Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Závěrní 1/2

23.11.2010 (20:00) • Deedee, Kejkej • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 3004×

Závěrní

Část I.

Už zase. Málem jsem to nevydržel. Její krev mě hrozně moc láká. Měl jsem krk v jednom ohni. Tolik jsem ji chtěl. Chtěl jsem cítit tu rudou tekutinu, která by utišila ten nesnesitelný žár v mém hrdle. Byl tak nesnesitelný. Ani ta srna ho pořádně neutišila.

Než si ji Edward přivedl, tak jsem si věřil. Věřil jsem, že dokážu vzdorovat tomu monstru ve mně. Ale já ji zklamal. Zklamal jsem svou malou Alici. Ale copak jsem mohl udělat něco jiného? Já bych to tam déle nevydržel. Ta krev, to pokušení, ta touha… musel jsem pryč. Ale přece jsem neudělal nic tak hrozného? Tak proč tu se mnou není? Copak nechápe, jak moc ji teď potřebuju? Její objetí, potřebuji slyšet její uklidňující slova, sevřít ji v náručí.

Náhle jsem za sebou uslyšel tiché kroky. Konečně přichází.

„Tak už se nečerti, kotě. Bude s ní sranda.“

„Tady ale žádná sranda být nemá, Emme. Copak to nechápeš? Nevidíš, do jakého nás může přivést nebezpečí?“

„Asi jsem slepej, páč teda ne.“

Emmett se svalil na postel a pozoroval, jak naštvaně pochoduju po místnosti. Kéž by jen věděl, jak mi tenhle jeho přístup leze krkem.

„Nečekala bych, že zrovna Edward bude tak nezodpovědný. Přivést si do domu lidskou holku.“

„Bereš to moc vážně. Bude to v poho. Pojď ke mně,“ pobídl mě sednout si mu na klín.

„Proboha, Emmette! Myslíš, že mám teď na něco takovýho náladu?“ zvýšila jsem hlas.

„Tak ne, no.“ Zvedl se a znuděně šel do koupelny. „Doufám, že aspoň s ní si něco užiju,“ dodal se smíchem.

Vražedně jsem se podívala ke dveřím do koupelny. Cože? Zařvala jsem v duchu, ale už jsem mu to nehodlala říct. Zase by chtěl mít poslední slovo a nevím, jak by to pak dopadlo. Prudce jsem se otočila na místě a oknem vyskočila z domu.

Běžela jsem lesem jako smyslů zbavená. Přála jsem si přestat přemýšlet a vyčistit si hlavu. Náhle jsem mezi stromy zahlédla sedět známou postavu. Zpomalila jsem a došla až k němu. Položila jsem mu ruku na rameno.

„Rose? Co tu děláš? A kde máš Emmetta?“

„Ani mi o něm nemluv!“ odpověděla a sedla si vedle mě na zem.

Její emoce mě naprosto šokovaly. Úplně jsem přestal řešit to, že by tu se mnou měla být spíš Alice. Bylo v nich naštvání a neuvěřitelný pocit zklamaní. Vím, že ji Bella taky štve, ale proč by pak nebyla u Emmetta? A proč bych o něm neměl mluvit? A pak mi to došlo.

„Co ti provedl tentokrát?“

„Prej s ní si snad aspoň trochu užije! Já mu dám, užije! Ničema! Proč mi to dělá? Copak on vážně neumí přestat být na chvíli ten malej capart a chovat se normálně? Copak nechápe, jak moc teď potřebuju jeho podporu? A místo toho je to samý: Bude s ní sranda, a: Vždyť se nic tak hroznýho neděje. Mně se děje! Copak mu na mně vůbec nezáleží? Vůbec mě nechápe!“

Ke konci její zpovědi se mi zdálo, že by snad i brečela, kdyby jenom mohla. Nenapadlo mě nic lepšího, než ji obejmout kolem ramen a pokoušet se ji uklidnit. Ničilo mě vidět ji nešťastnou.

Jak moc jsem zrovna tohle potřebovala. Někomu říct, co mě trápí. Někoho obejmout. Když mi položil ruku kolem ramen, neudržela jsem se a vpadla mu do náručí. Vnímala jsem tu krásu souznění, co jsem od něj cítila. On mi rozumí.

„Jaspere, tolik to bolí.“

„Já vím,“ odvětil s bolestí v hlase.

Došlo mi, že i on má důvod, proč je tady. Přes sobeckost svého problému jsem si to vůbec neuvědomila. Teď jsem se za to trochu zastyděla.

„Co se stalo? Proč tu není Alice?“ zeptala jsem se opatrně a odtáhla jsem se, abych mu viděla do očí.

„Pro Alice je teď důležitější její nová kamarádka Bella.“

„Bella! Zase jenom jejich Bellinka! Jak já tu holku nesnáším!“

„Já… chápu jejich postoj. Přece jenom je to Edwardova přítelkyně. Díky ní je šťastný. A Alice má konečně kamarádku a je šťastná. To je hlavní.“

„Ale je to tvoje žena!“

Jasper na to jen sklonil hlavu. Sevřelo se mi srdce lítostí. V takovém stavu jsem ho ještě neviděla. Teď zas bylo na mně, abych mu poskytla útěchu. Objala jsem ho a konejšila v náručí.

„Rose, tolik to bolí.“

Překvapilo mě, že právě Rose se mě pokoušela utišit. Vždy jsme měli hodně podobné názory, ale nečekal jsem, že ji můj problém tolik zasáhne. Vnímal jsem její objetí, její porozumění. Byl to úžasný pocit. Jakoby mě bolest pomalu opouštěla a nahradil ji pocit štěstí a spokojenosti. Nebyl jsem sám, měl jsem ji.

„Rose? To s Emmettem bude zase dobré. Vy dva k sobě prostě patříte. Usmíříte se a bude to jako dřív. A já a Alice to určitě nějak zvládneme.“

„Ale co když ne?“

Její otázka mě zarazila. Co když to nezvládneme? Ne! To se nesmí stát. Vše bude tak jak dřív. O to se už postarám. Teď jsem však musel svou sestřičku alespoň trochu rozesmát. Nedovolím, aby se trápila, aby byla nešťastná.

„Když ne, tak… tak dáme roztleskávačkám Edwardovo telefonní číslo.“

„To je ohraný.“ Stále jsem z ní cítil smutek. No tak, Jazzi, snaž se trochu!

„ A fotbalistům taky.“ Načež Rose vyprskla smíchy. Jo! 1:0 pro Jaspera.

Ještě chvíli jsme se společně bavili na Edwardův účet. Netušila jsem, že zrovna Jasper mě takhle rozesměje, ale povedlo se na výbornou. Úplně mi vyhnal vztek z hlavy. Musím uznat, v pocitech se vyzná.

Byla jsem šťastná, když jsme se vraceli domů, i když jsme se rozcházeli do našich pokojů.

***

Ráno jsem sešla do obývacího pokoje. Jasper seděl v křesle a četl si. Automaticky jsem ho pozdravila a on odpověděl. Sedla jsem si na gauč. Na stůl položila lahvičku s lakem na nehty a jednu nohu pokrčila, abych na ni lépe dosáhla.

V ten moment prošel pokojem i Edward. Nejdřív mi hlavou proběhla vzpomínka na včerejší vtípky, ale smích jsem ještě udržela. Když se však moje oči potkaly s Jasperovými, oba jsme naráz vyprskli.

„Hahaha. Alespoň, že se někdo baví,“ odvětil. To nás rozesmálo ještě víc.

„Promiň,“ snažila jsem se říct, ale smích tomu úspěšně bránil.

Edward se uraženě odporoučel pryč. Ještě okamžik jsme oba rozdýchávali tu vtipnou situaci. Po chvilce byl zase klid. Začala jsem si lakovat nehty na nohou. Nedokázala jsem ale přestat vnímat Jasperovu přítomnost vedle mě.

Seděl jsem v křesle a pokoušel jsem se věnovat čtení. Nebylo to vůbec snadné. Mé oči až příliš často odbíhaly od čtení k Rose. Nemohl jsem přestat pozorovat její soustředěný výraz, když si lakovala nehty. Jak mírně pokrčí nos a skousne si spodní ret. Její vlasy spadající do obličeje. Její župan odhalující dokonalé nohy.

Sakra, Jaspere, nad čím to přemýšlíš? Zatřepal jsem hlavou a vrátil se ke čtení. Ale jako by byla magnetem pro mé oči.

Musela jsem se hodně soustředit na tahy štětcem. Něco mě pořád rozptylovalo. Cítila jsem šimrání na zátylku, jako když vás někdo pozoruje. Nedalo mi to a nepatrně jsem stočila svůj pohled k Jasperovi. Netrvalo dlouho a nachytala jsem ho, jak mě přes okraj knihy pozoruje.

Podívala jsem se rychle zase k nohám a dělala, že nic. Dost mě překvapily mé pocity. Vůbec mi to nepřišlo špatné a nepříjemné. Byla jsem tím polichocena.

Počkala jsem na další jeho pohled a otočila jsem se k němu.

„Jaspere?“

Rychle sehnul hlavu a dělal, že se věnuje čtení. To mě rozesmálo.

„Bráško?“ zavřela jsem lak a přesedla si na opěradlo blíž k němu. Na to už taky zvedl oči a usmál se.

Zahřálo mě to a donutilo usmát ještě víc. Nikdy jsem si nevšimla, jak krásně se směje. To proto, že on je pořád tak vážný. Ale tomu odzvonilo. Vzala jsem mu knihu z rukou a rozhodla si s ním povídat.

Povídali jsme si neuvěřitelně dlouho. Vůbec jsem si neuvědomoval přítomnost někoho jiného v domě. Skvěle jsme se doplňovali. Nikdy bych nevěřil, že si s někým budu tak rozumět. Až příchod Alice naší konverzaci narušil.

„Jaspere, odvezeš mě k Belle?“ Nejdřív jsem byl potěšený, že přišla, ale po té otázce má nálada klesla na bod mrazu. Cítil jsem, že i Rosie má obdobné pocity. Překvapilo mě to. Nečekal jsem, že ji ta otázka natolik ovlivní. Vždyť vůbec nepatřila jí. To já odvezu Alici k Belle. Rosie ji vůbec neuvidí, tak proč jí to tolik vadí? Že by to bylo kvůli mně?

Nedokázal jsem však Alici říci ne. Poslušně jsem se zvedl a odvezl ji.

Zkazila nám celou zábavu. Mám svojí sestru moc ráda, ale poslední dobou mi to dost vadí. Jak může Jazze takhle přehlížet? Má tak dokonalého manžela.  Co já bych za něj dala, uvědomovala jsem si, když jsem vycházela do našeho pokoje. Jak mu poklesl úsměv, když se ho zeptala. Tolik mě to zabolelo. To by neměla.

„A, madam přišla.“

„Nech toho, Emme. Nemám náladu na ty tvoje vtípky,“ zpražila jsem ho a zašla do koupelny.

„A budeš ještě někdy mít?“ zeptal se mě vyčítavě. Uvědomila jsem si, že jsem na něj zbytečně moc příkrá. Nic přece neudělal. Dokonce se mi už i omluvil a koupil růže… Vždyť on za nic nemůže. Vrátila jsem se zpátky za ním.

„Promiň, medvídku. Nechtěla jsem si na tobě vylévat vztek. Nezlob se, jen je toho teď na mě moc.“

Chytil mě kolem pasu a políbil. „To je dobrý. Bude zase fajn,“ řekl jenom a stáhl mě k sobě.

Byl úžasný. Jako vždycky. Ležet v jeho náručí bylo tak krásné. A přesto tomu něco chybělo. Přesto mi pořád hlavou běžela vzpomínka na Jazzův úsměv a to zklamání, když pak Alice přišla… co se to se mnou děje?

Cestou k Belle bylo neuvěřitelné ticho. Alice se mnou vůbec nemluvila a to mě dost zaráželo. Ani jediný pohled mi nevěnovala. Poslední dobou mi přijde, že se věnuje jenom Belle a Edwardovi. Neustále sleduje jejich budoucnost. Skoro nic jiného ji nezajímalo. Přišlo mi, že mě považovala za samozřejmost. A to mi hodně vadilo.

Mé myšlenky začaly utíkat k Rosie. Bylo mi s ní krásně. Ona mi rozumí, chápe mě, zajímají ji mé názory a pocity. Nejsem jí lhostejný. Navíc je prostě hodně krásná. Před očima se mi vybavila její postava v tom proklatě krátkém županu.

Pustil jsem rádio pořádně nahlas a doufal, že ta hudba mi ji vystrnadí z hlavy.

***

Od té chvíle jsem s Rosie trávil čím dál tím víc času. Vždy, když přišla Bella, stáli jsme při sobě. Spolu jsme její přítomnost v rodině zvládali. Postupně se stalo zvykem, že jsme se po večerech scházeli a povídali si. Nebál jsem se jí svěřit s čímkoli. Věděl jsem, že ona mě pochopí. I ona za mnou chodila s každým svým problémem. Dozvídal jsem se od ní hodně zajímavé věci.

Bavilo mě ji provokovat. Nikdy mi nezůstala nic dlužna. Obdivoval jsem to, jak si stála za svým názorem. A nadšený pohled, když jsem uznal její argumenty, mě zahřál u mrtvého srdce.

Byla dokonalá. Krásná i v tom nejmenším detailu.  Nepřestávala mě fascinovat. Miloval jsem chvíle, kdy hrála na klavír. Její prsty tančící po klaviatuře. To, jak si odhrnovala pramen vlasů z čela.

Ale jak se zdá, bylo to oboustranné. Když jsem šel na lov, šla se mnou. Otevřel jsem knihu a ona si ji začala číst přes moje rameno. Často si ke mně přisedla s otázkou, co mám dnes v plánu.

Náš vztah se tolik změnil. Ale proč? Co se to s námi děje?

***

Spokojeně jsem montovala součástky do motoru svého autíčka a nevnímala moc okolní svět. Emmett sledoval fotbal a to mě nebavilo. Rozhodla jsem se ten čas strávit tady, v garáži.

Poslední dobou mi bylo tak dobře. Cítila jsem se mnohem spokojenější a víc v klidu. Může za to Jazz. Je tak fajn moct s někým mluvit o všem, co mě trápí. Choval se tak dospěle. Ne jako Emmett. On byl jeho přesný opak. Tak pozorný, galantní a kultivovaný. Jeho společnost mi byla víc než milá.

„Rosie?“ zeptal se mě Jazz a já se prudce otočila, „máš tu šmouhu.“

„Kde?“

„Tady,“ odpověděl a špinavým prstem mi přejel po tváři. Následně se škodolibě zaculil.

„Ty! Ničemo!“ začala jsem se teatrálně vztekat a honit ho kusem ušmudlaného hadru kolem auta.

Snažil se bránit a provokoval: „Nechytí, nechytí!“

Ale chytila! A dala jsem mu co proto. Za tu zničenou košili si to u Alice odskáče. Ale nějak podezřele se při tom smál. Že on se nechal! Podvodník.

„Moje oblíbená košile? Moje oblíbená košile! To mi zaplatíš!“

Záblesk v jeho očích mě vyděsil a donutil vzít nohy na ramena. Utíkala jsem jako o život směrem k lesu, ale on byl stále jen pár kroků za mnou. Kličkovala jsem mezi stromy a konečně získala trochu náskok. Otočila jsem se na něj a udělala dlouhý nos.

„Nechytíš, nechytíš, blééé!“

Ale chytil. Sotva jsem odtáhla prsty od nosu, srazil mě k zemi. Vzpamatovávala jsem se z bláta pode mnou, když mi na obličeji přisála hrstka jehličí. Ten darebák klečel vedle a ještě se mi smál.

Smetla jsem hlínu z očí a vrhla se na něj. To jehličí budu vyndávat z vlasů roky, to si vypije!

Tomu se nedalo odolat. Vzal jsem hrstku jehličí a nasypal jí ho na tvář. Začala se vztekat. Přišla mi tak strašně roztomilá. Nemohl jsem se nesmát.

Zdálo se, že ji můj smích naštval ještě víc. Pomalu jsem se ji začínal bát. Zvedla se a s vražedným pohledem se na mě vrhla. Naprosto mě to šokovalo, takže jsem na obranu ani nepomyslel. Za krátký okamžik jsem byl taky celý od bláta.

Bylo mi jasné, že tím její pomsta neskončila. Jediná možnost, jak si zachránit zbytek existence, bylo jí zabránit v pohybu. Strhnul jsem ji pod sebe a ruce jí držel nad hlavou. Pokoušela se vyprostit, ale proti mně neměla šanci.

„Jazzi, že tě kousnu!“ varovala mě s úsměvem.

„Tak si to zkus,“ odvětil jsem a i mě překvapilo, jak vážně jsem to myslel.

Bez váhání se ke mně přitáhla a zakousla se mi do krku.

„Rosie!“ vykřikl jsem šokovaně a pustil ji. Šokovaně tím, že to vážně udělala, nebo tím, jak moc se mi to líbilo?

Shrnutí: Deedee/Kejkej   Část II.

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), Kejkej, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Závěrní 1/2: