Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Život upírky

23.12.2009 (12:45) • Jaji • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1313×

Byla matematika, učitel nám zadal dva obtížné příklady na celou hodinu ale mě to zabralo sotva deset minut. To víte, když jste na tomto světě šedesát let a stále opakujete střední ledacos si zapamatujete. Seděla jsem v lavici a přemýšlela o minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Přemýšlela jsem o tom jestli někdy potkám nějaké upíry abych měla kam patřit. Bylo mi jedno jak dlouho budu čekat. Pro mě čas vlastně nic neznamená.

Když jsem o tomto tématu přestala přemýšlet zrovna zazvonilo. Sbalila jsem si věci a opustila třídu. V tom okamžiku jsem něco ucítila.

Velice zajímavou vůni. Hned mnou projely dva pocity naráz. Strach a vzrušení. Nevím co v tu chvíli bylo silnější. Ta vůně patřila upírům v tomto bodě jsem si byla jistá. Ale co tu dělají? Proč sem přišli? Jsou studenti v pořádku?

Sama jsem se divila, že mě tato otázka napadla i přes že jsem se tu s nikým nebavila, ne že bych je úplně ignorovala, ale řekla bych, že se mě bojí. Není se čemu divit , když chodím celá zahalená do černého oblečení a moje kůže je nezvykle bledá. Ale tuto věc jsem neřešila. Sice byla moje zvědavost velká a já jednu chvíli chtěla stopovat tu vůni, ale zdravý rozum mi to rozmluvil. Nechci na sebe přeci nějak upozornit.

Další hodinu jsem měla výtvarku. Asi zhruba po deseti minutách co hodina začala někdo zaklepal na dveře třídy.

„Dále" řekla učitelka ale její výraz vypadal, že někoho očekávala. Nikdy jsem nedávala pozor kdo zrovna vstupuje do třídy, ale dneska to tak nebylo.

Se zvědavostí jsem sledovala kdo to vstoupí. Když se otevřeli dveře, ztuhnula jsem jako kámen. Do třídy vstoupil vysoký kluk hubené postavy s měděně hnědými rozcuchanými vlasy. Byl to upír. Poukazovala na to jeho velmi nevšední světlá kůže. Ale něco na něm upoutalo moji pozornost. Jeho oči. Nebyly tmavé jako u většiny upírů. Ty jeho byly zlatavě hnědé, tak jako moje. Kdyby nás někdo postavil vedle sebe mohl by s klidem říct že jsme sourozenci.

Mé přemýšlení přerušila učitelka. „A... pan Cullen... vítejte na mé hodině. Sedněte si prosím před Jane," a samozřejmě ukázala mým směrem.

Přede mnou bylo totiž jediné volné místo.Když si sedal se zájmem si mě prohlížel. Potom si sedl. Po chvíli jsem ucítila jak se mi někdo snaží číst myšlenky, a zřejmě to byl Cullen, kdo se o to pokoušel.Moje reakce byla čistě obranná a tak jsem ho do své mysli nepustila. V tu chvíli mě napadla jedna věc.

Co kdybych se mu hrabala v hlavě já? Tato moje vnitřní otázka mě ovládla. Chvíli jsem mu četla myšlenky, ale byly strašně nezajímavé.

Po chvíli jsem cítila jak se o to snaží znovu. Zase mi chce číst myšlenky. To už jsem nevydržela a tak jsem mu jen mírným hlasem v jeho hlavě řekla " Hele Cullene sice nevím ani jak se jmenuješ, ale nemyslíš, že je slušnost se nejdřív s někým seznámit než se mu začneš hrabat v hlavě?"

Když jsem skončila sledovala jsem jeho reakci. On se prudce otočil a nechápavě se na mě podíval. Nezmohla jsem se na nic jiného než pozvednout obočí a škodolibě se usmát. Vypadal stále zmateně. Ale to už jsem neřešila. Po skončení hodiny jsem šla přímo do jídelny. Sice jako upír lidské jídlo nejím ale tohle dělám jen proto, aby lidi nepoznali co jsem.

Popadla jsem tác, dala na něj minerálku a odešla si sednout ke svému stolu. Když jsem si sedla pozvedla jsem oči směrem ke dveřím a uviděla Cullena a čtyři další jak vchází do jídelny.

Jedna dívka byla malá s černými vlasy, ta druhá byla vysoká blondýnka. Nebylo pochyb o jejich nepřirozené kráse.Jeden z kluků byl menší postavy se světle hnědými vlasy, druhý vypadal jako kdyby posiloval.

Rozhlíželi se po jídelně a zřejmě hledali místo na sednutí. Bohužel můj stůl byl jediný u kterého bylo ještě místo. Přesněji řečeno tak akorát pro ně. Podívali se na mě a chvíli váhali, pak se na sebe překvapeně podívali a přišli k mému stolu.

Vysoká blondýnka promluvila jako první: „Ahoj. Nevadilo by ti kdyby jsme si přisedly?" Kdyby to byli lidé ihned bych protestovala ale jelikož to byli upíři jako já nic jsem nenamítala. „Ne, nevadilo.Klidně si sedněte." Na mé tváři proběhl krátký úsměv a já jim pokynula aby se posadili.

„Já jsem Rosalie," promluvila ta blondýnka. Potom v hovoru pokračovala „toto je Alice," ukázala na dívku stojící vedle ní. Byla to ta malá černovláska. „tahle horda svalů je Emmet,vedle něj je Jasper a ten hezounek je Edward." S každým jsem si potřásla rukou.

„Těší mě. Myslím že s Edwardem jsem již měla tu čest na výtvarce." škodolibě jsem se usmála.

„Odkud jste se přistěhovali?"

„No,víš my se hodně stěhujeme, ale kdo jiný by to mohl pochopit lépe než ty?"  tomu jsme se všichni zasmáli. Můj pohled najednou zaujala Angela, nevětší drbna na škole. Edward si všiml jakým směrem se dívám, ale nepochopil můj pohled. Neodolala jsem a nakoukla Angele do mysli. Chystala se jít k našemu stolu.

Najednou překonala strach ze mě jen kvůli tomu, že se jí moc líbil Edward. Hlasitě jsem vzdychla. Počítala jsem s tím, že se po mě všichni podívají a tak jsem jen odpověděla na jejich nechápaví výraz: "Asi tak za patnáct vteřin sem dojde Angela, největší drbna na škole, aby se zeptala Edwarda jestli má holku."

Při těchto slovech jsem se neubránila škodolibému úsměvu. Podívali se na mě nechápavým výrazem jak to mohu vědět. Všimla jsem si že Emmet počítá vteřiny, aby zjistil jestli mám pravdu. K jeho smůle jsem se nemýlila.

Angela došla k našemu stolu a všechny si prohlížela celé dvě vteřiny samozřejmě, že mého obličeje se nezastavila ani na vteřinu protože jsem jí naháněla strach. Nebyla schopna říct ani slovo, když se zastavila u Edwarda.

Nebyla jsem zas tak škodolibý člověk a chtěla jsem aby vypadla hloupě tak jsem jí trochu pomohla " Angelo? Potřebuješ něco tak důležitého, že jsi nás poctila svojí návštěvou?" můj hlas zněl velmi ironicky a Jaspera dokonce rozesmál. „Huh? No vlastně... jo... Ty budeš asi Edward že?" podívala se Edwardovi do tváře a já z jeho tváře zjistila že si přeje aby zmizela. „Chtěli by jsme s holkama vědět, jestli s někým chodíš. Samozřejmě v tom není žádný záměr." a lehce se usmála.

Tohle jsem na ní nesnášela, ale i tak jsem nakoukla do Edwardovi mysli, abych věděla jestli mám zasáhnout. „Panebože zachraňte mě. Nebo tohle špatně dopadne," i v jeho tváři bylo vidět zoufalství a tak jsem zasáhla. Pomalu jsem si odkašlala, aby se Angela podívala na mě a pak jsem promluvila: „Angelo, ne že bych měla něco proti tomu, že jsi tu ale nemyslíš, že je to čistě Edwardova věc jestli s někým chodí? To je jako kdybych já se tě zeptala kolik minut si čistíš zuby." Tohle už nikdo nevydýchal a tak se všichni začali smát.

Angela celá zčervenala hodila po mě zuřiví pohled a odešla. „Díky," řekl Edward. Moje odpověď byla jednoduchá:  „Není zač, soudě podle tvé mysli jsem přišla na to, že jsi potřeboval nějak pomoct." Všichni se na mě se zájmem podívali.

„Ty umíš číst myšlenky?" ptala se nevěřícně Alice.

„Ano,čemu se tolik divíte myslím, že nejsem jediná kdo má určité schopnosti," a začala jsem se smát. Edward se na mě podíval.

„V tom případě je to hrozně velká náhoda ale já je čtu taky," a trochu se usmál. Teď jsem se na něj udiveně podívala já. Ale po chvíli jsem na všechny pohlédla a pak usoudila: „To je pěkná náhoda Edwarde, ale pochybuji že by si je přečetl mě," a mírně jsem se uchychtla.

Edward se soustředil a já cítila že se mi snaží číst myšlenky, ale vzdorovala jsem mu. Po chvíli toho nechal. „Jak to děláš?" jeho tvář byla velmi nechápavá.

„No tomu se říká obrana." Chvíli bylo ticho. Jelikož jsem poslouchala myšlenky všech co tu seděli odpověděla jsem na Emmettovou nevyřčenou otázku. „Emmette být tebou to nedělám. U mě nikdy nevíš jaké překvapení tě čeká. Ještě stále neznám všechny své schopnosti. Tu a tam se mi povede najít něco nového. Jako před pěti lety. To jsem zjistila že umím mluvit v mysli jiných." Z pohledu ostatních jsem zjistila, že pochopili Emmettovou otázku velmi snadno. Všichni jsme se bavili o různých věcech.

Když už jme měli jít na další hodinu neodolala jsem se zeptat co mají za předmět. „Co teď máte?" „Biologii. Nevíš co se bude probírat?" zeptal se mě Jasper.

„Moment. Zjistím." Zamyslela jsem se a hledala mysl učitele. Když jsem zjistila co se bude dít moje zamyšlení přestalo a já si jen povzdychla. „Dneska se bude zjišťovat krevní skupina takže to vypadá že pojedu domů a vám bych radila ulít se z této hodiny. Vím že by jste dokázali odolat lidské krvi, ale nevím jak by jste udělali že sami v sobě nějakou máte." Trochu ironicky jsem se zasmála.

První kdo promluvil byl Edward. „No vypadá to že mi taky pojedeme. Po biologii už nic nemáme. Nechceš jet s námi? Alespoň bychom tě představili našim oficiálním rodičům." Při těchto slovech se usmál. „Ale jo, proč ne." Potom jsme se zvedli a šly ke svým autům. Poslušně jsem je sledovala až k jejich domu který byl v lesích.

Když jsme vstoupili do domu byla jsem překvapená. Dům byl větší než se zdál. Velké pokoje a francouzská okna dělají svoje a ještě ke všemu nábytek skvěle ladil k prostředí. Najednou jsem uslyšela kroky. Někdo se k nám blížil po schodišti. Na schodech se objevili dvě postavy.

Chvíli jsem na ně zírala a nevěřila jsem svým očím. „Esme?Carlisle?" všichni se na mě podívali.

„Jane? Jsi to ty?" Zeptal se ohromeně Carlisle.

„Co vy se znáte?" zeptal se udiveně Emmet. To už byli Carlisle a Esme u mě. Carlisle mi věnoval dlouhé obětí a Esme mě lehce políbila na čelo.

„Nevěřili jsme tomu že tě znovu uvidíme," řekl Carlisle s údivem.

„Halo, řekne mi někdo odkud se znáte?"dožadoval se pozornosti Emmet. Esme mu odpověděla.

„Ano známe. Ale asi by jste si měli poslechnout celý příběh."

Všichni se usadili a to i já na velkou sedačku, Esme se nadechla a začala. „Jistě si všichni pamatujete když jsme s Carlislem jeli před šedesáti lety na dovolenou, ale zdrželi jsme se déle." všichni přikývli a ona pokračovala. „Zdrželi jsme se proto že jsme našli Jane umírat v lese. Už jí nemohlo nic pomoci. Když nás spatřila zřejmě poznala že nejsme lidé. Žádala nás, aby jsem jí zachránili. Víte jakou slabost má Carlisle pro lidi a tak jsme se rozhodli ji přeměnit. Když bylo po procesu vysvětlili jsme jí pravidla a naučili jí pár základních věcí. Byla velmi dobrý student. Pořád nás něčím překvapovala. Jenže potom jsme byli nuceni se rozdělit a od té doby jsme se neviděli."

Esmeniin hlas ztichl. „Takže?" zeptal se Jasper. „Takže to je vaše sestra," odpověděl Carlisle s úsměvem na tváři. „Vítám tě doma sestřičko. Kdy jsi schopna se nastěhovat?" ptala se nedočkavě Rosalie.

„Promiň, ale myslím že teď na to není vhodná doba. Dej lidem čas strávit to, že se známe a pak se to nějak udělá a já se nastěhuju." Rosalie se tvářila trochu smutně, ale musela to pochopit.

„Řekni nám svůj příběh," prosil Edward. Nevím proč jsem to udělala. Možná kvůli tomu jak mě Edward přitahoval nebo kvůli tomu jak se mnou jednal či kvůli jeho očím. Všichni jsme měli stejné oči, ale v těch jeho bylo ještě něco. Něco co jsem nedokázala pojmenovat, něco tajemného.

Rozhlédla jsem se kolem sebe  zadívala se na podlahu a spustila s hlavou sklopenou. „Bylo mi šestnáct. Byla jsem taková ta černá ovce rodiny. Všechno co mi kdo zakázal jsem musela udělat protože v mé hlavě často panovala otázka Co kdybych. Bylo to pro mě tajemno, který jsem musela zkusit. Jednoho dne jsem šla v noci temnými ulicemi a v tom mě někdo zachytil. Zřejmě mě pořádně praštil do hlavy, protože když jsem se vzpamatovala ležela jsem v lese s velkými tržnými ránami, hlavně na břiše. Krev byla všude okolo mě. Cítila jsem jak ze mě vyprchává život a tehdy jsem si uvědomila, že kdybych poslouchala a nedělala to co nemám, možná by se tohle nestalo. Začala jsem prosit boha, aby mi poslal anděle a pomohl mi. Slibovala jsem že se změním. Že už nebudu...." zhluboka jsem se nadechla  „...Nezodpovědná. A v tom se tam objevil Carlisle a Esme, byl to pro mě jako dar z čistého nebe. Věděla jsem že nejsou lidé. Už kvůli jejich nepřirozené kráse a stejným očím, které se v měsíčním světle tak nádherně leskly. Když se mě Carlisle dotknul cítila jsem jeho studenou kůži. Možná kdybych nebyla polomrtvá by mi jeho kůže přišla ještě studenější, ale v ten moment mi bylo příjemně. Věděla jsem že nejsem sama. Nikdo by neměl umírat sám.

Když se ke mě Carlisle nahnul slabým hlasem mi zašeptal do ucha: "Mohu ti pomoci, ale jen když to budeš chtít." Chtěla jsem napravit to co jsem udělala. Co jsem spáchala vůči ostatním lidem. A tak jsem souhlasila. Najednou mnou projela strašná bolest. Chtělo se mi brečet. Carlisle mě držel za ruku pak přišla Esme a chytila mě za druhou. V době přeměny si toho moc nepamatuji. Když bylo po všem Esme mi vysvětlila co jsem. Potom začal můj výcvik.

Většinou to byly rady jak lovit, na koho si dávat pozor, nelovit lidi a pak jedna věc která mě zaujala. Schopnosti. Už jako novorozená jsem přišla na to že slyším myšlenky ostatních, ale musela jsem se to naučit ovládat. Nějaký čas mi trvalo než jsem zjistila jak to částečně vypnout, abych to neposlouchala celý den. Když byl můj výcvik téměř u konce něco se stalo. Už jsme nebyly v lese sami. Byli tam ještě tři upíři. Mířili směrem k nám. Carlisle a Esme mě postavili za sebe abych nebyla tolik v nebezpečí a když jsem ty upíry viděla ztuhnula jsem.

Byla tam upírka. Byli jsme si docela podobné až na to že ona byla vyšší a měla hnědé dlouhé vlasy. V tu chvíli jsem si uvědomila odkud ji znám. Isabella. Moje sestra. Ale už nebyla taková jako jsem si jí pamatovala. Její milou tvář vystřídala zloba a pomsta. Chvíli to vypadalo, že začne boj protože když mě Isabella viděla chtěla se mě zbavit. Proti ní bych neměla šanci. Byla jsem jen několik dní stará. Naštěstí to Carlisle dotáhl do autu. Když Isabella odcházela zaslechla jsem v jejích myšlenkách věc, která nás donutila se rozdělit. Chtěli si udělat lov. Lov na mě. Nemohla jsem dovolit, aby se Carlislovi nebo Esme něco stalo. Tohle byla moje věc. Už nikdy nezodpovědná. Nikdy bych neohrozila někoho kdo toho pro mě udělal tolik. Dal mi druhou šanci.

Byla jsem rozhodně rychlejší, takže když byli na lovu nechala jsem jim dopis a odešla. Někdo by to nazval zbabělým útěkem, ale já nechtěla nikoho ohrozit nebo ho dokonce připravit o život. Jediné co mi po nich zbylo byl řetízek s medailonkem co mi darovala Esme." Pomalu jsem medailonek vytáhla z pod trička a prohlížela si ho.

„Co přesně na něm je?" zeptal se se zájmem Jasper. Nechápala jsem kam tím míří. „Lev držící velké C". Všichni se na sebe podívali. Samozřejmě že kromě Esme. I Carlisle vypadal překvapeně.

„Nikdy jsi mi neřekla, že jsi ji ho dala." Pohlédl na Esme, ale nevypadalo to že by se zlobil. Spíš jako kdyby jí za to i děkoval. Nechápala jsem. Bylo dlouhé ticho až nakonec promluvil Emmet. „Co víš o tom medailonku?"

„Nikdy jsem o tom nepřemýšlela" podívala jsem se na medailonek a pokračovala. „To velké C bude mít spojitost s vámi. Cullenovi." Podívala jsem se na ně, abych zjistila jestli jsou moje odvození správné. Emmet promluvil: „Je to znak naší rodiny. Nechali jsem ho udělat po tom co Alice viděla ve svých vizích dívku s tímto medailonkem. Je jich celkem osm." S těmito slovy skončil.

„Alice mě viděla ve svých vizích?" ptala jsem se nechápavě.

„Ano viděla jsem tě," promluvila Alice. Bylo to poprvé, kdy na mě promluvila. Její hlas zněl jako zvonkohra. „Nevěděla jsem co to znamená, ale vypadalo to, že se naše rodina rozroste," tohle říkala poněkud ironicky. Připadalo mi, že není moc nadšená z toho že tu jsem. Co proti mě má? Co jsem jí udělala? Moje přemýšlení zarazil Edward.

„Nechtěla by si se porozhlédnout po domě?" jeho výraz v tváři jsem nepochopila, ale nic jsem nenamítala.

Ukázal mi kuchyni, Carlislovu pracovnu, pokoj Alice a Jaspera, Emmetta a Rosalie. Ložnici Carlislea a Esme. Pak jsme se zastavili před dalším pokojem.

„Toto je můj pokoj," řekl pomalý hlasem Edward.

„Wow, máš to tady pěkný," na nic jiného jsem se nezmohla. Jeho pokoj byl úžasný. Tmavá sedačka, naproti poličky a všude spousta místa. Polička mě zaujala. Měl tam tolik hudby. Přistoupila jsem k ní. „Jakou hudbu posloucháš?" se zájmem se na mě podíval. Vypadal jako kdyby mu spadl kámen ze srdce. Dlouze se mi zadíval do očí. Kdybych byla člověk okamžitě by se mi rozbušilo srdce nebo by se mi rozklepaly kolena. Jeho oči byly tak nádherné. Klidné a zároveň rozrušené, vášnivé.

Po chvilkovém tichu promluvil: „Asi klavírní skladby," sklopil oči.

„Já taky," odpověděla jsem a to ho zřejmě uklidnilo.

„Jak to děláš s tou obranou mysli? Nauč mě to." Čekala bych cokoliv, ale tohle ne. On chce abych ho učila?

„Myslíš to vážně?" Nevěřícně jsem na něj pohlédla.

„Naprosto. Můžeme začít klidně hned. Máme spoustu času." Když to říkal v jeho hlase byl podtón, který jsem nedokázala rozeznat. Ale dobře pokud se chce učit bude se učit.

„Dobrá. Musíš myslet jen na to abys ochránil svoji mysl. Představ si velkou ocelovou zeď přes kterou se nikdo nedostane. Musíš tomu sám věřit. Tak jo zkusím se ti vkrást do mysli a ty mysli na tu zeď." Edward přikývl na souhlas a já začala. Zprvu to šlo snadno, ale jak jsme to stále opakovali bylo to pro mě těžší a těžší. Když jsem se podívala z okna už byl druhý den. Zkusila jsem to znovu. Nešlo to. Zkoušela jsem to znovu a znovu ale nic.

„Vidíš jde ti to. Nic neslyším." Podíval se na mě nevěřícnýma očima.

„Vážně?" byl troch šokován.

„Já nikdy nelžu!" řekla jsem mu popudlivě. On se na mě usmál.

„Myslel jsem že to bude trvat déle než se mi to povede."

„No zřejmě jsi vynikající student". Lehce ke mě přistoupil. To co se stalo jsem nečekala. Vzal mě za ruku a pohladil mě po vlasech. Celou dobu se mi upřeně díval do očí. Stále se přibližoval až mezi námi bylo asi tak pět centimetrů místa. Ruka která hladila mé vlasy sklouzla na můj obličej. Nevěděla jsem co mám dělat byla jsem zmatená ale i ráda.

Zhluboka jsem se nadechla a pomalu vydechla.Cítila jsem vůni jeho kůže.Žádná vůně na světě by se té jeho nemohla rovnat.Stali jsme u sebe celou minutu a jen se na sebe dívali. Po minutě hledění do očí se Edward nadechl. Když vydechoval jeho dech mě přímo omámil. Už jsem si téměř nevšimla, že jeho tvář se blíží k mé. Jeho vůně byla čím dál víc silnější. Moje rty se zachvěli a já si všimla jeho rozjasněných očí. Potom mě dlouze políbil. Jeho rty byly tak jemné a jeho dechu se nedalo odolat. Položila jsem svoji ruku na jeho hruď a opětovala polibek.

Takhle jsme si to vraceli snad patnáct minut. Když jsme skončili. Znovu se mi zadíval do očí. Mé oči měli prosebný výraz. Když si toho všimnul. Pustil mě a přešel k oknu. Bylo dlouhé ticho.

„Promiň tohle jsem neměl dělat," jeho hlas se zachvěl a já věděla že lituje toho že to udělal. „Neomlouvej se. Já... ještě nikdy nic takového nezažila. Ten pocit je pro mě nový. Neomlouvej se prosím. Nelituji toho co se stalo. Spíš bych chtěla zastavit čas, aby ta chvíle trvala trochu déle." Upřela jsem svůj pohled do země a bála se na něj pohlédnout. Co si o mě myslel? Mohla jsem mu nahlédnout do mysli, ale bála jsem se. Místo toho jsem hleděla do země a nevěděla co mám dělat. Před očima jsem měla stále jeho polibky, jeho ruce v mích vlasech. Chtěla bych si tuto chvíli co nejvíce zapamatovat. Byl to pocit který jsem až do teť neznala. Bylo mi zvláštně.

Aniž bych si toho všimla Edward přešel za mnou a pohladil mě po vlasech. Začal mi šeptat do ucha: „Opravdu to takhle cítíš? Nezlobíš se na mě?"

„Zlobit se na tebe? Vždyť nemám důvod!Ukázal jsi mi něco o čem jsem ani nevěděla." Pohlédla jsem mu do tváře, aby věděl že to myslím vážně. Znovu mě políbil. Byla jsem tak šťastná.

Uznali jsme že bychom mohli jít za ostatními. Nikdo nikde nebyl. Zřejmě se vydali na lov. Všimla jsem si že Edward bude taky muset jít.

„Běž." Edward se na mě nechápavě podíval. „Běž na lov. Potřebuješ to. Nechceme, aby se někomu něco stalo," věděl že mám pravdu, ale i tak mi vzdoroval.

„Nemohu tě tu nechat samotnou."

„Ale můžeš, byla jsem sama šedesát let tak těch pár hodin mě nezabije," ironicky jsem se usmála. Zřejmě pochopil, že nemá cenu se semnou hádat. Přistoupil ke mě, políbil mě na tvář. "Vrátím se kvůli tomuhle." usmál se a za chvíli byl pryč.Trochu jsem si povzdechla. Najednou jsem si všimla klavíru, který stál v rohu obývacího pokoje. Neodolala jsem. Sedla jsem si k němu a začala hrát. Nevím jak dlouho jsem hrála, ale když jsem přestala všimla jsem si že všichni už jsou doma. Všichni až na Edwarda. Když jsem si všimla jejich pohledů ztuhnula jsem. „No asi bych měla jet domů." byla to jediná věc, která mě napadla.

Zastavila mě Rosalie. „Kam si myslíš že jdeš?Tady jsi doma."

„Rosalie, o tom jsem už mluvili, chce to čas." Do rozhovoru se přidal Jasper.

„Na to už je trochu pozdě. Rosalie už stihla přestěhovat všechny tvé věci. Smůla." Jeho hlas byl velmi pobavený.

„Ros? řekni mi že jen blafuje!" už jsem začala být naštvaná. Rosalie se na mě podívala a v jejích očích bylo znát že žádá o odpuštění. Četla jsem si myšlenky všech. U Carlislea a Esme jsem zjistila že by jim to udělalo radost. Všichni by byli moc rádi dokonce i Alice. U té bych to nikdy neřekla. Ale co mě zarazilo byly myšlenky Emmetta.

„Emmette? Jaká sázka tu proběhla?" Emmet se zmateně podíval a Carlisle se zasmál.

„Já vám říkal že to nemáte dělat. Zjistila to dřív než jste se jí stačili zeptat. Ovšem přišla na to ještě dřív než jsem očekával." jeho smích zaplňoval celý pokoj.

"Zeptat? Na co se zeptat? No tak mluv." To se začal smát i Jasper. „Ty se moc nesměj. Máš v tom prsty taky." Jasper se zarazil a prohlásil.

„Jo mám v tom prsty, ale to každý tady. Carlisle a Esme se vsadili, že to zjistíš mnohem dřív než se tě někdo zeptá. Edward se vsadil, že to zjistíš. Jinak jsme se vsadili... no... ehm... myslím že už to mohu říct. Prostě jsem se vsadili kolik jsi za svůj upíří život zabila lidí?"

V místnosti nastalo ticho. Na všechny jsem se podívala. Emmet a Jasper byli nedočkaví co ze mě vypadne. Neměla jsem se za co stydět a tak jsem popravdě odpověděla. „Budu vás asi muset zklamat, ale ani jeden nemáte pravdu. Stačilo mi kouknout se co si myslíte, každému z vás vyskakuje v mysli jedno číslo ale ani jedno není správně." Trochu jsem se zasmála.

„Tak kolik?" to byl Edward. Stál přímo za mnou. Ani jsem ho neslyšela přijít.

„Popravdě řečeno jsem nikdy žádného člověka nezabila. Sice lidská krev voní nádherně, ale mě se to hnusí. Vždyť i já byla kdysi člověk." Chvíli se na mě všichni dívali a já uznala že již není o čem mluvit.

„Rosalie? Kam jsi mi dala věci?" nechápavě na mě pohlédla.

„Jsou u Edwarda v pokoji." Edward se škodolibě usmál, ale v jeho výrazu se snadno dali vyčíst slova: Rosalie nedělej mi to ještě jednodušší. Rozhlédla jsem se okolo sebe.

„Jestli vám to teď nevadí tak půjdu zkontrolovat jestli mi zabalila všechno." Odešla jsem.

Edward šel se mnou. „Chceš pomoct?" jeho společnost by mi nevadila, ale potřebovala jsem si srovnat myšlenky v hlavě.

„Ne to je dobrý navíc asi bych potřebovala být chvíli sama."

„Dobře, tak já nebudu rušit." Nevypadal moc šťastně, ale zřejmě chápal, že za dva dny je toho na mě trochu moc. Když jsem vešla do pokoje sedla jsem si na sedačku a začala přehrabávat svoje věci.

Našla jsem svoji rodinu. Moje sestra mě přestěhovala bez mého vědomí a pak Edward. Edward. Nemohla jsem přestat na něj myslet. Rozhodla jsem se že si půjdu promluvit s Rosalií, ale ona byla rychlejší než já.V momentě kdy jsem stála u dveří a chtěla je otevřít Rosalie už tam stála.

„Akorát jsem s tebou chtěla mluvit." Ros nevypadala překvapeně.

„Povídej," mezitím jsme si sedli na sedačku a já spustila.

„Stalo se ti někdy že jsi měla takovej ten zvláštní pocit? Myslím ten že když nevidíš někoho koho by sis přála vidět tak je ti smutno? Tak nějak divně?" podívala se na mě s rozzářenýma očima .

„Ano to se mi stává i teď, když nejsem s Emmettem. Holka ty jsi zamilovaná. Pověz mi kdo je ten šťastlivec? Edward?" dívala se na mě a žádala odpověď. Měla jsem jí říct pravdu? Ne teď rozhodně ještě ne. Třeba ještě neví k čemu mezi námi došlo. „Edward, jak si na něj přišla?"

„Hele tady se nic neutají. Už všichni víme co se stalo." Tak teď mě zaskočila. Musela jsem být upřímná.

„Dobře máš pravdu jde o Edwarda. Já se v sobě nevyznám. Uvědomuju si že bez něj nemohu být i to že bych se raději zabila než aby se mu něco stalo."

„To je naprosto normální věř mi. Měli by jste si s Edwardem promluvit. Oba cítíte k tomu druhému to samé a nedokážete si to říct. Tomu se říká ironie. Ale já budu hodná sestřička a řeknu Edwardovi aby za tebou zašel. Snad si promluvíte." Co??? Ona mi dohazuje Edwarda? Opravdu cítí Edward to samé jako já? Než jsem stihla zadržet Rosalii, aby nikam nechodila bylo pozdě .Vylítla z pokoje jako řízená střela. V duchu jsem počítala za jak dlouho se jí to povede. Sedla jsem si na sedačku a prohlížela medailonek. Tohle byl můj sen. Mít rodinu. Někoho komu na mě záleží.

Byla jsem zamyšlená a to hodně, když v tom se v pokoji objevil Edward. Bylo na něm vidět, že je trochu nervózní. Sedl si vedle mě a spustil: „Víš já nevím jak to říct, ale je mi s tebou strašně moc pěkně. Když nejsem s tebou tak se mi stýská. Asi jsem se do tebe zamiloval." jeho pohled se zarazil v zemi. Pěkně stručně řečeno, ale výstižně.

„No… tak to vypadá, že já na tom jsem úplně stejně. V tvé přítomnosti je mi přímo nádherně, ale když jsi někde pryč je mi divně." Neodolala jsem se mu podívat do tváře.

Docela se mu ulevilo, když jsem mu to řekla. Vzal mě za ruku a duhou rukou mě hladil po tváři. Věnoval mi dlouhý pohled do očí a políbil mě. Cítila jsem se jako když mě políbil poprvé. Měla jsem pocit, že mi narostli křídla. Jeho dech byl pro mě jako droga. Už vím jednu věc, nemohu bez něj žít.

***

Je to už pár měsíců co žiju se svojí rodinou. Lidi ve škole si už zvykli, že chodím s Edwardem. Od té doby co se to rozneslo mi Angela posílá rozzuřený pohled. Bylo mi to jedno. Nemohu bez něj být. Byli jsme zrovna na lovu. Emmet naháněl po lese grizzlyho, Edward si pochutnal na pumě, já si zakousla jelena.

Zrovna jsme se vraceli domů když za námi přiběhla Alice a hned za ní Carlisle, Esme a Rosalie. Jejich výraz byl velmi ustaraný. „Co se děje?" Vyzvídal Emmet.

„Upíři. Tři. Míří k nám a nevypadá to že by si chtěli jen povídat." Řekla ustaraně Alice.

Tři upíři. Kdo to mohl být? Napadlo mě, kdo by to mohl být, ale to není možný. Jak by věděli kam jít? Proč sem přišli? Chtějí mě stále zabít?

„Už jdou. Připravte se." zahlásil Jasper. Všichni jsem zaujali nezávislý postoj, ale byli jsme ostražití. Co kdyby...

Moje obavy se potvrdily. Isabella, její manžel Jacob a jejich dcera Renesmee. Zastavili se těsně před námi. Bella se na mě s opovržením podívala.

„Ale, ale, ale kohopak to tu máme. Moje hloupá sestra. Myslely jsme, že tě tu potkáme, ale netušili jsme, že jsi si našla rodinu," zasmála se. Její smích se rozléhal po lese. Byl to takový ten smích jako když se má něco nepříjemného stát.

„Mysleli jsme, že jen projdeme kolem a pozdravíme tě, ale když vidím že máš rodinu nenechám to tak. Ty jsi mě vyměnila za tyhle. Nečekej, že ti to prominu. Ještě se uvidíme." Prošla kolem mě a do ucha mi zašeptala zneklidňující slova. „Budeš trpět holčičko a to i celá tvá směšná rodina."

Celou dobu jsem jí četla myšlenky a to co jsem náhle zjistila nebylo příjemné. Po té co Bella odešla jsme šli domů. Byla jsem neklidná, Edward si toho doma všimnul. „Lásko co je ti?" všichni se na mě upřeně podívali.

„Musím odjet. Hned. Někam daleko."

„Proč?" Ptala se mě Ros.

„Bella chce abych trpěla. Když tu zůstanu budete v nebezpečí. Nemohu dovolit, aby se vám něco stalo." Edward mě chytil okolo pasu . „Jdu s tebou."

„NE!!!" moje odpověď byla možná trochu hrubá, ale musela jsem to udělat. Nesmí se mu nic stát. „Promiň Edwarde, ale to nejde. Když budeš se mnou hrozí ti nebezpečí a to já nemohu dovolit." Na chvíli jsem se odmlčela. „Bylo mi tu s vámi nádherně. Kéž by se toto nikdy nestalo. Všechny vás miluju jakou svoji vlastní rodinu."

Políbila jsem Edwarda na tvář. „Sbohem." S těmito slovy na rtech jsem vyběhla ze dveří. Nemohla jsem se otočit zpět, protože vím, že bych si to rozmyslela. Už nikdy nezodpovědná. Nemohu je vystavit nebezpečí nebo smrti. To nejde.

Utíkala jsem dny a noci. Nevěděla jsem kam běžím jen jsem prostě běžela dál a dál. Co nejdál od domova. Co nejdál od rodiny, od Edwarda. Když už jsem byla na cestě týden zastavila jsem se a sedla si pod starou vysokou jedli.

Co bude teď? Bude mě Bella sledovat? Jsou Cullenovi v bezpečí, když s nimi nejsem?

Moje mysl byla zaneprázdněná. Jak rychle jsem našla to o čem jsem celou dobu snila, tak stejně tak rychle jsem to musela opustit. Musela jsem opustit Edwarda. Ta vzpomínka mě dusila. Ještě stále jsem cítila jeho polibky, jeho nádherou vůni. Stále jsem viděla jeho veselou tvář, jeho nádherné oči, které mě vždy dostávaly do transu.

Carlislea a Esme kteří mě zachránili před smrtí. Rose, která byla už od začátku mojí spřízněnou duší. Jaspera, který se pořád smál. Emmetta který byl sice zamlklý, ale já v něm viděla svého staršího bratra. A nakonec Alici, která viděla můj příchod, která se semnou moc nebavila, ale ani tak jsem ji nepřestala mít tolik ráda.

Jak jsem tak přemýšlela, uslyšela jsem podivný zvuk. Ztuhnula jsem jako kámen. Dívala jsem se okolo sebe, ale stále jsem nic neviděla. Náhle se zpoza stromu vynořil chlapec. Byl malé postavy a měl dlouhé černé vlasy.

„Ty jsi Jane, že ano?" odkud mě kruci zná?

„Ano." Chlapec si mě se zájmen prohlížel a pak promluvil. „Mám vyřídit vzkaz od Belly. Jestli se prý nevrátíš do domu Cullenů a nepostavíš se jí tváří v tvář všechny do jednoho je zabije a jako posledního si nechá Edwarda."

Chlapec se otočil. Jak šel ke stromu proměnil se ve vlka. Vlkodlak? Bella se přátelí s vlkodlaky? Tohle není dobré.

Co mám dělat? Nemohu je nechat umřít jen kvůli mě. Nesnesla jsem tu myšlenku. A tak jak rychle jsem se dostala sem, tak stejně rychle jsem běžela zpět.

Trvalo mi to další týden, než jsem se tam dostala. Jakmile jsem vběhla před dům obklíčili mě vlkodlaci. Bylo jich asi dvanáct. Hlasitě na mě vrčeli, ale stále si drželi odstup. Mezi dveřmi domu Cullenových se objevila Reneesme. „Kde jsou?" zeptala jsem se jí podrážděně.

Ona se na mě sladce usmála a pak promluvila hlasem, který zněl jako píšťalky. „Nejsou tu. Ty jsi nám na to skočila. Bella měla pravdu jsi vážně hloupá. Budeš riskovat svůj vlastní život, jen aby jsi ochránila někoho na kom ti záleží. Vidíš jak jsi dopadla. Jsi sama. Nezáleží jim na tobě." Začala se hlasitě smát. Vlci ze sebe vydávali divný zvuk, to také mohl být smích.

„To není pravda! Ty lžeš!" byla jsem totálně vytočená. Ale co když měla pravdu? Co když jsem jim byla na obtíž a jsou rádi že se mně zbavili? Ne to nemůže být pravda!

„Ne to není lež! Proč si myslíš že tu nejsou? Utekli!" hlas se ozval mně přímo za zády. Bella. „Hnusíš se jim tak jako mě! Edward se chtěl i přidat na naši stranu!Chtěl tě zabít osobně. Nenávidí tě!"

„NE!!!" To nemůže být pravda. Ne to není možné. Kdybych mohla brečet tak v tu chvíli bych se nejspíš rozplakala. Její slova byla ostrá jako meč.

Dívala jsem se jí do očí. Její výraz byl přímo výsměšný. Jak jsem jim na to mohla skočit? Já jsem ale idiot. Ale ne! Cullenovi mě berou jako člena rodiny, to co říkala Bella musí být lež.

Nedokázala jsem si připustit opak, i když slabý hlas v mém nitru se mně pokoušel přesvědčit o opaku. Vlkodlaci byli čím dál blíž. Bella odešla ode mě. „Zabijte ji! Nebudu si s ní špinit ruce!" vlkodlaci se přibližovali. Byli všude. Kruh se pomalu uzavíral a já stála bezmocně uprostřed.

Nikdy jsem nečekala takový konec. Nakonec umřu sama. Ale nevzdám se jen tak. Když už musím umřít, umřu v boji. V boji za svůj život. Když zaútočím na jednoho z vlkodlaků ostatní se na mě vrhnou jako na kus masa. Ale to mi je jedno. Umřu za rodinu, s čistým svědomím. Se svědomím, že jsem se snadno nevzdala a položila život za někoho, koho miluju. Je to docela dobrý způsob smrti. Nevím o lepším.

Najednou Bella ještě jednou promluvila. „Dávám ti poslední šanci. Přidej se k nám!" Polovina mého já se k ní chtěla přidat a tak se vyhnout smrti, ale druhá se s ní hádala, že to není dobrý nápad. Bojovala jsem sama se sebou. Než jsem stačila promluvit, uslyšela jsem něčí hlas.

„Jane, nezapomínej kdo ve skutečnosti jsi! Ty jsi Cullenová!" Ten hlas jsem znala. Byl to Carlisle. Bella se na něj rozzuřeně podívala. Zřejmě jí pokazil její plány. Ale kde byly ostatní? Cítila jsem je, ale nikde je neviděla.

„Carlisle! Co to tu zkoušíš? Nepovede se ti ji zachránit jako tenkrát. Nás je patnáct a ty jen jeden. Jak nám chceš zabránit abychom ji zabili?" Bella mluvila na Carlislea odměřeným přístupem. Měla pravdu. Co zmohl Carlisle sám? Vždyť ho taky zabijí. Při této myšlence jsem dostala vztek.

„Není sám!" Ozval se další hlas. Teď jsem je viděla všechny. Ros, Alici, Esme, Jaspera, Emmetta a Edwarda. Jeho pohled byl zmučený, když viděl, jak okolo mě je dvanáct vlkodlaků, kteří čekají jen na rozkaz mě roztrhat na kousky. Už jsem nebyla sama. Najednou se dostavila i odvaha. Cítila jsem se být silná jako nikdy před tím.

„Bello? To jsi tak slabá že musíš mít sebou vlky?" řekla jsem jí naštvaně. V tu chvíli se na mě všichni dívali.

„Ale sestřička se nám nějak odvázala. Tohle život tvým přátelům nezachrání. Jsi na omylu pokud si myslíš opak," škodolibě se zasmála.

„Tak zaprvé: nejsou to moji přátelé ale moje rodina, která mě bere takovou jaká jsem. Zadruhé: záchrana rodiny by bylo mnohem víc, než co jsi udělala kdy ty! A za třetí: Ty nejsi moje sestra. Moje sestra umřela. Už není. Alespoň pro mě ne. Takže tu přestaň mít statečný slova a postav se mi. Nebo se tolik bojíš, že bych tě porazila?"

Jane co to kruci děláš?" Zeptal se mě zděšeně Edward.

„Zachraňuju ty, který miluju tak se do toho laskavě nemotej Edwarde." Možná, že jsem na něj neměla být tak hnusná, ale bylo to pro jeho dobro. Nechtěla jsem, aby se jemu nebo komukoliv jinému z rodiny něco stalo.

„Tohle není řešení Jane!" Křičela na mě Alice.

„Ale ano je to řešení. Buď já nebo ona. Ale nikdo z vás nezemře!"

„Jane jsme rodina! Tohle řešíme společně!" Esme se bála. Její strach byl zřetelně cítit.

Bella si nás všechny se zájmem prohlížela. Přistoupila k Alici a dlouze se jí dívala do očí. To co posléze udělala nikdo nečekal. Chytila Alici okolo krku a pevně ji držela.

„Říkala jsem ti sestřičko, že budeš trpět a to i celá tvoje rodina. Bude tvá vina, že ji teď zabiju."

„Ne!!!" Tohle nesmím dovolit. Jenže co mám dělat? Okolo mě stojí dvanáct vlkodlaků připravených mě zabít.

Všechen čas jako by se zastavil. Svět potemněl. Jaké jsem měla možnosti? Nemohu přece jen bezmocně přihlížet, jak Bella zabíjí moji skutečnou sestru. Sestru která spolu s ostatními tvoří rodinu. Která je pro mě důležitá.

„Vlci!Pojďte sem!!!" Vlci ode mě odstoupili a došli k Belle. „Jestli chceš bojovat tak bojuj. Pokud se ovšem dostaneš přes ně."
„Jane ať tě to ani nenapadne. Pokud to uděláš umřeš," řvala na mě Alice. Ale s tím nic ona neudělá. Pokud mám umřít tak umřu.

Šla jsem pomalým krokem směrem k Belle a Alici. Byla jsem na pozoru. Vlci na mě výhružně vrčeli. Jeden se rozběhl proti mě. Odkopla jsem ho na stranu a při tom jsem se nezastavila. Zaútočil druhý. Dopadl stejně jako ten před tím. Najednou se proti mě rozběhl i ten zbytek a já se musela zastavit. Zaujmula jsem bojovou pozici a čekala co se bude dít.

Někdo mě srazil k zemi. Edward. Stál tam teď místo mě připraven k boji. „Do háje Edwarde, co to děláš?" měla jsem zlost. Proč kvůli mě nasazuje svůj vlastní život?

K Edwardovi se přidali i ostatní. Kromě Alice, která stále stála před Bellou. Ta ji držela pod krkem. Vlci se blížili k mé rodině. Už jen pár metrů. Ucítila jsem v sobě něco nového. Nevím co to bylo, ale bylo načase to zjistit.

První vlk se řítil na Edwarda. Upřeně jsem se zadívala na něj. Projela mnou ostrá bolest, jako když něco uvnitř vás chce ven. Bylo mi jedno jak moc to bolí. Oni mi za tu bolest stojí. Zavřela jsem oči. Najednou bylo hrobové ticho. Otevřela jsem je a viděla vlka, jak stojí půl metru nad zemí. Všichni se dívali mým směrem. To jsem udělala já? Vlci se dali na ústup.

„Zbabělci na ni." Zakřičela Bella. Vlci se znovu rozběhli. Tentokrát ne směrem na moji rodinu, ale na mě což mi vyhovovalo. Vlk byl stále nad zemí. Najednou mě napadlo praštit s ním o ty druhé. Mohlo by je to zdržet. Nebylo to lehké. Bolest byla šílená. Povedlo se. Vlk to napálil do prvních pěti a všichni se teď váleli na zemi jako pytel brambor.

Byla jsem vyčerpaná. Už jsem nebyla schopná to zopakovat. Padla jsem na kolena. Dívala jsem se do země a čekala co se bude dít. Další vlkodlaci se blížili ke mě. Neubránila jsem se smíchu. Pomalým pohybem jsem vstala. Vlkodlaci mě obklíčili. Nastala chvíle napětí. Vlkodlaci se blížili ke mě. Přeskočila jsem je a mířila rychlím krokem k Belle. Vlci mi byli v patách, ale nestačili mi.

Přistoupila jsem k ní a škubla jí za ruku.V tu chvíli pustila Alici a vrhla se na mě. Chvíli jsem se váleli po zemi. Ostatní zápasili s vlky, aby se nemohli postavit mezi mě a Bellu. Stále jsem ležela na zemi držíc Bellu za ruku. Nechtěla jsem ji pustit. Vytrhla se mi a já se obratnou rychlostí postavila na nohy.

Nevěděla jsem co přijde. Co od ní mohu čekat? Přiskočila ke mě a chytila mě pod krkem. Hlasitě se zasmála. Nemohla jsem se skoro hýbat. Nakonec jsem našla sílu ve svích rukou a praštila ji co největší silou do hrudníku. Odletěla asi tak deset metrů ode mě a rozpůlila vysoký strom. Jak strom padal všichni od něj utíkali. Tři vlkodlaci to nestihli. Strom teď na nich ležel a nechtěl je pustit.

Bella se na mě se zlostí podívala. V tu chvíli byl u mě Jacob. Znehybnil mi ruce. Vyskočila jsem, nohy mu obmotala kolem hlavy a převalila ho na zem. Sama jsem taky spadla.

Teď tu byla dokonce i Renesmee. Vypadala dost naštvaně. Vrhla se na mě a vyrvala mi z paže kus masa. Cítila jsem strašnou bolest. Začala se hlasitě smát. Rána byla hluboká. Najednou ne mě šli všichni tři. Jeden útok střídal druhý, ale já jsem odolávala. Myslela jsem při tom na svoji rodinu která tu teď bojovala.

Na Edwarda bez kterého bych si už nedokázala představit svůj život. Myslela jsem na to jak mě poprvé políbil. Na to jak jsem přišla poprvé do domu Cullenů. Na to co se všechno stalo od doby co jsem je znala. A teď bych to měla všechno ztratit.

Bella opět útočila. Tentokrát se mi podařilo zachytit její hlavu a oddělit ji od těla. Jacob a Reneesme se na mě nenávistně dívali, ale utekli. Proč to udělali? Proč?

Uviděla jsem jak se pět vlkodlaků chystá naráz zaútočit na Edwarda. Měla jsem o něj strašný strach. Možná, že jsem udělala největší nezodpovědnou věc v mém životě, ale co se dalo dělat. Přiběhla jsem k Edwardovi v tu chvíli, když vlci skočili. Odhodila jsem ho vší silou, že proletěl osmy stromy. Najednou jsem ucítila hroznou bolest.

Cítila jsem jak se vlčí tesáky zabořili do mé kůže. Nevyrvali žádný kus masa, ale jen mě pokousali. Neměla jsem dost sil na další útok. Byla jsem vyčerpaná. Na pokraji svých sil. Bylo tu mnohem víc vlků než na začátku. Všichni obkličovali moji rodinu. Naposledy jsem se soustředila.

Jediné co jsi potom pamatuji bylo, jak se všichni vlci vznesli do vzduchu. A pak... tma. Neviděla jsem nic. Jen temnotu. Pokud toto je smrt, tak není zase tak strašná. Alespoň umírám s vědomím, že jsem bojovala za správnou věc. Bojovala jsem za svoji rodinu. Jen oni mi stojí za to umřít. Umírám za Edwarda, kterého miluji. Za všechny, kteří v mém životě něco znamenají.

***

Slyšela jsem hlasy. Stále zahalená v temnotě, ale hlasy byly čím dál víc silnější. Nedokázala jsem ty hlasy rozeznat. Tmu najednou vystřídalo šero, které taky pomalu ustupovalo. Pomalu jsem otvírala oči.

Ležela jsem ve světlé místnosti. Všude bylo spousta světla. Slyšela jsem kroky blížící se ke mě. Nemohla jsem se pohnout, všechno mě bolelo. Hlavně hlava. To je u upírů velmi neobvyklé přímo až zvláštní. Kroky se stále přibližovali a já ucítila tu tolik známou omamnou vůni.

Edward. Přišel ke mě a chytil mě za ruku. „Vítej mezi živými." Trochu ironicky se usmál. Samozřejmě to bylo bráno jen čistě metaforicky, protože já nebyla živá už minimálně šedesát let.

„Co se stalo?" Ptala jsem se.

„Zkolabovala jsi nám vyčerpáním. Nevíme jak se to stalo, protože u upírů to není možné, ale tobě se to nějak povedlo. Carlisle má pravdu jsi samé překvapení," když to dořekl lehce mě políbil. Jeho vůně mě omámila a já byla jako v sedmém nebi.

„Kde jsou ostatní?"

„Chystají menší oslavu. No spíš Esme, ale Alice ji s tím velice ochotně pomáhá. Hmm já jim říkal ať to nedělají." Tohle jsem nějak nepochopila. „Co ať nedělají?"

Edward se nadechl a pokračoval: „Víš chci se tě zeptat na jednu věc."

„Povídej," byla jsem zvědavá. Klekl si přede mě. Já se mezi tím posadila. On tu teď klečel a vytahoval malou saténovou krabičku.

„Vezmeš si mě?" otevřel krabičku. Byl tam prsten. Krásný prsten. Uprostřed něj byl velký lesklý diamant. Co? On si mě chce vzít? Co mu na to mám říct? V duchu jsem začala panikařit. Chtěla jsem s ním být po zbytek svého dlouhého života. Chytila jsem ho za ruku a tiše zašeptala slabé: „Ano."

Vzal mi ruku, navlékl na něj prsten a vášnivě mě políbil. Potom mi pomohl se postavit. Šli jsme spolu ruku v ruce do obývacího pokoje, kde na mě vybafla Alice. „Gratuluju k zasnoubení," v její tváři tryskala radost. Už to nebyla ta Alice, kterou jsem znala. Tahle byla jiná. Tak přátelská. Nevěřícně jsem se na ni podívala a řekla: „Kdo jsi a co jsi udělala s mojí sestrou?" škodolibě jsem se zasmála a ji to zjevně taky pobavilo.

„No chtěla jsem se ti omluvit, že jsem se s tebou moc nebavila. Odpustíš mi?" nemohla jsem jí říct ne.

„Omluva se přijímá." Všichni jsem se zasmáli. Do místnosti přišla Esme, Carlisle a zbytek rodiny všichni nám gratulovali.

Jsem moc ráda že mám rodinu. Rodinu, kde mám své místo. Jsem ráda, že mám Edwarda. Miluji jeho i svoji rodinu.

Autor: Jaji, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Život upírky :