Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Werewolf's life

24.01.2010 (20:15) • Tezzynkaa • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 3133×

„Co to děláme, když ani jednomu z nás není zima?“ zašeptal mi se smíchem do vlasů.

„Hrajeme si na lidi.“ Odpověděla jsem a zachumlala se víc do deky, oči upřené do tančících plamínků ohně v krbu.

„Hmm, tak na lidi.“ Opakoval po mě, zatímco mi rty kroužil po krku... Najednou mi vsunul svou paži pod kolena a druhou mě podepřel v zádech. S trhnutím se zvedl a držel mě celou ve svém náručí.

„Dobře ty moje ženuško.“ Řekl a v očích mu hrály jiskřičky.

„Co to proboha děláš, ty blázne?“ zeptala jsem se ho, když jsem dokázala ovládnout svůj zvonivý smích.

„Jdu se svou manželkou do ložnice, ukázat jí, jak moc jsme oba dva lidští.“

Ach tak! Zase na mě dostal chuť. Divím se, že jsem ho za těch 10 let neomrzela. Samozřejmě, on mě nikdy neomrzí. Miluji každý centimetr jeho těla, každý jeho vlas, každou pihu nebo jakékoliv znaménko. Ale miluji i jeho duševní část. Tu dobrotu, lásku a péči. Ten smysl pro humor a jeho pohled, když například zapálí celou kuchyň, s úmyslem uvařit večeři.

Jistými kroky mě nesl do ložnice a nepřestával mě líbat.

Flashback

Nebyl to čistý oheň, ale jako tekuté a těžké olovo, které vyplňovalo celé mé tělo. „Zabij mě! Prosím!“ škemrala jsem. Ale Jacob jen dál běžel lesem a jeho oči pořád hleděli do lesů před námi. Neodpovídal na mé prosby. On nesmí takhle riskovat. Porušil všechna kmenová pravidla a zákony. A to vše kvůli mě.

Ne! Ne kvůli mě, ale kvůli té zpropadené Victorii. To ona se přisála na můj krk. Neměla však v úmyslu mě proměnit. Po hodinách mučení se ze mě chtěla napít. Všechna ta krev jí podkopala všechny základy jejího sebeovládání. Myslím, že to Jacob ji ode mě odtrhl. I přes tu bolest jsem zřetelně viděla tu ohromnou hranici, ze které plápolal ten těžký dým.

Po několika hodinách přestal Jake běžet a rozdělal provizorní tábor. Po celou tu dobu mě ale držel za ruku a konejšivě hladil po vlasech. A pak, začala bolest ustupovat...

Konec flashbacku

Dívala jsem se do jeho uvolněné tváře a sledovala jeho spánek. Byl tak sladký. Myslím, že kdybych nebyla upír, řekla bych, že bych ho samou láskou snědla. Nikdy mi nepřišlo, že by mi Jake smrděl. Ano, voněl trochu jako pes, ale to byl spíš jakýsi podtón. Jeho vůni dominovala vůně lesa, čerstvě naštípaného dříví a vůně vyhaslého ohniště. Bylo to opojné. To, že upírům smrdí vlkodlaci a naopak, je jen jeden velký předsudek.

Mě Jacob voněl přímo nádherně. Ale ne tak, že bych se chtěla napít jeho krve. Ze začátku to bylo těžké. Mysleli jsme si, že budu muset být několik let daleko od lidí. Ale po několika dnech od mé přeměny, jsme potkali skupinku turistů. Nějak mě to nelákalo. Jen jednou, jsem málem zabila člověka. Jen díky Jakovi, jsem nikoho nezabila.

To bylo tehdy, když jsme se šli projít do parku. Bylo sice slunečno, ale byli jsme schovaní pod stíny stromů. A že jich tam bylo požehnaně. Staří lidé seděli na lavičkách a kochali se pohledem. Lidé si hráli se svými psi a malé děti si hráli u kašny. A to byl ten problém. Najednou se ozval dětský pláč. Jedna asi osmiletá holčička spadla a rozbila si koleno.

Ta vůně... nic takového jsem v životě necítila. Ihned jsem si přikryla dlaněmi ústa i nos. Jake mě ihned objal a schoval ve svém náručí. Do ucha mi šeptal uklidňující slova. Jen díky němu jsem tehdy tu holčičku nezabila. Doma jsem si to vyčítala. Ale Jacob mě naopak uklidňoval. „Jsem na tebe hrdý, lásko. Jsi jen rok a půl stará a nikdy jsi neuklouzla. Nevyčítej si to, vždyť se ani nic nestalo.“ Řekl mi tenkrát. Věděl, jak mě utěšit a uklidnit. Byl mým osobním sluncem.

Pořád jsem se dívala na to, jak spí. Ale v tom, to ticho které tu vládlo, prořízl zvuk motorové pily.

Zasmála jsem se pro sebe. Vstala jsem a oblékla si župan. Zbytek noci asi strávím v obýváku četbou. Nedělám si iluze. Jeho chrápání bych slyšela i bez toho dokonalého upířího sluchu.

Ubíhali měsíce, roky a pak i desetiletí. Jake pracoval jako automechanik a měl ve svém oboru obrovský úspěch. Já jsem pracovala v knihovně. Docela se nám dařilo. Měli jsme malý byt s ložnicí, obývákem, kuchyní a menší pracovnou. Nesnášela jsem tu pracovnu. Měla být dětským pokojem. Dítě jsem Jakovi dát nikdy nemohla. On mi to ale nikdy nevyčítal. Párkrát jsem nahodila téma adopce a jednou jsem Jakovi řekla, že by jsme mohli zkusit i náhradní matku.

To zabralo. Nabídli nám jednu ženu, Marry se jmenovala. Bylo jí 23 let. Byla velmi milá. Byla o něco vyšší než já a byla mi docela podobná. Byli jsme stejný typ. Její vlasy sahaly těsně nad ramena a jejich barva se podobala mléčné čokoládě. Její oči byly též hnědé, ale byly světlejší.

A pak, devět měsíců na to se nám narodil syn. Dali jsme mu jméno Billy. Po Jakovu otci. Billy Black. Zdálo se, že náš život je dokonalý. Znovu jsme se přestěhovali, znovu jsme si našli práci a vše bylo krásné. Až na to, že Jacob pomalu stárnul. Ani jeden z nás nevěděl proč. Mohli jsme se jen domnívat, že to bylo způsobeno Jakovou bitvou s Victorií. Ze začátku se proměňoval bez problémů ale pak... pak už to prostě nešlo.

O osmdesát let později

„Jaku?“ zeptala jsem se ho. Držela jsem ho za ruku a dívala jsem se mu do tváře. Ležel na nemocniční posteli a pod nosem měl hadičky. Jeho tvář vypadala jako tvář šedesátiletého muže, ale ve skutečnosti mu bylo už 96 let. Vlkodlačí schopnosti ho již zcela opustily. Jeho teplota byla normální a zranění se mu již nezhojila během několika vteřin. Ležel tu přede mnou a umíral.

„Nesmutni lásko. Jednou to muselo přijít.“ Zašeptal vyčerpaným hlasem. Na mých ramenou spočinuly dvě horké ruce. Kdyby nebylo našeho syna, zabila bych se také. Ale u Billyho se díky mé přítomnosti objevila jeho vlčí podstata. Ale věděla jsem, že i on mě jednou opustí. Jednou se zamiluje a bude chtít zestárnout po boku své manželky. Nebudu z toho nešťastná. Bude mít manželku, děti a jeho život bude opravdový.

„Chci...“ začal Jake, ale v jeho slovech mu bránil ošklivý kašel. Bodal mě do srdce jako ostrá dýka, jakoby ji někdo zasouval a vysouval ven. „Chci abys věděla,“ pokračoval „že jsi můj život naplnila štěstím a láskou. A já bych si ani v těch nejkrásnějších snech nemohl přát lepší život. Mám svou nádhernou ženu a skvělého syna. Celý život jsem byl pod kapotami aut a když jsem přišel domů, čekali jste tam na mě vy. To je život, který by chtěl každý. A já měl to neuvěřitelné štěstí, že jsem ho mohl žít. “ Jeho hlas byl tak nakřáplý. Mluvil tak potichu, že by ho člověk neslyšel. Věděla jsem, že už nemá žádnou sílu.

„Jaku, miluji tě.“ Vzlykla jsem. Pomalu jsem se zvedla ze židle a stále jsem ho co nejjemněji držela za ruku. Políbila jsem ho na jeho stařecké rty. Vůbec mi to nepřišlo divné. Ano, chyběla mi ta pružnost, mladost a horkost, ale pořád to byl můj Jacob. Pořád jsem ho milovala jako předtím. Vůbec by mi nevadilo, líbat ho na ty stařecká ústa po celý zbytek mé věčnosti.

„Miluji tě, moje Bello. Ty jsi můj anděl, na to nikdy nezapomeň.“ Pak zavřel oči a jeho srdce ustalo. V místnosti se ozvalo dlouhé pípání, která světu oznamovalo, že můj Jacob umřel. Náš syn mě objal a já plakala neviditelné slzy bolesti.

Po několika dnech se zdálo, že to vše je skutečnost. Že je Jake opravdu mrtvý a že mi ho nic na světě nevrátí. S Billym jsem zařídila pohřeb. Poprvé od své přeměny jsem se vrátila do Forks a do La Push. Pohřeb se konal na La Pushském hřbitově. Vybrala jsem místo vedle jeho rodiny a smečky. Všichni už byli mrtví.

„Chceš něco ukázat?“ zeptala jsem se Billyho.

„Jasně.“ Odpověděl s nadšením. Jeho nadšení pramenilo z toho, že jsem za poslední tři dny udělala něco, co není absolutně nutné. Vzala jsem ho za ruku a ukázala mu hrob Jakovi smečky. Vyprávěla jsem mu o všem. O tom, jak jsme se poznali a o těch lidech, co byli naši přátelé. Sebrala jsem všechnu odvahu a zašla jsem i na Charlieho hrob. I o něm jsem vše řekla Billymu. Společně jsme všechny hroby umyli a dali na ně květiny. Po tolika letech se o ně už jen málokdo stará.

„Mami?“ zeptal se mě Billy.

„Ano zlato?“ odpověděla jsem mu, zatímco jsem otvírala dveře od auta.

„Proč nezůstaneme žít tady?“ zeptal se mě. Líbilo se mu tu. Měl tu kořeny. Odtud jsem pocházela já i jeho otec. Ale přesto jsem mu nemohla splnit toto přání. Moc mě to bolelo. Byla jsem tu jen šest hodin a už jsem to nezvládala.

„Víš zlato, myslím, že bych tu nedokázala znovu žít. Je tu moc bolestných vzpomínek. Je mi to líto.“ Řekla jsem mu s omluvným výrazem v očích.

„To nevadí. Nechci aby jsi se trápila. Ale budeme jezdit občas za tátou, že jo?“ V hlasu měl obavy. Hlupáček. Jak si mohl myslet, že bych se o Jaka nestarala?

„Samozřejmě, že za ním budeme jezdit. Musíme se starat o jeho hrob.“ Ujistila jsem ho. Na tváři se mu vytvořil široký úsměv. Byl mu tak podobný. V každém gestu, v každém záhybu obličeje to byl celý Jake.

Nasedli jsme do auta a vyjeli. Jela jsem po silnici mezi domy a ulicemi. Najednou se přede mnou objevilo stříbrné Volvo. Zatajil se mi dech. Volvo kolem nás projelo a já ho za jízdy pozorovala ve zpětném zrcátku. Jak nádherné by bylo, kdyby v něm seděl on. Jistě, Jaka jsem hluboce a vášnivě milovala. A ne jako přítele ale jako muže.

Ale Edward byl a navždy bude v mém srdci, stejně jako Jacob. Miluji je oba dva stejnou sílou, stejnou měrou. Když Volvo zajelo za roh, usmála jsem a kdybych byla člověk, ukápla by mi slza dojetí. Billy se na mě tázavě podíval.

„Jen jsem měla pocit, že vidím starého známého.“ Řekla jsem mu a s tím jsme vyjeli z Forks.

Shrnutí

Autor: Tezzynkaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Werewolf's life: