Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Z bolesti k nenávisti

25.05.2011 (20:00) • Roxana • FanFiction jednodílné • komentováno 28× • zobrazeno 3692×

Z bolesti k nenávisti

Smrt je konečná čára za vším...

Pláč, bolest, vzlykot…

Držela si vyboulené břicho a přecházela po špinavé, smrduté kobce. Do očí se jí draly slzy a rty se samovolně tvarovaly do bolestného úšklebku. Neustálé záškuby v jejím lůně dívku nutily k pokleku, kde se tlak ještě více zvětšoval.

S těžkým povzdechem si přejela přes čelo poseté krůpějemi potu a opatrně se posadila na zem vedle bílého lavoru, do kterého si poslední dobou dělala dobře, neboť v téhle zapáchlé kobce nebyl ani záchod.

Samozřejmě se neubránila syknutí, napovídajíc o tom, že porod se neprodleně blíží. Neměla ani šanci podívat se na hodiny a odpočívat si kontrakce. Uvěznili ji tu jako otroka, který čeká na popravu.

Zkoušela si je tedy počítat pomocí rukou a vyšlo jí, že už po třech minutách, za chvíli to bude chtít na svět, pomyslela si dívka a setřela si slzu, jež jí neposedně utekla ze slzných kanálků. Zatnula zuby, křečovitě sevřela víčka a postavila se vrávoravě na nohy. Na chvíli ztratila rovnováhu, ale naštěstí ji vyrovnala.

Nikdy netušila, že bude tolik trpět. Myslela si, že když viděla svou lásku, jak umírá, jak jeho hlava byla oddělena od těla, jak jeho krásné oči, které na ni hleděly s něhou, pohasínají, srdce jí pukne žalem a její duše se rozpadne v nicneříkající popel. Čišela z něj bolest a zoufalství, do teď si vyčítá, že měla přijít dřív. Nemusel zemřít, kdyby pro jeho život dělala vše, co bylo v jejích silách…

Přesně takhle se cítila; měla pocit, jako by ji dítě uvnitř jejího lůna rvalo za živa. A nejhorší na tom bylo, že neměla šanci se před tou bolestí bránit. Poslední tři měsíce přežívala ve strašných podmínkách, její rodina si o ní myslela, že již dávno odpočívá v pokoji.

„Kdyby to byla pravda,“ spílala dívka, „odešla bych na druhý konec světa, kde bych se setkala se svou láskou. Odešla bych i s ním.“ Sáhla si na vyboulené bříško, ve kterém rostl její chlapeček. Alespoň v to doufala.

Od té doby, co sem zavítala, se odtud už nikdy nedostala. Po smrti svého druha ji uvrhli do žaláře, čekajíc, kdy bude chtít miminko na svět a s jasným rozhodnutím vzít jí ho. Věděla, že ji to čeká, tušila, že po narození svého poupátka bude hozena na zem jako krysa z kanálu a nikdo ji už nespatří. Ale doufala v jedno; že její dítě bude žít, že jeho potomek bude na této zemi a jednou řekne své pravé rodině, že je jejich ztracený člen rodiny.

Když udělala váhavý krok dopředu, v ten moment ucítila nepopsatelnou bolest. Poklekla na kolena a objala se kolem pasu. Je očividné, že miminko se probouzí k životu a co nevidět bude chtít na svět. Dívka si nebyla jistá, jestli bude schopná vstát. V oblasti žeber jí nepříjemně píchalo a měla ten dojem, že je zlomené.

Nakonec se rozhodla, pro dobro své i svého dítěte, že bude bojovat. V tmavém koutě, prorostlém plísní, měla hozené obinadlo. Dopotácela se k němu a s hubenýma rukama si jej obmotávala kolem hubeného hrudníku a snažila se neplakat, aby zmírnila bolest alespoň miminku.

V tu chvíli začal někdo hlasitě bušit na dveře. Dívka si zakryla špinavé uši a po šedivé tváři, kterou měla od prachu, se jí začaly kutálet slzy velké jako hrách. Do dveří vešla maličká dívka s blond vlasy a sladkým úsměv.

Už je to tady! pomyslela si dívka a schoulila se do černého kouta, daleko od nich.

„Demetri,“ vřískla svým sopránkem, který tak nenáviděla. Za ní se vynořil jí tak podobný mládenec s bičem v ruce a za ním hned hora masa s pojízdním vozíčkem a mnoha ostrými nástroji. Přimknula si kolena k sobě a objala se kolem pasu. Pomalým krokem se k dívce blížily tři postavy zahalené v černých kápích. Zahlédla jen černé oči, jež jim dodávaly pocit smrtelné aury.

„Pojď sem!“ přikázal jí muž se širokými rameny a zlobným výrazem ve tváři. Surově ji chytil za paži a vytáhl do stoje. Po obličeji si nové a nové potoky slz hledaly cestičku ze slzných kanálků k srdci. Neměla sílu mu odporovat, skrz kalné vidění pořádně ani nevěděla, kam šlape.

V tu chvíli pocítila zvláštní tlak v podbřišku a s hlasitým zajíknutím se chytila pod břichem. Z jejího lůna vycházely strašlivé bolesti, ale nikdo ji nelitoval. Stále ji pevným stiskem drtil maličké zápěstí a nářek, která vydávala napolovic pusy, nevnímal.

Dívce se do nosu dral ryzí zápach… krev! Moje krev!

Připadalo jí, jako by padala na zem a neměla žádný pocit jistoty, že ji někdo zachytí. Nemýlila se; dopadla na tvrdou, mramorovou podlahu, až jí zabolela záda. Zavyla bolestí, když dopadla a instinktivně roztáhla nohy.

„T-o bo-lí,“ zavzlykala dívka plačtivě.  Odpovědí jí byl jen tvrdý úsměv. Schoulila se do klubíčka, chtěla se osamostatnit od okolního světa, odejít od nich a zemřít v pokoji, ale za kolena ji chytily ohromné ruce a syrově jí roztáhly nohy. Zalapala po dechu…

Rukou jí přejížděl po vnější straně stehen, až se dostal těsně ke středu jejího žhavého místa. Neměla žádnou možnost, aby unikla jeho dotekům, které se jí zdály slizké. Už neměla ani slzy, aby mohla plakat.

„Felixi, nehraj si s ní.“ To byla poslední slova, než ji někdy čapl pořádně za vlasy a zacloumal jí s hlavou.

„Vnímej, ty děvko!“ plivl jí do obličeje ta slova jako nějakému plevely. Nechala sebou mlátit, nechala na sebe sahat, nechala by se sebou dělat vše, neboť neměla chuť a ani sílu, aby jim odporovala. Ruce měla připažené podél těla a držela si ze strany bříško. Snažila se ubránit své dítě před tvrdými kopanci od toho malého, blonďatého skřeta.

Nevědomky si sáhla na spánek, kde jí tekla krev. Zahlédla, jak jim potemněly duhovky, ale v této chvíli nevěnovala pozornost jejich žíznivosti.

Náhle pocítila studený vítr, který ji hladil na holé části těla. Měla odkryté obliny ňader a polovinu dolní části těla. Studené doteky laskaly její tělo, až se dostal k břichu, kde se zastavil. Neměla ani možnost otevřít oči, aby spatřila, na co se chystají, protože jí drželi hlavu v takové poloze, že na nikoho neviděla a mohla jen trpce čekat, zda to přeji.

„Sladká Bello,“ zašeptal jeden z nich, ale nebyla schopna rozeznat hlas osoby, která na ni mluvila.

„Nech těch hrátek, vezmi ten nůž a čiň se!“ Nůž ji vyvedl Bellu z fantazie jejího světa a vyděšeně se na ně podívala. V mysli prosila, aby to nedělali, ale nemohl mimickými svaly ani hnout. Modlila se v duchu, aby si to ještě rozmysleli, ale když ucítila podivný tlak v oblasti svého lůna, zajíkla se.

‚T-o… přeci… Ne!‘ řvala v duchu,

Někdo se jí dotýkal na těch nejintimnějších místech, doslova se do ní dobýval a snažil se jí odebrat dítě, střed její galaxie. Chtěla své poupátko ochránit před nimi, ale její šance byly mizivé.

„Podej mi ten nůž. Dole to nepůjde, je tak těsná, že jsem měl co dělat, abych se jen podíval.“ Zadrhl se jí vzduch v plicích. Slabé prohmatání břicha ji ubezpečilo, že se už chystají. Do teď nevnímala bolest, kterou jí vyvolával porod, ale když se soustředila jen na její poupě, hlasitě zakřičela. Cítila, jak se jí jeho hlavička dere skrz placentu a jak se bojovně dobývá ven.

Cítila pichlavou bolest, jako by jí do břicha píchali jehly. Chtěla své břicho ochránit před těmi ostrými nástroji, ale zjistila, že na ni ještě ani nesáhli – v jistém slova smyslu. To, co v ní rostě pouhé tři měsíce, to, co ji po celou tu dobu dělá společnost a co ji drží při životě, se svými ostrými zuby prokousávalo ven, nedbajíc na to, zda to Bella vydrží.

„Sakra! Ono to leze ven jiným otvorem, Jane, co mám dělat?“ Bella v místnosti pocítila vlnu paniky. Podívala se na malou postavičku, která se nad ní skláněla v černé kápi a koukala do červených očí, které nabíraly tmavý odstín. Z klína jí prudkou ránou vystřelily proudy krve a Bella měla nutkavou potřebu stáhnout k sobě kolena, aby zmírnila svou bolest.

Avšak zachytily ji studené ruce a nedovolily jí to. Hlasitě vykřikla, když jí ostrá břitva proťala kůži na břiše. Měla pocit, jako by ji trhali za živa. Popravdě to tak bylo, řezali ji, aby dostali ven plod lásky, které v jejím lůně bylo tak dlouho. Jejich lačnící touha po krvi a po dítěti se nedala přehlédnout. Ačkoli chtěla Bella bojovat a zachránit jej před nimi, neměla šanci. Cítila se tak slabá, když do ní vstoupili rukama a začali se v ní hrabat.

Ruce měla v železných okovech za svou hlavou a bolestivě sebou škubala.

„Tlač, kurva,“ řval na ni zoufalý hlas nějakého muže. Nejspíše toho, který ji chtěl… Který se jí chtěl zmocnit těsně před porodem. Natáhla do sebe špinavý, prodýchaný kyslík z okolí a zatlačila z plných plic. Snažila se co nejrychleji dostat dítě na svět, které ji tlačilo v klíně, ale zděšený křik a škubavé pohyby jí v tom zabraňovaly.

Nakonec jí po čele stékaly krůpěje potu, které se mísily s čerstvou krví. Tlak mezi nohama byl tak silný, že ztratila na pár sekund vědomí. Upadla do černé tmy, kde nikdo nebyl a bylo jen na ní, jestli se probudí a pomůže svému dítěti na svět. Zatnula ruce v pěst, křečovitě sevřela něčí ruku a otevřela oči tak jasně, až se jí zamotala hlava. Zhluboka se nadechla a ze všech sil zatlačila. Věděla, že toho bude litovat, a taky že ano.

„Rozevři ty nohy!“ Poslechla. Nohy rozevřela, každá letěla na jinou světovou stranu a dotyčný měl přístup k jejímu zakrvácenému lůnu.

„Měl by sis vzít rukavice,“ upozornila ho Jane směle. Nedbajíc na její rady, uchopil holýma rukama zakrvácenou hlavičku a v duchu řval na Bellu, ať zatlačí, nebo uvidí, zač je toho loket. Dokonce jí způsobili řez na břichu, aby to šlo lépe, ale ani jeden z nich nebyl schopen se prodrat k dítěti bez toho, aniž by netoužil zabořit špičáky do té lahodné krve. Muselo to jít přirozenou cestu, ač to vypadalo komplikovaněji.

Snažil se ignorovat realitu kolem, neboť Bellin křik se mu zařezával do citlivých uší a nepříčetně ho provokoval. Když Bella zatlačila z posledních sil, Demetri zachytil dítě, než by vyklouzlo na zem. Bylo celé od krve a zdálo se, že má zdeformovanou hlavu. Skrz prsty se na dívenku podíval a podal ji Jane se znechuceným výrazem.

„Na tohle nemám sílu,“ sykl zhnuseně a přemístil se blíže k obličeji Belly. Jane si dívenku vzala a stoupla si vedle Demtriho. Když se oba dívali do jejích očí, které pomalu pohasínaly, na tváři jim hrál spokojený úsměv.

Bella chtěla svou dceru vidět, než naposledy vydechne duši, a tak vůlí přiměla ruce, aby se natáhli k zakrvácenému uzlíčku. Její bělostné, skoro průsvitné údy, jí neposlouchaly a dělaly si, co chtěly.

„Je ti dost podobná,“ podotkla Jane, „dokonce bych řekla, že jsi to ty, jen v menším podání, i když má něco z tvého druha, který odpočívá v pekle,“ dořekla výsměšně. Bella měla chuť vraždit, zabíjet, dobít je tady všechny do jednoho, ale neměla šanci. Smrdutou kobkou se náhle nesl hlučný povyk dítěte a ten líbezný zvuk, jenž se odrážel od zelených zdí kobky, zněl Belle v uších jako zvony, které ji vysvobozují z utrpení a vedou ji do nebes, kde bude mít klid od všeho zlého.

„Sbohem, Nessie,“ stěží vyřkla poslední slova, která jí byla dovolena, a pak upadla do temné noci…

A jak to všechno vzniklo?

Začala to nevinnou sázkou a skončilo to tímto. Sama jsem se přesvědčila o tom, že ne každému svědčí všechy žánry psaní. Vím, že některé jsem jistě pohoršila, ale byla to sázka, musela jsem ji dodržet.

Ačkoli se za to stydím, ráda bych ji věnovala mým zlatíčku na webu (Prcek - můj oponent v sázce, Hanulka, Patt, BlackStar, SaDiablo, EdBeJa, Kyky, Veruuuu, Shindeen, Lucka002, ty, které jsem zapomněla; omlouvám se Vám...)

Jsem připravena přijmout všechna názory - hlavně kritiku -, tak se do mě můžete pustit...

Roxana

Autor: Roxana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Z bolesti k nenávisti: