Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Vytoužená

16.06.2011 (20:00) • Kalea • FanFiction jednodílné • komentováno 17× • zobrazeno 2281×

Vytoužená

Když se vám naskytne příležitost, na niž čekáte celý život, bylo by správné chopit se jí a to za jakoukoli cenu. Protože žádná podobná se už nikdy nemusí znovu objevit. Ale co když je to taková příležitost, kvůli níž musí někdo zemřít, aby se splnil váš sen? Někdo, kdo patří mezi vaše nejbližší? Přestože ho nemáte rádi, protože učinil rozhodnutí, které nelze zvrátit?

Na druhou stranu – když vás požádá o pomoc, která zaručí zdárné splnění vašeho snu, mohli byste mu ji odmítnout? I přesto, že by kvůli ní měl zemřít?

***

Ach jo, říkala jsem si, proč se, sakra, zase cítím provinile? Vždyť jsem přece nic neudělala, tak proč… Důvod jsem sice neznala, ale nebyl to hezký pocit. I když jsem se mizerně cítila po většinu své existence, tohle bylo jiné. Ne nové, jen o dost horší.

Takovou chvíli už jsem jednou zažila. Bylo to tenkrát, když jsem zavolala Edwardovi, abych mu řekla pravdu – nebo alespoň to, co jsem za pravdu považovala – o tom, že Bella skočila z útesu. Byl to pocit, že jednám špatně. Zkrátka provinilost.

Ale proč teď? opakovala jsem si v duchu stále dokola. Vždyť jsem nic neudělala. Vůbec nic jsem nezkazila jako posledně. Nebo snad ano?

Ale jistě. Ta věc, která mě trápila celou dobu – poslední půlrok byl ovšem mnohonásobně horší. Stalo se to po našem návratu do Forks. Bylo to kvůli Belle.

K většině lidí – i upírů – jsem se chovala odtažitě a, mírně řečeno, zle. Byla jsem taková hlavně proto, že jsem žárlila. Na lidi, protože měli život. A na upíry, protože se dokázali smířit s tím, co se z nás všech stalo. To jen já ne. Já byla jiná.

A potom se objevila Bella. Vstoupila nám všem do života jako snový přízrak – a stejně rychle z něj i odešla – rozhodnutá stát se tím, čím jsme my. Hlavní rozdíl však byl v tom, že ona to chtěla dobrovolně. To bylo zcela mimo mé chápání. Což se sama od sebe obracela zády k normálnímu lidskému životu, jen aby se propadla do věčné temnoty?

Jistě, zpočátku jsem jí záviděla i to, že se do ní Edward zamiloval. Jak se to jen mohlo stát? Vždyť nikdy nezatoužil ani po mně! Byla jsem rozzuřená… Taková malichernost. Ale když jsem se dozvěděla o její volbě nechat se přeměnit, rozčílilo mě to mnohem víc. Proto jsem byla těch pár týdnů po útěku z Forks tak šťastná, že se s ní nemusím stýkat. Bylo to sice dost zlomyslné, ale já byla ráda hlavně kvůli ní. Překvapivé při mé povaze. Poté se ovšem dostavily výčitky svědomí a já už neměla důvod být spokojená. Atmosféra byla ohavná, všichni trpěli. Zvláště tehdy, když jsme byli nuceni sledovat, jak můj bratr – ač jsme se docela často nemohli vystát, stále patřil do rodiny – postupně umírá, znovu.

A když teď byli šťastní, zuřila jsem pro změnu na sebe, že jsem k ní nebyla vlídnější.

Měla bych se začít chovat lépe. Z Belly bude upír, s tím už nic nenadělám. Snažila jsem se ji přesvědčit, aby to nedělala, ale ona byla zkrátka příliš paličatá.

Ale tohle… To nebylo tak úplně kvůli té lítosti. Něco se stalo. Když před chvílí Carlisle spěšně odešel z domu, aby něco zařídil, cítila jsem ve vzduchu napětí. Cosi bylo v nepořádku.

Cink. Cink. Cink. Z přemýšlení mě vytrhlo hlasité zvonění mobilu, který ležel přede mnou na stole. Další důkaz té nervozity, která naplňovala celý dům neklidem. Při tom zvuku jsem se zamračila. Že by…? Ne, nejdřív si to ověř, přikázala jsem si v duchu a pomalu se natáhla pro vyzvánějící přístroj. Když jsem se podívala na displej, zamrazilo mě v podbřišku neblahým tušením. Bylo to Edwardovo číslo. Nehybně jsem na telefon zírala, zatímco znovu zazvonil.

Nakonec jsem se přeci jen odhodlala to vzít. „Haló?“ odpověděla jsem obezřetně.

„Rosalie?“ zašeptala Bella. Tohle jsem tedy skutečně nečekala. „Tady Bella. Prosím. Musíš mi pomoct.“

Cože? Já? Pomoct? Jí? Jak? Zmatek v mé hlavě mi zabránil okamžitě odpovědět. Ale po třech setinách jsem znovu našla hlas. „Co se děje?“ Snažila jsem se působit mile, což ji slyšitelně překvapilo. Znovu jsem se zastyděla za své dřívější chování.

Slyšela jsem, jak hlasitě polkla. „Nemám moc času. Já… totiž… Něco se stalo. Nevím jak, já… Já jsem… jsem těhotná,“ vykoktala.

Vyrazilo mi to dech. Doslova. „Cože?“ zasípala jsem. Můj tón i výraz byl omráčený.

Zhluboka se nadechla, jako by se potřebovala uklidnit. Což nejspíš potřebovala. „Slyšela jsi dobře. Je to Edwardovo dítě.“

Pustila jsem do svých plic nepotřebný kyslík. „No dobře. Takže s čím přesně potřebuješ pomoct?“ Tušila jsem odpověď ještě předtím, než to skutečně vyslovila.

„Chtějí ho zabít,“ vysvětlila tiše. Její hlas zněl dutě.

Okamžitě jsem pochopila. „Chceš, abych vás před nimi ochránila.“ Bylo to pouhé konstatování. Můj mozek pracoval na plné obrátky.

„Ano,“ vydechla a zalapala po dechu. „Už musím končit, jde sem Edward.“

„Budu čekat na letišti,“ zašeptala jsem těsně předtím, než zavěsila.

Byla jsem v šoku.

Šance, na jakou jsem vždycky tajně čekala. Kdybych si nedala pozor, začala bych se hystericky smát. Byla to ironie, ne? Dívka, kterou jsem nenáviděla proto, jak se rozhodla, za mnou přišla s tím, že potřebuje pomoc. Konečně Bella udělala něco správně. Bylo samozřejmé, že jí pomůžu. A byla jsem si jistá, že ostatní, nebo alespoň část z nich, budou stát při mně.

Někdo si odkašlal. „Můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat?“ zavrčela Alice.

Upravila jsem svůj výraz na neutrální, než jsem se k ní otočila. Zírala na mě s pažemi překříženými na prsou. „Nevím, co tím myslíš,“ řekla jsem prázdným, nic neříkajícím tónem.

Její odpověď byla nečekaná. „Lžeš, Rosalie. Ztratila ses mi stejně jako Bella. Co se děje?“ naléhala na mě.

Nevěřícně jsem nadzvedla obočí. „Nechápu, o čem to tu mluvíš, Alice. Nevšimla jsem si, že by se něco dělo.“ Bála jsem se dokonce i myslet, přestože tu Edward nebyl.

„Přestaň ze mě dělat idiota a laskavě mi řekni, co se stalo. Víš to!“ vřískla. Tu poslední větu pronesla s tak neochvějnou jistotou, že jsem jí prostě musela dát za pravdu alespoň v něčem.

„Brzy se to dozvíš,“ zasyčela jsem a podívala se ke dveřím. Carlisle byl zpět.

Ona se tam také ohlédla a okamžitě se ho začala vyptávat. „Co se děje? Vidění mi úplně zmizelo,“ dožadovala se vysvětlení.

Carlisle se tvářil ustaraně. „Musíme okamžitě na letiště. Vracejí se. Bella nosí dítě. Upíří plod. Zabije ji to, pokud s tím něco neuděláme. Musíme jednat rychle.“ Aha, takže v tom byl ten háček. Ale teď jsem nemohla začít litovat své volby. Ne když jsem mohla pomoci dobré věci. A já skutečně věřila, že to dobrá věc je.

„Ona něco ví,“ ukázala na mě Alice zamračeně.

Carlisle se po mně zkoumavě ohlédl a jeho tón byl opět klidný, přívětivý. „Rosalie?“ otázal se a nedokázal zakrýt překvapení.

Stiskla jsem rty do úzké čárky a zavrtěla hlavou. Nic jim o tom nemohu říct. Stejně se to brzy dozvědí, ale prozatím mi v tom nezabrání. Protože to určitě byla dobrá věc. Musela být.

***

„Za jak dlouho přistanou?“ ptala se Esme netrpělivě. Podívala jsem se na Alici, která jen bezmocně zavrtěla hlavou a vrhla na mě další zlobný pohled. Zatím jsem to tajemství udržela, ale všichni cítili, že něco vím. Naštěstí se však nevyptávali.

„Už jsou tady,“ oznámil Carlisle a začal se proplétat davem v terminálu. Také jsem se pohnula směrem k nim a všichni ostatní mě následovali.

Bella byla bledá a nervózně těkala očima po všech přítomných, dokud se pohledem nesetkala se mnou. Povzbudivě jsem se na ni usmála a ona bez zaváhání pokračovala ke mně.

Zbytek rodiny to okamžitě pochopil. Slyšela jsem několikero zalapání po dechu a zachytila pár vyčítavých pohledů, avšak Edward zuřivě zasyčel a byl by po mně skočil, kdyby mu Carlisle nestiskl rameno. Snažil se jeho ruku setřást, ale po chvíli toho nechal.

Bella se omluvně a zároveň prosebně zadívala na svého manžela, který zíral na mou osobu. „Jak jsi mohla, Rosalie? Vždyť ji to zabíjí!“ vrčel tiše a propaloval mě pohledem.

Nehnula jsem se od své chráněnky a tajný pocit triumfálního zadostiučinění, který mého bratra rozdráždil ještě víc, opájel mou mysl. Viděla jsem rozhodování v jejich obličejích. Emmett by se proti mně nikdy nepostavil. Esme měla Bellu až příliš ráda na to, aby udělala něco, co by jí ublížilo, takže jsem s ní mohla počítat také. Alice se stavěla do neutrální pozice a Jasper zrovna tak. Carlisle by nikdy nešel proti Esme. Takže zbýval Edward. Z něj jsem si ale těžkou hlavu nedělala. Protože ten, kdo vyhrál, jsem byla já.

„Bello?“ vydechl Edward tichým, prosebným hlasem.

Smutně se na něj zadívala a potom zavrtěla hlavou. „Nedovolím to,“ pronesla nečekaně pevně. Všichni na okamžik vzhlédli, ale nepřekvapovalo je to. Pravděpodobně si také mysleli, že to není nejlepší nápad, ale co mohli dělat? Bellina tvrdohlavost už nikoho nevyváděla z míry. Na to ji znali příliš dobře.

***

„Bello? Proč to děláš?“ zaslechla jsem tentokrát ne Edwardův, ale Alicin šepot. Že by se nakonec přece jenom přidala na nepřátelskou stranu?

„Nemůžu ho zabít. A nedovolím, aby to udělal kdokoli jiný. Nedokážu to lépe vysvětlit. Je to totéž, jako bych po tobě chtěla, abys odehnala Jaspera. Miluji toho malého. Prostě nemůžu dovolit, aby…“ šeptala rozhodným hlasem. Alice neprotestovala; pochopení ji příliš rozrušilo.

Rázně jsem vešla do místnosti. „To stačí,“ přerušila jsem další vyptávání.

Vrhla na mě obviňující pohled a vypochodovala po schodišti do druhého patra, aby alespoň trochu otupila neustupující bolest, která panovala v její hlavě. Trochu jsem ji litovala. Muselo to být děsivé, dokonce i na upíra.

Usadila jsem se Belle u nohou a sevřela v dlaních její ledovou hubenou ruku. Ona se najednou posadila, oči vytřeštěné. Rychle jsem se sehnula na zem pro mísu, než obsah jejího žaludku hlasitě dopadl dovnitř.

„Bello, prosím…“ zamumlal Edward, náhle se sklánějící nad jejím torzem. Zasyčela jsem, protože se přiblížil víc, než se mi líbilo, a on po chvíli ustoupil. Někomu by se to mohlo zdát jako přehnaná reakce, ale já nehodlala nic riskovat.

Podala jsem jí sklenici s vodou, aby si mohla vypláchnout ústa. Ani se nesnažila mu odpovědět, jen natáhla ruku a prsty mu přejela po tváři. Klekl si k ní a bezvýrazně na ni zíral. Cítila jsem, že ten výraz nasazuje jenom pro ni, aby se více netrápila.

Když Esme odnášela inkriminovanou mísu do koupelny, aby ji mohla vypláchnout, Edward se mračil. Byla to viditelná změna na jeho zmučené tváři. Potom jsem zaslechla z koupelny tichý povzdech. Aha, takže Esme. Že by se přidávala k Edwardovi? To se mi nezdálo pravděpodobné. Jistě o tom jen přemýšlela. Opět.

Den předtím jsem slyšela rozhovor, který vedla s Carlislem. Neměli tušení, že poslouchám.

„Děláme správně?“ tázala se nešťastně.

„Nevím, lásko. Ale nemůžeme za ni rozhodovat. Je to její přání. Proto bychom ho měli akceptovat,“ odtušil ne právě vesele.

Odmlčení. „Jistě, ale přesto…“ nedokončila.

„Já vím. Je těžké sledovat, jak jí to ubližuje.“

To. Oni Bellino dítě nazývali to. Nedokázala jsem se na ně naštvat. Měli své důvody, proč nesouhlasit s Edwardem. Ale nazývat dítě to mi stále připadalo jako urážka. Jako by bylo nějaká nechutná věc. Možná, že ho tak viděli. Ale nemohla jsem si být jistá. Já jejich myšlenky číst neuměla.

***

Ó, jistě, samozřejmě. Všichni se přijďte podívat na zábavné upíry, pomyslela jsem si s jistým sarkasmem, když se z dáli ozvalo hučení motoru. Každý se musel přijít podívat. Jistěže.

„Kdo to je?“ zeptal se šeptem Carlisle.

Edward odtrhl oči od Belly. „Mladý Black. Doslechl se, že jsme zpět a přišel se podívat, jak to s námi vypadá.“ Odvrátil se od nás a tvář se mu bolestně zkroutila.

„Jdu otevřít,“ povzdychl si Carlisle. Než se ozvalo zaklepání, otevřel dveře.

„Ahoj, Jacobe. Jak se máš?“ tázal se vážným hlasem.

Milostivého Jacoba to zřejmě vyvedlo z rovnováhy, protože mu chvíli trvalo, než odpověděl. „Slyšel jsem, že to Bella zvládla zpátky živá.“ Mít ho po ruce, zauzlovala bych mu játra za ten tón.

„Ehm, Jacobe, teď vážně není ta nejvhodnější chvíle,“ odtušil Carlisle znepokojeně, když mu došlo, proč ten čokl přitáhl. „Mohli bychom to nechat na později?“

***

„Fuj. Vyhoďte někdo toho psa ven,“ zamručela jsem a nakrčila nos. Od chvíle, co sem přišel, bylo všechno ještě horší. Protože mu polovina rodiny začala být vděčná. Jaké zklamání.

„Už jsi slyšela tenhle, psychopatko? Jak umírají mozkový buňky blondýnek?“ Ach bože, další trapné vtipy. Na protest jsem mlčela. Copak si nikdy nedá pokoj?

Ne, nedá. „No? Znáš ho nebo ne?“

Ignorovala jsem ho.

„Slyšela ho?“ zeptal se Edwarda.

V jeho napjaté tváři nebylo ani zrníčko humoru – dokonce ani nepohnul očima od Belly. Ale odpověděl: „Ne.“ Zrádce.

„Paráda. Takže tenhle si užiješ, pijavice – mozkové buňky blondýnek umírají osamoceně.“ Jak vtipné. Třesu se smíchy, čoklíku. Vrať se do útulku, tady bydlí páníček! křičela jsem v duchu. Edward naštěstí mlčel.

Ani jsem se neobtěžovala dívat se na něj. „Zabila jsem stokrát víc než ty, ty odporná bestie. Na to nezapomeň.“ Ach, jak sladká by to byla pomsta. Netušila jsem, že je to ještě možné, ale můj vztek se ztrojnásobil.

„Jednoho dne, královno krásy, tě otráví jenom mě zastrašovat. Opravdu se na to těším.“

„To stačí, Jacobe,“ ozvala se Bella.

„Chceš, abych vypadnul?“ nabídl jí smířlivě. Moc se snažil neznít zklamaně.

Jo, jo, jo! Vypadni! myslela jsem si jedovatě. Mé přání však nebylo vyslyšeno. Jak jinak.

„Ne! Samozřejmě že ne.“ Jaká škoda. On i Edward si povzdechli.

„Vypadáš unaveně,“ podotkla Bella. Neviděla to.

„Jsem k smrti umlácenej.“

„Ráda bych tě umlátila k smrti,“ podotkla jsem tiše s okouzlujícím zadostiučiněním.

Jeho bosé chodidlo se nebezpečně přiblížilo mému obličeji a já ztuhla. Po několika minutách mě Bella požádala o znovu naplnění kelímku. Vyletěla jsem do poschodí, abych přinesla další krev.

A potom jsem zaslechla Edwardův zmatený hlas. „Říkala jsi něco?“

„Já?“ zeptala se Bella. „Nic jsem neříkala.“

Nechápavě jsem se zastavila v půli kroku. Vždyť všichni mlčeli…

„Na co právě myslíš?“ tázal se Edward, stále ještě zmatený.

„Na nic. Co se děje?“

„Na co jsi myslela před minutou?“ zeptal se.

„Jenom… na ostrov Esme. A peří.“

Pozorně jsem poslouchala jejich rozhovor. „Řekni ještě něco,“ zašeptal.

„Jako co? Edwarde, co se děje?“

Ta slovní přestřelka mě vyvedla z míry. Sletěla jsem ze schodů rychleji než blesk a uviděla scénu, na kterou nikdy nezapomenu. Zalapala jsem po dechu.

Edward velice lehce položil Belle ruce na obrovské, kulaté břicho.

„Ten p-“ spolkl včas zbytek slova. Škodolibě jsem si pomyslela, že naší nastávající mamince by se asi příliš nezamlouvalo, kdyby věděla, jak nazývají její dítě. „To… dítě má rádo zvuk tvého hlasu.“

Na okamžik místnost ovládlo naprosté ticho.

„Panenko skákavá, ty ho slyšíš!“ zakřičela Bella. O vteřinu později sebou škubla.

Edwardovy ruce se přesunuly na vrcholek jejího břicha a on jemně pohladil místo, kam ji dítě muselo kopnout.

Zírala jsem na ně jako v transu. To… to bylo… „Pšt,“ zašeptal Edward s něhou, kterou jsem nepoznávala. „Polekala jsi to… ho.“

Jeho oči byly rozšířené a plné údivu, stejně jako ty její. Bella se zlehka poplácala na straně břicha. „Promiň, drahoušku.“

Byla jsem… dojatá. Edward soustředěně naslouchal, hlavu skloněnou nad její břicho.

„Co si myslí teď?“ dožadovala se Bella dychtivě. Také bych se ráda zeptala, ale můj hlas si zřejmě vzal dovolenou.

„To… on nebo ona, je…“ odmlčel se a pohlédl jí do očí. Ty jeho byly přeplněné podobným úžasem – jenom více opatrné a zdráhavé. „On je šťastný,“ řekl nevěřícně.

V šoku jsem na ně zírala. Potom mou mysl zachvátila euforie. Nemusela jsem Edwarda porážet. Nakonec se k nám sám přidal. Já nevyhrála. Ani to nebylo zapotřebí. To my vyhráli.

***

Takže je všechno nakonec v pořádku, říkala jsem si, když jsem krmila malou Renesmée. Jacob se se mnou o to sice pořád hádal, ale teď musel odejít, aby vše vysvětlil smečce. Dokonalé, alespoň na chvíli od něj byl pokoj. Mohli jsme začít větrat.

Vidíš, říkala jsem, že to dobře dopadne, pomyslela jsem si. Edward to musel slyšet, pokud ovšem dával pozor. Což by se nemuselo stát. Ale mně by to i tak nevadilo.

Z patra se ozvalo zasyčení. S uspokojením jsem seznala, že to zaslechl. Důvod k radosti.

Bella stále ještě nehybně ležela, jakákoli známka bolesti by se měla projevovat právě teď. Jenže neprojevovala. Další důvod k radosti.

Všichni byli šťastní. Kromě jedné vlčice. Ale s tím jsem si nelámala hlavu. Nebyl to můj problém. Ačkoli jsem byla v povznesené náladě, stále ještě jsem nedokázala soucítit s psisky. Možná se to někdy stane. Za hodně dlouho, někdy v daleké budoucnosti... Právě v té chvíli jsem však upřímně doufala, že tak hluboko nikdy neklesnu. Snad.

Najednou se nezdálo tak strašné mít za spolubydlící vlky. Byl to výsledek něčího snažení. A ten někdo se právě převrátil v mé náruči…

„No, no, klid, Nessie,“ usmála jsem se na ni a nevědomky použila tu Blackovu stupidní přezdívku. Bylo to nejkouzelnější stvoření, jaké jsem kdy viděla.

Něco se ale přece jenom změnilo. Nejdřív mi nedošlo, co přesně. Ale pak jsem si uvědomila tu změnu. Zrychlený tlukot srdce, zrychlené dýchání, něčí sykavé nadechnutí…

A potom mi to došlo. Někdo se právě budil do nového, neznámého světa.

Shrnutí

Autor: Kalea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vytoužená: