím, jak to dopadne s tím malým,“ poslala mi myšlenku Alice.

Nedalo se nic dělat. Musel jsem udělat, to co jsem ji odřekl.

Vzal jsem do ruky její hlavu a k uchu ji ještě pošeptal.

„Bell, proměním tě. Sice nevím, jak to dopadne s tím malým, ale tebe by to mělo zachránit. Nedokázal bych žít bez tebe na tomhle světě. Miluji tě. Teď to bude velice nepříjemné.“ Domluvil jsem a prokousl jsem její tepnu na krku. Trochu jsem se napil. Její krev byla velice chutná. Začínalo se ve mně drát to zvíře, kterým jsem měl být doopravdy. Dalo mi to hodně práce vstříknout co nejvíce jedu do ní a odtrhnout se. Nakonec jsem to dokázal.

Bellu jsem odvezl domů za pomoci Alice. Doma se každý divil, co se to stalo. Alice vše vysvětlila, protože já na to neměl sílu. V jeden okamžik jsem mohl ztratit svou celoživotní lásku a ze mě by zbyla jen troska studeného kamene.

Přeměna měla trvat celé nekonečné tři dny. Bylo to pro mě jako mučení. Bella nevydala ani hlásku. Celou dobu jsem u ní byl, vyprávěl jsem ji o našem životě. Carlisle ji prohlídl, jestli se miminko vyvíjí tak jak by mělo. Nikdo nečekal, že by mohlo přežít. Jenže opak byl pravdou.

Mimi se vyvíjelo stále dál. Všichni jsme si částečně oddychli.

Bella se začala po třech dnech probouzet. Otevřela víčka. Když nás všechny viděla, velice se vyděsila.

Probuzení

Bella:

Zbavila jsem se poslední bolesti, která mě nekonečnou dobu spalovala. Otevřela jsem oči a pohlédla před sebe. Viděla jsem tam stát sedm utrápených andělů. Můj zrak byl více jak lepší, jako bych viděla i prach. Jeden ke mně přistoupil a vzal mě za ruku. Velice mě to vyděsilo, vždyť jsem ho ani neznala a už mě bral za ruku.

„Bell, už si mezi námi. Promiň za to, co se stalo. Neměl jsem tě nechávat jet samotnou,“ povídal ten překrásný anděl smutně.

„My… my se známe?“ zeptala jsem se.

„Bello, ty si mě nepamatuješ?“ zeptal se a já zakroutila hlavou. Velice ho to sebralo a začal bez slz vzlykat. Jeho smutek mě natolik vzal, až jsem ho musela pohladit ve vlasech. Přišlo mi to jako správná věc.

„A poznáváš někoho tady z přítomných?“ optal se znovu. Opět jsem zakroutila hlavou.

„Poslední otázka, pak už tě nebudu zdržovat. Co si pamatuješ před tím, než ses vzbudila?“ vyzvídal a mně se nelíbila ta část věty, kde se zmiňoval, že odejde.

„No, jela jsem černým autem do obchodu. Pak zpět domů. Velkou ránu, tříštění skla a…,“ na chvíli jsem se odmlčela a ten anděl odcházel. To nebyl anděl, ale Edward. Nějak se mi vše vracelo zpět do paměti.

„Edwarde,“ zakřičela jsem a v tu chvíli u mě stál.

„Já… já si začínám nějak vzpomínat. Sice je to zamlžené, ale přesto si vzpomínám. Promiň, že jsem si to neuvědomila hned. Já to ještě nedořekla celé, ale jestli nemám už pokračovat,“ začala jsem už zase mlít po svém.

„Pokračuj, lásko,“ povzbudil mě můj milující… přítel? Ne… manžel. Ano už to zapadá do sebe.

„Pak si do mě pustil jed a já se začala zmítat pod tou bolestí u srdce. Prosím, řekni, že to malé má nějakou šanci na přežití,“ prosila jsem ho.

„Ano, a to hodně velkou. Carlisle říkal, že se vyvíjelo i po dobu co ses měnila. Jen tak mezi námi, nespaluje tě bolest v krku?“ optal se a já si teprve až teď vzpomněla, že mě něco mučí.

„To taky, ale ještě víc touha po tobě. Ale půjdem se tedy,“ koukla jsem ven a viděla tmu, takže nejspíš byl večer „navečeřet?“ zeptala jsem se a on přikývl a už mě bral do náruče.

písnička

Doběhl se mnou až do lesa, řekl, ať se nadechnu. Nadechla jsem se a v tom jsem ucítila snad tu nejlahodnější vůni. Vůni člověka dospělého a malého dítěte. Rychlostí blesku jsem vystřelila z místa a utíkala za tou vůní.

Ocitla jsem se u okraje lesa a viděla, jak si malá holčička hrála na písku. Měla poraněnou ručičku a z ní jí tekla krev. Její matka seděla tak deset metrů opodál. Zrovna si píchala. Párkrát se jí to nepovedlo a tak to šoupla vedle. Takže v podstatě taktéž krvácela. Za to že se nestará o tu malou, jsem jí chtěla utrhnout hlavu a zahrát si sní bowling. Vyšla jsem směrem k té malé. Přenádherně voněla. Sbíhal se mi jed v ústech. Pomalu jsem buchla pod tím náporem té chuti.

Přišla jsem k té holčičce a ona ke mně natahovala svou ručičku. Měla ji poraněnou od skla, které bylo ze sklenky od vodky. Zase za to mohla ta proradná matka. Odtrhla jsem kus svého rukávu a obmotala jí ten cár okolo ručičky přes tu ranku. Políbila jsem ji na vlásky a řekla, že vše se jednou k dobrému obrátí. Odcházela jsem a ona mi poděkovala a zamávala. Oplatila jsem gesto a taktéž zamávala.

Došla jsem k lesu a tam stál nasupený Edward.

„Vždyť si ji mohla zabít. I já měl co dělat stát tady v pozadí a nevtrhnout tam a vrhnout se na ní,“ rozkřičel se na mě. Tohle jsem opravdu nepochopila.

„Tak promiň, že jsem jí pomohla,“ vyprskla jsem na něj ta slova a rozplakala se na místě. Jen s tím rozdílem, že já byla upír a tekly mi opravdivé slzy. To jsem taky nepochopila. Ostatně jako všechno kolem mě. Byla jsem velice divný upír. Škoda, že neexistuje nějaká nápravná škola pro postižené upíry. Hned bych se tam hrnula.

Edward mě chytil kolem ramen a já nechápala, že opět obrátil jeho chování. Vytrhla jsem se mu ze sevření a utekla co nejrychleji domů. Rovnou směr koupelna. Tam nebylo okno a on tam nemohl jen tak vtrhnout. Pro tentokrát jsem to nehrála.

Edward:

Těžce jsem nesl, že si nepamatovala mé jméno a ani nikoho z rodiny. Pak si náhle vzpomněla a já se opět stal tím šťastným. Pozval jsem ji na lov a ona přijala. Jenže když se nadechla, ucítila krev malé holčičky a ženy, která jela na drogách. Řítila se jejich směrem. Dokonce šla k té malé holčičce a já si myslel, že ji chce už vysát. Já sám jsem měl co dělat, abych ji nevysál.

Pak se vrátila a já se na ní rozkřičel. Vzalo ji to tak až se z toho rozplakala i se slzami. Nechápal jsem v tu chvíli nic okolo sebe. Ani mě jsem nechápal, byl jsem doslova zmatený. Chtěl jsem ji obejmout a omluvit se, jenže se mi vytrhla z rukou a vyrazila směr domov. Přesněji koupelna.

Mluvil jsem pořád na ní. A omlouval jsem se za sebe, jaký jsem pitomec a Bůh ví co ještě.

Neodpovídala, co bych taky čekal za své chování. Pak jsem řekl něco v tom smyslu, jestli je naživu, nebo jestli se něco nestalo malému. Protože jinak jsem se hned chystal do Volterry sprovodit se z tohoto světa. Neodpověděla a já začal šornit po pokoji. Sbalil jsem si věci do kufru a šel se rozloučit s rodinou. Alice říkala, ať neblbnu, že se to vyřeší. Já jen odpověděl, že Bella se mnou nechce mluvit, nebo už si stačila nějak ublížit.

Šel jsem do garáží. To už jsem otvíral dveře od Volva a obmotaly se mi něčí ruce kolem pasu.

„Neodcházej prosím. Nemohla bych to bez tebe vydržet. Už teď se cítím blbě, že jsem ti asi ublížila,“ obviňovala sebe.

„Ale Bell, vždyť za to můžu jen a pouze já. Podívej se, už po druhé jsem ti tak ošklivě ublížil. Nechtěl jsem, ale neumím přemýšlet,“ obviňoval jsem naopak já sebe.

Velice rychle jsme si všechno vyříkali. Carlisle přišel později na to, že Bella se nechová jako novorozený, ale spíše na to, že by tu žila více jak sto let. Prostě zkušená.

Koncem listopadu se stalo něco, co by nikdo nečekal. Alice měla vizi.

Bylo 21. 12. 2012. Všechno nádherné na tomhle světě mělo zmizet. Všichni měli zemřít. Upíři, lidé, zvířata, rostliny, bakterie. Prostě svěceno na tomhle světě.

Příroda se jakoby pomátla. Začaly se přehazovat póly. Zvyšovala se teplota na Zemi. Měla se srazit s planetkou. Následně Slunce vyhaslo. Život vyhasl. Všichni vyhasli.

Řekla to všem. Carlisle si stěžoval.

„Vždyť jsem zažil i dinosaury. Myslel jsem si, že mě nic nepřekvapí. Jenže tohle je i na mě až moc.“ A také že měl pravdu.

Já se bál o svou Bellu. O malou. Měla to být holčička. S Bellou jsme se shodli na jméně Reylie. (Pozor! Nečíst jako Relí =D, ale jako Rejlí).

Termín porodu byl zrovna na Štědrý den, kterého se neměl nikdo dožít.

Celý měsíc jsme si s rodinou užívali jako nikdy jindy. Zajeli jsme se podívat za známými do Denaily, Volterry, Skotska, Irska, Egypta a Rumunska. Prostě to jsme neudělali doposud, učinili jsme nyní.

Den před osudným dnem jsme se opět sešli v rodinném kroužku. Hráli jsme, popíjeli zvířecí krev a říkali si zábavné historky. Poslední celý den jsme si užili jako by neměl nastat další.

písnička

Osudný den

Dopoledne jsme zajeli do hor. Už nyní jsme všichni pociťovali změny. Změny, které byly počátkem zkázy, která měla vyvrcholit někdy večer. Bylo mi moc líto, že malá Reylie neuvidí tento svět. A já se nebudu moc podívat, jak poznává okolí, učí se chodit, mluvit, psát. Prostě to co k životu patří. Myslí mi lítalo, proč se musí všechno změnit v ten okamžik, když jste naplněni štěstím a láskou druhých.

Zvířata se nebála, když jsme je chtěli vysát. Odpoledne, jsme s Alice jeli na poslední nákupy. Co bychom dali za to, abychom mohli žít a třeba jen chodit pořád na nákupy.

Modlil jsem se k Bohu, ať netrestá ty, kteří tento trest nepotřebují. Vím, jsem upír. Mě to asi nejspíše nepomůže, ale čistým lidem ano.

Pár hodin před vypuknutím zkázy v Belle začala řádit Reylie. Pohladil jsem Bellino bříško a ucítil, že Reylie má velice silný dar. Nemohl jsem ho silně pocítit, ale slabě ano.

Reylie má úžasnou schopnost. Dokáže změnit osud, který byl předepsán v posledních beznadějných minutách.

Poznal jsem to tak, že všichni před tím než jsem pohladil bříško, byli skleslí. Padala starodávná váza, kterou omylem měla roztříštit Esmé. Nikdy by nedokázala rozbít takovouhle věc, jenže nyní už snad šlo učinit všechno. Po pohlazení bříška, byla váza tak dva centimetry od roztříštění, jenže se vrátila zpět na své původní místo. Celá atmosféra v rodině ožila a všichni byli šťastní. Pomyslel jsem si, že by mohla být aspoň jen malá naděje na záchranu. Jenže Reylie byla malé miminko, které bylo v lůně mamky a nemohla se dále učit své schopnosti.

Alice:

Nikomu jsem neukázala svou vizi celou. Usekla se v půli. Takže jsem s Edwardem shlídla zkázu světa. Pak tak tři hodiny před vyvrcholením se ukázalo, že pro hodné lidi a upíry je tu jiná možnost na žití a to… jsem tak též nikomu neukázala. Jen v klidu čekala, co se dále odehraje.

Edward:

Pár minut před začátkem konce se začala otřásat Země. Nastávalo větší teplo, zvířata běhala v kruzích. Byla pomatená. Stáhl jsem si k sobě Bellu a říkal jí slova lásky. Nikdy bych nečekal, že tohle zdrtí i velmoc, jako jsou Volturiovy. Vzdali se kralování týden před 21. Prosincem. Svět upírů držel při sobě, jako nikdy před tím.

Bella se na mě namáčkla. Všichni muži v obýváku měli v náruči svou drahou polovičku.

Chtěli jsme si říct poslední věty před uhasnutím našich životů. Začala hlava rodiny.

„Edwarde a Bello, moc mě mrzí, že jste se nemohli dožít mimča. Rosalie, Emmette, Alice a Jaspere, děkuji vám za to, že jste se po necelých dvouset letech drželi mé rodiny a my tak následně mohli utvořit tuhle rodinu. Děkuji vám za to, že jsem mohl být skoro vaším otcem. Esmé, děkuji ti za tvou trpělivost a péči o naše ratolesti. Vždycky jsem tě miloval a tak to bude i nadále,“ domluvil a mi zavzlykali. Pak promluvila Esmé.

„Carlisle, muži můj. Věřím, že i po tomhle neštěstí se setkáme. Ať už jako UFO, ale setkáme. Dále děkuji, především vám moje děti. Byli jste mi všichni oporou v těžkých chvílích. Byla jsem šťastná, že se aspoň mohu starat o rodinu. Mrzí mě, že nejspíše nepochovám toho drobečka v tobě Bello. Ale taktéž věřím, že i my se setkáme,“ dokončila další zdrcující řeč. Pak mluvila Rosalie.

„Bello a Edwarde, moc se vám omlouvám za začátky, kdy jsem vás neměla ráda a nesnášela jsem vás. Až nyní vím, že to byla chyba a já bych přišla o báječnou sestru a bratra. Carlisle a Esme, děkuji vám za vaši trpělivost a péči, se kterou jste se o nás všechny starali. Alice, díky za báječné nákupy. Docela ráda bych si je zopakovala. Jaspere, tobě díky za to, že jsi občas pořádal mejdany a zpestřoval si naše životy tím, že jsi vymýšlel i společné výlety. Emmette můj manželi po 154, děkuji ti, že jsi mohl být po mém boku až do konce,“ tak ukončila svůj proslov Rosalie. Po ní následoval Emmett.

„Rosalie, vím, že jsi chtěla obyčejný lidský život. Nemohl jsem ti nabídnout dítě. Moc mě to mrzí, ale doufám, že ses se mnou nenudila. Rodino díky za báječné chvíle strávené s vámi. A také, že jste mě ve všem podporovali. Dokonce i v mých buzeracích a vylomeninách. Děkuji za tenhle život. Jen škoda, že se nemohu dočkat být strýčkem,“ odříkával smutně i Emmett.

Dále jsem si vzal řeč já.

„Belly, ani nevíš, jak mě tahle situace štve. Měli jsme se všichni tak krásně a opět se to zvrtne. Díky, že jsi se mnou vydržela i některé krušné chvilky, za to že jsi přijala mě jako takového. Za to, že jsi prokázala tu čest a vzala sis mě za muže. A v neposlední řadě za malou Reylie, ze které by byla velice silná upírka. Miluji tě a nikdy nezapomenu. Carlisle, díky ti za pomoc, o kterou jsem kdysi žádal a za vše co jsi pro nás udělal. Esmé, za tvoji mateřskou lásku, kterou si k nám chovala, i když nejsme tvé biologické děti. Málo která mamka by to dokázala, ale ty sis vedla velice dobře. Emmette, dík za ty tvé vtípky bez tebe by tu byla nejspíše nuda. Jaspere, dík za sázky, které jsme pořádaly a já si i díky jedné uvědomil, co je to žít naplno. Rosalie, za to že jsi mě vzala takového, jaký jsem. Alice, za to že si nás vždycky chránila a i za ty tvé nákupy. Někdy to musíme zopakovat. A tobě Reylie, že ses uchytila a vydržela všechny pohromy. Jen doufám, že to nepokazíš a něco provedeš, však ty víš, co myslím. Navždy v našich srdcích,“ dopověděl jsem a všichni mě podezíravě sledovali. Dále se ujala slova Bella.

písnička

„Edwarde, děkuji ti za vše, co jsi pro mě učinil. Velice ráda jsem se stala tvojí ženou. Škoda jen, že to není po celou věčnost. Dík i za to, že jsi mě poslechl a následně mohla vzniknout Reylie, nikdy toho litovat nebudu. Ani přeměny. Miluji tě. Rodino, chtěla bych vám poděkovat, že jste mě vzala pod svá křídla po té nehodě s mým tátou. Nikdy bych nečekala, že by se mě někdo tak v klidu ujal. Carlisle, Esme, určitě byste byli skvělými prarodiči naší dcery. Vážím si vás i vaší péče. Alice, Rosalie, dík za to, že jste se staraly o můj zevnějšek. No, já bych nikdy nevypadala normálně, tak jako nyní. Emmette, Jaspere, dík za to že jste byli skvělými brášky, kteří projevili i ten strach o svou nemohoucí sestru. Bez váz by to tu nežilo. Když to vemu kolem a kolem. Tak bez všech jednotlivců by tu byla nuda. Dík. A Reylie, co to mělo být teď s tím tatínkem? Vůbec vám nerozumím, ale díky ti za krásné chvíle strávené s tebou. Doufám, že se ještě někdy setkáme. Navždy budete v mém srdci,“ domluvila hrdě Bella. Pak se chytl slova Jasper.

„Lidi, dík, že jste měli se mnou tolik trpělivosti. Přece ty začátky nebyly nejlehčí. Jen díky vám jsem se naučil žít zdravě a s rozmyšlením nad další učiněnou věcí. Bráškové, ani nevíte, jak mi budete chybět. I vaše vylomeninky a hádky. Hrozně mě bavilo hrát si s vašimi emocemi. Rodiče, vám taktéž děkuji za každou strávenou chvilku s vámi a za rady, jak se dožít naplnění z tohohle života. Sestry, bez vás by tu nepanovala ta atmosféra holčičích rvaček. Reylie, moc dobře vím, jak se cítíš, už teď mě naplňuješ štěstím. A v neposlední řadě Alice. Takovouhle ženu jako jsi ty, jsem si nemohl ani zasloužit. Někdy jsi měla se mnou perné chvilky a to když se jednalo o tvé nakupovací maratony. Ačkoli to nikdo nechtěl přiznat nahlas, všichni si užívali tu atmosféru nákupů na Vánoce a výprodej. Dík, že jsi mou vyvolenou,“ odříkával Jasper. A byla řada na naší jasnozřivě.

„Tak, sice se mi to zdá zbytečné, ale budiž. Bell, dík za tvou odvahu stát se manželkou upíra a mít s ním i velice nadané dítě. Carlisle, dík za tvoje otcovské i doktorské starosti. Vím, někdy to bylo se mnou na palici. Esme, díky za tvoji mateřskou lásku i přijetí do tvé velké rodiny. Edwarde, dík, že jsme spolu mohli podniknout spousty věcí, o kterých neměl nikdo pojem. I teď víš, co bude následovat. Rosalie, díky, za tvoje páteční drby. Vždycky jsem se u toho tolik zasmála a pobavila se. Emmette, dík, za prkotiny, kterými jsi zpestřoval upíří život. Jaspere, dík, že ses přidal v tom baru ke mně a v podstatě bez řečí si snášel mé maratonové nákupy. Rodino dík, že jste to všechno se mnou vydrželi. Reylie, doufám, že nezklameš. Už teď bych se moc těšila na zařizování tvého pokojíčku a oblečení,“ dokončila monolog a my se chystali na to nejhorší. Najednou Alice vykřikla.

„Věřte si, čemu chcete, ale budete se divit,“ dopověděla, my se chytli za ruce a začala se hroutit země. Dům zbořila veliká nárazová síla větru. Slunce pohaslo, díky upířímu zraku jsme viděli dobře.

Propadali jsme se do hlouby země a nás spálil žár od nárazu planetky.

Čekal jsem bolest, tlučení, nárazy, ale ničeho takového jsem se nedočkal. V jednom okamžiku jsme umírali, ale najednou se objevilo bílé světlo, které by mělo ukázat směrem k nebi. Celá rodina jsme byli opět pohromadě v tom světle. Došli jsme až nakonec toho světlého tunelu. Nikdo nic neříkal. Nedokázali jsme uvěřit vlastním očím, to co jsme před sebou uviděli.

Shrnutí

2. část

Tak a já doufám, že se vám to aspoň trošku líbilo a zamyslíte se nad tím, jestli by se mělo něco stát v ten rok osudného. Byla bych ráda za vaše komentáře. Jak negativní tak i pozitivní.

Mě se tahle jednorázovka moc líbí. Dík moc za všechno PeTi.

Autor: PeTi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Zkáza 2012: