Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Všechno zlé je k něčemu dobré!!!

19.09.2010 (17:15) • MichelleC • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1294×

První díl: Nejstarší? Ne, starší!

Opustil mě. Nechal mě tady raněnou a nechráněnou. Jacob se mnou nemluví ani nevím proč. Mí staří přátelé se na mě vykašlali a já teď nikoho nemám. Popravdě, ani se jim nevidím. Po jeho odchodu jsem se do sebe uzavřela. Nekomunikuji s lidmi, přestala jsem se učit, skoro nejím a nepiju a to jenom kvůli jejich rodině a hlavně jemu. Kdyby neodešli, všechno by bylo v pořádku a nemusela bych prožívat tohle peklo.

Vzala jsem do ruky vázu, která stála na stole v kuchyni a hodila ji velkou silou na zem. Moje neohrabanost jako by se vytratila. Čekala jsem, že si ji hodím na nohu, nebo mi vyletí z ruky, ale ono nic. Proč jsem takové štěstí neměla i tehdy, když jsem šahala na tu růži.

Neříkám, že lituju toho, že jsem se jí dotkla, ale kdybych to neudělala, Edward by tady ještě pořád byl.

Nesnáším svoji nešikovnost. Je to jako prokletí, které nejde zrušit. Popravdě nedokážu si samu sebe představit jako upírku. Byla bych opravdu hrozná. Vsadím se, že kdybych běžela lesem, vrazila bych několikrát do stromu.

„Ale no ták věř si trochu, Bello!“ řekl někdo za mnou trochu naštvaným hlasem. Blesku rychle jsem se otočila a uviděla krásnou ženu, jak stojí mezi prahem kuchyně. Nebylo pochyb, že je to upírka. Měla tvář bledou jako křídu a byla nadlidsky krásná, ale co mě překvapilo, její očí byli zlaté. Živila se zvířecí krví. „K… kdo jste?“ zeptala jsem se jí. Mile se na mne usmála.

„Na tom teď nezáleží, musíš zmizet. Pomůžu ti, ale znamená to, že už nikdy neuvidím svou rodinu. Viktoria sem míří a já tě musím za každou cenu ochránit. Slíbila jsem to a já svoje sliby držím.“ Najednou jsem měla černo před očima a já cítila jak padám k zemi.

Chytly mě dvě tvrdé a silné ruce. Věděla jsem, že je to ona, ale nedokázala jsem nic dělat. Upadla jsem do bezvědomí.

„Bello? Slyšíš mě Bello?!“ někdo se mnou třepal. Pomalu jsem otevřela oči. Bylo před setměním, nebo před východem slunce?

Podívala jsem se na osobu, která mě vzbudila z mého sladkého bezvědomí. Byla to ona. Ta žena co mě tak vystrašila.

„Bello omlouvám se, ale musíš se rozhodnout rychle. Máš dvě možnosti, buď zůstat a tím ohrozit život Charlieho, nebo jít se mnou.“

„Ale co bude dělat Charlie beze mě?“ zeptala jsem se asi po pěti minutách ticha.

„O Charlieho se starat nemusíš. Bude v pořádku a šťastný. Věř mi, prosím.“ Skousla jsem si horní ret. Očima jsem kličkovala z jedné věci k druhé a horlivě přemýšlela.

„Dobrá tedy, ale mohu se s Charliem alespoň rozloučit?“ zeptala jsem a doufala, že ano.

„Bell, je mi to líto, ale to nejde. Charlie se vrátí, až za pár dnů. Tak dlouho čekat nemůžeme,“ řekla sklesle. Očima jsem propalovala zem. Otočila se a chtěla odejít.

„Počkej!“ křikla jsem ještě, „jak se vlastně jmenuješ?“ otočila se zpět ke mně a usmála se stejným pokřiveným úsměvem jako Edward. Vykulila jsem oči. Myslím, že v tu chvíli by se ve mně krve nedořezali. Až teď jsem v jejím obličeji uviděla známé rysi. Takové jaké měl Edward. Ostře řezané a naprosto přesné.

„Elizabeth,“ odpověděla hlasem řecké bohyně.

„Ty si ta, žena co…“ nenechala mě to doříct, za což jsem jí byla vděčná. Nejsem si jistá, zda bych to dokázala.

„Jsem ta žena o které ti Edward vyprávěl,“ odpověděla mi hlasem plným něčeho, co jsem nepoznala. Zadívala se z okna a zase se usmála tím úsměvem, který jsem tolik milovala. Úsměvem, který mě dokázal dostat na kolena.

„Musíme jít. Jdeme napsat vzkaz pro Charlieho a potom musíme vypadnout,“ popoháněla mě. Šla jsem dolů po schodech a neobešlo se to bez pádu - přirozeně.

„Dávej si pozor. Nechci, aby se ti něco stalo.

Tati,

mám tě moc ráda, ale musím odejít. Prosím nehledej mne, budu v pořádku. Popravdě myslím, že by se ti ani nepodařilo mne najít. Sama nevím, kam půjdu.

Mám tě ráda, Bella.

Vzkaz jsem nechala na lednici a šla za Elizabeth, která seděla v černém AUDI. Přisedla jsem si k ní a ona nastartovala motor. Rozjela se obrovskou rychlostí pryč z Forks.

Ani ne po pěti minutách, ale zatočila ze silnice a jela k domu Cullenových.

„Proč jedeme sem?“ zeptala jsem se jí. Při vzpomínce na chvíle, které jsem tam prožila, se do očí nahrnuli slzy.

„Musím si ještě něco vzít v jejich době. Něco co mi patří,“ odpověděla a její hlas zněl smutně, ale nezabývala jsem se tím.

Zastavila u jejich rezidence a upíří rychlostí vystoupila z auta, vběhla do domu a po pár minutách zase vyběhla. Otevřela dveře a rychle si sedla. Rychle mi podala asi dvacet balíčků, které byli plné 100$.

„Proč si jim to vzala?“ zeptala jsem se a trochu se na ni zlobila.

„Jsou moje, schovala jsem si je tam chvíli potom co odešli, ale teď musíme vypadnout, byl tam nějaký kluk, a když mě uviděl jak utíkám pryč, změnil se ve velkého rudohnědého vlka,“ brebentila a v tu chvíli, když nastartovala a chystala se vyjet, vyběhl ten vlk a následně se proměnil na člověka, ale ne ledajakého člověka. Přeměnil se na Jacoba. Vyvalila jsem oči, ale Elizabeth, už to točila a odjížděla. V tu chvíli z lesa vyběhla Viktoria a mířila si to přímo proti nám. Elizabeth ještě přidala, když v tom se objevili další vlci a skočili po ní. Elizabeth je hladce objela a my už byly na silnici.

Oddechla jsem si, ale v hlavě mi to šrotovalo. Jacob, vlk, ignorace mojí osoby. Perfektně to do sebe zapadá. On nechtěl, aby se mi něco stalo, a tak se mi radši odcizil, ale i tak jsem na něj naštvaná, že mě v tom nechal.

„Kam vlastně jedeme?“ napadlo mě najednou. Elizabeth se na mě podívala a trochu se usmála. I když to byl jemný úsměv, čišela z něj láska.

„Jedeme do Volterry. Tam ti bude dobře a mně taky. Ničeho se nemusíš bát. Věř mi.“ Nemám páru proč, ale nedokázala jsem jí nevěřit a její zlaté oči k tomu jen přispívaly.

Dorazily jsme na letiště v Seattlu a ona zajela rovnou do podzemní garáže. Klíče nechala v zapalování a vysedla. Šla ke kufru a vytáhla z něj batoh. Šla ke mně a nastrkala do něj všechny peníze.

„Už nás čeká Arovo soukromé letadlo. Všechno půjde víc jak bez problémů."

A jak řekla tak se taky stalo. Za půl hodiny jsme seděly v letadle, které se připravovalo k odletu. Musím říct, že Arovo letadlo bylo opravdu luxusní. To se musí nechat.

Cesta mi uběhla docela rychle, protože jsem skoro celou prospala.

Hned, když jsme se dostaly do letištní haly, jsem uviděla dva bledé muže s černými brýlemi. Podívala jsem se na Elizabeth a ta už zářila jako sluníčko, ale šlo vidět, že se k nim chce vrhnout a všechny je zlíbat. Udržela si chladnou hlavu a s lehkým poskakováním k nim přišla. Rozhlédla se, jestli ji někdo nesleduje, potom zpět na ty dva a skočila jim kolem krku.

„Chlapi, chyběli jste mi,“ pištěla jim do uší.

„El, ty nám taky a ani nevíš jak. Aro by přijel taky, ale v hradu hlídá, aby nikdo nešel kolem tajného vchodu, který je tam pro tebe,“ řekl muž s blond vlasy. Už jsem ho viděla, tehdy u Carlislea v pracovně. Caius se jmenuje, myslím.

„Stejně nechápu, proč ho tolik hlídá. Proboha už ten název napovídá, že ho nikdo nenajde. Vždyť jsme ho objevili náhodou, než Aro našel svou vášeň v sbírání upírů se zvláštními dary. A pak, že máme dobrou paměť,“ pravila Elizabeth a rozešla se směrem k východu.

„Nezapomeň tady tu dívku,“ řekl druhý muž, kterého jsem také znala. Marcus.

„Marku, myslím, že ona by šla, i kdybys mě na ni neupozornil,“ odpověděla sarkasticky El. Jen se na ni ušklíbl a šel k autu. Caius, už tam samozřejmě dávno byl. „Bell, těch dvou si nevšímej, někdy vypadají jako by hulili trávu,“ řekla a usmála se na mě.

„Já to slyšel!“ křikli na nás od auta oba dva. Začala jsem se smát. Když jsem byla s El, připadalo mi všechno tak jednoduché.

Marcus za volantem začal troubit. „Pojď, nebo se zcvoknu.“ Přikývla jsem a šla k autu. Obě jsme si sedly dozadu a Marcus vyjel skoro stejně rychlo jako El ve Forks.

Dorazili jsme k hradu, někde k bočnímu vchodu. Všichni jsme vysedli a šli za Caiem. Dovedl nás někde k zadní části hradu a obešel nějaký velký keř. Všichni čtyři jsme šli za ním, jak věrní pejsánci. Hihi!

Přišli jsme k velkým dveřím a El je otevřela. Chlapi se od nás v průběhu cesty odpojili, takže jsme šly samy.

„Dále?“ ozval se, milý hlas za dveřmi.

Obě jsme vešly dovnitř a El zavřela dveře. Hned když měla prostor, vrhla se kolem krku muži, který seděl za stolem. Usmála jsem se na něj a on mi úsměv oplatil. Hned potom se začal věnovat El.

Takže je pravda, že El to táhne s Arem.

„Bohu dík!“ řekla jsem, když se od sebe konečně odlepili a začali se konečně věnovat mě. Škaredě se na mě podívali, ale pak jsme se všichni společně zasmáli. Do pokoje vešli i Marcus s Caiem a nechápavě se na nás dívali. Aro jen mávl rukou a začal mluvit.

„Ahoj. Ty musíš být Bella?“ pozdravil mě a rovnou přidal i otázku. Připadala jsem si jako první den ve škole.

„Ehm… Jo, vy musíte být Aro, Marcus a Caius. Mám pravdu?“ zeptala jsem se stydlivě. Začala jsem chytat červenou barvu.

„Je roztomilá, když se červená,“ řekl Caius a začal se smát. Stydlivost mě najednou přešla a já mu jednu vlepila. To jsem se zase smála já.

„Ta sedla!“ vymáčkl ze sebe Marcus mezi záchvaty smíchu.

„To bylo za co?“ zeptal se mě nevěřícně Caius. Začala jsem se ještě víc smát. Nevím, co se stalo, ale najednou jsem ležela na pohovce a nade mnou Caius. „Jsi lechtivá?“ zeptal se mě. Já vykulila oči, ale nic neříkala. „Beru to jako ano!“ začal měl lechtat a já měla pocit, že umřu. Prosila jsem, pištěla, ale nic nezabralo. Ostatní se očividně bavili mým neštěstím.

Když konečně přestal, Aro začal mluvit. „Bello, ty jsi člověk, který toho o upírech ví až moc. Máš jenom dvě možnosti. Buď tě přeměníme, nebo navždy umlčíme.“ El se na něj zaškaredila. Aro pokrčil rameny a podíval se zpět na mě.

Já měla rozhodnuto hned, když to řekl. „Chci být jednou z vás.“ Všichni se na mě usmáli a já jim to vřele oplatila. „Aro, a nešlo by to už dnes?“ zeptala jsem se ho? Zvedl obočí, ale přikývl.

„Caie! Ujmeš se toho?“ zeptal se a podíval se na dotyčného.

„Stejně s ní chci mluvit,“ odpověděl a začal mě strkat ven ze dveří. Musela jsem se zasmát.

Přišli jsme k nějakým dveřím a on mi je jako správný džentlmen otevřel. Usmála jsem se na něj a vešla. Pokoj byl stejně luxusní jako letadlo. Ba i víc.

„Bello?“ řekl, když zavřel dveře. Otočila jsem se na něj. Teď když jsme byli sami, jsem si ho mohla konečně pořádně prohlédnout. Byl opravdu krásný, to se musí nechat. Možná se mi líbil víc než Edward. „Bello já…“ přišel ke mně.

Nevím, co jsem přesně udělala, bylo to moc rychle, ani jsem nepřemýšlela, ale vrhla jsem se mu na jeho rty a vášnivě ho líbala. Přitiskl si mě k sobě a polibky mi náruživě oplácel.

Nakonec jsme skončili na posteli. Podpíral se, aby mě celou nezamačkal. Chtěl mě znovu políbit, ale já jsem ho zadržela rukou. „Caie, prosím, proměň mě. Chci to mít co nejdřív za sebou.“ Bolestně se na mě podíval.

Naposled mě políbil. Cítila jsem, jak se mi jeho zuby zařezávají hladce do krku a potom byla jen tma a strašná spalující bolest. Nikdy jsem nezažila nic horšího.

Po třech dnech bolest ustoupila úplně a já mohla otevřít oči. Všechno jsem viděla tak jasně.

Asi tak stejně jasně jako jsem viděla svůj nový život. Můj nový život, kde mám lásku, nové přátele a snad i novou rodinu. Jsem ráda, že jsem dostala druhou šanci žít a já si ji užiju. Opravdu si ji užiju!

Autor: MichelleC (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno zlé je k něčemu dobré!!!: