Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Začal můj nový život a bude lepší, tak to je otázka ....

15.08.2009 (07:00) • Sarach • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1184×

Probudilo mě sluníčko, dralo se mi do okna. Schoulila jsem se, aby na mě nesvítilo. Pak někdo otevřel dveře, bez zaklepaní. Rychle jsem se otočila. Nějak jsem si neuvědomila, že po včerejším večírku jsem nahá, neměla jsem tu služebnou a sama jsem se nemohla obléct, nebyla jsem ve stavu ve, kterém bych to zvládla. „Rosalie?“ Byla to mamka. „Mami to není tak jak to vypadá, Kate se včera opila a nebyla tu a já.“ Přerušila mě. „Zlatíčko mě to nezajímá, jen že ti Roys poslal růže.“ Položila, puget na stolek a odešla. Povzdechla jsem si, jistě matku nikdy nic nezajímalo, když nebyl večírek.

Vylezla jsem z postele. Musela jsem se obléct sama. Nelhala jsem Kate vážně včera přebrala, jak sem si všimla, když sem se vracela do svého pokoje. Myšlenkami u včerejšku, i přes alkohol jsem si to pamatovala. Byli tam všichni celé město. Opět jsem viděla i doktora Cullena a jeho ženu, a také jeho prý je to doktorův bratr. Zajímavé nevypadal na to, ale byl nádherný. Nechápu, všichni na mě koukali, obdivovali mě jak sem krásná. On, ale ne byl chladný. A tak krásný. Musím ho pustit z hlavy za nedlouho se budu vdávat. Usmála jsem se na sebe do zrcadla.

Vdávat, budu mýt svého prince. Royse. Dnes se mám sejít s Verou. A teď ráno taky s Roysem. Vzala, jsem si ze skříně puget. Našla jsem lísteček. Stálo tam: „Pro nejkrásnější ženu tohoto města.“ Ozvalo se odbíjení nedalekých věžních hodin. Odbíjelo dvanáctkrát. Lekla jsem se přesně ve dvanáct, jsme se měli sejít, dole na náměstí. Seběhla, jsem schody až dolu ke vchodu. „Mami to si mě nemohla říct dřív, že už je tolik?!“ Nečekala, jsem na odpověď, a vyřítila se ven.

Běžet jsem, nemohla, takže jsem šla, jak nejrychleji to šlo. Viděla jsem tam Royse postávat. Tvářil se rozladěně, jinak se to říct nedalo. Když mě uviděl, usmál se na mě. „Už jsem myslel, že nepřijdeš.“ „Já vstávala jsem až teď.“ Kývl. Vzal mě za ruku a vydali jsme se do přilehlého parku. Usmíval se. Já taky. Domlouvali jsme společně další detaily svatby. Bude to jako v pohádce tak jak jsem si představovala ve svých snech. Pak, se semnou rozloučil. Byli, jsem opět na náměstí. Věnoval mi dlouhý polibek a odešel.

Vrátila jsem se domu, protože mi kručelo v žaludku, mám hrozný hlad. Vešla jsem dovnitř. „Jsem zpátky!“ „Rosalie, pojď do jídelny, máme oběd.“ Prošla, jsem domem až do naší jídelny. Skoro jsem nevnímala, co mi matka říkala. V mysli jsem pořád viděla obraz svojí svatby, mé pohádky. „Půjdu se převléct a k Veře, mami.“ Oznámila, jsem a vstala od stolu. Hlavně jsem se šla ješte upravit. Když jsem vyhlédla s okna. Vypadalo to, že bude pršet nebo sněžit. Doufám, že ne ať si sněží teď, ale hlavně ne až já budu mýt svatbu. Nevím, kde by byla hostina, protože jak by se všichni vešli k nám. I když, povedlo se to včera s večírkem.

Vešla, jsem do svého pokoje, a převlékla se. Chvíli to trvalo. Když sem vyhlédla s okna, jestli si vzít plášť nebo ne, slyšela jsem znovu odbíjení a to čtrnáctkrát. Vyšla, jsem z domu. K Veře to naštěstí nebylo daleko jen asi tři ulice. Šla jsem pomalu v hlavě pořád, přípravy na svatbu. Nemohla jsem se jich zbavit, ani když jsem šla ke kamarádce. Nevadilo mi to ale, těšila jsem se jako malá, splní se mi můj sen.

Když, jsem dorazila k Veře slyšela jsem její, veselý a nakažlivý smích už na ulici. Musela jsem se usmát. Vyšla mi naproti, v náručí svého syna. Byl nádherný vypadal jako andílek. Blond, kudrnaté vlásky, pusinku od ucha k uchu. Jednou rukou mě objala a já jí. „Ahoj.“ Pověděli jsme si obě. Měli jsme se vždycky rádi. Bavili jsme se spolu od narození. Pozvala, mě dál. Její manžel nebyl doma pracoval. Pak jsem ucítila osten závisti. Setřásla jsem ho až když sem se v mysli vrátila k Roysovi.

Bavili jsme se dlouho ani jsem si nevšimla, že už je tolik. Dokud se nevrátil její manžel Filip. Jen, se sní pozdravil, řekla jsem, že už půjdu. Vera, mě doprovodila ke dveřím. Vzala jsem si plášť, pak jsem v zrcadle, uviděla její muž ji políbil. Když si myslel, že nekoukám. Tohle Roys nikdy neudělal. Snad si to šetří až po svatbě.

Vyšla, jsem Vera mě přemlouvala, že dá vědět otci aby pro mě přijel. Pověděla jsem, že je to nesmysl vždyť jsou to sotva tři ulice k nám. Jakmile jsem byla z doslechu Very, myšlenky se mi zas zatoulaly k svatbě. Ulice, byli temné světlo na nich svítilo jen trochu nebála jsem se. Pak jsem se ale přeci jen trochu bát začala. O jednu lampu se opírali nějací muži bylo vidět že mají v ruce flašky oni popíjeli.

Chtěla jsem kolem nich bez povšimnutí projít. Když jsem uslyšela známí hlas. „To je moje Rose, vidíš co jsem říkal Mario je nádherná že jo?“ Byl, to Roys a synové vlivných mužů našeho města. Přišel ke mně blíž. Snažila jsem se vidět, komu mě ukazuje. Byl to nějaký opálený muž zjevně nebyl od tuď. Prohlížel si mě jako zboží.  „Jste opilí a já odcházím.“ Vážně jsem si myslela, že mě nechají jít. Jenže tohle byl jenom začátek. Roys, mi strhl kabát. Roztrhl ho až se odkutálely knoflíky, byl to dárek od něj.

„Miláčku nejdřív si tě prohlídneme.“ Zasmál se Roys. Bylo mi z něj na nic. „Pak možná někam půjdeš.“ Ozval se někdo s těch kluku co tam byli. Ráno, jsem si spletla vlasy do copu. „Ale, ale máš krásný vlasy.“ Prohodil a chytl mě za cop. Prudce zatáhl. Vyjekla jsem bolestí. Smáli se. Měli s toho ohromnou legraci, bavilo je sledovat moje utrpení. Skousla jsem si rty, nechtěla jsem ječet. Pak, jsem na sobě ucítila ruku, nejspíš Royse. Roztrhl mi blůzu, na kůži jsem ucítila, chladný vzduch. „Co si trochu zašpásovat?!“ Neodpovídala jsem, do teď ale tohle jsem nemohla nechat jen tak. „Okamžitě mě pust Roysi!“ Zařvala jsem, jeho to probudilo k větší aktivitě. Měla jsem, na sobě sukni. Kývl na dalšího s těch kluku. „Drž jí!“ Přikázal. Další ruce, jsem na sobě cítila. Potom, mi někdo sundal kalhotky. Raději jsem zavřela oči a modlila se, až to skončí.

Modlení mi bylo věru na houby, to co mi udělal se nedá vyjádřit slovy. Když skončil nechal mě tam se smíchem ležet, jako prašivého psa. Tekla, mi krev se rtů, který sem si rozkousla. Pak na další spoustě míst. Začala mi být zima. Z nebe se začal snášet sníh, chladil mé bolavé tělo. Chtěla jsem umřít. Moc jsem si to přála. Všechno, co jsem si představovala tímhle skončilo. Smrti pojď si pro mě! Vyzívala jsem. Opravdu jsem si to přála, ale nepřišla smrt. Po chvíli či hodině jsem uslyšela hlas, nemohla jsem ho zařadit. „Slečno Hale slyšíte mě?“ Nemohla jsem odpovědět, jako kdyby mi zmrzl jazyk.

Pak, jsem ucítila ješte větší bolest, nejdřív na rukou pak na nohou a nakonec i na krku. Upadla jsem mimo sebe. Znovu jsem se tak trochu probrala v nějaké zpola osvětlené místnosti. Někdo ke mně opět mluvil teď jsem ten hlas poznala. Byl to doktor Cullen kdo mě jsem přinesl. Snad mi nechce víc ublížit. Znovu jsem cítila jen bolest.

Když, se bolest stávala snesitelnější vyslechla jsem si příběh. Uvěřila  jsem až když sem to všechno cítila. Carlisle Cullen mě zachránil, dal mi nový život, a to ten upíří. Bez dítěte, bez muže…

Autor: Sarach (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Začal můj nový život a bude lepší, tak to je otázka ....: