Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Vrátil se

30.11.2009 (14:55) • gollinka • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1767×

Vrátil se. On se vrátil.
Jak je to možné? Myslela jsem si, že zemřel. Měl potíže se srdcem.
Tolikrát mi přísahal, že navždy zůstaneme přáteli.
Ale já ho milovala víc než vlastní život...

Milovala jsem ho, ale on odešel. Trvalo mi tři roky, než jsem se z toho jakž takž dostala - smířila jsem s s tím, že zemřel, že už není - a on se po letech znovu objeví. Jen tak, prostě si přijde zpět a dělá, jakoby nic!

Sedím na křesle, objímám si rukama nohy a brečím. Bolest mi už tolikrát rozervala srdce. Můj život je zaplněn bolestí, strachem a nenávistí.
Denně nasazuji masku, aby mi nikdo nemohl znovu ublížit, držím si lidi dál od těla a hraju si na lady tvrďačku.
Ale pravdou je, že já vlastně vůbec nejsem tvrdá. Možná... Určitě je moje hlava tvrdá, ale já sama o sobě ne...
Moje duše je romantická, křehká. Miluji přírodu a zvířata.

Tak často chodím do lesa, hluboko do lesa na malou mýtinku, vážně malou. Je roubená smrkama, uprostřed teče řeka a na druhém břehu stojí vrba.
Přes řeku vlastně je jenom les. A já už tolikrát přišla na tu mýtinku, sedla si na kámen, objala si nohy a brečela. Doma jsem musela svoje vzlyky dusit, ale tady jsem mohla být sama. Sama, jako na všechno ostatní. Od doby, co ode mne odešel, jsem moc nemluvila, a když ano, tak jen koktavě a zadrhávala jsem se. Zdály se mi samé noční můry nasáklé krví a smrtí, ale nikdy jsem se nesložila tolik, jako teď.
Nechápu sama sebe. Prosím Boha, ať mi ho vrátí, že ho chci ještě jednou, naposledy vidět, a jen co se objeví, bolest vystoupá o tisíc stupňů.
Sesunula jsem se na zem a vzala si nůž.

Pohlédla jsem na čepel a viděla svůj odraz. Krvavé oči, rozcuchané vlasy.
Odvrátila jsem pohled a přejela ostřím po levé ruce. Mírně jsem přitlačila. Po ruce mi vzápětí začaly stékat pramínky teplé krve.
Řezala jsem se stále více a více, až jsem upadla do bezvědomí.
Když jsem se probudila, hladil mě po vlasech anděl s bronzovýma vlasama a medovýma očima. Usmíval se na mě a já mu chtěla úsměv oplatit, ale povedlo se mi jen zkřivit ústa do roztodivných tvarů.

Krk mi olizovaly plameny, ale já je moc nevnímala. Moje pozornost se soustředila pouze na bolest v srdci. Na srdce samotné, už tolikrát roztržené.
N okamžik jsem před sebou znovu viděla toho, který mi ho vzal, zlomil a vrátil rozthlé a bolavé.
Vlna zuřivosti projela mým tělem, zuřivost, která se jako obvykle měnila na lásku a poté na lítost.
Padala jsem do bezedné propasti, a čím hloubš jsem byla, tím větší jsem cítila bolest.

Najednou jsem ale cítila dvě. Jednu, která spalovala mé srdce, ale ta druhá, ta mírnější, olizovala konečky mých prstů na rukou.
Z oka mi ukápla osamocená slza a anděl s bronzovýma vlasama se na mne zkoumavě podíval.
,,Omlouvám se ti. Já nechtěl, přísahám," řekl a pohladil mě mramorovou, chladnou rukou po čele.
,,Za co se omlouváš?" zeptala jsem se ho. Zkrabatil obočí a přiložil dva prsty na mou krční tepnu. Pootevřel ústa a podíval se na mě s rozšířenýma očima.

,,Už je to za tebou! Už to bude dobré, slibuju. Bude to dobré!!!" opakoval stále dokola a objímal mě.
Já ale nic z toho nechápala. Neznala jsem ho.

,,Co bude dobré? Kdo jsi? Proč tu jsi?" eptala jsem se ho a z oka mi znovu skápla slza, teď už ovšem krvavá.
Znovu mě pohladil po vlasech, usmál se a započal svůj neuvěřitelný příběh, jak se stal upírem. A vyprávěl mi taky to, že když ucítil mou krev, vyšplhalse ke mě do okna a chtěl mě zabít. Ale já už vlastně skoro žádnou krev neměla, krvácela jsem, umírala. A tak se rozhodl mě přeměnit na upíra.    

,,Ah. Takže jsem byla na pokraji smrti?" zeptala jsem se ho. Ta vyhlídka byla lákavá. Navěky spát. To je nádherná představa.
Už necítit žádnou bolest, jen klid v duši.

,,A jak se vlastně jmenuješ?" zeptala jsem se ho a odtáhla se od ně, abych mu mohla pohlédnout do jeho zlatavých očí.
,,Jmenuju se Edward Cullen. A ty?"
,,Já? Jak se jmenuju? Eh..." nemohla jsem si vzpomenout na své jméno. Ani na nic z toho, co se mi stalo za mého lidského života.
,,Nevím," přiznala jsem po chvíli.
,,Kde máš občanku?" zeptal se.

,,Srandisto! Nevím, jak se jmenuju, kde to jsem ani si nepamatuju nic ze svého lidského života a ty po mě chceš občanku!"
Zvednul se a porozhlédl se po pokoji. Do oka mu padl batoh a tak šel k němu. Chvíli se v něm prohrabával až našel nějakou peněženku.
Otevřel jí a náhlédl dovnitř.
,,Kuk! Tady jsi! Takže, jmenuješ se Isabella Marie Swanová, je ti sedmnáct, bydlíš tady."
,,Uh. A... mno nic. Co budu teď dělat? Kam půjdu?"

Usmál se na mě a vzal si mojí hlavu do dlaní. ,,Ty půjdeš se mnou, jestli chceš. Carlisleho, to je můj adoptivní otec, bude velice zajímat, proč ti zůstala tvoje původní barva očí a vlasy se ze špinavě blond změnily na tmavě hnedou!"
,,Vlasy mám hnědý? Super, nemusím utrácet za barvu!" řekla jsem s úsměvem.
A tak jsme se vydali k jeho domu.

Carlisle mi nabídl, že můžu zůstat žít s jeho rodinou a já jsem vděčně nabídku přijala.
V srdci jsem měla zvláštní, jitřivý pocit. Bylo mi skvěle.

Dlouhých, předlouhých deset let mi trvalo, než jsem si uvědomila, že ten jitřivý pocit, který cítím, je má láska k Edwardovi.
Když jsem mu řekla, že ho miluju, skoro začal skákat radostí a sdělil mi, že mě miluju od té chvíle, co mě našel skoro mrtvou doma.
Nikdy se mě ale nezeptal, proč jsem si to udělala. Netrvalo dlouho a byla svatba. S Edwardem jsme si přislíbili věčnou lásku a já cítila, jak něco v mém mrtvém srdci zapadlo na správné místo.
A já byla opravdu šťastná.

Autor: gollinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vrátil se: