Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Vrátím se pro tebe ll

12.09.2010 (18:00) • ScRiBbLe • FanFiction jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 3003×

Edward

Seděl jsem na posteli v mém, skoro prázdném, pokoji. Vše už jsem měl sbalené, ale nemohl jsem se rozloučit s místem, kde jsem vyrůstal. Přistoupil jsem ke stolu, na kterém ležela fotka. Byl jsem na ní já s Bellou. S mojí nejlepší kamarádkou. I když jsem si tím teď nebyl tolik jistý.

Vyrůstali jsme spolu. Nikdy jsem si nepomyslel, že bych k ní mohl cítit něco jiného, než přátelství, ale vše se změnilo, když jsme se skoro políbili. Ona to chtěla. Věděl jsem to, ale já jsem tomu odolal, protože se v mém životě nacházela dívka, kterou jsem miloval… Snad. Bellino chování ve mně nastolilo zmatek a já už si nebyl jistý, jestli Tanyu miluji, nebo ne. Jestli mám Bellu rád jako kamarádku, nebo jestli k ní cítím jiné, hlubší city. Pocity se ve mně mísily a já se v nich nemohl vyznat. Proto jsem se rozhodl odjet.

Sedl jsem si ke stolu a vytáhl kus papíru s propiskou. Chtěl jsem napsat Belle dopis na rozloučenou. Poslední napsaná slova. Nemohl jsem se s ní setkat a vidět ji zničenou.

Roztřesenou rukou jsem napsal:

Milá Bello.

Dál mě nic nenapadalo. Zíral jsem na papír a nemohl nalézt správná slova, kterým bych se s ní rozloučil. Vzal jsem ten list do ruky a zmačkal ho. Připravil jsem si nový a napsal znovu oslovení. Ten jsem taky zmačkal. Takhle to šlo dál dobrých třicet minut, až se na papíru objevilo:

Loučím se, lásko.

Překvapeně jsem zamrkal, abych zahnal ten přelud v podobě slov napsaných mnou rukou, ale ona nezmizela. Stále tam byla.

„Edwarde, pojď už,” ozval se za mnou Tanyin hlas. S trhnutím jsem se otočil.

„Ano, už jdu,” vykoktal jsem. Rychle jsem zmačkal papír a zahodil ho ke koši.

---

Před domem jsem se zastavil a naposledy se rozhlédl. Do plic jsem vtáhl vzduch prosycený deštěm a vůní borového dřeva. Zavřel jsem oči a naslouchal zvukům okolí.

„Edwarde!” Donesl se k mým uším Bellin hlas. Bolestně mě bodlo u srdce. S předstíraným úsměvem jsem se na ni otočil.

„Bells, co tady děláš?” zeptal jsem se jí.

„Mám narozeniny,” odpověděla mi zklamaně.

„Promiň, já zapomněl,” omluvil jsem se jí, ale věděl jsem, že měla narozeniny. Myslel jsem si, že když uvidí, že na ni zapomínám, tak bude její bolest z rozloučení menší.

„Edwarde, můžeme?” pronesla Tanya a ocitla se u mě.

„Ahoj, ty musíš být Bella. Tolik jsem o tobě slyšela,” promluvila vesele k Belle. Naznačil jsem Tanye, aby odešla. Pochopila to a zmizela. Zůstali jsme jen my dva, zahleděni do svých tváří. Má ústa se zkroutila do podivného, úzkostlivého úsměvu.

„Bells,” začal jsem opatrně, „víš, já a Tanya se stěhujeme do Itálie. Ona tam má rodiče a já se tam přihlásil na vysokou,” dodal jsem. Její obličej se propadl do bolestivé grimasy. Má slova ji zasáhla hluboko do jejího srdce. Cítil jsem to. Cítil jsem její bolest jako svou vlastní. Po tvářích jí stékaly slzy. Lítostí se mi stáhlo hrdlo. Ničilo mě, když jsem ji viděl smutnou.

„Proč pláčeš?” zeptal jsem se potichu. Snažil jsem se do hlasu nevpustit emoce, ale nepovedlo se mi to. Můj hlas zněl až příliš úzkostlivě.

„Nenechávej mě tu,” zaprosila. Ten výraz v jejích očích. Jako bych ji zabíjel. Přistoupil jsem k ní a pevně ji objal.

„Vrátím se pro tebe,” zašeptal jsem jí do vlasů, políbil na čelo a odešel za Tanyou.

---

„Připoutejte se, za čtvrt hodinky odlétáme,” nabádala nás letuška sladkým hlasem.

„Těšíš se, miláčku?” zeptala se mě Tanya. Nepatrně jsem přikývnul a dál sledoval své roztřesené ruce. Uvnitř mého nitra se začala rozlévat bolestivá prázdnota. Jako by ze mě někdo vyrval kus duše. Kus něčeho, co zároveň nebylo mé, ale i její. Belly.

„Edí, můžu si to nechat? Našla jsem to u tebe.” Vyrušila mě Tanya. Podíval jsem se na to, co držela v ruce. Byla to hedvábná modrá šála. Byla Belly. Opatrně jsem ji vzal do ruky a jemně ji pohladil. Cítil jsem její vůni. A tu chvíli mi došlo, že k Tanye necítím lásku. Jen k Belle jsem choval tak hluboké city. Vstal jsem a podíval se na Tanyu. Nechápavě zamrkala.

„Edwarde?” pípla.

„Promiň, Tanyo, nejde to,” omluvil jsem se jí.

„Pane, sedněte si, odlétáme.” Přistoupila ke mně letuška. Zakroutil jsem hlavou.

„Ne, musím odejít.” Prohnal jsem se kolem ní a vyběhl z letadla.

Na parkovišti bylo mé auto. Rodina si pro něj ještě nepřijela. Nasedl jsem do něj a odjížděl za jediným cílem. Za Bellou. V kapse mi náhle začal zvonit telefon. Okamžitě jsem ho vytáhl, ale nestihl jsem se podívat na displej, protože mi zapadl pod sedadlo. Strčil jsem tam ruku a šátral do prázdna. Začala se mě zmocňovat panika. Co když je to Bella? Co když se něco děje? Sklonil jsem hlavu, abych ho našel a uviděl ho. Vzal jsem telefon do ruky. Na displeji se objevilo jméno - Tanya. Zklamaně jsem se podíval na cestu a vyděsil se. Kousek přede mnou stálo malé děvčátko. Blesku rychle jsem strhl volant na stranu. Kola se smekla po kluzké vozovce. Auto se začalo točit. Pevně jsem svíral volant v ruce a uviděl její tvář. Usmívala se na mě… Už jsem zapomněl, jak krása bolí…

Bella

Sedla jsem si na postel a podívala se do zaprášeného zrcadla. Už je to tolik let, co odešel a na mě se čas nemilosrdně podepsal. Hnědé vlasy se změnily v bílý závoj. Mou tvář brázdily tlusté linky vrásek. Z mých očí se vytratila tmavě hnědá barva. Byly zakalené. Němě jsem si povzdechla nad lidským údělem a lehla si do postele. Zavřela jsem oči a nechala se unášet vlnou nevědomí.

Probudil mě cvrlikot ptáčků. Otevřela jsem oči a překvapeně zamrkala. Nedívala jsem se jako obvykle do zašedlého stropu, ale na blankytně modré nebe. Hřejivé sluneční paprsky mě hladily na tváři. Opatrně jsem se postavila. Byla jsem na naší louce. Zelená sametová tráva se lehce kolíbala ve větru a z ní vykukovaly známé modré květy. Už jsem skoro zapomněla, jak krásné jsou a jak úžasně voní. A náhle jsem uviděla nějakou postavu přede mnou. Seděla ke mně zády. Byla mi povědomá. Ty vlasy…

„Edwarde!” vykřikla jsem a okamžitě se zarazila. Můj hlas! Zněl jako zvonkohra. Krásný a melodický, a ne ochraptělý a zaprášený stářím. Sáhla jsem si na tvář. Má kůže byla hladká a pevná. Nebyla na ní ani jediná známka stáří. Mezitím se postava přede mnou postavila. Zadívala jsem se do známých očí a spatřila v nich lásku. Nekonečnou a vroucí.

„Bello.” Přistoupil ke mně s něžným úsměvem. Jemně se špičky prstů dotkl mojí tváře, jako by se bál, že se pod jeho dotykem rozplynu. Trvalo to jen okamžik, ale mě se ten nepatrný pohyb zdál jako celá věčnost a já si přála, aby tak dlouho trval. Ale věděla jsem, že to nemůže trvat věčně. Byl to jen sen, ze kterého se ráno probudím a zase zůstanu sama, bez něj.

Do očí se mi nahrnuly slzy. Byly tak neúprosné, až přetekly přes okraj a bloudily po mých tvářích.

„Neplač,” zašeptal mi do tváře. Vzhlédla jsem k němu. Díval se na mě s tak bezmeznou něhou, která mě rvala na kusy. Nechala jsem ho, aby se zatajeným dechem a užasle, našel v mých očích bolest a lásku.

„Slzy jsou to jediné, co mi tě stále připomíná a já díky nim vím, že jsi byl skutečný,” hlas se mi zlomil. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla.

„Mé oči se jimi zalévají každý den, znovu a bez konce,” dodala jsem. Jeho výraz zjihl. Natáhl ke mně ruku a zachytil mnou slzu. Třpytila se mu na dlani jako diamant. Opatrně zavřel dlaň, jako by se měl strach, že se jí něco stane, jako by to bylo to nejcennější na světě.

„To je tvá hluboká láska a ohromná bolest, které patří mě,” řekl potichu. Přes všechen smutek jsem byla tak šťastná, že jsem si přála, aby tenhle okamžik nikdy neskončil.

„Už se nikdy nechci probudit,” řekla jsem tak potichu, že jsem si nebyla jistá, jestli mě slyšel. Jeho paže jemně obtočily můj pas. Nechala jsem se. V jeho náručí jsem se cítila šťastná.

„Proč ses pro mě nevrátil? Proč jsi mě nechal čekat?” řekla jsem hlasitěji. Tyto otázky tížily mou duši a já jsem měla konečně příležitost je vyslovit.

„Bello, už šedesát let tady na tebe čekám. Na jediný důvod mého života, na jedinou ženu, kterou jsem kdy opravdu miloval.” Každé slovo vyslovoval s tak neochvějnou láskou. Zdálo se mi, jako by se mi srdce zastavilo. Poté se divoce rozbušilo a já jsem měla pocit, že mi každou chvílí exploduje.

„Jsme v nebi?” špitla jsem. Lehce přikývl a usmál se.

„Ten den, co jsem odjel, jsem si uvědomil, že jedině s tebou jsem celý, že jedině ty mě děláš šťastným. Vystoupil jsem z letadla a odjel za tebou, ale měl jsem autohavárii a zemřel jsem.” Překvapeně jsem se na něho zadívala.

„O tom jsem nevěděla,” vydechla jsem.

„Já vím, oni ti to neřekli,”

„Kdybych to věděla, tak už jsem tu mohla být dávno s tebou. Nemusela bych prožít tolik let v neskutečné bolesti.” Nesouhlasně zakroutil hlavou.

„Ne, Bello. Kdyby sis sáhla na život, tak bys mě už nikdy neviděla. Dostala by ses na druhou stranu. Tam by byla tvá duše rvána na kusy stále dokola. Na věky.” Pohladil mě po tváři.

„Mám pro tebe dárek k tvým dnešním narozeninám,” řekl najednou.

„Tys nezapomněl?” Ta slova byla jen přidušené zašeptání.

„Nikdy jsem nezapomněl, Bello. Jen jsem si myslel, že když si budeš myslet, že na tebe zapomínám, tak můj odchod bude pro tebe snesitelnějším.” Jeho rty se roztáhly do smutné linky. Bylo bolestivé se na ten úsměv jen podívat. Lehce jsem mu stiskla ruku. Jeho obličej se zalil vlnou nekonečného utrpení.

„Promiň mi to všechno.” Cítila jsem v těch slovech víc bolesti, než bych čekala…

„Není co,” odpověděla jsem a pohladila mu tvář. Něžně se na mě usmál.

„Podívej,” ukázal před sebe. Zadívala jsem se tam, kam ukazoval, a na vteřinu jsem přestala dýchat. Před námi stál dům s vinicí. Náš sen byl teď skutečností.

„To je krása,” vydala jsem ze sebe po chvíli. Pevně mě objal a s očima plnýma slz se na mě podíval. Přiblížil obličej k mému a do rtů mi zašeptal: „Miluji tě. Navždy.”

Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vrátím se pro tebe ll: