Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Vstříc osudu, ať je jakýkoliv

18.04.2010 (16:30) • Puccinka10 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1712×

Seděla jsem v autě a bála se i dýchat. Chtěla jsem to otočit, vrátit se domů, ale nemohla jsem.  Nic by se tím nevyřešilo a já chtěla znát pravdu. Chtěla jsem vědět, jak to vše vlastně bylo. Připadala jsem si jako šílená, když jsem se hnala za něčím, co možná neexistovalo. Za něčím, co možná byla jen představa. Ale i přes to všechno mě to na louku hrozně táhlo a něco mi říkalo, že dělám správnou věc.

Správnou věc. Bylo správné to, že se ženu za představou? Už jen to, že jsem přes obyčejnou představu uvěřila tomu, že existují stvoření, jako jsou upíři. Bylo to bláznivé, ale přesto jsem tomu věřila. A byla jsem ochotná zemřít za pravdu, od které mě dělil jen kus silnice a temný les. Nikdy by mě ani ve snu nenapadalo, že upíři skutečně existují. I když jsem byla posedlá bájemi a nich a jiných, jim podobných, nenapadlo by mě, že to je opravdu skutečné. A teď, když jsem jen přes sen viděla ženu, která mohla být se svým zjevem jedině mýtický tvor, uvěřila jsem legendám okamžitě. Nebylo pochyb o tom, že žena je víc, než člověk. Jediné, co mě na tom poznání těšilo, bylo to, že jsem aspoň věděla, co je zač a i bez jejích slov bych pochopila její úmysly. Mohla jsem se v klidu připravit na smrt, kterou jsem si já bláznivá podepsala svým rozohodnutím, jít na louku.

Tolikrát jsem si přála umřít. Ale teď se mi z tohohle světa nechtělo. A to bylo hloupé vzhledem k tomu, ke komu jsem šla právě na návštěvu. Možná…

Vzpomněla jsem si na konec mého snu. Na ten zuřivý řev, který ho ukončoval. Tenhle zvuk do mého srdce zasadil naději, že přece jen neumřu. A nebylo v tom jen to. Ne moc nadšeně jsem si uvědomovala, že na louku nejdu kvůli ženě, ale kvůli tomu zvuku. Zakousla jsem se do rtu a snažila se zahnat myšlenku smrti. Přece jen jsem věřila a doufala, že přijde. Teď se mi chtělo žít víc, než kdy jindy. A to bylo zvláštní, vzhledem k tomu, v jaké situaci jsem se nacházela.

Sirota bez rodiny. Všichni lidé, které miluje, jsou mrtví. Nezůstalo jí už nic a i domek, ve kterém bydlí, se možná bude prodávat. V mojí situaci by si mnozí přáli zemřít. A nebo možná jen přeháním. Ale i přesto můj život nebyla procházka růžovým sadem. Ani zdaleka. Najednou mi bylo z toho všeho smutno. Už jsem neměla nic. Nic, co by mě tady těšilo. Je i tohle důvod, proč se na louku ženu? Chci zemřít? Vzdorovitě jsem zatřásla hlavou. I když můj život byl těžký, čekala mě ještě spousta let. Nač to všechno zahodit? Přijdou i lepší časy.

Škoda, že to není jisté. Tohle rozhodnutí bylo a bude osudné. Cítila jsem, jak se věci kolem mě mění. Ani jsem si neuvědomila, že stojím mezi turistickým chodníkem a cestou z kapradí, která vede na louku. I tohle se mi zdálo jiné. Les v západu slunce už nevypadal tak přátelsky, jako obyčejně. Vypadal jako temné bludiště, ve kterém se dá lehko ztratit. Milovala jsem přírodu a i tenhle les jsem měla ráda. Nikdy mi nepřipadal děsivý. Až do teď. Bála jsem se udělat i jeden krok.

Opravdu chci znát pravdu? To všechno? Pravdu o mé matce, pravdu o Victorii, pravdu o babiččině smrti. Pravdu o člověku, který zničil babičce život? Myšlenky se mi honily hlavou, ani jsem je nedokázala všechny zaregistrovat. V mé hlavě nastal boj. Jedna moje část chtěla odhalit tajemství a věřila, že řev přijde a zachrání mě. Ta druhá… Nebyla tak optimistická. Věděla, že i pokud přežiju, do konce života se budu trápit kvůli tomu, co se dozvím. Má hlava čekala jen na moje rozhodnutí. Tiše jsem vzdychla. Turistický chodníček vypadal jako pohádková cesta zatímco ta, která vedla možná za mou smrtí, vypadala jako z nehorší noční můry.

„Tak fajn,“ povzdechla jsem si a udělala jeden váhavý krok směrem k louce. Slunce procházelo posledními paprsky ty temné stromy a dělalo les tajemnými stíny ještě strašidelnějším. Na odvaze mi to rozhodně nepřidalo. Ale po prvním kroku jsem se zmohla na druhý, pak na třetí… Potom jsem už nebojácně kráčela přes kapradí a rozhazovala rukama. Tuhle cestu jsem neměla ráda, ani když tudy se mnou chodila má babička. Možná to bylo tím, že se jí vždy podlamovala kolena nejen proto, že cesta bylo dost namáhavá.

Tížily ji všechny ty vzpomínky. Párkrát jsem si jí zeptala, co jí je, ale když se ke mně nedostávala žádná odpověd, po čase jsem to vzdala. Ale přesto jsem viděla, že čím blíž jsme k louce, tím silnější a bolestivější myšlenky jsou. Teď jsem úplně chápala babiččinu bolest. Ona tudy chodila se s vým milým na jejich místo. Byla nešťastná proto, že jí chyběl stejně, jako osamocenému kvítku v jeskyni slunce. A mně teď chyběla ona. Každým krokem mě její ztráta bolela víc a víc. Cítila jsem se jako ten kvítek. Lapala jsem po dechu a hledala aspoň nějakou naději, ale její příchod nebyl jistý. Chyběla mi. Moc. A to co mi dodávalo sílu, udělat další krok bylo jen to, že se blížím k její vrahyni. I když tímhle krokem bude pravděpodobně všechno jen těžší. Pokud samozřejmě neumřu.

Představovala jsem si, co se bude dít. Co se stane, až vstoupím na louku zalitou posledním dnešním sluncem. Představovala jsem si, jak na mě Victoria zaútočí. Co všechno mi řekne. Ani v mysli jsem nechtěla vzpomínat na zvuk, který mě na louku také hnal. Bála jsem se, že budu zklamaná, když nepřijde. Že takhle doufám v záchranu a nakonec nic nepřijde. Dělalo mi to starosti.

A teď jsem přicházela ke svému cíli. Ať by byl na louce kdokoliv, nemohl mě vidět. Jedině cítít. Ta myšlenka mě znepokojila. Kolik z upířích legend je pravda? Ani jsem nechtěla myslet na všechno to, co jsem se v jižní Americe dozvěděla. Všechny ty legendy se mi proháněly hlavou a díky nim se můj strach ještě zvětšil. Ve vizi, snu nevypadala žena zas tak nebezpečně. Byla krásná, vypadala rychle, divoce. To sice nebyly typické upíří znaky, ale přesto jsem věděla, co je zač. Ve vizi jsem slyšela jen pár jejích slov. A bála jsem se toho, co všechno mi řekne. Opravdu je pozdě udělat krok zpět? Věřila jsem, že to byla vize.

Zatnula jsem zuby a udělala malý krůček. Babička tuhle louku kdysi milovala. Já jsem ji z celého srdce nenáviděla, stejně jako člověka, který ji babičce ukázal. Nenáviděla jsem ho za to, že jí tak ublížil. Že zničil všechno, co měla. Nenávist v mém srdci pořád rostla. I když ji možná miloval, měl na její smrti, na jejím hrozném životě snad stejnou účas jako žena, která mě čekala na louce. A tím že ji miloval, byla jeho vina ještě větší. Zatřásla jsem hlavou. Přísahala jsem mu pomstu a teď se valím za smrtí. Trošku mě bodlo to, že jsem odhodlaná umřít za cenu poznání a něco mi celý život chybělo. Nikdy jsem se nezamilovala. Nikdy jsem neměla nikoho, kdo by mě měl rád a já jeho. Teď mi to bylo líto. Kdybych někoho měla, nemusela bych teď tady stát sama. Mohla bych tu stát se svou láskou a mohli bychom jít společně za vysvětlením. Oči se mi naplnily slzami nad tím vším. Bylo toho na mě moc. Každá vzpomínka, kterou jsem nerada vytahovala, všechna bolest, všechno utrpení, které jsem v sobě dusila, se dostalo napovrch. Nezvládla jsem to. Chtěla jsem to už mít za sebou a stačil jeden krůček. Vítr mi rozcuchal tmavě hnědé vlasy a ze zelených očí mi začali téct slzy. Tenhle život už nezvládnu. Nedokážu to. Jeden krok. Jeden malý krůček stačí, a všechno bude pryč. S očima pevně zavřenýma jsem se usmála a vešla na louku vstříc osudu, ať je jakýkoliv.

Moc se omlouvám za to, že to trvalo tak dlouho, ale mám toho teď moc a nic nestíhám.

Jěště k tomu jste mi do hlavy nasadili brouka s tím, že by bylo dobré, kdyby tahle povídka byla na pokračování, takže teď řeším i tuhle věc. Myslím, že v 6. části se dozvíte víc.

Ale doufám, že i když jste museli čekat dlouho, že vás tahle část potěšila a líbila se vám, i když jsou to zase jen ty Belliny myšlenky. :-) Moc díky za všechny vaše komentáře. Moc mě těšíte. :)

Moje shrnutí

Předchozí: Vize nebo sen?

Autor: Puccinka10 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vstříc osudu, ať je jakýkoliv: