Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Žít nebo zemřít? pokračování - Anděl

08.09.2009 (12:12) • TwilightChild • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1300×

Žít nebo zemřít? - Anděl

Zem pode mnou rychle ubíhala. Utíkal jsem jako o závod, už ve vlčí podobě. Necítil jsem však tlapy odrážející se od mokré půdy. Necítil jsem kapky deště na svém huňatém kožichu. Vnímal jsem jen jedno. Tu spalující bolest někde uvnitř mě. Máma zemřela už dávno a moc vzpomínek mi na ni nezůstalo. A teď táta? Proč? Proč zrovna on? On, poslední, kdo mi zůstal. ,,Svět je tak nespravedlnej“ nadával jsem si do větru. Koho teď mám?  V kom mám hledat oporu? Neměl jsem tolik síly, abych si dokázal odpovědět na jakoukoli otázku. Připadalo mi, jako by se všechno v jeden okamžik zhroutilo jak skládačka s karet. Jako by mi světlo života zaplavila temnota. Vlna temnoty, která zakryla každičký světlý kousek.

Bylo toho na mě příliš. Necítil jsem své tělo, nic jsem nemohl vnímat. Zakazovaly mi to ty strašlivé pocity, které jsem si ani nechtěl popisovat. Byly to pocity bezradnosti, smutku, zklamání a beznaděje. Každý pocit jsem znal až moc dobře. Ale nikdy jsem je neprožíval takhle. Burcovaly ve mně ne po jednom, ale všechny naráz. Najednou jsem měl neuvěřitelnou zlost. Zlost na všechno kolem. Roztrhal bych každého, kdo by se mi připletl do cesty. Vzal jsem do tlamy kus dřeva a rozlomil ho na dvě půlky. Ještě chvíli jsem se rozčiloval, ale pak mi došlo, že je to k ničemu. Začal jsem zpomalovat. Tohle nikam nevedlo. Před tímto vším neuteču. Nohy mi vypověděli službu a já se svezl k zemi. Pořád jsem ještě prudce oddechoval kvůli rychlému běhu. Položil jsem hlavu do vlhkého listí a zavřel oči. Pořád jsem jasně viděl to blikající červené světýlko na kapotě sanitky. Všechny tyhle strašné vzpomínky mi připadali neskutečné, vymyšlené. Ale já jsem věděl, že jsou pravdivé. Ze všech sil jsem se však bránil tomu uvěřit.

Paprsky slunce mi tancovaly po obličeji. Zamžoural jsem do jasného světla, vyškrábal se do sedu a opřel se o nejbližší strom. Musel jsem usnout. Neměl jsem však ponětí na jak dlouho. Už bylo určitě ráno. Rozhodoval jsem se kam teď půjdu. Domů určitě ne. Všechno by mi to tam připomínalo Billyho. Jenom při pomyšlení na něj mě popadl ten nepříjemný pocit. Uvažoval jsem, jestli bych neměl zavolat sestrám a všechno jim říct. Ne, to ne. Neměl jsem dost sil nějak utěšit sebe, natož tak dvě holky. Z myšlenek mě vytrhl odporný puch. Pijavice! Byl jsem si jistý, že cítím Cullenovic rodinu. Musel jsem být od nich kousek. Z toho smradu se mi dělalo špatně. A tak jsem se zvedl na nohy a kráčel pryč.

Netušil jsem kam jít, co mám teď dělat. Nejhlavnější zatím bylo dostat se daleko od toho puchu. Šel jsem mokrým mechem a jehličím a přemýšlel co dál. Když v tom mě praštil do hlavy nápad. Zastavil jsem se. Co kdybych šel navštívit Bellu? Ne Culleny, ale Bellu. Řekl bych jí všechno, co se stalo. Potřeboval jsem se někomu vyzpovídat. Ale proč zrovna jí? Znám přece plno jiných lidí. Zase jsem se pomalu rozešel. Ale ti žijí v La Push. Ve městě, kde zemřel můj táta. Tam jsem teď rozhodně nemohl jít. A proč bych nemohl říct Bells co se stalo? Měla právo to vědět. Ona a Charlie byli jako naše rodina. Otočil jsem se a rozeběhl směrem ke Cullenům.

Pelášil jsem za tím hnusným pachem, který mě teď ale nevadil. Najednou mi už nebylo tak úzko. Měl jsem docela i radost. Těšil jsem se na Bellu. Už hodně dlouho jsem ji neviděl. Jak se asi bude tvářit, až mě uvidí? Určitě už nebude mít ten zoufalý výraz, jaký měla naposled. Zase jsem si vybavil bezmocnou Bellu, která mi utkvěla v paměti. Na hlavu mi spadla kapka vody. Až teď jsem si všiml, že začíná pršet. Další důvod ke spěchu.

Zastavil jsem se na kraji lesa a pozoroval jejich dům. Byl pořád stejný, tak jak jsem si ho pamatoval. Po skleněných stěnách stékaly kapky deště. Za nimi jsem zpozoroval malý pohyb. Nerozeznal jsem však, čí byl. Proměnil jsem se zpátky do lidské podoby a odvázal si tepláky, které jsem měl připevněné k noze. Nasoukal jsem se do nich a na chvíli se zarazil. Rozhodoval jsem se, jestli mám jít dál. Co budu dělat, když mě nepřijmou? Na to jsem teď nemohl myslet. Pomalu jsem se rozešel. Našlapoval jsem mokrou trávou směrem k vile. Do teď jsem neměl důvod je navštěvovat. Byl jsem na ně naštvaný, a to dost. Teď jsem se však obával, že budou mít zlost oni na mně. Najednou se tam ukážu a budu se tvářit, jako by se nic nestalo? Celou dobu jsem se k nim choval, jako kdyby za vše mohli oni. Dával jsem jim za vinu, že Bella nezůstala se mnou. Ale to nebyla pravda. Za všechno trápení jsem si mohl jenom já sám. Měl jsem Bellu brát jen jako kamarádku. Vždyť jsem přece věděl, že u ní nemám šanci. Asi mě opravdu pošlou pryč. Nepřekvapilo by mně to. Nepatřím k nim. Někde v dálce zahřmelo. Vypadalo to jako potvrzení, že mám pravdu.

Vyšel jsem schody a chtěl zaklepat. Ale dveře se už otevřely. Stál v nich Edward z lítostným pohledem. Už si asi z mých myšlenek přečetl, co se děje. Pořád jsem měl ruku připravenou k zaklepání a tak jsem ji nechal spadnout podél těla.

,,Ahoj Edwarde,“ nevěděl jsem, co říct ,,já… nechci vás obtěžovat. Ale jdu za Bellou.“ Díval se na mě a asi přemýšlel, co řekne. Určitě slyšel moje myšlenky. Bál jsem se, že jim bude jedno, co se stalo. Že mě pošlou pryč.

,,To je v pořádku Jacobe, ale nevím, jestli-“ umlčel ho jeden hlas.

,,Jacobe? Tady je Jake? Pusť mě k němu.“ Nevěděl jsem čí je, ale byl mi povědomý.

Edward sklopil zrak a pokračoval: ,,Nevím, jestli to bude možné.“ Nevěděl jsem, co se děje. Pijavice přede mnou se začala hádat s tím hlasem. Ale já nic nechápal. Jestli to bude možné? Proč bych nemohl vidět Bellu?

,,Bello! Není to bezpečné!“ říkal někomu Edward. Bello? Snažil jsem se něco pochopit, ale marně. Když jsem uslyšel její jméno, chtěl jsem ji okamžitě vidět.

,,Já se dokážu ovládnout!“ říkal ten zvonivý hlas. Někdo odstrčil Edwarda a dveřmi se protáhlá nádherná postava.

,,Bello?“ nechápal jsem. Byla to ona, ale byla jiná. Nebyla ve svém těle. Její tvář byla bledá, až bílá. Oči už neměli hnědou barvu, ale omšele červenou. Byla krásnější než předtím… Pořád jsem tomu nemohl uvěřit.

,,Ty jsi – “ nedořekl jsem. Bella mě zastavila.

,,Ano Jacobe, jsem. Neměli jsme na vybranou.“ Připadalo mi, že mluví z cesty. Ale ona moc dobře věděla, o čem mluví. Jen já jsem ještě nepochopil, co se tady děje.

,,Ach, Jaku. Tak dlouho jsem tě neviděla“ řekla a objala mně. Bylo mi, jakoby mě objaly kusy ledu. Měl bych mít radost, že vidím Bellu, že mě přátelsky objímá. Ale já radost neměl. Byla upír… To slovo se mi teď zdálo ještě odpornější. Pijavice.

Pozvala mě dovnitř a gestem mě pobídla sednou si na pohovku. Celý dům páchl. Páchl Cullenovými a teď i Bellou.

,,Co se stalo?“ zeptala se mě. Určitě už podle mého výrazu poznala, že je něco špatně. Všechno jsem jí řekl do posledního detailu. Jak jsem se jel projet na motorce, jak jsem cestou zpátky viděl ty rozrušené lidi, jak jsem uviděl to velké sanitní auto, a jak mi lékař řekl to o Billym. Dívala se na mě se soucitným výrazem. Její oči prozrazovaly, že ji to dost vzalo. Sedla si vedle mě bez jakéhokoliv slova. Hleděla do prázdna a byla duchem jinde.

Položil jsem si hlavu do dlaní. Přemýšlel jsem. Včera mi zemřel táta a dneska zjistím, že Bells je upír. Co jsem komu udělal? Celý svět se obrátil proti mně. Zvedl jsem hlavu a podíval se na Bellu. Dívala se do země a měla nečitelný výraz.

,,Víš,“ řekla ,,to, co se stalo Billymu mě moc mrzí Jaku. Upřímnou soustrast. Billy byl moc dobrý člověk, zasloužil si být na světě o něco déle. Vždyť byl skoro stejně starý jak Charlie. Ach Charlie…“ povzdechla ,,mohl to být on, kdo zemřel. Měla bych za ním zajet a omluvit se mu za všechno, co jsem mu udělala. Říct mu, kdo jsem. Dokud mám tu možnost.“ Vzdychla a stočila pohled na mé ruce sevřené v klíně. Položila na ně svou ruku a pokračovala: ,,Billyho je mi moc líto. Nedokážu tomu uvěřit. Připadal mi v pořádku, když jsem ho viděla naposled. I když to je asi dlouhá doba. Ale lidé umírají a rodí se zase noví.“ Zahleděla se zase na skleněné zdi se zmučeným výrazem.

Lidé odcházejí a noví zase přicházejí. Měla pravdu. Ale já jsem někoho nového už nečekal.

,,Bello?.“ Podívala se na mě.

,,Ano?“ Zadíval jsem se jí do očí. Viděl jsem nechápavost a smutek.

,,Proč jsi to dovolila? Proč jsi dovolila, aby tě proměnili?“ Chtěl jsem jí vyčítat, ale vyznělo to jako pouhá otázka. Možná to tak bylo lepší. Zdálo se, že věděla, že se jí na to zeptám. Pohlédla zase do prázdna.

,,Chtěla jsem to, a taky jsem musela. Kdybych to nepodstoupila, už bych tu nebyla“ řekla a čekala další otázku. Já jsem však mlčel. Nechápal jsem. Nedokázal jsem si představit, že by Bella nebyla mezi živými. Že by opustila tento svět. Svět, ve kterém mě držela teď už jen ona. Teď jsem byl rád. Pocítil jsem nehorázné štěstí, že tu se mnou je. I když jako upír, ale je tu. Díval jsem se na ni a oči mi pomalu zaplavovali slzy. Slzy nadměrného štěstí a taky strašlivého smutku. Nevěděl jsem, jestli plakat nebo se smát. Něco mě pořád stahovalo do té černé propasti, ale někdo se pořád pokoušel mě dostat ven, i když věděl, že nemá šanci mě vytáhnout.

Bella se podívala zpátky na mě. Její pohled byl tak strhaný, jaký jsem u upíra ještě neviděl. Jakoby trpěla se mnou. Když jsem viděl, jak jí to trápí, trpěl jsem ještě víc, čímž ona taky.

,,Chceš vědět ten důvod, proč jsem tu jako upír?“ řekla polohlasně. Až jsem ji skoro neslyšel. Nedokázal jsem promluvit. Bylo toho na mě moc. Jen jsem přikývnul.

,,Alice? Přines ji prosím“ zvolala hned vedle mě, ale já ji slyšel míle daleko.

Už jsem skoro nic nevnímal. Přestal jsem pociťovat jakékoliv pocity. Začal jsem se psychicky hroutit. Tomu, kdo mě táhl ven, už došla síla. Přestal jsem vnímat okolní zvuky a hlasy ostatních. Ztrácel jsem se v temnotě, které jsem nedokázal odporovat. Padal jsem na její dno. Ještě jsem spatřil něčí obličej. Byl jiný než ostatních. Byl nádherný a dokonalý. Nevěděl jsem, jestli ho pořád vidím nebo si ho jen představuji. Byl to asi anděl. Můj anděl, na kterého jsem čekal celou věčnost. Konečně jsem ho spatřil. Jeho záře začala zakrývat všechnu tmu. Připadalo mi, jako bych dostal křídla a mohl vzlétnout. Vzlétnout pryč ode všeho, co mě doteď sžíralo. Ten anděl se na mě usmál. A mě se štěstím málem zastavilo srdce.

,,To je Renesmé“ zaslechl jsem ještě Bellin hlas, ale pak moje pozornost patřila jen tomu dítěti. Najednou můj život dostal úplně jiný význam. Patřil tomu andělíčkovi. Celé mé srdce patřilo jen jemu. Renesmé… Dokud bude žít ona, budu žít taky.

Autor: TwilightChild (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Žít nebo zemřít? pokračování - Anděl: