Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Vzpomínka

10.10.2010 (15:00) • Mystery • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1340×

Jake

Silný, velký dravec proťal téměř rudou oblohu. Vzduch byl teplý a vlahý. Cítil jsem, že se za chvíli rozprší. Jen slabá jarní přeháňka.

Ležel jsem v trávě, která mě každou chvíli zalechtala na tváři, a jedno z jejích stébel mi čouhalo z pusy. Koukal jsem se na nebe a vzpomínal. Celý svůj život jsem si promítal v hlavě a vybíral ty nejzásadnější momenty. Momenty, které mě nevratně změnily. Nebylo jich moc, ale o to byly důležitělší. Nejvíc mě však přivábila vzpomínka na chvíli, kdy se celý můj život změnil od naprostých základů.

Přeměna.

Ta vzpomínka v mé hlavě utkvěla čistá jako křišťal. Byl to čtvrtek...

Stáli jsme společně s Mikem Newtonem před kinem. Bella odešla koupit lístky. Oba jsme byli rozpačití a nevěděli, jak zapříst hovor. Já neznal jeho, on neznal mě. Přesto jsme měli jednu věc společnou. Usilovali jsme o srdce zlomené dívky. O srdce dívky s kaštanovými loknami a hlubokým čokoládovým pohledem.

„Je teplo, co?" začal jsem. Večery ve Forks a jeho okolí bývaly často příjemné. Asi byly moudřejší než ty zamračené, upršené dny.

„Nevím, kdo je tady teplej...," zamumlal ten Newton a nepříjemně se ošil. Snad doufal, že to ani nepostřehnu. Marně. Slyšel jsem všechno. A opravdu mě to pobavilo. Ten kluk měl kuráž!

„No, myslím, že v tom kině se rozpálíš i ty," vrátil jsem mu úder. Mike se zarazil a ještě víc zblednul. Až jsem si říkal, že to není zdravý. Nevypadal moc dobře a to jsem opravdu nenarážel na jeho fyzickou... ehm... krásu. Vypadal, jako by měl každou chvíli vyprázdnit svůj žaludek na chodník před sebou. Radši jsem od něj udělal dva kroky stranou.

Před námi se náhle zjevila udýchaná Bella.

„Tak, tady to je," rozdávala nám lístky. „Byla tam šílená fronta. Musela jsem si pospíšit," dodávala a lapala při tom po dechu.

Když jsme se všichni usadili v kinosálu na svá místa a film rovnou začínal brutální vraždou nevinné oběti nějakým psychopatem v podání opravdu dobrýho herce, všiml jsem si, jak Mike na své sedačce poskočil. Jen co se přes plátno rozstříkla falešná krev, překryl si pusu rukou a celej zpocenej a se zeleným obličejem vyběhl na záchody. Asi jsem byl škodolibej, ale tohle mě fakt dostalo. 

Zatímco Mike ulevoval svému žaludku nad jedním ze záchodků, my s Bellou jsme si sedli na schody.

„Chudák Mike," povzdechla si Bella. Seděla shrbená, paže okolo nohou a mezi prsty levé ruky si žmoulala náramek z kůže na ruce druhé. Poznal jsem, že teď jí hlavou vůbec nehýří myšlenky na Mikea a jeho nevolnost. Zase myslela na toho neřáda. Na toho Edwarda.

Chytl jsem ji za ruku, která se v té mé veliké dočista ztrácela, a přisunul se k ní blíž.

„Zakaž si na něj myslet, Bello," zašeptal jsem. Jen chaoticky zavrtěla hlavou.

„Jaku," zamumlala a otočila se ke mně. Hlas se jí třásl. „Slib, že mě nikdy neopustíš..."

Objal jsem ji okolo ramen a hlavu zabořil do jejích jahodově vonících vlasů. Byla tak drobná...

„Nikdy bych ti nedokázal udělat to, co on," říkal jsem pevným hlasem.

Nedokázal bych to už jen z toho důvodu, že v tu dobu měla moje srdce v držení ona.

Ukázalo se, že Mike nebyl taková padavka, jak jsem si myslel. Nedostaly ho žádné přehnané scény amerických filmařů, ale žaludeční viróza, kterou dostal skoro celý třetí ročník forkské střední.

„Nemáme zpomalit, Miku? Není ti špatně?" ptala se starostlivě Bella toho vytřepanýho blonďáka. On jen cosi kníknul na odpověď. Ani vykloněná hlava z otevřenýho okna nebo kýbl studené vody by mu teď nepomohl. A já... začal jsem se taky podivně třást. Bylo mi horko a točila se mi hlava. Snažil jsem se nadat na sobě nic znát, ale Bella byla vždycky až moc všímavá. Přiložila mi ruku na čelo.

„Proboha, Jaku! Ty jenom hoříš!" vyjekla.

„Jo, samou láskou k tobě," snažil jsem se zavtipkovat, ale hlas mi podivně zakolísal. Přitom jsem dělal, že neslyším Mikeovo zavrčení, které se však pod náporem jeho navolnosti změnilo spíš v kňučení.

Newtona jsme s Bellou vysadili u něj doma. Svýho Suburbana si měl zítra někdo z Newtnovic vyzvednout u Swanů. Snažil jsem se Belle pomoct Mikea přidržovat, když jsme ho vlekli k domovním dveřím od jejich baráku, ale udělalo se mi mdlo. Hodně mdlo. Ale cítil jsem, že tohle není kdejaká viróza. Bylo to zvláštní. Moc zvláštní.

„Jaku?" Bella už klusala zpátky ke mně. Měl jsem strach, aby nazakopla. Nevěděl jsem, jestli bych ji stihnul chytit, kdyby se mi zatočila hlava.
Zvládla to.

„Jsi v pohodě?" Upřeně se mi dívala do tváře.

„Já... jo. V pohodě." Ona ale jen cosi zamrmlala a pak nekompromisně prohlásila:

„Dej mi klíče. Teď pojedu já."

„V zapalování..." zamumlal jsem ztěžka, protože se mi do hlavy začala vkrádat jakási podivná píchavá bolest. Plíce se mi sevřely. A já měl pocit, že musím každou chvíli bouchnout...

Překvapilo mě, když Bella zastavila před svým domem.

„Co koukáš? Dneska budeš u nás!" Zamítavě jsem zakýval hlavou. Cítil jsem, že uvnitř mého těla se něco děje. Něco hodně špatnýho. A podvědomě jsem tušil, že u toho nemá nikdo být...

Bella se mě snažila přesvědčit, ať zůstanu. Ať neblbnu a zpátky do La Push v tomhle stvu nejedu. Dokonce na mě zkusila i svoje vyhrožovací praktiky, ale už předem jsem věděl, že tady prostě zůstat nemůžu. Že musím daleko od lidí...

„Jaku! Jaku, slib mi, že až dojedeš, ozveš se mi!" naléhala ještě v okně mého Rabbita opřená Bella. Rychle jsem kývnul a nastartoval.

Cesta z Forks mi trvala rekordně krátkou dobu. Jenže když jsem vjel do lesů La Push, věděl jsem, že už je pozdě. Na těle mi naskákal pot a s mžitky před očima už se nedalo soustředit na řízení. Musel jsem zastavit u krajnice a vystoupit.


Cítil jsem, že se něco stane. Něco velkýho. Konečky prstů mi zachvátilo mravenčení a po těle se rozlil náhlý chlad. A hned po něm nesnesitelné horko. Nahrbil jsem se a...

Pak se to stalo.

Projel mnou škub a já se najednou ocitl na čtyřech nohách. Všechno jsem viděl z výšky. Popadl mě šílený strach a zmatek. Z úst se mi vydralo zoufalé zavytí...

Rozběhl jsem se do lesa. V hlavě se mi rozpoutalo šílenství. Nevěděl jsem, co se děje. Měl jsem vztek. Strach. Rozostřený zrak byl najednou tak ostrý! A čich... Vždycky jsem si myslel, že znám vůni lesa, když jsem u něj vyrůstal a žil. Ale tohle bylo tak jiné! Všechny ty vůně se mi vrývaly do hlavy jako hřebíky a v ní pak tvořily neznámou svěží esenci. A sluch... Sluch!

Plno hlasů...

„Jacobe? Jsi to ty, kamaráde?" ozval se mi v hlavě hlas Embryho. Chtěl jsem mu odpovědět, ale z hrdla se mi ozvalo jen neurčité zakňučení. Panebože...

„Ty mě... slyšíš?!" Připadal jsem si dočista jako blázen, když jsem zkoušel svý myšlenky zformulovat do otázky. Takovej nesmysl!

„Jasně, že tě slyším! Jarede, dělej, přeměň se a zavolej Sama! Jake je v tom teď s náma!" zaradoval se. Jared?! On nás taky slyší? Kde je? Panebože, co se to, ksakru, děje?!

Zprava ke mně někdo běžel.

„Nechtěl bys zpomalit?" kňournul Embry. „Nestačím ti!"

„Cože? Kde jsi?" Vůbec nic jsem nechápal...

„Tady!" A vedle mě se najednou zjevil obrovský šedivý vlk s tmavými skvrnami.

„Budliky, budliky, Jacobe - baf!" Z vlkovy tlamy ke mně přiletělo veselé štěknutí.

„Jsi to fakt ty, Embry?" ptal jsem se nevěřícně. A pořád si připadal jako naprostej blb, když k tomu používám myšlenky.

„Ne asi..." protočil oči. „Však si prohlídni sebe! Jsme vlci, kámo! Hustý, co?!"
Vlci? Ale to přece... Ne to není -.

„Hlavně neříkej, že to není možný! Jinak se z toho už zcvoknu!" nadával Embry.
Měl jsem chuť otočit směr běhu o sto osmdesát stupňů a běžet až na Aljašku. Tohle přece nejde! Nemůžu být vlk! Hnusná, chlupatá stvůra... Nejlepší by bylo odtud zmizet a schovat se někde v lesích, kde mě nikdo nenajde. Tam, kde nebude ani živáčka.

„Ne, prosím tě, jen teď ne..." zavyl Embry. „Potřebujeme ti všechno vysvětlit."

Dusot našich tlap se nesl lesem už dlouho. A přidaly se další...

„Neboj, to je jen Jared, Sam a Paul. Víš, Jaku, budeš se teď muset zastavit a uklidnit se. Nic ti nehrozí, ničeho se nemusíš bát. Ale potřebujeme ti ty „vlčí záležitosti" vysvětlit v klidu jako lidi. Jasný? A nelekej se, až se přeměníš. Budeš nahej...," zachechtal se ještě a pak se ode mě odpojil. Už bylo jen ticho. Žádné vlčí funění nebo tiché kroky. Jen šustění listů a... připadalo mi, jako by někdo poskakoval na jedné noze a snažil se dostat do kalhot.

„No tak, Jacobe, dělej!" zamrmlal hlas Paula. Jeho hlas jsem moc neznal, protože jsme se neznali ani my dva. Ale teď jsem si byl naprosto jistý, že to byl on. „Ani Jared nebyl tak zaostalej jako ty..."

Bylo to těžky. Fakt těžký přeměnit se zpátky. Vlastně jsem ani nevěděl, jestli to dokážu. Pokoušel jsem se zatnout zuby a silou vůle se změnit zase v člověka, jenže když jsem otevřel oči, abych se podíval na výsledek, nic se nezměnilo. Až potom... Prostě jsem se muset oprostit od zmatených myšlenek, na všechno zapomenout a prostě se jen soustředit...

Zpoza stromu ke mně přiletělo oblečení.

„Možná ti to bude velký, nevím. Vzal jsem to první, co mi padlo pod ruku...," řekl mi spěšně Sam. I když mě neviděl, kývl jsem, že chápu.

Když už jsem byl oblečenej, všichni na mě čekali. Sam, Paul, Jared a Embry. La Pushskej gang?

U táboráku už na nás čekali. Museli jsme být u Sama, neznal jsem to tady. Emily Youngová zrovna přinášela talíř plný krajíců chleba. A starej Quil hned za ní cupital s marinovaným steakem. Tu vůni jsem cítil až sem.

Kluci vedle mě vydali jakýsi pokřik a sešlost kolem ohně se na nás otočila. A mezi nimi i... můj táta?!

Později mi kluci a rada Starších všechno vysvětlili. To, že se měníme ve vlka, abychom chránili naši vesnici před Studenými. Ukázalo se, že všechny ty historky, kterým jsem se kdysi smál, jsou pravdivé. A ze mě je vlk. Rudohnědý vlk, součást Samovy smečky. Všichni si můžeme ve vlčím stavu navzájem číst myšlenky.

A já už se nikdy nesmím setkat s Bellou. S dívkou, které jsem slíbil, že ji nikdy neopustím a nezlomím jí srdce - stejně jako on...

„Tati!" ozval se mi v hlavě najednou hlas mé malé holčičky. Malé Mercy. Hned nato mi skočila na hruď a zašišlala: „Tatínku, mamka říká, že už musíme jít. Začíná pršet!"

Uvědomil jsem si, že mi skutečně na tělo dopadají drobné kapičky vody. Pomalu jsem se zvednul a svou dcerku vzal do náručí. Od lesa už k nám hopkala má drobná žena.

„Jaku! Kde se touláš? Víš, jak jsme se o tebe s Mercy bály?!" hubovala mě svým jemným mateřským hlasem Ness. Jen jsem ji objal kolem pasu a vtiskl jí letmý polibek na rty. Mercy se tomu zachichotala.

„Promiňte mi to, lásky. Já už se příště polepším," usmál jsem se a společně jsme se vydali domů. Domů za mou tchýní Bellou a jejím manželem Edwardem.

Povídky od Mystery

Autor: Mystery (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vzpomínka: