Ahoj, dávám sem další část. Je o Belle a o Maxovi. Uvidíte, jak se příběh bude vyvíjet dál. Vím, že mi to trvalo hrozně dlouho, ale neměla jsem na to čas a inspiraci. Tak snad se vám bude tato kratší kapitola líbit... Prosím, komentujte!
29.09.2011 (15:15) • Jurrinka • FanFiction jednodílné • komentováno 10× • zobrazeno 1399×
„A bude v tom i rum?“ rozzářil se. Musela jsem to zvážit. Alkohol sice nesměl, ale zahřeje ho to ještě víc. A když si vzpomenu na sebe… Nebyla jsem zrovna andílek. Nakonec jsem přikývla. Oplatil mi to nádherným úsměvem.
Ráno jsem se probudila docela brzy. Překvapilo mě to, protože jsem usnula až k ranním hodinám. Celý večer, a taky kousek rána, jsme si povídali. Byl to moc příjemný večer. Neřekla bych, že ten klučina, Max, bude tak zábavný…
Vešla jsem do obývacího pokoje. Chtěla jsem, abych se na něj takhle mohla dívat věčně. Max ležel na gauči a spokojeně tam spal. Ruce a nohy měl rozházené do všech světových stran. Do tváře jsem mu skoro neviděla, protože ji měl zabořenou v polštáři. Kdybych to měla popsat jedním slovem, tak bych zvolila slovo okouzlující. Chvilku jsem uvažovala nad tím, že bych si ho možná mohla vyfotit, abych měla nějakou vzpomínku. Ten nápad jsem ale zavrhla.
Když jsem se dala trošku do gala, šla jsem udělat snídani. Bylo příjemné ji dělat i někomu jinému. Každý den ji dělám jenom sobě. Už je to nuda.
Pomalu, ale jistě se začal probouzet. Hlasitě si zívl a protáhnul se. Potom prudce vstal.
„Co tu dělám, sakra?“ divil se. Očima rychle těkal po místnosti. Zřejmě byl zmatený. Možná si na včerejšek nepamatoval.
„Před chvíli jsi tu ještě spal. Je jenom na tobě, co chceš dělat dál,“ utrousila jsem. Jeho obličej už byl klidnější.
„No jo!“ vykřikl. „Sorry, já zapomněl. To víš, byl to šok. Probudit se v cizím bytě… Není to dvakrát příjemné.“
„Nechtěla jsem tě budit, tak jsem ti k snídani usmažila vajíčka… Nevadí?“
„V pohodě,“ usmál se. „Vajíčka mám rád.“
Pořád jsem musela myslet na to, co bude dál. Zůstane? Nebo snad odejde? Nevím, jestli bych se ho na to měla zeptat, ale nechci, aby to vyznělo tak, že ho odháním. V jeho přítomnosti mi bylo dobře. Připadala jsem si jako… matka a jeho kamarádka v jednom. Dva v jednom. Vím, zní to divně.
„Bello?“ zvolal Max z obýváku. Já byla ve svém pokoji a rovnala si oblečení ve skříni. Šla jsem za ním.
„Potřeboval bych ti něco říct,“ začal. „Víš, je to takové… asi se budeš hodně zlobit.“ Nevím, jak to myslí. Tázavě jsem zvedla obočí a on pokračoval.
„Nebudu chodit kolem horké kaše. Nebyla náhoda, že jsem tě uvedl jako svou matku. Vlastně jsem to musel udělat…“ řekl.
„Musel?“
„No… Prosím tě, nezlob se hned,“ pověděl. „ Jenom jsem někomu pomáhal. Ten někdo je do tebe prostě blázen. Prvně jsem s tím nechtěl mít nic společného, ale pak, když jsem viděl, jak ses mě zastala, jsem se rozhodl, že mu pomůžu. Já se mu teď ani nedivím, jsi fakt kus, jsi milá a vůbec. Tak mě napadlo, že bys mu mohla dát alespoň maličkatou šanci, ne?“ Ten kluk si ze mě dělá srandu!
„Maxi, to nemyslíš vážně, že ne? A i kdyby to byla pravda, tak proč si ten někdo nepřijde sám? Tohle je ubohost! Poslat za sebe kluka a myslet si, že mu po jeho vyznání lásky, které nechal vyřídit, padnu do náruče? To si oba myslíte, že jsem taková naivka? Ty jsi taky fajn kluk, ale tohle je pod úroveň,“ vybuchla jsem. Vypadla zaraženě a udiveně, ale na tom mi nezáleželo. Už jsem chtěla být sama. Najednou ze mě veškerá ta láska, nevím, jak jinak to nazvat, vyprchala. Když jsem se dozvěděla opravdový důvod jeho návštěvy, udělalo se mi zle.
„Vypadni!“ řvala jsem. Bleskově se zvednul z gauče a šel ke dveřím, které jsem mu už otevírala. Podíval se na mě. Jeho oči se vpíjely do těch mých. Ale skutečnost mě rychle probrala zpět. Dívala jsem se na jeho odchod, ale…
Rozběhl se přes silnici, ale nevšiml si jedoucího auta. Auto zatroubilo, Max se podíval směrem k němu a já se připravovala na nejhorší. Už bylo pozdě tomu zabránit… V mžiku Maxe srazilo auto k zemi. Byla to hrozná rána. Srdce se mi rozbušilo závratnou rychlostí. Nevěděla jsem, co mám dělat. Rychle jsem se běžela k Maxovi.
„Maxi! Maxi, slyšíš mě?“ volala jsem a do očí se mi hrnuly slzy. Nereagoval, tak jsem zkusila, jestli má nějaký tep. Měl ho, ale byl slabý. Vypadalo to, že poslední údery jeho srdce se blíží. To přece nemůže být možné! On musí žít!
„Maxi, já se nezlobím! Bojuj, ty to zvládneš!“ volala jsem znovu. Nepomohlo to. Nepomohlo vůbec nic. Rudá skvrna na jeho triku se jenom rozšiřovala a já se dál skláněla nad mrtvým tělem…
Omlouvám se, že to bylo tak krátké, ale došla mi inspirace.
Chtěla jsem se vás zeptat, jestli byste chtěli ještě další část. Pokud ne, toto může být také konec. Sice by to nebyl zrovna happyend, ale nějak to dopadlo.
A pokud byste chtěli, tak vám můžu říct, že jsem plánovala setkání Belly a toho neznámého. Kdybyste měli nějaké nápady, tak za ně budu ráda. ;)
Autor: Jurrinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné
Diskuse pro článek Vzpomínám si, tenkrát padaly vločky... - 2. část:
pokračuj
prosiiim pokracovaniiii
pokráčko
jeej pokračuj prosim!!!
Ahoj, pokud plánuješ ještě další části, musím tě upozornit, že jednorázová povídka může mít maximálně 3, pokud jich bude víc, tak celou povídku přeřaď do sekce FF na pokračování, děkuju.
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!