Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Vysvětlím ti to

27.09.2010 (17:00) • Moshisha • FanFiction jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 5545×

Renesmé:

U nás doma bylo zase rušno. Akorát jsem se vracela ze školy, když jsem uvnitř slyšela nějaký šum. Vběhla jsem do domu a vešla do obýváku. U zadní prosklené stěny stál Carlisle a Esmé, na sedačce seděli táta s mámou, Sam, Emily, Quil s Claire a Sue, Leah a Seth Clerwaterovi. V pokoji byla příjemná atmosféra; poslední dobou se všechny vztahy urovnaly a vypadalo to, že příměří bude silnější než kdy dřív.

Shodila jsem tašku na podlahu a pozdravila.

„Ahoj, Ness,“ zavolal nejhlučněji Seth. Ostatní se na mě usmáli.

Posadila jsem se na malý taburet na zemi a zkřížila nohy. Byla jsem plná energie, ale neměla jsem potřebu mluvit, jen jsem ostatní pozorovala. Vypadali jsme jako kruh příbuzných, jako jedna rodina, kde je jedna větev bledá jako stěna a druhá tmavší, jakoby opálená od slunce. Celý klid tohoto přátelského posezení se přenesl na mě.

Pohlédla jsem na babičku a dědu, ačkoliv bylo vážně divné nazývat je mými prarodiči, když oba vypadali sotva o pár let starší než já. Proto mi přišlo přirozenější jim říkat Carlisle a Esmé. Dva naprosto dokonalí lidé, jenomže v mé velké rodině by se jen těžko hledal někdo, kdo takový není. Carlisle, který stál za Esmé a objímal ji kolem pasu, byl vůdce. Vedl celou rodinu a i na tomto shromáždění bylo vidět, že jeho hlas má největší váhu. Esmé byla naopak srdce celé rodiny, všechny konflikty se snažila řešit smírně, pokud možno bez bojů. Oba byli velmi mírumilovní.

Stočila jsem pohled na pohovku: táta seděl na kraji a po jeho levici seděla mamka. Drželi se za ruce a pořád si hleděli do očí. Povídali si očima, táta nemusel umět číst její myšlenky, stejně tak jako ona nemohla číst ty jeho, a stejně si rozuměli. Vedle nich seděl Seth. Seth byl můj nejlepší přítel, byl zhruba stejného věku jako já... Ale kdo ví? Těžko počítat roky vlkodlaka a poloupíra. Rozuměli jsme si a znamenal pro mě hrozně moc.

Vedle Setha seděla jeho máma Sue. Ne že by byla nadšená z celé této situace, ale snášela to lépe než její dcera Leah. Leah se nikdy nedokázala tak úplně oprostit od své nenávisti k upírům, ale musím řict, že když byla mezi námi, poctivě se snažila. Někdy sice byly chvíle, kdy vybouchla, na pár dní se stáhla a pak zase bylo vše jako dřív. Věděla jsem, že mě moc nemá ráda, i když jsem nikdy úplně nepochopila proč. Ptala jsem se Jacoba, ale on o době, kdy jsem ještě nežila, moc nemluví. Seth zase nechtěl nic moc říct kvůli své solidaritě k sestře. Až táta mi pověděl, co všechno se stalo. Jen těžko jsem dokázala uvěřit, že Leah kdysi chodila se Samem, protože vedle Sama jsem si nedokázala představit nikoho, kdo by se k němu hodil víc než Emily. A když se Sam otiskl do její sestřenice, byla to pro ni rána. Táta mi vyprávěl o bolesti, kterou trpěla, ale uklidnil mě, že teď už je jí lépe. Po tom, co jsem se narodila, odjela pryč, studovala v Seattlu, chodila na jógu a byla ráda, že utekla od trápení, které jí způsoboval Sam. Domů se vracela jen kvůli matce. Nechtěla jsem se moc rýpat v jejím soukromí, táta mi jen pověděl, že má nějaké zdravotní problémy a že by jí rád pomohl, ale neví, jak jí to nabídnout.

Sam a Emily seděli na druhé sedačce za konferenčím stolkem, Emily měla na klíně Molly, svoje sedmiměsíční miminko. Dívat se na ně bylo jako dívat se na skutečné štěstí.

Další dva naši navštěvníci, Quil a Claire, se drželi za ruce a povídali si přes stolek s mámou. Claire měla krásné dlouhé blonďaté vlasy, rozložené po ramenou a sedačce. Quil na ní mohl oči nechat. Claire byla trochu mladší než já, ale moc jsem ji neznala, neměla jsem mnoho příležitostí se s ní začít bavit.

Zbytek mojí rodiny byl na lovu. Jasper a Emmett odjeli před několika dny na pořádný lov do Amazonie a Alice s Rose si udělaly dívčí víkend v Paříži. Všichni by se měli vrátit zítra. Alice byla moje skutečná kamarádka, svěřovala jsem se jí téměř se vším a ona mi vždy poradila. Rose byla taky kamarádka, ale neměla jsem s ní tak hluboký vztah jako s Alicí. Emmett byl spíš můj starší bráška, i když někdy se choval jako dítě víc než já. Jasper byl velmi zvláštní, samozřejmě měla jsem ho ráda, jen mi připadalo někdy těžké najít si k němu cestu. Když byl ale ve skupině s námi, byla s ním velká legrace.

A poslední, nejdůležitější člověk v mém životě – Jacob. On byl moje všechno. Když jsem potřebovala kamaráda, společníka, bráchu nebo kluka, vždycky tu byl. Nikdy se dřív nedíval na sebe, v první řadě ho vždy zajímaly moje pocity, myšlenky, dojmy. Nikdy se netvářil znuděně, když jsem mu vyprávěla historky ze školy, nikdy se nerozčiloval, když jsem si v klidu chtěla číst, nikdy by nedopustil, aby se mi něco stalo. Nevěděla jsem, čím jsem si to zasloužila. Samozřejmě, vyprávěl mi o otiskování, že je to jako najít svojí druhou půlku. Ale nikdy jsem neuvěřila, že já bych pro něj byla ta pravá. Protože já jsem nebyla hlavní školní roztleskávačka, nýbrž obyčejná poloupírka, hybrid, a on byl jako kapitán školní fotbalového týmu – krásný, všemi obdivovaný a pro mě nedostižný. Vlastně pořád čekám, kdy ho omrzím. Svojí láskou k němu jsem si byla jistá, věděla jsem, že nikdy nebudu chtít nikoho jiného.

Zaposlouchala jsem se do rozhovoru.

„Molly je hodná, skoro vůbec nebrečí, spí celé noci,“ pyšnila se Emily.

„Kdybyste potřebovali někdy hlídání, můžete se na nás obrátit. Rádi se o ni postaráme,“ navrhnul táta. Mamka přitakala.

„To je od vás milé, možná toho někdy využijeme,“ odpověděl Sam a mrknul na Emily.

Leah se zvedla k odchodu. Uvědomila jsem si, že tohle se jí asi neposloucá zrovna lehce.

„Kam jdeš, ségra?“ zeptal se Seth. Věděla jsem, že se jen snaží ji tady udržet.

„Jen pro něco k jídlu,“ zašeptala Leah a dodala: „Teda jestli můžu.“

„Samozřejmě,“ souhlasil honem Carlisle.

Když Leah opustila místnost, Seth rozpustile odfrkl. Vypadal při tom neuvěřitelně roztomile, že jsem se musela usmát. Seth si toho všiml a hned na mě obrátil svou pozornost.

„Tak jak bylo dneska ve škole, Ness?“

„Nic zajímavého, jen za pět z biologie,“ prohodila jsem nezávazně.

„Cože? Renesmé, vždyť jsi říkala, že ses to učila!“ začala mamka a táta se jen usmál.

„Dělá si legraci, ve skutečnosti dostala za jedna a měla plný počet bodů,“ dodal táta na vysvětlenou. Mrkla jsem na něj. Někdy to bylo užitečné, že mi viděl do hlavy, ale jinak mě to spíše štvalo, zvlášť když jsem myslela na Jaka. Zase se usmál nad tím, kudy se moje myšlenky ubíraly.

„Jsem z té školy celá vyhladovělá,“ trošku jsem zalhala a nepodívala jsem se tátovi do očí, abych viděla, co si myslí o mém skutečném záměru.

Došla jsem do kuchyně a spatřila Leu, jak hledá v ledničce něco k snědku. Asi mě slyšela přijít, protože vykoukla zpoza dvířek a hned svůj pohled zase odvrátila. Hm, to nevypadá zrovna nadějně.

Přemýšlela jsem, jak začít.

„Leah, moc mě to mrzí, že tohle musíš poslouchat. Vím, že ti to není příjemné.“

„Kdepak, k smrti ráda poslouchám ty slaďoučký řeči o šťastném manželském životě a dokonalém dítěti,“ zasyčela ke mně ironicky a tvrdě zaklapla dvířka od ledničky.

„Jasně,“ pokusila jsem se o stejný tón, ale pak jsem zvážněla. „Přede mnou nemusíš nic předstírat.“

„Přestaň,“ řekla, aniž by se na mě podívala.

„S čím?“

„S předstíráním, že víš, jak mi je,“ odsekla.

„Jen jsem se snažila být k tobě milá. Myslím, že dokážu pochopit, jak ti je,“ snažila jsem se o smírnější tón.

„Vůbec nic nechápeš! Od tý doby, co ses narodila, se k tobě všichni chovají, jako bys byla z cukru. Nikdo na tebe ani nezakřičí, nevíš, co je hádka, bolest, zoufalství...“ rozhořčila se.

„Jak to můžeš vědět? Nebylas tady.“ Nelíbilo se mi to.

„Jacob vždycky moc rád přemýšlí o tobě, když je vlk,“ řekla kysele. „Vím, co si myslí. Vím toho mnohem víc, než si myslíš.“

No jo, zatracený čtení myšlenek ve vlčí podobě. Ale co myslela tím... „Jako co například?“

„Třeba jak to bylo mezi ním a tvou mámou,“ prozradila a já jsem naprosto nevěděla, co tím myslí.

„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Ale! Vypadá to, že nevíš nic z toho, co se dělo předtím. Že se Jacob celou dobu snažil sbalit tvojí mámu, jak mu ona pořád tak ubližovala, jak se líbali,“ slova se z ní začala řinout a byla k nezastavení, „jak chtěl zabít Edwarda, jak chtěl zabít tebe, jak tě nenáviděl...“ Moje mysl nebyla schopná fungovat. Její slova, jakkoliv těžko uvěřitelná, se mi zabodla hluboko do hrudi a já jen stěží dokázala dýchat. Poprvé jsem ucítila opravdovou bolest.

„To není pravda,“ začala jsem blábolit. „Nevěřím ti.“

„Tak mi nevěř. Můžeš se zeptat Setha, on poslouchal jeho myšlenky stejně tak jako já,“ odvětila a já začala padat někam do temnoty. Nevěděla jsem, co se se mnou děje, moje hlava byla jen temné místo kdesi v prostoru, jen mi dokola opakovala Leina slova. Jak se líbali, jak tě chtěl zabít, jak tě nenáviděl... slyšela jsem je jako ozvěnu, rozmazaná, ale dostatečně zřetelná. Moje srdce to nedokázalo unést, nevědělo si rady s takovou porcí utrpení. Myšlenky na Jacoba, mámu, Setha se mi točily v hlavě jako vír. Věděla jsem, že odsud musím vypadnout...

Nemusela jsem dávat nohám rozkaz, aby běžely, byla to automatická reakce. Otevřela jsem dveře a vyběhla na terasu. Okamžitě mě zalila nová vlna ohromné bolesti. Rezavá dýka zabodnoutá hlouběji do hrudi. Po schodech přicházel on. Samozřejmě že jsem neslyšela zvuk jeho motorky, vždyť moje hlava byla plná pocitů, které jsem neznala a se kterými jsem se nedokázala vyrovnat. Když mě viděl, roztáhl svoje rty do širokého úsměvu. Jindy bych se z toho radovala, ale teď jsem sotva dokázala pohledět do jeho tváře.

Okamžitě zpozoroval nové emoce v mém obličeji. „Nessie, co se děje?“

Nešlo to. Moje hlava byla odřiznutá od zbytku těla, ani srdce nebylo na svém místě. „Nech... já nevím... nemůžu... nedokážu... musím...“ nedokázala jsem vytvořit větu, slova v tu chvíli nic neznamenala. Moje tělo dobře vycítilo, co potřebuju, ačkoliv já jsem ho necítila. Okamžitě se dalo do běhu, chtělo mě dostat co nejdál od bolesti, kterou jsem prožívala.

Nohama jsem začala kmitat rychleji a bylo mi jedno, že moje srdce i plíce protestují. Byly zvyklé na tělesnou námahu, ale ne na toto. Motala se mi hlava, ale stejně jsem věděla, že do žádného stromu nenarazím. Milovala jsem běhání, ten pocit, vítr ve vlasech, vyplavený adrenalin, rychlost; teď jsem nepociťovala žádné nadšení. Necítila jsem nic kromě té ohlušující bolesti někde uvnitř mě. Snažila jsem se vypnout svojí hlavů, soustředit se na okolí, ale všechno marno. Jak tě nenáviděl! Pořád dokola, jakoby se to chtělo vypálit do mojí mysli. To nebylo potřeba, protože moje poloupírská pamět byla neomylná...

Nechtěla jsem zastavit. Dokud jsem běžela, měla jsem alespoň malou převahu nad bolestí. Kdybych zastavila, zklátila by mě na zem a nedovolila by mi vstát. Nevnímala jsem místo ani čas. Po několika hodinách, možná dnech, vážně nevím, jsem pod nohama ucítila sníh. Kanada? Asi, začínala jsem být unavená. Někde poblíž bydlí moje kamarádka Carmen a její rodina. Ne, nemůžu je vidět, musím být sama. A tak jsem běžela dál...

Jacob:

Trochu jsem přidal a nehleděl jsem na to, že víc jak dvojnásobně překračuji nejvyšší povolenou rychlost. Už jsem chtěl být u ní. Každá minuta, kdy nebyla se mnou, mi připadala jako věčnost. Ve skutečnosti, když se mnou nebyla, nežil jsem. Nebyl jsem to já. To jen s ní mi nic nechybělo. Skládanka byla dokončená...

Za deset minut jsem u ní. Jak se asi dneska měla? Co asi dostala z té písemky z biologie? Na ničem jiném nezáleželo. Ona byla střed vesmíru.

Neobtěžoval jsem se zapnout blinkr a odbočil jsem na příjezdovou cestu, která vedla přímo k domu Cullenových. Asi těch pět kilometrů, co vedlo do hloubi lesa, kde se skrýval jejich dům, jsem projel za pár vteřin. Už je tak blízko.

Málem jsem nechal motorku spadnout, tak moc jsem se na ni těšil.

Začal jsem stoupat po schodech, když někdo akorát otevřel vstupní dveře. Moje srdce poskočilo, když v nich vidělo přesně tu, na kterou celou dobu čekalo. Tvář se mi automaticky rozevřela do širokého úsměvu, kterým jsem ji vždycky vítal.

Jednu vteřinu bylo všechno v pořádku, ale o úder srdce později se mi málem zhroutil svět. Málem jsem ji ani nepoznal. Ten výraz, co měla na tváři, by měl člověk, kterému právě před jeho očima povraždili celou rodinu. Moje tělo se začalo třást, tolik jsem se o ní bál. Strachoval jsem se, že jí někdo ublížil, a tak jsem očima přejel celé její tělo, ale nic jsem nenašel.

Ten pohled, který mi sotva věnovala, jsem nikdy neviděl. Byla v něm bolest? Strach?

Tu nejistotu už jsem nedokázal snést, přikročil jsem k ní a zeptal se jí: „Nessie, co se děje?“

Mlčela, těkala očima, byla duchem úplně mimo. Vůbec jsem nedokázal pochopit, co se mohlo stát. Jenom jsem čekal na její odpověď, doufal jsem, že mě uklidní, že je všechno v pořádku...

„Nech... já nevím... nemůžu... nedokážu... musím...“ padala z ní slova, ale nedávala žádný smysl. Nepodívala se na mě, proběhla kolem mě do lesa a utíkala pryč, zatímco já jsem stál přikovaný na místě, kde jsem stál, než jsem ji uviděl. Tělo se mi třáslo; jenom jako vlk jsem dokázal zpracovat takové návaly pocitů. Snažil jsem se ovládnout, připomínal jsem si, že musím zjistit, co se jí stalo. Jediný, kdo mi mohl odpovědět byl Edward. A tak jsem silou vůle donutil svoje nohy k pohybu a vstoupil jsem do domu.

V domě byl rozruch, slyšel jsem Edwarda v kuchyni. Super, on byl ten jediný, kterého jsem potřeboval.

„To snad nemyslíš vážně! Proč jsi to udělala?“ křičel Edward.

Popošel jsem, abych viděl, na koho křičí. Leah?

„Někdo už jí tu pravdu musel říct. Jednou by se to stejně dozvěděla,“ odsekla Leah.

„Nejde o to, že se to dozvěděla, ale jakým způsobem! Jak jsi jí mohla takhle ublížit?“ štěkal Edward a z jeho očí číšela lačná touha utrhnout jí hlavu. Napadl mě jen jediný důvod, proč byl takhle nepříčetný. Vzhledem k tomu, že Bella stála vedle něj, muselo jít o Nessie.

„Jacobe,“ hlesla Bella, když si mě všimla. Edward mě samozřejmě musel zaregistrovat už před tím, ale byl tak zaneprázdněný křičením na Leu, že nic neříkal. Teď se podíval na mě, čehož Leah využila a vyběhla z domu.

Byl jsem jako smyslů zbavený, že jsem si málem ani nevšiml, jak se Bella tváří. V její tváři se zračila hanba, výčitky, bolest... Co se to ksakru stalo?

„Leah,“ řekl mi Edward na vysvětlenou. Její jméno znělo jako nadávka.

Ale co? Jak? Jak to souvisí s Nessií?

„Ness se snažila být milá a bavit se s ní, říct jí, že jí je líto, jak se cítí. Leah vybouchla. Řekla jí z plných plic, jak to bylo předtím. Víš, ty a Bella, jak jsi jí nenáviděl, když byla ještě u Belly v břiše...“ vysvětloval, ale já nevnímal. V hlavě mi utkvělo jenom jak jsi jí nenáviděl. Ten pocit mi připadal tak neskutečný, vzdálený, tolik se to lišilo od toho, co jsem cítil teď. Tedy ještě před chvílí. Přece není možné, že by Nessie uvěřila slovům Leah. Ví, jak moc jí miluju.

„Řekl bych, že v tomhle bude po Belle. Nevěří, že bys ji mohl milovat, myslí, že pro tebe není dost dobrá,“ řekl Edward.

Jak si tohle může myslet? Copak jsem jí dost nedokázal, co pro mě znamená? Její nedůvěra v mojí lásku mě hluboce ranila. Ale co je moje bolest, na té nezáleží! Kde je?

„Nevím. Už je moc daleko na to, abych slyšel její myšlenky. Ona to ale zřejmě taky neví. Myslela jen na tu bolest,“ povídal s vlastní bolestí v hlase.

„Ach! Mně je to tak líto!“ zabědovala Bella a Edward rozevřel paže, aby jí utěšil. „Zbytečně jsme jí chránili před bolestí!“

To nemůže být pravda. Tohle se nestalo. Není možné, že by se všechno, co mezi námi bylo, mohlo tak najednou změnit. Ne! Kéž bych tak dokázal vymazat z paměti její tvář zkřivenou utrpením...

Edward stáhl obličej, když viděl její obraz v mé hlavě. Musím ji najít... vysvětlit jí...

„Ne, půjdu já. Tebe nebude poslouchat,“ zatvrdil se Edward.

„Ale já jí musím vysvětlit, že tak to není!“ rozkřičel jsem se a už jsem se znovu třásl.

„Přivedu jí domů, pak jí to vysvětlíš,“ řekl jemně.

„Neměl bych jít s tebou?“ zeptal se tiše Carlisle. Až doteď jsem si nevšiml, že je v kuchyni také a poslouchá naši debatu.

Edward chvíli přemýšlel, zřejmě si v mysli vybavoval, jak na něj bude Nessie reagovat.

„Dobře,“ souhlasil nakonec.

„Tak jdeme,“ vyzval ho Carlisle. Edward kývnul, políbil Bellu na čelo a slíbil, že zavolá hned jak bude vědět. Vyskočili z okna, přeskočili řeku a už byli z dohledu.

Renesmé:

Moje tělo vypovědělo službu. Z posledních sil jsem doběhla na malou mýtinku. Bolest mě srazila na kolena. Svalila jsem se do hlubokého sněhu a nechala všechny pocity, které mnou zmítaly, aby mě opanovaly. Vždyť jaký mělo smysl s tím bojovat... Nedokážu je ani potlačit, ani jim utéct.

V hlavě se mi začaly rojit obrazy. Viděla jsem mě a Jacoba, jak jsme spolu seděli na First Beach v La Push a já se ho ptala na minulost...

„Jak jsi se seznámil s mojí mámou?“

„Když jsme byli oba malí, hráli jsme si spolu,“ začal a já jsem ho hltala očima. „Charlie se znal s mým tátou. Vždycky, když Bella přijela na prázdniny, trávili jsme všechen čas spolu.“

„Takže máma tu byla vždycky jen na prázdniny?“ ptala jsem se.

„Zpočátku jo. Pak sem na nějakou dobu přestala jezdit, ale když jí bylo 17, přestěhovala se sem. Chtěla, aby její máma mohla být s Philem,“ vysvětloval.

„A vy jste potom zase trávili všechen čas spolu...“ hádala jsem.

„Ehm,“ zasekl se. „Jo, než se Bella seznámila s Edwardem a totálně se do něj zbláznila.“

„A pak? Přestala se s tebou vídat?“ Pamatuju si, jak mi to přišlo od mámy nefér.

„Bylo to složitější...“ řekl a nechtěl pokračovat.

„Proč?“ dožadovala jsem se odpovědi.

Chvíli mlčel. „No,“ zamyslel se nad odpovědí. „Šíleně ho milovala, ale chtěla se stýkat i se mnou. Jenomže tehdy to nebylo tak jako teď. Byli jsme plni předsudků. Upír a vlkodlak, chápeš.“

Chtěla jsem víc odpovědí, ale usmál se na mě a já ztratila hlavu.

Teď jsem to začínala chápat. Oba do ní byli zamilovaní. Táta upír, Jacob vlkodlak. Nenáviděli se, oba se snažili získat si ji pro sebe. Líbali se. To slovo ve mně vyvolalo další bolest. Můj Jacob se líbal s mojí mámou. Nechutné. Odporné. Zraňující. Další vzpomínka...

Malá mýtinka uprostřed lesa. Louka zaplavená tisíci květů. Ležím na dece a čtu si jednu z mamčiných knih. Stejně jako ona miluji Jane Austenovou.

„Co to čteš?“ zeptá se mě a já se leknu, že málem vyskočím z kůže. Byla jsem tak začtená do příběhu, že jsem ho vůbec neslyšela přicházet.

„Pýchu a předsudek,“ odpovím a zaklapnu knížku. Chci se mu věnovat.

„Už zase? Neměla bys to číst pořád dokola,“ usmál se na mě mým oblíbeným úsměvem a pod jeho pohledem bych šla do kolen, kdybych už neseděla.

„Hrozně se mi líbí ten příběh. Snažim se proniknout do všech koutů mysli pana Darceyho,“ vysvětluju.

„A cos objevila?“ zeptá se se zájmem.

„Na tom teď nezáleží, když jsi tu ty,“ sdělím mu nervózně moje pocity a projede mnou vlna vzrušení, když mě pohladí po ruce. Srdce se mi rozběhlo jako o závod a Jake se zase zasmál nad reakcí mého těla.

„A jak ses měl ty?“ zeptám se, abych si pročistila hlavu.

„Nic zvláštního. Nová holka na přednášce,“ řekl a já bych skoro žárlila, kdybych neslyšela jeho tón absolutního nezájmu. „Na těláku jsem musel běhat tak pomalu, že mi připadalo, jako bych se plazil.“

„Tak to bychom měli protáhnout tvoje svaly, viď?“ navrhnu a zvedám se ze země. „Chyť mě, jestli to dokážeš.“

Vydala jsem se k severozápadnímu okraji mýtinky, ale neběžela jsem jako normálně. Nechtěla jsem mu utéct. Chtěla jsem, aby mě chytil. Uběhla jsem pár set metrů a už jsem ho slyšela za sebou. Neproměnil se; zřejmě usoudil, že mě dohoní i svojí „lidskou“ rychlostí. O pár vteřin později už mě chytal za ruku, musela jsem zpomalit, čehož využil, ruce mi položil kolem pasu a už jsme stáli.

„Mám tě,“ zašeptal mi do ucha, zvedl mě a točil se se mnou ve vzduchu.

„Nechala jsem tě vyhrát,“ přiznala jsem.

„To ti tak věřím, Nessie,“ řekl tiše. „Prostě přiznej, že jsem rychlejší.“

„Nejsi,“ odporovala jsem, dupla jsem mu na nohu a chtěla utéct. Ale znal mě moc dobře, zřejmě to čekal, protože jsem se sotva stihla otočit, když jsem ucítila, jak mě chytá za zápěstí, a o vteřinu později už mě držel v náručí. Líbilo se mi to. Byl tak blízko, cítila jsem ve vlasech jeho horký dech a pod mýma rukama položenýma na jeho hrudi bušilo jeho srdce...

Odvážila jsem se zvednout hlavu a setkala jsem se s jeho očima. Vpíjely se do těch mých. Jen v jeho očích jsem našla to, co jsem potřebovala. Viděla jsem, že by snesl modré z nebe, udělal cokoliv, jen abych byla šťastná. Moje srdce zase nabralo zrychlení, cítila jsem, jak mi buší hned pod kůží, ale nedokázala jsem to vnímat. Na světě byl jen on a já. Ta chvíle byla tak správná...

Pomalu se začal sklánět ke mně a já věděla, že se konečně dočkám té chvíle, na kterou jsem čekala. Pokud to ještě šlo, srdce mi zrychlilo. Dotkl se mých rtů a mně se stáhl hrudník. Zavřela jsem oči, abych se mohla soustředit na ty úplně neznámé pocity. Jeho teplé měkké rty se začaly pohybovat na mých. Ruce jsem přesunula kolem jeho krku, abych ho měla blíž u sebe. Když mězi námi už necítil žádnou bariéru, přitiskl si mě víc k sobě, takže mezi námi nebyla žádná mezera. Byl tak něžný. Hrála jsem si s jeho rty a chtěla víc. Pootevřela jsem pusu a jeho jazyk vnikl dovnitř, kde našel ten můj. Polibky nabraly na intenzitě, tempo se zrychlovalo. Líbal mě vášnivě, s dychtivostí. Snadno jsem se mu přizpůsobila, vždyť já jsem chtěla to samé... Jeho ruce už taky nevydržely na svém místě, jezdil mi nimi po zádech a tiskl moji kůži na kříži. Zajela jsem mu rukama do vlasů a hladila jeho hebké vlasy. Zapomínala jsem dýchat; bylo to tak nepodstatné, když jsem byla v zajetí vášně. Jake si všiml, že sotva dýchám a zpomalil. Uvolnil svoje sevření a já v duchu křičela NE! Bohužel pozdě. Vzal moji tvář do dlaní a něžně mě naposledy políbil.

Nechtěla jsem otevřít oči, bála jsem se, že se mi všechno jen zdálo. Pomalu jsem zvedla víčka a viděla, že jeho tvář je pořád tak blízko té mojí. Do obličeje mi vanul jeho teplý dech. Počkal, dokud se mu nepodívám do očí, a potom jistým hlasem zašeptal: „Miluju tě.“

Hlava se mi zatočila. Tohle jsem si tak dlouho přála! Chtěla jsem mu říct, jak moc ho miluju, tolik jsem chtěla, aby mě políbil. Nevadí, že jsem čekala tak dlouho. Náš první polibek byl ten nejkrásnější na celém světě. „Miluju tě,“ odpověděla jsem mu a objala jsem ho.

Vzal mě do náručí a nesl zpět na mýtinku. Byla jsem dokonale šťastná...

Tak moc jsem se ponořila do té vzpomínky, že se mi všechny moje problémy připadaly tak vzdálené. Jenom co jsem ale otevřela oči, bolest se ke mně vrátila. Uvědomila jsem si, že to všechno byla jen přetvářka, ne skutečné city. Ta myšlenka mě zevnitř uhodila, když mi došlo, že předstíral i v mnoha dalších situacích.

Jediné, co jsem nechápala, bylo, proč se vůbec obtěžoval. Z jakého důvodu se mnou trávil tolik času, když mě tak hrozně nenávidí? Tichounký, sotva slyšitelný hlas úplně vzadu v mé hlavě švitořil: Třeba nic nepředstíral, třeba tě opravdu má rád, ty hloupá. Leah je plná bolesti, jenom si jí potřebovala na někom vybít. Na chvilku mě zachvátila naděje. Ale proč by mi Leah lhala? Nezáleží jí na mě, nemusí se namáhat s vymýšlením lží. A pak moje naděje zmizela stejně rychle, jako se objevila.

Jasně, byl se mnou jen proto, aby mohl zůstat v blízkosti mojí mámy. Pořád jí chce získat. Proto mě nenávidí, protože to, že jsem se narodila, spojilo mámu a tátu ještě víc dohromady. A mě chce využít, aby jí mohl získat zpět.

I přesto, že jsem na něj byla tak naštvaná, vadilo mi, že mu máma ubližovala. Jaké na to měla právo? Proč mu prostě neřekla, že chce být s tátou?

A Seth... Můj nejlepší přítel, proč mi nic neřekl? Celou dobu náš vztah schvaloval. Nebo je taky pod vlivem Jacoba, ke kterému vzhlíží jako ke svému idolu?

Zlobila jsem se na všechny. Všichni mě zradili. Celou dobu mi lhali. Byla jsem tak opuštěná, a i když jsem se tomu bránila, toužila jsem po jeho silných pažích, které by mě objaly... Ležela jsem ve sněhu a nechala moje myšlenky, aby mě bodaly. Přestávala jsem bolest vnímat, byla jsem tak otupělá... Zavřela jsem oči a cítila jsem, jak moje vědomí utichá.

Spím už? Nebo už se probouzím? Tak co jsou ty hlasy, které zdáli slyším? Sen? Nevím, sotva je vnímám...

„Tady je,“ řekl nějaký mužský hlas.

„Je jí něco?“ zeptal se druhý mužský hlas. Ty hlasy byly tak povědomé. Snažila jsem se zaostřit. Studená ruka se dotkla mého zápěstí.

„Je v pořádku, spí, je jen velmi vyčerpaná,“ konstatoval Carlisle.

„Ponesu ji,“ špitnul táta.

Necítila jsem už pod sebou studený sníh, jen svištění vzduchu kolem uší.

Kolik času už uběhlo? Všechno je tak rozmazané. Vůbec nevím, co se děje...

Pokusila jsem se otevřít oči. Ostré světlo mě bodlo do očí a já si okamžitě vybavila, co mě tak vyřídilo. Když jsem ale na svojí bolest vzpomínala, cítila už jsem jen zředěný odvar toho, co předtím.

„Ach, Nessie! Konečně jsi vzhůru,“ mluvila starostlivě. Znovu jsem otevřela oči a vedle mojí postele seděla Alice. „Už je to dobré, zlato.“

„Kde ses tu vzala?“ řekla jsem, ale můj hlas byl hrozně chraplavý. „Kde vlastně...“

„Jsi doma, Ness. Edward mi volal, co se stalo,“ vysvětlovala.

„Ach tak,“ hlesla jsem.

„Všechno bude dobré, viděla jsem to,“ utěšovala mě.

Zakroutila jsem hlavou a do očí mi vhrkly slzy. „Všichni jste mi lhali!“

„Ale tak to není, Ness,“ chlácholila mě. „Nebylo to tak, jak říkala Leah.“

„Chceš mi snad tvrdit, že se Jacob nelíbal s mojí mámou? Že mě nechtěl zabít?“ snažila jsem se o klidný tón, ale hlas mi vylétl o oktávu výš.

„Bylo to složité. Ale všechno se urovnalo. Vyřešilo, víš, když se Jake otisknul,“ vysvětlovala.

„Takže je to pravda...“ Můj obličej se bolestně stáhnul. Otočila jsem se zády k ní. „Nechte mě být.“

„Ale, Nessie,“ oslovila mě.

„Vím, že to není tvoje vina, Alice,“ povídám. „Promiň, ale chci být sama.“

„Dobře,“ přitakala a potichu odešla z místnosti.

Ten spánek byl tak osvobozující. Moje myšlenky a představy totálně vyřazené z provozu. Ale i v mém snu jsem cítila tu bolest. Jenomže v tom snu jsem se jí dokázala vzpírat. Vylezla jsem z postele a přešla ke skleněné stěně. Slyšela jsem hlasy dole.

„Chci s ní mluvit,“ stál si za svou Jacob.

„Nechce s nikým mluvit,“ namítla Alice.

„Ale já musím!“ křičel Jacob. „Už takhle dál nemůžu!“

„Ne, Jacobe, nedělej to,“ okřikl ho táta, ale to už jsem slyšela zvuky na schodech. Klap, klap, klap. Jacob zaťukal na dveře. „Nessie? Můžu dál?“

Nechtěla jsem ho vidět, nechtěla jsem ho ani slyšet, nechtěla jsem, aby byl v našem domě. Nebo jsem tu spíš nechtěla být já. „Ne, jdi pryč.“

„Ness,“ slyšela jsem bolest v jeho hlase. „Vysvětlím ti to.“

„Nestojím o žádné vysvětlování! Jdi pryč!“ promluvila jsem ke dveřím. Vzdychnul. Bylo ticho. Až po pár vteřinách jsem slyšela vzdalující se kroky. Odešel.

Dole jsem pořád slyšela hlasy rodiny. Mluvilo se o mně. Už jsem nemohla. Odsunula jsem skleněné dveře a potichu vyskočila ven. Alice uvidí, že mizím, a táta zase slyší moje myšlenky. Nechte mě být, pomyslela jsem si a běžela jsem pryč. Dnes nepoběžím nikam daleko, jen nechci pořád poslouchat soucitné hlasy a větu typu „já ti to vysvětlím“.

Doběhla jsem až k oceánu a posadila jsem se na okraj útesu. Čtyřicet metrů pode mnou voda bušila do skály. Byl to úžasný zvuk. Jako by odplavoval a rozbíjel všechny moje myšlenky. Dívala jsem se do dáli a snažila se na nic nemyslet.

Slyšela jsem za sebou kroky. Ach bože, proč mě prostě nemůžou nechat o samotě?

„Ahoj,“ pozdravil mě tiše Seth. Neodpověděla jsem. Posadil se vedle mě a taky koukal někam před sebe. S ním bylo všechno tak jednoduché. Nemusela jsem s ním nic předstírat. Jeho podíl na celé zradě byl tak nepatrný, že jsem se na něj sotva dokázala zlobit.

„Je tady krásně,“ pokračoval po chvíli. „Pamatuješ, jak jsme odtamtud skákali dolů?“ řekl a ukázal prstem na místo asi sto metrů odsud. Kývla jsem.

„Bylo to super, málem jsi se utopila,“ povídal a pak se zadrhl: „Teda ne že by bylo super, že ses málem utopila!“ To mu bylo tak podobné! Zamotal se do vlastních slov. Proti své vůli jsem se musela usmát. Usmál se na mě zpátky, evidentně byl rád, že mě rozesmál. Pak posmutněl. Chystal se začít mluvit o mé bolesti.

„Když byla Bella těhotná, všechny nás to překvapilo. Nikdo nevěděl, že by mohla jako člověk počít dítě s upírem,“ začal a já se nadechla. On byl jediný, od koho bych si to nechala vysvětlit. Dotkla jsem se jeho ruky a pomyslela si: Mluv pravdu. Nemusíš se ho zastávat.

Seth se na mě podíval. „Řeknu ti to tak, jak to bylo. Sam se tehdy obával, že budeš moc malá, abys dokázala zachovávat dohodu, kterou jsme mezi sebou uzavřeli. Měl strach, že bys mohla někomu ublížit. Chtěl zaútočit na tvojí rodinu,“ řekl a podíval se na mě, jak se budu tvářit. Znovu jsem se ho dotkla. Pokračuj. „Ale Jake byl proti. Vypověděl mu poslušnost, aby vás mohl chránit.“ Přerušila jsem ho. Mojí mámu, spíš. Dělal, jako že neví, ale poznala jsem, že mám pravdu. „Mně to taky nepřišlo správné a následoval jsem ho. Měl jsem vás rád,“ poznamenal a já ho pohladila: Já vím. „Později se k nám připojila i Leah a všichni tři jsme vás hlídali,“ nadechl se a já viděla, že přichází ta těžší část. „Všichni jsme věděli, že Jake Bellu miluje. To proto se obrátil zády ke svým bratrům. Miloval ji víc než vlastní život,“ pronesl a mě bodlo u srdce.

Nevšiml si mého zaváhání a pokračoval: „Nenáviděl Edwarda, protože to kvůli němu Bella tolik trpěla. A jak jsi rostla, měla jsi v břiše málo místa. Moc jsi kopala, víš. Bella měla břicho samé modřiny, zlomila jsi jí dokonce žebro,“ mluvil velmi shovívavě. „Jake tě nenáviděl, protože jsi ubližovala Belle. Vadilo mu, že někdo zraňuje někoho, koho miluje. A když jsi se vyklubala na svět, vypadalo to, že Bella umře. Už neměl žádnou naději. Scházel dolů ze schodů a viděl tě v náručí Rose. Myslel, že někdo, kdo tak bídně zmrzačil Bellu, nepřežije ani o minutu déle. Chtěl tě zabít. Ale pak,“ zrychlil, aby došel ke šťastnému konci. „Pořád to vidím před očima. Podívala ses mu do očí a v tom momentě zjistil, že ty seš ta pravá. Všechno zmizelo, na světě jsi ho už držela jenom ty. Tím se vše vyřešilo. Sam už nemohl zaútočit.“

Mlčela jsem. Snažila jsem se ty nové informace zpracovat. Miloval ji. Strašně moc. Nechtěl, aby jí někdo ublížil.

„Jak by ses cítila ty, kdy někdo ublížil Jakeovi?“ zeptal se mě a já vůbec nechápala, jak ví, kterým směrem se ubírají moje myšlenky. „Nemusíš odpovídat, odpověď oba známe.“ Samozřejmě, že známe. Vyškrábala bych komukoli oči, kdyby Jacobovi jen zkřivil vlásek. V tu chvíli jsem se už nepotřebovala dozvědět, jak to bylo s tím líbáním.

„Ness, ty jsi pro něj všechno. Pořád myslí jen na tebe. Kdybys nebyla moje nejlepší kamarádka, asi bych se z toho zbláznil,“ řekl a ždouchl do mě. Vždycky věděl, co přesně potřebuju slyšet. Zasmála jsem se a on se smál se mnou. Objala jsem ho a myslela jsem si: Mám tě fakt ráda, Sethe.

„Já tebe taky, Ness,“ zašeptal.

„Pojď, vezmu tě domů,“ řekl, zvednul mě ze země a utíkali jsme k bílému domu.

Jacob:

Už jsem to nemohl snést. Nessie byla jen kousek ode mě a já za ní nemohl jít. Chtěl jsem být u ní, nebo alespoň vidět jí, ale od tý doby, co ji Edward a Carlisle donesli domů, jsem jí sotva zahlédl. Edward mi nedovolil být s ní, nechtěl, aby se zbytečně rozrušila a vyplašila. Byla u ní Alice.

Trvalo to tak dlouho. Ještě nikdy jsem nestrávil víc jak den bez ní a teď už to byly dva dny. Zároveň jsem ale nemohl odejít, chtěl jsem tu být, až se vzbudí, abych jí mohl všechno vysvětlit.

„Jaku,“ začla Bella. Věděl jsem, co chce říct. Že se všechno ujasní. „Všechno bude fajn. Neboj.“

Jasně. O ní si láska jejího života nemyslí, že jí nenávidí.

Rosalie říkala, že mě Nessie nebude poslouchat. Alice se mě taky snažila uklidnit, ale bylo mi to jedno. Nesoustředil jsem se na to, co říká. Zhostil se klid, když Jasper přišel do místnosti. Věděl jsem, co dělá, ale nemohl jsem se tomu bránit. Cítil jsem se opravdu klidně, viděl jsem naději... jen do chvíle, než Jasper odešel pryč.

Nahoře byly slyšet hlasy. Probrala se!

„Zůstaň tady, Jacobe,“ nakázal mi Edward. Nemůže mi bránit!

„Počkej, co zjistí Alice,“ odpověděl na moji myšlenku. Poslouchali jsme, co se děje nahoře.

„Vidíš, poslala Alici do háje, těžko bude mluvit s tebou,“ řekl Edward.

„Chci s ní mluvit,“ trval jsem si na svém.

Alice sešla ze schodů. „Nechce s nikým mluvit.“

Tak a dost. Jestli jí okamžitě neuvidím, umřu. Už nevydržím ani minutu v obavě, že mě čím dál víc nenávidí.

„Ale já musím!“ zakřičel jsem. „Už takhle dál nemůžu!“ Jdu za ní, teď hned.

„Ne, Jacobe, nedělej to,“ bránil mi Edward, ale já ho neposlouchal. Vyběhl jsem do schodů a došel jsem chudbou až k zavřeným dveřím jejího pokoje. Zaťukal jsem.

„Nessie? Můžu dál?“ zeptal jsem se opatrně a nutil jsem se, abych počkal na odpověď a rovnou nevběhl dovnitř.

Chvíle ticha. Nemluví se mnou? „Ne, jdi pryč.“ Nechce mě vidět. Její odmítnutí mě zabolelo hluboko uvnitř. Přes všechnu bolest jsem pokračoval. „Ness, vysvětlím ti to.“ Musím ti to vysvětlit.

Dřív než jsem se stihl nadechnout, abych pokračoval, zakřičela: „Nestojím o žádné vysvětlování! Jdi pryč!“ Tak nepřátelský tón jejího hlasu mi potvrdil, jak moc jí to bolí. Vzdychnul jsem si. Chvili jsem stál za jejími dveřmi v naději, že třeba otevře nebo mě nakonec pozve dál, ale spletl jsem se. Otočil jsem se a sešel za ostatními.

„Já jsem ti to říkala,“ poznamenala Rosalie. Fajn, jen si rejpni.

„Rose,“ okřikla ji Esmé.

Nemohl jsem tam zůstat, když o mě nestála. Jenom se zastavil celý vesmír, to se tak stane no... Doběhl jsem do lesa, svlékl jsem se, vytáhl jsem teplo ze svého těla, ucítil jsem oheň v zádech a dopadl jsem na všechny čtyři. Zabořil jsem tlapy do země a uháněl do La Push. Seth byl taky ve vlčí podobě. S bolestí četl moje myšlenky.

Ona se uklidní. Dej jí čas, začal Seth.

Nech si to, Sethe! okřiknul jsem ho.

Vím, jak tě bolí, že s ní nemůžeš být.

To sotva.

Myšlenky se mi točily pořád kolem ní.

Nechám tě samotného, Jaku, myslel si tiše Seth.

Neodpověděl jsem, ale byl jsem rád, že mi dává mojí svobodu.

Sethe?

Jo?

Dneska večer si vezmu hlídku, tak si dejte pohov. Neproměňujte se, povídám mu.

Je to rozkaz, Jaku?

Ehm, jo, jeden malý vůdcovský rozkaz nikomu neublíží, pomyslel jsem si.

Dobře, poslechl Seth a za pár minut jeho vědomí utichlo.

Nechal jsem svoje myšlenky proudit. Nechápal jsem, jak se to všechno mohlo stát. Myslím tím, že Quil a Claire, Paul a Rachel, Jared a Kim – nikdy se nepohádali. Moje láska se samozřejmě nikdy nezmění, budu ji milovat, dokud neumřu. Což může být dost brzo, protože bez ní nemůžu žít. A když mě nechce vidět...

Rozhodl jsem se, že si pořádně zaběhnu. Sice nebylo chytré nechat La Push nechráněné, ale v tomhle období nehrozí žádné nebezpečí. Když jsem nemohl být s ní, našel jsem v hlavě alespoň myšlenky na naše poslední společné chvíle, tedy ty šťastné...

Byli jsme u mě doma, v mém malém pokojíku. Táta nechtěl, abych se odstěhoval, když už se Rachel přestěhovala k Paulovi domů. Ležel jsem na posteli, Nessie ležela na mě, lokty se opírala o mojí hruď.

„Jaku, co kdybychom na víkend odjeli pryč?“

„To zní dobře. Kam bys chtěla jet?“ zeptal jsem se.

„Napadlo mě... Alice a Jasper mají malou chatku na západním pobřeží, půjčili by nám ji,“ popisovala a kreslila před námi krásnou budoucnost.

„Tak ty už ses jich ptala?“ popíchl jsem jí.

„Alice už mi to nabídla dávno,“ odpověděla s úsměvem.

„Tak fajn, vyzvednu tě v sobotu ráno,“ naplánoval jsem a srdce mi poskočilo nad vidinou chvil, kdy budeme úplně sami. Edward byl s tím čtením myšlenek tak otravný!

„Už teď se těším,“ sklopila oči a vlasy jí spadly do tváře.

„Ne víc než já,“ konstatoval jsem, odhrnul jsem jí vlasy z obličeje a prstem jsem jí zvedl bradu. Upřela svůj pohled na mě a já jsem se málem utopil v jejích očích. Naklonila se dopředu a políbila mě, při tom mě její vlasy pošimraly na tváři.

Ta vzpomínka byla tak jasná, takže když jsem si uvědomil, že mě žádná taková chvíle nečeká, klopýtl jsem. Už jsem si nedovolil žádné další myšlenky na ní. Jen jsem běžel dál s hlavou skloněnou a doufal jsem, že narazím do tvrdé skály, která mi jí rozdrtí. Jako by se tím daly vymazat ošklivé vzpomínky...

Doběhl jsem už dost daleko, byl čas otočit se zpátky. Nechtělo se mi. Jen s velkým sebepřemouváním jsem to otočil a běžel zpět. Cesta domů byla kratší. Les byl zahálený do tmy, mohlo být krátce po půlnoci, fakt nevím. Už jsem byl skoro doma, když jsem zachytil její vůni. Poznal bych ji mezi miliony, byla tak jedinečná, sladce omamná.

Nessie byla tady? Ta stopa byla čerstvá, možná tak hodinu stará. Nechtěl jsem si dodávat plané naděje, ale přesto jsem stopu následoval. Kličkovala mezi stromy a já jsem začínal tušit, kam vede. Stromy začaly řídnout a já jsem najednou stál na naší malé mýtince. Nevěřil jsem svému štěstí, když jsem ji uviděl ležet na kraji plácku. S velkým úsilím jsem se proměnil.

Renesmé:

Když jsme se Sethem doběhli domů, napínala jsem všechny smysly, abych ho našla. Uvědomila jsem si, jakou bolest jsem musela Jakeovi způsobit, když jsem s ním nechtěla mluvit. Jednou mi říkal, že se na světě nenajde síla, která by otištěného vlkodlaka dokázala odpoutat od své milované, pokud to sama nechce. Že se to stalo snad jednou, když on omylem zabil jejího bratra, a ona mu řekla, že už ho nechce nikdy vidět. Prý si lehnul do lesa za její dům a za pár dní smutkem zemřel. Píchlo mě u srdce, když jsem si pomyslela, jak málo chybělo k tomu, aby to byl Jake, kdo bude trpět takovou bolestí.

Nebyl u nás, což bylo špatné znamení. Myslela jsem, doufala, že se nenechá zviklat mým odmítáním, ale zřejmě ho to zranilo víc, než jsem čekala.

V obýváku seděl Emmett a díval se na fotbal. Byl do toho tak zakoukaný, že mě sotva vnímal.

„Kde je?“ zeptala jsem se.

„Kdo?“ odpověděl Emmett, aniž by vzhlédnul od televize.

„Jacob, kdo jiný!“ začínal mě rozčilovat.

„Nevím, odešel už dávno.“

Zatracený Emmett. Napadlo mě, že by Seth mohl zjistit, kde je. „Sethe? Mohl by ses proměnit a přivolat Jaka?“

Vydechl. „Nemůžu. Jake mi to zakázal. Chtěl být sám. Je na hlídce.“

Sakra. No nic. Poběžím za ním. Půjdu ho hledat.

„To není dobrý nápad. Počkej s tím do rána, Ness,“ povídal táta, který zrovna scházel ze schodů.

„Nemusí trpět o to déle,“ opáčila jsem se. „Jestli si děláš starosti kvůli škole, tak buď v klidu, zítra je sobota.“ Den, kdy jsme spolu měli vyrazit na společný víkend daleko odsud.

Už nic nenamítal, tak jsem vykročila do temného lesa a plnou rychlostí jsem letěla do La Push. Zpomalila jsem a už normálním tempem jsem proběhla kolem obchodu Emryho mamky, abych za pár chvil dorazila k domku Jaka. Zaposlouchala jsem se do zvuků domu, ale kromě potichu puštěné televize jsem neslyšela povědomý hlas. Obešla jsem dům a koukla se oknem do Jakeova pokojíku, ale byl prázdný. Přece jsem nemohla doufat, že tady bude. Čekat na něj taky nemá smysl, kdo ví, kdy se vrátí.

Běžela jsem zpátky, ale neuháněla jsem, nemířila jsem domů. Běžela jsem slalom mezi stromy, abych nějak zakryla svoje zklamání. Věděla jsem, kam mě nohy nesou, protože tam byly vzpomínky na Jaka nejsilnější.

Vběhla jsem na naší mýtinku a rozhlédla se kolem. No jasně, proč by tu měl být. Dnes v noci zůstanu tady. Lehla jsem si na zem a koukala na noční oblohu.

Bylo to příjemně uklidňující. Nefoukal žádný vítr, byla vlahá noc, výjimečně ani nepršelo. K dokonalosti tomu chybí jen on. A jakmile jsem si na něj vzpomněla, mozek začal spojovat hvězdy na nebi a vytvářet z nich Jakeovy obrysy. Čas běžel do neznáma.

„Ness,“ uslyšela jsem známý chraplavý hlas. „Co tady děláš?“

Otočila jsem se za zvukem jeho hlasu a najednou jsem nevěděla, co říct. „Jaku...“

„Ness, chci ti to všechno vysvětlit. Poslouchej mě, prosím,“ začal, ale já ho musela zastavit.

„Ne,“ zarazila jsem ho a viděla jsem, jak mu moje slova zase ublížila. „Já už jsem to slyšela, vím, jak to bylo.“

„Ale...“

„Seth mi to vyprávěl,“ vysvětlila jsem mu.

Chvíli bylo ticho, asi zjišťoval, v jaké jsem náladě.

„Jaku, já-“ přerušila jsem ticho, ale on mi hned vpadl do řeči: „Nessie, vím, že už mě nechceš-“ Přerušila jsem ho.

„Nech mě to doříct,“ řekla jsem mu. „Omlouvám se. Vím, že jsem ti hrozně ublížila. Jen... prostě tolik mě ta představa bolela, vždycky jsem věděla, že si tě nezasloužím... Promiň...“

„Nessie! Jak tě to napadlo? A ty se omlouváš mě?“ zahrnul mě spoustou otázek. „Já vím, že jsme ti to měli říct. Jenomže mě už prostě na minulosti nezáleží, od tý doby, co jsi na světě ty, jsem na jinou ani nepohlédl. Nevidím žádnou jinou. Mrzí mě, že sis prožila takovou bolest kvůli mně. Totiž, spíš já si nezasloužím tebe.“

„Zbytečně jsem zakolísala, to kvůli mně jsme si oba vytrpěli taková muka. Bolí mě, že jsem tě zklamala. Že jsem nevěřila v tvojí lásku...“

„Jo, to mě překvapilo. Copak jsem ti tisíckrát neříkal, jak moc tě miluju?“ zeptal se.

„Říkal,“ zastyděla jsem se.

„Ach, Nessie, už se k tomu nevracejme,“ řekl. „Souhlasíš?“

Kývla jsem, ale hanbou jsem se na něj nedokázala podívat.

„Nessie, podívej se na mě,“ poprosil.

Pomalu jsem zvedla hlavu. „Miluju tě. Nejvíc na celém světě,“ řekl pevným hlasem a i přes tu tmu jsem viděla upřímnost v jeho očích.

„Jako já tebe,“ odpověděla jsem a v tom momentě jsem cítila jeho rty na mých. Dlouhá doba bez vzájemného doteku způsobila, že jsme po sobě toužili víc než kdy předtím. Polibky se stupňovaly, ten chtíč se v nich nedal zakrýt.

S rukou na jeho tvářích jsem pomyslela na to, jak mě pokládá na zem, něžně mě hladí a nepřestává mě líbat. O vteřinu později už mé přání plnil...

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vysvětlím ti to: