Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Z návyku smrt

07.10.2009 (10:00) • Natali09 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1894×

Z návyku smrt

Bella:

„Co je to láska?

Láska je štěstí, láska je smích.

Láska je bolest, láska je hřích.

Láska je voda, kterou musíš pít,

Stejně jako bez lásky nejde bez ní žít…“

„Slibuju, že mě dneska vidíš naposledy. Už se nevrátím. Už tě nikdy nevystavím ničemu podobnému. Dál si můžeš vést svůj život po svém, já už ti do něj nebudu nijak zasahovat. Bude to, jako bych nikdy neexistoval.“

Poslední slova. Poslední co jsem slyšela od něj.

Nemiloval mě, nezáleželo mu na mě, věděl, že mě raní. Proč mi to udělal? To jsou moje otázky. Naleznu na ně někdy odpověď? Budu mít pro co ještě žít? Uvidím ho ještě někdy?

,Ááááááá!‘  Křičím si neustále v duchu. Nejím, nepiju. Vlasy mám vybledlé, jako svojí duši. Moje tvář je vrásčitá s tmavými kruhy pod očima. Přestala jsem počítat své řezné rány na rukou. Jsem slabá, kdybych nemusela chodit – ani nevím proč – do té školy, ve které teď nemám už nikoho, komu by na mě záleželo, k čemu je můj život? A Jacob? Od té doby, co se otisknul, se semnou vůbec nevídá. Lépe řečeno ani nechce.

Ani se mu nedivím. Jsem troska. Žiju už jen pro Renée a Charlieho. Dva jediné důvody proč žiju. Charlie, od té doby, co vypadám jako chodící mrtvola, se snaží být co nejdéle v práci, aby neviděl, jak se trýzním, doporučil mi už pár psychologů, ale když jsem tam z donucení přišla, nikdy jsem nic neřekla, jenom zírala a z toho zřejmě všichni zešíleli. Proč bych jim měla něco říkat? Jaký účel by to mělo? Bolelo to čím dál víc, čím dál větší bolest. Nemohla jsem dál žít ne bez něj. Chtěla jsem umřít, ale jak by vypadali mí rodiče, kdyby věděli, že jsem se zabila? Dávali by si to za vinu a to nesmím dopustit. Útěchu jsem začala hledat ve své droze. Kvůli téhle droze jsem šťastná, protože vidím svého anděla, své zjevení lásky a krásy. Řekl, že si můžu dál žít svůj život po svém, ne?

Tak si ho po svém žiju. Chtěla bych ho ještě aspoň jednou vidět, ještě aspoň jednou políbit na jeho studené a tvrdé rty, ale to už jsem v pohádce. Už ho nikdy neuvidím. Asi si myslí, že je to opravdu tak, že by neexistoval, ale mýlí se. Na svou první a jedinou lásku člověk nikdy nezapomene. A ještě hůř, když ho ta láska opustí. Prý že člověk časem zapomene. „Ale já nezapomněla, Edwarde!“ vykřikla jsem nahlas a ani nevím proč. Jsem blázen.

Cítím, jak moje droga štěstí přestává působit, cítím, jak mě moje jediné štěstí opouští. Pro jistotu si píchnu další dávku, abych měla jistotu, že nepomine. Vezmu do ruky svou injekční stříkačku a vpíchnu do své žíly bolesti. A rázem jsem v nebi. Jsem šťastná, nic mi nechybí! Vedle mě sedí můj anděl, tedy moje iluze anděla, nemluví a jen sedí. „Miluji tě, Edwarde,“ řeknu, ale on se neotočí. Dívá se před sebe a v jeho tváři ani kousek citu, jen nádherné zlatavě hnědé oči. „Edwarde! Mluv se mnou!“ řeknu, ale on nereaguje. Jenom vstává a odchází. „Edwarde!!“ křičím, ale marně. Jde dál. Chci se za ním rozběhnout, chci se za ním vydat, ale nohy mě neposlechnou. Věděla jsem, co to znamená. Došla mi. Moje droga došla.

To znamenalo jediné: píchnout si další dávku. Podívám se vedle sebe a natahuju ruku. Ale to ne! Došla mi! Moje droga štěstí došla! S těžkým srdcem se zvedám a jdu tedy do školy. Jdu pěšky po kraji silnice. Nechtělo se mi jet mým náklaďáčkem. Stejně by nenastartoval. Ve škole, lépe řečeno všude, nevnímám řeči okolo sebe, takže škola ubíhá rychle, když si vás nikdo nevšimne, když na vás nikdo nepromluví, možná na mě někdo promluvil, možná, ale já bych ho stejně nevnímala. Na obědy jsem přestala chodit. Neměla jsem hlad.

Škola skončila. Už jsem se nemohla dočkat. Hned zajdu do Port Angeles, abych si mohla koupit svou dávku. Jdu tedy přes parkoviště a najednou cítím velký náraz a také velkou bolest, která se však nemůže rovnat té, co cítím uvnitř. Všude je tma a najednou mě obejmou dvě studené ruce. Můj bože, že bych byla konečně v ráji se svou láskou, se svým andělem? Než se stihnu otočit, můj anděl mě pustí a odchází. Snažím se rozběhnout za ním, ale nohy mě opět neposlouchají. To ne! To ani v ráji nemůžu mít aspoň svou iluzi? Proč mě nikdy neposlechnou nohy? Nikdy se za ním nerozběhnu a nezastavím ho, aby se mnou zůstal. Proč? Aspoň v ráji se mi toto mohlo stát. Aha. Jsem v pekle. Za co? Sotva jsem si to domyslela, něco mě znovu chytlo za paži.

Lekla jsem se, ale jakmile jsem se chtěla otočit, otevřela jsem oči a všude kolem byla bílá stěna. Pochopila jsem, že jsem v nemocnici. „Ach,“ povzdechla jsem si. „To mě nemohl srazit pořádně? To mě nemohl konečně zabít a ušetřit mi trápení?“ Najednou jsem uslyšela, jak se otevřely dveře a dovnitř vlezl… vlezl doktor. Co jsem si to nalhávala, koho jsem asi tak mohla čekat? „Dobrý den slečno Swanová.“ Neodpověděla jsem mu, neměla jsem důvod. Doktor pokračoval. „Váš otec byl zde, ale potom musel odejít.“ Proč ho vůbec poslouchám? Jen jsem se na něho podívala, abych zjistila, jak vypadá. Podívala se na něj a on zděšením cuknul pohledem. Proč? To bylo tak těžké se na mě podívat? Byla vidět ta bolest, kterou jsem prožívala?

Jak vidím, asi ano. Popadl mě záchvat, chtěla jsem svou drogu! Hned teď jsem chtěla svoji drogu! Začala jsem se šíleně třepat a všude jsem viděla svoji krev. „Sestro!“ křičel doktor. Cítila jsem se hrozně. Díky pomoci sestřičky a doktora jsem se přestala klepat, ale pořád mi odevšad tekla krev. Začala jsem slábnout a doktor panikařit. Věděla jsem, že tohle bude můj konec, snažila jsem se nadechnout, ale nešlo to. Moje tělo řeklo ne!

Tak přece ten člověk, který mě srazil, odvedl dobrou práci. Chtěla jsem ho ještě vidět, chtěla jsem je tady mít všechny, rozloučit se s nimi naposled. Bylo pozdě, moje srdce už chtělo vypovědět službu a jít na věčný odpočinek zkusila jsem se ještě naposled nadechnout a říct jedinou větu. „Sbohem Edwarde, miluji tě!“ Zkusila jsem to, ale nepodařilo se to. Stihla jsem říct jen ,sbohem‘ , tak krutý ke mně byl život, že mi ani nedovolil říct ta poslední slova, která jsem chtěla vyslovit! Ani to, co jsem chtěla ze všeho nejvíc vidět naposled, svoji jedinou lásku. Přístroj, který měřil můj pravidelný tlukot srdce, začal neustále pípat. Mé srdce přestalo bít. Jak jsem stoupala nahoru, kam jsem zřejmě patřila, jen v duchu jsem stihla říct jediné: „Sbohem, Edwarde!“ Pokračovala jsem dál do ráje a věděla, že on tam někdy přijde za mnou.

Edward:

„Nejbolestnější je vedle někoho sedět,

jen tak se ho letmo dotýkat,

plakat pro něj po nocích,

ale vědět,

že ho nikdy nemůžeme mít...“

„Slibuju, že mě dneska vidíš naposledy. Už se nevrátím. Už tě nikdy nevystavím ničemu podobnému. Dál si můžeš vést svůj život po svém, já už ti do něj nebudu nijak zasahovat. Bude to, jako bych nikdy neexistoval.“

Tyhle slova mě ranili. Nechtěl jsem jí opustit. Chtěl jsem mít svou malou nemotornou křehkou Bell u sebe. Bude mi to vyčítat? Za to co jsem jí teď udělal, tak bych si to zasloužil. Jenže, chtěl jsem, aby žila. To poslední co bych teď potřeboval, je ztráta její duše. Nemohl jsem riskovat, že ztratí svou duši, svou lidskost, to co mě bylo před mnoha lety odepřeno.

Byl jsem doma. Hrál jsem na klavír Bellinu ukolébavku, a to ne jen kvůli mně, ale také kvůli Esme, která tu píseň milovala. Emmet se rozhodoval, jestli mě nemá vzít sebou na lov. „Ani se neptej, stejně nepůjdu.“ Odpověděl jsem mu, ještě než stihl cokoliv říct. „Ale no tak Edwarde!“ řekl a přiběhl ke mně. „Lov ti pomůže, vždyť vypadáš jak mrtvola!“ nechápavě jsem se na něho podíval a odpověděl „A nebude to tím, že už jsem mrtvola?“ Emmet se na mě usmál a svým humoristickým hlasem odpověděl „Však víš, to se jen tak říká.“ Hm, Em vždycky uměl potěšit. Myslím to sarkasticky.

Nechtěl jsem s ním jít na lov. Na tu jeho hru, kdo chytí většího grizzlyho, fakt nemám náladu. Emmet si všiml, že už nějak moc dlouho nemluví, a tak trochu uvažoval, co má říct, aby mě donutil. Přiběhla k nám Alice a zeptala se, kdo chce nakupovat. Emmet měl dobrý plán a také ho řekl nahlas. „No víš, Alice, Edward s tebou půjde moc rád, nebo by šel spíš se mnou na lov?“ Hodil jsem na Emmeta zuřivý pohled, protože věděl, že má vyhráno „Dobře, Emmete. Vyhráls.“ Řekl jsem a Emmetovi se přímo rozzářily oči. Odběhl se připravit a jakmile odešel, zeptala se mě Alice: „Edwarde, nechceš, abych zkontrolovala Bellu?“ jen jsem se na ni podíval a řekl: „Ne, Alice, zakázal jsem ti to, nech jí být. Chci už na ni zapomenout!“ Alice jen omluvně kývla a odešla.

Emmet přiběhl a vykřikl „Pojď, Edo! Dělej!“ Rozběhl jsem se za ním. Na lovu jsem si chytil pumu a Em grizzlyho. Doběhli jsme domů a Em se na mě jenom znuděně podíval a řekl „Jseš fakt na nic. Kdybych chtěl zažít takovou nudu, tak bych řekl Esme nebo Rosali.“ A odešel. Vždyť věděl, že se cítím mizerně, tak co čekal? Byla noc, ale to mi ani tak nevadilo. Neměl jsem co dělat, tak jsem myslel na Bellu. Co teď asi dělá? Jak vypadá? Zapomněla na mě?

Pustil jsem si Debussyho a myslel na ni. Stýskalo se mi po ní, po její vůni, po jejím nemotorném chození, po jejích rtech. „Ach,“ vzdychl jsem. Aspoň že vím, že je v bezpečí. Vím, že žije.

Miloval jsem ji. Natolik, že bych pro ni i zemřel. Už svítalo, tak jsem sešel do obýváku. Samozřejmě tady byl Emmet a koukal na ni se zaujetím, jako by televizi viděl poprvé. Zadíval jsem se na něho a najednou Emmet vykřikl „Už jsi tam mohl doběhnout! Bože, ti lidé běhají tak pomalu. Proč hraješ baseball, když neumíš běhat rychle!!“ Musel jsem se zasmát, když jsem viděl Emmeta, jak se rozčiluje nad baseballem. Byl to přímo požitek.

Šel jsem ven před dům a uviděl blížící se Alice. Pozdravil jsem ji: „Ahoj.“ Ona se na mě jen smutně koukla a cukla hlavou na druhou stranu. Věděl jsem, že kdyby mohla, rozbrečela by se. „Co se stalo?“  Neodpověděla mi a jenom vešla dovnitř. Uviděl ji Emmet a musel si rýpnout „Co se stalo, líbilo se ti nějaké tričko, ale nebylo ve tvojí velikosti?“  Alice se na něho zuřivě podívala, div ho pohledem nezabila. Potom sklopila hlavu a vyšel z ní vzlyk. Došlo mi, že by bylo dobré si přečíst její myšlenky. Proč mi to nedocvaklo dřív?

,Edwarde…. Já…. Jsem tak smutná… Bella…‘ Jakmile si v duchu řekla to jméno, ztuhnul jsem napětím. „Co s ní je!“ vykřikl jsem zuřivě. Hned se všichni seběhli. „Uff!“ oddychla si Alice. „Nic. Měla jsem jen vizi, ale je to v pořádku, změnila se.“ Očividně se jí oddychlo a všem ostatním taky. Viděla něco o Bell! Ale co? „Co jsi viděla, Alice?“ Řekl jsem a vsunul se do jejího mozku jako vetřelec. Jenom se na mě podívala a v mysli řekla: „Nepamatuju si to, proč?“ Byla vyděšená. Snažila se myslet na Bellu a dostat vizi, jenže to nešlo, podívala se na mě vyděšeně. A já jsem naprosto ztuhnul. Bella, moje jediná láska, umřela. To jediné, proč jsem existoval, zmizelo. Nebyla tu se mnou. Rozběhl jsem se do svého pokoje a opřel se o zeď.

Zády jsem sklouznul na zem a vzlykal. Chtěl jsem umřít. Žil jsem jenom pro ni! Nevěděl jsem, co mám dělat. Bella, moje existence, zmizela někde v dáli. Alice ke mně přitančila a řekla: „Edwarde, pohřeb je za dvě hodiny. Je mi to líto. Bella byla jako moje sestra,“ řekla a objala mě. Společně jsme odjeli na její pohřeb. A tam jsem dostal nápad, jak z tohoto strašného světa sejdu. Vzlykal jsem, ale došlo mi, že mi zbývá jediná věc, a to rozdělat oheň a … Alice se na mě smutným pohledem zadívala a v mysli řekla jediné ,Sbohem, Edwarde!‘

A já odešel na louku, kde jsem s Bellou prožil krásné chvíle. Uprostřed jsem rozdělal oheň a ještě předtím, než jsem vešel do brány, která rozděluje mě a mou lásku, jsem řekl: „Sbohem!“ udělal krok a….

Žáry byly spalující, strašné, ale já doufal, že až to všechno skončí, uvidím svou Bellu. Jedinou lásku svého života, kvůli které  jsem si vzal život a doufal, že se s ní ještě setkám….

Autor: Natali09 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Z návyku smrt: