Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Východ slunce uprostřed noci

23.08.2009 (21:00) • Arii • FanFiction jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 2689×

Tiše seděla v otrhaném sedadle jednoho ze starších typů vlaků a tiskla si k hrudi svůj malý kožený batůžek, který jako nepřístupný trezor chránil její nejcennější poklady. Byla si vědoma svého počínání, myslela na svou rodinu. Na rodinu, kterou milovala tolik, že za ně byla ochotna i zemřít. Tušila, že nic jiného než smrt na ni nečeká, jenom její podvědomí to nebylo schopno pochopit. Tichým, vyčerpaným hláskem na ni řvalo svou teorii o zázraku a dalších šťastných letech. Blokovala tento otravný šepot, neměla v úmyslu dovolit nevítanému mumlání, aby jí vtisklo do mysli falešný pocit. Ráda se obětovala za rodinu, ale nechtěla trpět ještě více. Vlastně ani nepovažovala za možné, že by to šlo.

Jediné, co mohla ve vagonu slyšet, byl sílící skučící vítr, který si venku lehce pohrával s mohutnými větvemi statných jehličnanů, jako by byly sešity z pružné látky. Nikdo z lidí v místnosti nepociťoval nutnost vyslovovat své myšlenky nahlas. Ticho trvalo dlouhé sekundy, minuty, možná i hodiny. Nevnímala čas. Do své mysli nedobrovolně pozvala ten záhadný dopis, který nyní přebil všechny ostatní myšlenky. Myslela na to osudné psaní podepsané jednou z Volturiových.

Z rozjímání ji vytrhl až hrubý, chraplavý hlas muže staršího věku, který po ostatních cestujících vyžadoval jízdenky.

Slečno, Váš občanský průkaz a jízdenku prosím,“otočil se k mladé dívce, která okamžitě vzhlédla a muže si přeměřila bystrýma očima, v nichž se začínal hromadit strach.

„Občanský průkaz?“ otázala se a rychle začala hrabat ve svém batůžku.

„Je to nové nařízení,“ zavrčel. „Kvůli těm vraždám, asi.“ Bylo poznat, že mu není moc příjemné, když má mluvit o událostech minulých dnů.

„Samozřejmě,“ vtiskla mu do ruky dvě kartičky, které požadoval.

„Renesmé Cullenová?“ zašeptal tiše.

„Prosím?“

„Ale ne, nic. Jenom,“ zaváhal. „Promiňte, někoho mi to jméno připomíná. To nic.“ zašeptal. Emoce měnící se v jeho tváři byly zřejmé a dobře identifikovatelné i naprostým laikem. Nevěřícnost. Překvapení. Starost, bojácnost. A všechno zase znovu. „Ptala se po Vás nějaká dívka,“ začal nesměle. „Jmenovala se Jane... nebo June. Už nevím přesně,“omluvně se pousmál. „Je ve vedlejším vozu, přivedu ji za Vámi,“oznámil a spěchal rychlým krokem k jediným dveřím.

Tak toto je to, co Jane chce? Povzdychla si Renesmé, která si jako jediná uvědomovala krutou budoucnost. Zlatavýma očima ostražitě přeletěla slabě osvětlený prostor, kde klidně sečkával tucet nevinných lidí. Nikdo nenaznačoval ani nejmenší znepokojení a dále se věnoval své soukromé mysli. Vědomě odpočítávala těch pár vteřin, které zbývali do její smrti a smrti těch všech, nic netušících lidí. Myslela na svou rodinu, opět. Najednou si nebyla jistá ničím, byla váhavá jako nikdy předtím. Nyní si přála mít po svém boku Jaspera, který by byl schopen ji uklidnit a udržet její hlavu chladnou, aby se mohla soustředit na nadcházející minuty.

Její vzpomínky odfoukl ostrý proud chladného vánku, který vytvořily otevírající se dveře, zpoza kterých vyplula půvabná dívka menšího vzrůstu s jemným, dětským obličejem. Tmavýma očima karmínového nádechu si přeměřila prostor a nejistým krokem se vydala na druhý konec vagonu k dívce, která se strachem v očích pozorovala scénu před sebou.

„Nessie?“ zašeptala, když vlak začal zpomalovat, aby mohl nabrat další cestující. „Nevystoupíš se mnou, prosím? Nevěřím, že bych dokázala nezmasakrovat celý vagon“když uviděla její nechápající výraz, dodala, „vysvětlím Ti to, později.“

Nečekala odpověď a hrubě táhla dívku do temné části lesa, kde nemohl proniknout jediný paprsek světla unikající z provizorní budky, která měla sloužit lidem jako ochrana před nepříznivým počasím. Tma jejich očím nijak nevadila, bylo až neuvěřitelně snadné přizpůsobit se minimu světla.

„Co to má sakra znamenat?“ vyprskla Nessie. „Samozřejmě, cením si toho, že jsi nezabila ty ve vlaku. Jsem tady a to pouze kvůli rodině, takže pokud cítíš potřebu vraždit, stojím před tebou! Potom se můžeš zase vrátit do Volterry a dát pokoj mé rodině, rozumíme si?“

„Renesmé Carlie Cullenová, teď mě laskavě poslouchej! Nemám v plánu Tě zabít,“ začala mírnějším hlasem.

„Nepřidám se k Vám. Ani já, ani nikdo z mé rodiny,“ skočila jí do řeči rozhněvaným tónem.

„To po tobě nikdo nechce, sama se do Volterry už nevrátím.“

„Jasně, tím chceš říct, že se Volturiovi přestěhovali?“ hádala se stopou sarkasmu v hlase.

„Ty jsi asi hodně neinformovaná, co?“ ušklíbla se. „Alec je mrtvý…“

„Cože?“ znovu ji přerušila Nessie. „Ale vždyť... Ta jeho schopnost… Jak?“ Teď byla zmatená. Nevěděla, jestli má věřit své vlastní úvaze nebo se spokojit s pouhými slovy, které se Jane řinuly z úst.

„Pokud mě necháš říct alespoň pár souvislých vět, dozvíš se to,“ zašklebila se. „Nevím, jestli to víš, ale posledních pár let Alec s Caiem nebyli ve zrovna přátelském stavu. Vlastně od té doby, co ses narodila a stalo se to nedorozumění. To proto, že se jako jediný z gardy zastával Tebe a Tvé rodiny. Od té doby to bylo jenom horší. Samozřejmě, byl to můj bratr, takže jsem za posledních osm let většinu svých názorů kapku pozměnila a stála při něm. Je to několik měsíců, kdy si postavil hlavu a rozhodl se z gardy odejít a to stálo Volturiovy poslední špetku trpělivosti.

Měli to vymyšleno dobře, jejich plán zněl: zbavme se ho při lovu. A to také dodrželi. Několik měsíců ho drželi pod hradem, kde ho nechali vyhladovět; když k němu pustili jednoho jediného člověka, byl tak slabý žízní, že bez rozmyšlení zaútočil a tím jim nahrál do karet. Byl tak posedlý žízní, že ani nepostřehl, že jeho tělo trhají na kusy,“ odmlčela se. Bolest v jejím obličeji byla zřejmá. Její tiché srdce rozdrásané Alecovým odchodem jasně dokazovalo pravdivost jejich slov.

„Jane,“ oslovila ji a instinktivně k ní přiskočila a objala ji. „To… To jsem netušila… Omlouvám se.“

„To není důvod, proč jsem přišla,“ zašeptala. „Chtěla jsem Vás požádat o pomoc.“ začala potichu. „Alec Váš způsob obživy považoval za dobrý, dá se říct, že krátkou dobu před smrtí ho i uctíval a sám se snažil ho dodržovat. Víš, jak jsem říkala o té změně názorů?“ zeptala se a aniž by čekala na odpověď, pokračovala. „Vím, že je to šílené, ale nepřijde mi dobré zabíjet lidi kvůli tomu, co jsme. Zvlášť, když jsem se tím stala jen kvůli Volturiovým. Snažila jsem se lovit zvěř, ale mám spíš pocit, že jsem se díky zvířecí krvi stala krvežíznivou novorozenou.“ odmlčela se, zatím co Renesmé krátce přikývla. „Od té doby špatně ovládám svoji žízeň, stalo se to vícekrát, co jsem se neovládla, ale o tom už nejspíš víte.“ omluvně se pousmála svým krásným, nuceným úsměvem. „Přišla jsem Vás požádat o pomoc... Samozřejmě, chápu, jestli mě pošlete do horoucích pekel, kam vlastně patřím...“

„Myslím si, že v pomoci problém nebude. Ale co Volturiovi?“ Renesméina tvář stáhla do jemného úšklebku.

„Samozřejmě. Ti mě sem hledat nepřijdou. Já... no, to víš, že jsem zuřila a zlikvidovala jsem jim Demetriho... Dá se říct, že mě sami vyhodili…“ při této vzpomínce se neubránila úsměvu.“

„První, co potřebuješ je lov!“ Rozkázala Ness a vrhla se nové člence rodiny kolem krku. Jenom matně vnímala, jak se Janin krk napjal při dotyku její horké kůže.

„Ehm, Nessie?“

„Promiň,“ pousmála se a odstoupila o krok dál. „Nemůže to být s tebou tak hrozné,“ namítla. „Nevyjela jsi po mně a to se pro začátek také cení.“ Její úsměv se doširoka roztáhl, když táhla Jane ještě hlouběji do lesa k prvnímu pořádnému vegetariánskému lovu.

TIP: Přečti si i mé ostatní povídky!

Autor: Arii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Východ slunce uprostřed noci: