Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Žena s úsměvem na tváři

29.12.2011 (15:00) • IsabelMasen • FanFiction jednodílné • komentováno 30× • zobrazeno 3491×

Seděla jsem u stolu a v ruce svírala sklenku sektu. Hleděla jsem kolem sebe a lila do sebe tekutinu, která mě tak kouzelně omamovala. Pár lidí tančilo uprostřed parketu, několik jich sedělo u stolů, ale většina stála venku na terase a pozorovala ohňostroje a noční oblohu. Všechny ty hlavy měly něco společného. Měly na sobě zářivé papírové čepice, které jasně hlásaly, že je Silvestr.

Znovu jsem si lokla šampaňského a se zasténáním přišla na to, že je sklenka prázdná. Zase. Zvedla jsem se a lehce zavrávorala, když se mé nohy dotkly dřevěné podlahy. Chytla jsem se stolu a narovnala se. Nevím proč, ale smála jsem se. Nebyla jsem opilá, ale veselá. Zapomněla jsem na všechno a nalila si do skleničky další třetinku toho zlatého zázraku. Pomalu jsem se otočila a vrátila se na místo, které bylo označené mým jménem. Sedla jsem si a vzala do ruky cedulku. Přečetla jsem si své jméno a ušklíbla se. Isabella Blacková.

To příjmení ve mně vyvolalo pocit, který jsem neuměla popsat. Byla to směsice zloby, smutku a zklamání. Odhodila jsem ten kousek papíru a znovu se napila. Zády jsem se opřela o židli a ruce položila na modré šaty, které jsem měla na sobě. Zavřela jsem oči a vrátila se o rok zpátky.

Byla jsem mladá, nerozvážná a zamilovaná. Slepě jsem věřila tomu, že on je ten pravý a udělá mě šťastnou. Pamatuji si na ten den, kdy mi řekl, že mě miluje. Stáli jsme na zahradě mého domu a dívali se na tmavé nebe. Položil mi ruku na rameno a sklonil se ke mně. Zašeptal ta dvě slůvka, která mě rozechvěla a zmátla mě. Sklonil se ke mně a věnoval mi náš první polibek. Od té chvíle jsem se naprosto zbláznila a upadla do bezvědomí, zvaného láska.

Během měsíce jsem s ním bydlela, do dvou plánovala rodinu, a když jsme spolu byli tři měsíce, požádal mě o ruku. Nevěřila jsem tomu, ale byla jsem štěstím bez sebe. Nechtěla jsem čekat, takže se svatba konala hned příští měsíc. Byla jsem v jiném světě. Ve světě, kde neexistuje neštěstí a smutek. Byla jsem tak hluboko ponořená do svého štěstí, že jsem si nevšímala, co se děje kolem mě. Ten, jenž mě měl milovat a být mi věrný, chodil za jinou. Začal si s ní ode dne, kdy jsem řekla ano. Jenže já si ničeho nevšimla.

Pamatuji si na ten den, kdy jsem si ho vzala. Všechno bylo dokonalé, bílé a čisté. Ženich byl spokojený a já na vrcholu blaha. Než jsme stihli dojet na svatební cestu, milovali jsme se hned dvakrát. V letadle a v taxíku. Vůbec mě nezajímalo, že nás všichni pozorují, prostě jsem byla s ním a cokoliv chtěl on, chtěla jsem i já. V Karibiku jsme zůstali tři týdny, které mi změnily život. Milovali jsme se pořád a já měla malé tajemství. Přestala jsem brát antikoncepci. Další na mém seznamu spokojeného života bylo dítě.

Byli jsme spolu sedm měsíců, když se to povedlo. Byla jsem štěstím bez sebe a okamžitě jela za ním do práce, abych se o tu radost mohla podělit s mužem, který se brzy stane otcem. Pamatuji si na jeho výraz, když jsem mu to pověděla. Hrál šťastného a já mu to věřila. Jenže on nebyl šťastný, byl rozzlobený.

Malovala jsem si růžovou budoucnost s milujícím manželem a malou dcerkou. Každý den jsem se dívala do zrcadla a studovala, zda mi bříško nepovyrostlo. Byla jsem ve třetím měsíci, když se to stalo. Ráno jsem se probudila a šla se umýt. Svlékla jsem si košilku a podívala se do zrcadla. Pohladila jsem si bříško, když jsem si všimla krve na mém stehně. Rozevřela jsem nohy a hleděla na velké množství krve, která unikala z mého lůna.

Přišla jsem o miminko. Byla jsem z toho smutná a zklamaná, ale ta největší rána měla teprve přijít. Můj manžel za mnou přišel a vinil mě z toho, že naše manželství skončilo. Křičel na mě, bil mě a já se nechala. Snášel jsem jeho rány a vinila se ze všeho, co se mi stalo. Co se nám stalo.

Ještě ten den mi řekl, že odchází za jinou a já se konečně probudila. Seděla jsem na posteli, hladila si prázdné lůno a dívala se z okna. Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Hleděla jsem na hvězdu na nebi a došlo mi, co jsem to vlastně za ženu. Vzala jsem si někoho, kdo mě nemiloval, a život si naplánovala, jako by to byla nějaká hra. Byla jsem posedlá tím mít rodinu a stát se dokonalou ženou.

Od toho dne se všechno změnilo. Snubní prstýnek jsem spláchla do záchodu, ostříhala si vlasy a změnila bydliště. Rozvod se zatím nekonal, ale bylo mi jasné, že mi co nejdřív přijde obálka s rozvodovými papíry.

Našla jsem si přátele, nový domov a konečně se stala tou, kterou jsem chtěla být. Všichni mě měli rádi a já vedla spokojený život. Za minulostí jsem udělala tlustou čáru a zapomněla na něj i na naše malé miminko.

„Promiňte, že vás ruším, ale mohla byste se, prosím, zvednout?“ Polekaně jsem otevřela oči a vrátila se zpátky do přítomnosti. Podívala jsem se na muže, který promluvil, a zalapala po dechu. Byl krásný. Bronzové vlasy mu padaly do obličeje a ve tváři měl vepsanou radost.

„Proč bych se měla zvedat? Tohle je moje místo,“ řekla jsem a pevně se chytila židle.

„Ne, není. Když jste se vrátila ke stolu, sedla jste si na moje místo. Nevadí mi to, ale rád bych si vzal svoje sako,“ pronesl hlubokým hlasem a já se zachvěla.

„Tak si ho vezměte, nic vám v tom nebrání,“ zašeptala jsem a ruce si založila na břichu.

„Brání mi v tom vaše pozadí,“ usmál se a mně to konečně došlo. To, co mě tlačilo do zadku, nebylo zapínání šatů, ale knoflík na saku. Zrudla jsem a rychle se zvedla. Neznámý muž si vzal své sako a posadil se. Já sklopila hlavu a sedla si na to pravé místo.

„Omlouvám se,“ zašeptala jsem a napila se sektu. Bohužel mi nedošlo, že tolik alkoholu mi neudělá dobře, takže jsem se začala dusit. Kašlala jsem a snažila se bouchnout do zad. Nedařilo se. Když jsem se chtěla zvednout, na zádech jsem ucítila dvě rány, které uvolnily mé dýchací cesty. Utřela jsem si slzy a urovnala si šaty.

„Děkuju,“ řekla jsem ochraptělým hlasem a zhluboka se nadechla.

„Napijte se vody, to vám pomůže,“ zasmál se a podal mi sklenici vody. Lokla jsem si a musela uznat, že měl pravdu. Dýchalo se mi lépe.

„Pozoroval jsem vás, když jste přemýšlela. Vypadala jste zvláštně. Ve vašem obličeji se měnily emoce jako na běžícím pásu,“ usmál se a hrál si se skleničkou vody, kterou jsem mu vrátila.

„Přemýšlela jsem o tom, co všechno se stalo v tomto roce,“ přiznala jsem se a zhluboka se nadechla.

„Taky jsem měl špatný rok,“ zašeptal a smutně se usmál na své ruce, které svíraly skleničku.

„Co se vám stalo?“ zeptala jsem se a pozdě si uvědomila, že to ode mě bylo troufalé. Nemůžu chtít po neznámém muži, aby mi vyprávěl své problémy a starosti.

„Přišel jsem o ženu, rodinu i přátele. Jedna jediná věta všechno zničila,“ vydechl a podíval se na mě. Měla jsem pocit, že mi vidí až do žaludku. Mračil se a hleděl mi do očí. Raději jsem uhnula pohledem, měla jsem z toho špatný pocit.

„Já přišla o manžela, dítě a několik měsíců svého života,“ řekla jsem a začala se smát. Nevím, kde se to ve mně vzalo, prostě jsem se začala smát a nevnímala nic kolem sebe. Myslela jsem na něj, na moji malou nenarozenou dcerku a smála se. Smutek se proměnil v něco, co netížilo mé tělo, spíš ho nadnášelo.

„Sluší vám to, když se smějete,“ uslyšela jsem a podívala se na toho neznámého. Hleděl na mě a na rtech mu hrál pobavený úsměv.

„Jsem Bella,“ pověděla jsem a podala mu ruku. Usmál se a přijal ji. Byla ledová, ale jemná na dotek. Užívala jsem si ten dotek a usmála se.

„Edward,“ prozradil mi a pustil mou ruku. Napila jsem se sektu a podívala se na taneční parket. Dva páry tančily na romantickou píseň a zamilovaně si hleděly do očí.

„Nejsou tak šťastní, jak vypadají,“ řekl Edward a já se na něj zvědavě podívala.

„Ona ho sice miluje, ale on ji ne. Podívejte se, jak se drží. Ona ho pevně objímá, kdežto on ji jen lehce drží kolem pasu. Nehledí jí do očí, ale na tváře. Bojí se toho, co by v nich viděl,“ zašeptal a já se podívala na ty dva, o kterých mluvil. Měl pravdu. Ona se k němu tiskla, ale on ji jen lehce svíral. Nedíval se do jejích šťastných očí, sledoval její rudé tváře. Vypadal jsem takhle i já a on?

„Láska je jako počasí. V jednu chvíli svítí slunce, ve druhou se na nebi objeví mraky a je po štěstí,“ pověděl a já se zachvěla. Měl pravdu. Zavřela jsem oči a vzpomínala na něj. Jak mě hladil, jak si užíval mého těla a jak mi lhal, když říkal, že mě miluje. Viděla jsem všechno tak, jak bylo. Neměla jsem růžové brýle, prostě jsem hleděla na vzpomínky novýma očima.

„Vzala jsem si někoho, kdo mě ani nemiloval. Dodnes nevím, proč si mě vzal, ale stalo se tak. Byla jsem posedlá spokojeným životem s manželem a dítětem. Když se mi konečně povedlo otěhotnět, byla jsem na vrcholu blaha. On však ne. Měl jinou a mě bral jako jistotu. O dítě jsem přišla, opustil mě a já se konečně probudila. Nechápu, jak jsem mohla být tak hloupá a uvěřit mu,“ řekla jsem a nevnímala to, že vyprávím svůj život někomu, koho neznám. Prostě jsem jen seděla, vzpomínala a mluvila.

„To je mi líto,“ řekl a pohladil mě po ruce. Podívala jsem se na něj a usmála se.

„Už je to dobré, začala jsem nový život,“ zasmála jsem se a utřela slzu, která mi stekla po tváři.

„Já si vzal ženu, kterou jsem opravdu miloval. Byl jsem šťastný, ale ona ne. Pořád na mně hledala jen chyby a věčně byla pryč. Užívala si s mým nejlepším přítelem, který byl pro mě jako bratr. Přišel jsem na to a chtěl se rozvést, ale to ona nedovolila. Křičel jsem na ni a donutil ji podepsat ten kus papíru, který pro mě tak znamenal. Pro mě to skončilo, ale pro ni ne. Zašla ke mně do práce a navykládala o mně lži, kterým všichni uvěřili. Přišel jsem o práci, rodinu i přátele. Jsem sám, ale spokojený,“ řekl a já pozorovala jeho ruku, která pořád hladila tu mou. Bylo to příjemné a já si užívala ten dokonalý pocit.

„Děkuju,“ zašeptala jsem a podívala se do jeho tmavých očí. Bylo osvobozující setkat se s někým, kdo prožil skoro to samé, co já. Něco, co naprosto změnilo naše dosavadní životy.

„Dámy a pánové. Sundejte čepice, vystrčte prsa a připravte se na odpočítávání,“ zakřičel muž, který stál na pódiu. Byl opilý, ale šťastný. Zvedla jsem se a nervózně se zasmála.

„Půjdete se mnou? Venku bude ohňostroj,“ řekla jsem a viděla, jak se s úsměvem na tváři zvedl. Vzal mě za ruku a dovedl mě na terasu. Postavil se k zábradlí a já se opřela o jeho záda. Odpočítávání začalo a já s každou číslicí ztrácela zlé vzpomínky.

S desítkou odcházelo těch nekonečných deset měsíců s ním.

Devítka mazala počet chvil, kdy jsem si myslela, že jsem těhotná.

Spolu s osmičkou mě opouštělo to magické datum naší svatby.

Sedmička stékala jako kapka vody po skle připomínající sedm lahví vína, které mě dostaly z největšího smutku.

Šestka bylo číslo našeho bytu.

Spolu s pětkou jsem se loučila s přáteli ve městě, kde jsem žila s ním.

Čtyřce jsem mávala, když jsem pomyslela na rodiče, které jsem opustila kvůli němu.

Když jsem se loučila s trojkou, loučila jsem se s krátkým životem mého dítěte.

Dvojka znamenala počet měsíců, kdy se mnou byl opravdu šťastný.

Když vzduchem zazněla jednička, loučila jsem se s Jacobem Blackem.

Všude kolem mě bouchaly ohňostroje a na obloze tančily různé barvy a obrazce. Kolem pasu jsem cítila ledové ruce a na uchu tichý dech. Neznala jsem Edwarda, ale bylo mi skvěle. Konečně jsem se zbavila všeho, co mě tížilo. Není žádný manžel, žádné dítě, ale ani žádné starosti. Byla jsem spokojená a šťastná.

Na terase jsem stála tři hodiny. Pořád v objetí s neznámým Edwardem. Kolem nás nebylo ani živáčka, obklopovala nás jen tmavá obloha a zbytky výzdoby. Stála jsem tam a pozorovala hvězdu, která zářila ze všech nejvíc.

„Největším uměním člověka na světě je usmát se, když je mu do pláče,“ zašeptal mi do ucha a políbil mě na něj. Zachvěla jsem se a zavřela oči.

Když jsem je znovu otevřela, stála jsem na verandě sama. Hleděla jsem na nebe a smála se. Měl pravdu. Smích je umění ve chvíli, kdy je mi do breku. Podívala jsem se na svůj odraz ve skleněných dveřích a viděla silnou ženu. Ženu s úsměvem na tváři.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Žena s úsměvem na tváři: