Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Volturiovi nedávají druhé šance!

Dívala jsem se do páru zářících rudých očí. Dívce, které tyto oči patřily, se jemně zkrabatilo obočí. V obličeji teď vypadala jako dítě, kterému někdo řekl, že Ježíšek neexistuje. Zdálo se, že se každou chvíli rozbrečí, ale ne kvůli Ježíškovi. Kvůli tomu, že její úžasné nadání dávat lidem bolest na mě, jako na jedinou osobu na světě nepůsobilo.

Bylo vidět, že její zoufalství se pomalu proměňuje ve vztek. Hněvivě na mě pohlédla a pak se pokusila najít si novou oběť. Její snaha však byla marná. Můj mentální štít kryl všechny kolem mě. Edwardova část štítu se chvíli vlnila v místě, kde na něj Jane útočila, ale bezvýsledně. Vycenila zuby a zdálo se, že tiše vrčí. Se sotva slyšitelným zamručením jsem jí pohled vrátila. Ušklíbla se a dál mi nevěnovala pozornost.

Já jsem se zaměřila na ostatní členy Volturiovy gardy. Na Renatu, která se držela Ara jako stín, na Aleca, který chlácholivě objímal svojí malou sestřičku, která se vztekala a na Marcuse, který se pořád tvářil znuděně. Tohohle upíra by nejspíš nevzrušila ani informace, že za ním stojí King Kong a chystá se ho sežrat. To mě docela pobavilo, ale pak se můj pohled zastavil na urostlém upírovi s tmavými vlasy a karmínově rudýma očima.

Demetri mi věnoval krátký pohled, obdařený vřelým úsměvem, ze kterého se mi udělalo nevolno. Možná ho budu nucena zabít a on se na mě ještě usmívá! Jeho tvář překypovala jistotou z vítězství. Vedle mě se ozvalo odfrknutí. Otočila jsem hlavu a dívala se na obrovského rudo – hnědého vlka. A pak můj pohled sklouzl na holčičku, která se ho držela pevně kolem krku.

„Nessie,“ zašeptala jsem a do očí se mi začaly drát slzy. Kvůli ní musím Demetriho zabít jako prvního. Aby ji nemohl stopovat! Začala jsem divoce vrčet a můj pohled se obrátil zpět k němu. Edward si mě přitáhl k tělu. A já si uvědomila, že nejsem jediná, kdo tu vrčí. Většina upírů na naší straně se stavila k útoku a stejně tomu bylo i u Volturiů.

„Je to v háji!“ prohlásil Emmett a postavil se vedle Edwarda. Ten jen souhlasně zamručel. Nessie mě chytla za ruku a smutně na mě hleděla.

„Zlatíčko, strejda Jake tě odsud odvede. Mám tě ráda.“ Slova mi ztěžkla v ústech, klekla jsem si vedle Ness a mé oči se zalily proudem slz. Objala mě a pohladila po tváři. Z druhé strany se ozvalo syčení. Automaticky jsem si setřela slzy a zvedla se z kleku.

„Běž Jaku!“ zavelela jsem a pak jsem se rozběhla přes louku přímo k Demetrimu. Nemusela jsem se rozhlížet, věděla jsem, že rodina a naši spojenci jsou mi v patách. Vrčení přehlušilo všechny ostatní zvuky na louce.

Demetri stál stále na svém místě a klidně si mě měřil. Byl sice o hlavu větší než já, ale na tom nezáleželo. Vjel do mě strašlivý vztek a měla jsem nezkrotnou chuť vydrápat mu oči. Mezera mezi námi se zmenšovala. Dělilo mě od něj posledních pár metrů. Na jeho tváři se vystřídalo tucet emocí, ale jako poslední se usadil posměšný úšklebek. Už jsem se chystala ke skoku, když mě zarazil přidušený výkřik.

Zapomněla jsem kontrolovat štít! Projelo mi hlavou a já se automaticky otočila. Edward se svíjel na zemi v křečích a nad ním se s vražedným úsměvem skláněla Jane. Demetri využil mé nepozornosti a stál v mžiku za mnou. Prudce mě srazil k zemi. Otupěle jsem se otočila, abych mu viděla do obličeje.

„Je docela škoda, zabít tě Bello. Kdyby záleželo na mě, nechal bych tě žít. Jenže bohužel nezáleží. Škoda!“ Nasadil sebestředný úsměv a pomalu se ke mně přibližoval. Jako kočka k myši. Naštěstí se těsně za ním objevil obrovský černý vlk, který ho srazil k zemi.

„Díky Same,“ zamumlala jsem. Vlk jen přidušeně vyštěkl, byl příliš zaneprázdněný zápasem s tmavovlasým upírem. Má pozornost se mezitím přemístila k místu, kde Jane mučila mého manžela. Vrhla jsem se na ni. Šokovaně vykřikla sopránovým hláskem a zabodla do mě karmínové oči plné vzteku. Pokusila se mě chytnout v zátylku, ale já byla rychlejší. Přitiskla jsem ji pevně k zemi.

„Ne!“ vykřikla přidušeně. Prudkým trhnutím jsem oddělila hlavu od těla. Hlava se ještě několik vteřin kutálela po bojišti, které se zaplnilo končetinami bojujících upírů. Nakonec skončila jen pár centimetrů od místa, kde seděl Edward. Nešťastně jsem na něj pohlédla. Chvíli se na mě zamyšleně díval, nakonec vstal a plynulým pohybem se vydal k místu, kde jsem seděla já.

„Klid Bello, nemohla jsi jinak. Zachovala ses výborně. Nesmíš ji litovat.“ Jeho tmavé oči hleděly střídavě na zohavené tělo a na mě. Došel ke mně a posadil se. Jeho tvrdé upíří paže se kolem mě ovinuly, políbil mě do vlasů a začal tiše broukat ukolébavku, kterou mi před nějakou dobou složil. Slzy mi začaly skrápět tričko a já se cítila šťastná.

Bylo až k nevíře, že se kolem nás bojovalo, zatímco my jsme jen seděli a objímali se. Na louce začaly plápolat první ohně, které spalovaly údy mrtvých a štiplavý kouř mě začal pálit v nose.

To už je konec? Pomyslela jsem si a začala jsem pátravě zkoumat okolí. Paže, které mě pevně svíraly, byly pryč. Místo pocitu bezpečí, který jsem díky nim měla, se dostavila otupělost a samota. První věc kterou jsem spatřila byl Edward, kterého pod krkem svíral jeden z členů gardy Volturiových. Nejspíš Felix. Věcí druhou bylo pak šest plápolajících hranic ledabyle rozmístěných po poli.

„My jsme prohráli,“ zašeptala jsem přidušeně, když jsem si uvědomila, že kolem mě stojí jen samé postavy v černých pláštích.

„Je konec! Alecu, postarej se o ni a ty, Felixi, odveď Edwarda a Alici! Chci si s nimi přátelsky pohovořit! “ Zaslechla jsem za sebou suchý stařecký hlas, který dozajista patřil Arovi. Škubla jsem s sebou. Takže Alice žije, ale kde... Chvíli jsem se rozhlížela, až jsem nakonec objevila její malé elfí tělíčko u jedné z hranic. Krčilo se v nepřirozeném úhlu. Uvažovala jsem, co jí asi udělali. To už mě ale chytly Alecovi jemné, téměř dětské ruce pod krkem.

„To je za mou sestru!“ zasyčel mi do ucha a pak jsem jen cítila prudké škubnutí.

„Ne!“ zařval Edward. Mé oči pohltila tma.

***

Pole, které bylo ještě před malou chvíli bitevní, se proměnilo v pohřebiště. Ti jimž se podařilo uniknout před zlobou Volturiových, se sem vraceli v hlubokém zármutku. Poklekali před dohořívajícími ohni a tiše vzdávali úctu těm, kteří se již nikdy nevrátí domů. I nebe nad Forks se zatáhlo a projevilo lítost deštěm, který smazal stopy krvavého boje. Lítost těm, kteří nespatří nový úsvit...

Diskuse pro článek Volturiovi nedávají druhé šance!: