Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Vše zlé je pro něco dobré

24.10.2009 (08:00) • Reni21 • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2608×

Cítila jsem, že je něco v nepořádku. Jeho rty byly semknuté do tvrdé linky a jeho oči byly smutné. Nechápala jsem co se stalo.

„Edwarde, pověz mi co se děje?“ Ptala jsem se zlomeně. Jeho chladné chování mě bolelo.

Podíval se na mě, v jeho pohledu byla prázdnota. To mě vyděsilo ještě víc, udělala jsem krok k němu, chtěla jsem ho vzít za ruku, ale ucouvl přede mnou. Vyděšeně jsem na něj koukala.

„Edwarde,“ zaúpěla jsem bezmocně.

„Isabello,“ řekl mé celé jméno, to mě děsilo ještě víc.

„Je mi to líto, musíme odjet, bez tebe. Jdou po nás Vollturiovy, musíme zmizet z tvého dosahu,“ pravil zlomeně. Ve mně se ozvala ta stará díra, ta jenž ve mně vzbuzovala tolik prázdnoty, tohle už nechci zažít znovu. Už ne.

„To nesmíš, slíbil jsi to! Přísahal jsi, že mě už nikdy neopustíš,“ křičela jsem hystericky, slzy mi proudily po tvářích. Přišel ke mně a vzal mně do náruče.

„Bello, Bellinko, pochop to, musíš být v bezpečí, mojí rodinu chtějí zničit. Aro si myslí, že jsme pro ně nebezpeční. Já nemůžu dovolit, aby přišli sem. Nemůžu tě vystavit smrtelnému nebezpečí. Ty musíš žít dál,“ šeptal zapáleně a se šílenou bolestí v hlase. Tak velkou jakou já jsem prožívala, podívala jsem se mu do očí a viděla v nich jak trpí.

„Nedokážu bez tebe žít, nedokážu to,“ lomcovala jsem s ním, teda pokoušela jsem se o to.

„Copak to nedokážeš pochopit?! Pokud zemřeš ty tak i já, ty jsi můj život,“ řvala jsem na něj. Setřásl mé ruce ze své košile.

„Bello, lásko, prosím to nesmíš, nemůžeš být mrtvá, ty jsi vše co na tomto světě mám. A i když já budu mrtvý, ty musíš žít dál, musíš být na tomto světě,“ drtil mě v objetí. Plakala jsem nad tou bezmocí, nad tím, že ho opět ztrácím, nad tím, že tentokrát je to asi definitivní. Že tentokrát se nemusíme shledat. Nedokázala jsem se pořádně nadechnou, v hrudi jsem měla opět díru, opět jsem se rozpadala na tisíce kousíčků.

„Bello, jestli přežiji vrátím se, jen tě snažně prosím. Neudělej žádnou hloupost,“ díval se na mě tak, až se mi zatajil dech, jeho pohled byl spalující, byl jako oheň, který ve mně hořel. Pohled plný důvěry a prosby. Nedokážu mu říct ne, nedokážu mu lhát.

„Edwarde, já to nedokážu…“ zaúpěla jsem. Pevně mě objal a políbil.

Polibek byl plný bolesti nás obou, plný bezmoci a lásky. Lásky tak silné, že ani smrt jí nedokáže rozdělit. Nemůžeme být bez sebe, naše láska je jako oceán, hluboká a nebezpečná. Jen pomyšlení na to, že by byl ode mě pryč, mě sráželo na kolena.

„Lásko, nedokážu to, nedokážu být bez tebe. Nerozděluj nás,“ řekla jsem jakmile náš polibek ukončil. Díval se na mně a já se modlila aby konečně udělal ten konečný krok, abychom mohli být spolu.

„Bello, nedokážu to…“ nechal slova znít do ztracena, věděl na co narážím. Dívala jsem se na něj, viděla jsem jak zápasí sám se sebou. Chtěl mě přeměnit, přál si to tak jako já.

„Edwarde, udělej to. Pokud máš zemřít spolu se svou rodinou tak i já do ní patřím. Můj život bez tebe by bylo jako peklo na zemi.“ Řekla jsem tvrdě, zvrátila jsem hlavu a nastavila mu hrdlo se zavřenýma očima. Teď již záleží jen na něm.

Vzal mě a políbil mě na krk.

„Miluji tě, odpust mi,“ zašeptal zlomeně.

„Odpouštím ti, miluji tě,“ řekla jsem než jsem ucítila jak jeho zuby prokously kůži na mém krku. Jeho jed se mi dostal do oběhu, tolik to pálilo. Byla to neskutečná muka. Semkla jsem ry a nechala ho, aby mě položil na postel. Vzal mě za ruku.

„Odpusť,“ šeptal pořád dokola, nemohla jsem mu odpovědět, protože jsem se bála, že jakmile otevřu ústa, tak začnu křičet bolestí, která mě spalovala zaživa. Ale já zažila horší, bylo to v době kdy mě opustil, v době kdy jsem si myslela, že mě nechce, nemiluje. Srovnávala jsem tu emocionální bolest s tou fyzickou. Přeměna mě bolela méně než jeho odchod.

Ležela jsem na posteli a vnímala jak se bolest mění, jak pomalu odstupuje. Už jsem se začala radovat, že za chvíli bude po všem. Co mi vyrazilo dech, byla intenzita, která se stupňovala a soustředila se jen na srdce. Slyšela jsem jak buší o svůj život, o život který jsem již nechtěla žít. Ten, který mi již nepatřil. Zalapala jsem po dechu a zatnula zuby a ruce v pěst. Celou přeměnu se ode mě Edward nehnul, uklidňoval mně svým broukáním. Jeho dotyky mě chladily.

„Bello, už to bude,“ zašeptal mi do ucha.

„Miluji tě,“ otřel své rty o mé.

Srdce naposledy udeřilo a ztichlo na věčnost. Otevřela jsem oči a dívala se do té nejkrásnější tváře na světě. Chtěla jsem jí pohladit, ten pohyb byl neskutečně rychlý, pohladila jsem tu dokonalost. Nedýchala jsem, nepotřebovala jsem to. Dívali jsme si do očí. Byl jen on a já.

„Bello,“ řekla Alice a tím upoutala mou pozornost, posadila jsem se a dívala se na ostatní, byla jsem překvapená, jak moje lidské oči byly slepé. Tolik jsem toho neviděla, usmála jsem se na svou rodinu. Je mi jedno zda má nesmrtelnost bude trvat jen krátce, ale hlavní je, že jsme spolu.

Autor: Reni21 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vše zlé je pro něco dobré: