Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Who is that girl?

13.07.2010 (21:00) • Avalone • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1960×

Hudba

Kdo je ta, jež kráčí jako ve snách? Kdo je ta, jež nezná smích ani pouhý úsměv? Smávala se jako anděl, když slyšeli jste její dívčí smích, mohlo se srdce rozskočit radostí, avšak teď kráčí a jediné, co vnímá je její dech. Dech, který by nejraději zastavila. Dech, který ji stále mučí.

Když byste prožili co ona, pouhých devatenáct let by vám stačilo, prožili byste celý svět a zároveň jen rok štěstí. Co mohlo změnit tak? Co mohlo zapříčinit uzavírání srdce před světem?

Pohled její

Už je to rok. Rok uběhl od oslavy, která změnila můj šťastný život. Jsem tak sama…

Bylo mi tehdy 18 a láska mého srdce mě opustila den poté. Byla jsem sražena na kolena nelítostným osudem.

Proč musím trpět? Cožpak jsem již dost nevytrpěla? Čím jsem si to vysloužila?

Velká černá díra v mé hrudi stále pálí, vím, jak trpěli upalovaní, ale tento oheň je horší, jako byste ztratili podstatnou část sebe a víte, že to nikdy neskončí! Proč jsem to sakra dělala? Proč jsem si musela dokazovat svou odvahu a odhodlání skočit? Jsem tak sobecký člověk, nemyslela jsem na nikoho než na sebe, bože, proč?!?

Ano, skočila jsem a Jake mě zachránil. Neumřela jsem. Bylo to jako znamení, že mám přežít. Chtěla jsem jen vidět přízrak. Díky adrenalinu jsem slyšela Jeho hlas. Jestli jsem měla umřít, tak s Jeho hlasem v hlavě. Bylo mi jedno, že jsem se nejspíš zbláznila. Všechno mi bylo jedno. Nechtěla jsem dál trpět.

A co se stalo? Přijela návštěva. Alice, má kamarádka, která mě opustila bez slov na rozloučenou. Najednou byla tady! Byla jsem ráda, jako by se část mě samé zase vrátila, ale stále něco chybělo, a To něco, nebo spíše Ten někdo mi bude chybět stále. Protože jsem jednala jako nerozvážná husa!

Já skočila! Jak dlouho se ještě budu trápit?!?

Prý mě miloval, chtěl pro mě šťastný život, který mi prý nemohl dát. Copak nepochopil, že můj šťastný život začal a zase skončil díky němu?

Alice měla vizi, jak páchám sebevraždu, jak skáču do oceánu. Dozvěděl se to, a to se stát nemělo!

Proč jsem sakra skákala?

Zavolal, aby se přesvědčil. Jake zvedl telefon a řekl něco, kvůli čemu teď trpím. „Zařizuje pohřeb.“ Dvě slova, která mi zničila naději.

Osudný skok.

Co může být horšího než noc bez spánku, jen se vzpomínkami. Vzpomínky plné bolesti. Kdykoli si vybavím jeho dokonalý obličej, jeho pokřivený úsměv, Jeho hlas… zahltí mě žal mnohem větší než předtím.

Hloupá odvaha.

Alice přestala dýchat, zahleděla se do budoucna…

„Bello!“ vykřikla. „Jede k Volturiovým. Myslí si, že jsi mrtvá. Chce se nechat zabít.“

„To ne!!! Proč?“

„Zeptej se svého psího mazlíčka! To díky němu si myslí, že už nejsi. Nechce žít ve světě, na kterém nejsi ty!“

„Co mám udělat?!? Alice!“

„Pokusíme se mu v tom zabránit. Pojď! Jedeme do Itálie!“

Vyskočila jsem na nohy a utíkala k jejímu autu. On musí existovat! Nemůže zemřít kvůli mně! Jake se mě snažil zdržet doma, ale pro člověka, kterého milujete, jste ochotni obětovat cokoli, i nejlepšího přítele.

Nasedly jsme do letadla. Jely jsme světelnou rychlostí. Byly jsme na dosah! Zastavila nás policie, dál jsem musela sama.

Proplétala jsem se davem, který byl jako živá stěna, občas jsem někomu dupla na nohu, občas jsem do někoho narazila… utíkala jsem, co mi síly stačily, nikdy v životě jsem takhle neběžela, snaha zachránit milovanou osobu, ve vás vyburcuje nečekanou sílu a odhodlání.

Měla jsem ho nadosah. Byla jsem jen pár metrů od něj! Skočila jsem do fontány, utíkala jsem, mé plíce protestovaly, ale nemohla jsem se zastavit…

Byl tak blízko. Viděla jsem jiskry, které na Jeho kůži vyvolalo slunce. Křičela jsem na něj, ale neslyšel mě. Byl tam… a… a… najednou byl pryč… jakoby nic… Dál jsem křičela a utíkala tam, kde jsem jej viděla. Vběhla jsem do té budovy, rozhlížela se všude, ale On nikde nebyl.

„Edwarde, kde jsi?!? Edwarde, já žiju! Nenechávej mě tady!!!“ křičela jsem, ale nedostávalo se mi odpovědi. Opřela jsem se o zeď a svezla se po ní k zemi, přitáhla jsem si kolena k hrudi a rozvzlykala se.

Věděla jsem to. Věděla jsem, co se stalo. Nestihla jsem ho zachránit. Ta královská upíří rodina ho odvlekla a zabila ho! Jen kvůli mně! Je to moje chyba…

Ani nevím, jak dlouho jsem tam seděla přikrčená… možná pět minut… možná hodinu… možná celý den…

Alici jsem od té doby neviděla, prostě zmizela, nechala mě v cizí zemi úplně samotnou… ale nikdy jí to nebudu vyčítat, chápu ji… to já můžu za smrt jejího bratra… Tak jsem zůstala sama v Itálii. Neměla jsem chuť vracet se. Chtěla jsem být sama. Zase sama… se svým smutkem… se svou bolestí…

Našla jsem si byt i práci. Bylo to obtížné, neznám jediné slovíčko italsky… ale povedlo se mi najít něco, kde nepotřebujete mluvit.

Hudba

Každý den chodím na to náměstí. Každý den čekám, kdy tam bude stát. Každý den tady čekám na zázrak, na okamžik, kdy se mu vrhnu kolem krku, zachráním ho, bude žít! Už je to půlrok, ale já sem chodím pořád. Stále se vracím na místo, kde zahynula má láska. Nejhorší je na tom to, že během dvou dnů se to tady vylidnilo. Už tady nepotkáte ani živáčka, krom stálých obyvatel. Kdybych s tím skokem vydržela jen pár dnů, počkala na Jaka, až tam bude se mnou, nemuselo se tohle vůbec stát. Je to jen má chyba!!!

Trpím, nedokážu bez něj žít, ale nemám dost odhodlání odejít z tohoto světa. Kde je teď ta zpropadená odvaha?!? Kde je, když její potřeba?!?

Modlím se, abych se špatně rozhlédla a zabilo mě auto. Modlím se, abych byla v bance a tam vtrhli lupiči a zabili mě. Modlím se, aby smrt navštívila i mé dveře. Vzala mi to jediné, pro co jsem byla ochotná žít, ať si tedy vezme i mne… Já na ni počkám, budu žít, dokud nezemřu.

Už nikdy se neozvu svému otci. Už nikdy neuvidím svého nejlepšího přítele. Už nikdy neuvidím svou upíří rodinu. Už nikdy neuvidím milovaný pokřivený úsměv. Už nikdy se nebudu nikam vracet. Už nikdy se nebudu otáčet. Už nikdy…nebudu šťastná…

Otočila se zády a odešla. Odešla z náměstí, kde ji opustil život, kde přijala jen přežívání. Odešla a již nikdy víc se nevrátila.

Stále byla nešťastná. Stále měla oči plné bolesti a ztráty. Nikdy se neusmála.

Poslední úsměv na její tváři se skvěl, na jedné pařížské ulici, kde narazila autem do sloupu. Nikdy se nevracela, šla stále vpřed, ale slzy zakryly výhled na sloup. Její úsměv patřil přízraku, který si vykouzlila její představivost. Edwardův přízrak, ale neusmíval se, jeho sotva slyšitelné vzlyky se nesly tichou ulicí.

Nebyl to přízrak. Dívka ta, již nikdy nezjistí, že její přítelkyně se vydala do hlubin hradu a zachránila bratra pod podmínkou, že zůstanou a stanou se členy královské gardy. Že vše, co vykřikla, i její pláč slyšel ten, pro nějž truchlila. Nemohl však přijít a utěšit ji. Nechtěl, aby o ní věděli jeho králové. Každý den pozoroval její tichou přítomnost na náměstí, ale nemohl ji obejmout. Viděl její výčitky, sám pro ni trpěl. Pak zmizela, myslel… doufal, že žije dál… ach, jak se mýlil…

Vyslán na misi do pařížských ulic spatřil svého anděla, sledoval ji, chtěl jí vše říct, už nemohl být bez ní…

Pozdě přišel, avšak přeci jen… ani jed nedokázal vrátit částečně jeho milou na zem zpět. Jeho pláč bez slz nese se ulicí… jeho naříkání je stále hlasitější… jeho výčitky jsou hlubší… On ji přece miloval, miloval ji tak moc, že ji opustil, jen aby mohla být člověkem bez nebezpečí. Dozvěděl se o její smrti a nechtěl žít, vydal se do temnoty a nebylo návratu…

Tak končí příběh lásky, jenž bere si svou daň. Avšak po dobu společně vymezenou byli šťastni. Co by byl svět bez lásky?

Jedna mladá dívka mi řekla, že pro lásku uděláte cokoliv, že ona se nevzdá, počká na něj a nebude mu nic vyčítat. Ona teď sedí vedle mě, Isabella se jmenuje, vzala jsem ji sem, do ráje.

Já jediná jsem jistá, jsem součástí každého života. Jsem smrt.

Vím, že to nepotrvá dlouho a ona tak nešťastná na zemi dojde pokoje v ráji. I upíři mohou být zabiti a dostat se do ráje. Tak proč ne on?

Kdo je ta dívka, co čeká na anděla v ráji? Kdo je ta, jejíž láska přežila i mě… smrt?

Autor: Avalone (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Who is that girl?: