Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Volturiová? Ne bez problému.

07.09.2010 (19:00) • Wildrose • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2376×

Volturiová? Ne bez problému.

Les, kde se nacházeli, nebyl veselý. Naopak. Naplňoval ho pocit tísně, chladu, beznaděje. Stromy byly hustě u sebe, kořeny mnohdy pokrývaly celou zemi a košaté větve zakrývaly celou oblohu. Mezi kmeny sotva proniklo několik paprsků slunce. Byl podzim, všude bylo plno listí. Všechno bylo zbarveno do ruda. Krví. Bylo to jen chvíli potom, co se tu odehrál ohromný masakr. Jistá upíří skupina odmítla Volturiovým svou poslušnost a kula proti nim pikle. To se královské rodině nelíbilo. Museli všechny zabít. Ale nesmělo to být na ně. Poslali místo sebe skupinku novorozených upírů. Zastavit je potom byl větší problém. Felix se Santiagem měli co na práci a i ostatní, nevýznamní upíři gardy se docela zapotili. Aro se procházel mezi svými a kontroloval ztráty, když si všiml jedné zajímavé situace. Přímo proti němu se tyčil Demetri, stál pokrčený, až se téměř shýbal k zemi. Na jeho obličeji se zračil soucit a lítost. Díval se do očí, do nádherných čokoládově hnědých naivních oček malé holčičky. Nebyla moc vysoká, sotva mu sahala po kyčle, měla zvlněné hnědé vlásky až po pas, drobnou postavu a hořké slzy, které jí stékaly po tvářích. Vypadala křehce a zranitelně. Vyděšeně zírala na mrtvá těla novorozených, která teď byla potrhána na kusy, naskládána na kupách a pálena ohromnými ohni, které měly díky jejich tělům namodralou barvu.

„To bude dobrý, uvidíš. Maminka a tatínek se určitě brzo objeví, slibuju. Musíš tu počkat se mnou, teď je tam nebezpečno,“ vysvětloval jí Demeteri. Přikývla. Pochopila to. Nemohlo jí být víc než šest let. Ale byla inteligentní. To už Aro poznal. Toužil pocítit proud jejích myšlenek. Už od pohledu mu přišla ohromně zajímavá. Zaujala ho. Její nevinnost, neposkvrněnost. Byla jako bílá lilie v jezeře krve.

„Co to tu máš za úlovek, Demeteri?“ zeptal jsem se svého nejlepšího stopaře. Podíval se na mě trochu vyplašeně. Pokrčil zlehka rameny a rozhodil ruce. Bůh věděl, co se tím snažil naznačit, Aro však nikoli.

„Jak se jmenuješ, děvče?“ zeptal se Aro přímo dívky krčící se stále za Demeteriho mohutnou postavou, jako by ho užívala co živý štít. Chytrá holka. Opatrně vykoukla a trochu povystoupila z jeho stínu.

„Já… já… já… jmenuju se Bella,“ fňukala slabě. Není se co divit, podívaná, která se zde odehrála, nebyla nic pro slabé nátury, natož pro malé děti, které v životě neviděly násilnou smrt ani nic podobného. Aro se zlehka dotkl dívčiny titěrné ručky. Nic. Soustředil se. Nic. Upnul k tomu všechny svoje síly. Nic. Její myšlenky, vzpomínky… nic neviděl, nic neslyšel. Nic. Jen černá díra.

„Zajímavé. Inu, malá Bello, jak by se ti líbilo podívat se jednou v životě do pravého hradu a stát se na jeden rok jeho princeznou, co ty na to?“ navrhl jí Aro úlisně. Děvče na něj upřelo vyplašená očka laňky, tentokrát se v nich zračila i trocha zvědavosti.

„Tohle není nabídka, co se opakuje, Bello, musíš se rozhodnout,“ napomenul ji mírně Demeteri. Vzhlédla k němu. Zdálo se, že jemu důvěřuje. Děvče se oklepalo. Byla to ještě malá holčička. Zmatená, dezorientovaná. A teď i rozptýlená. Už nemyslela na mrtvá těla, v mysli se jí přehrával obraz velkého hradu a jí, jako jeho paní.

„Ano, plosím. Chtěli by Bella do hradu…,“ zašišlala v odpověď. Aro se spokojeně usmál. Nový úlovek do jeho sbírky…

***

Sedmnáct let. Uteklo to jako voda. Už sedmnáct let navždycky sedmnáct. Čas v Itálii plynul jemně a ubíhal vpřed. Nikdy jsem se nenudila. Nebyla jsem ráda středem pozornosti, ale nesnášela jsem, když mě někdo ignoroval. Tady tomu nebylo tak. Nikdo si se mnou nikdy nic nezačínal, jediný, kdo neztlumil své kousavé poznámky, byl Felix, naštvaný, že od něj odvádím Heidinu pozornost, a Santiago se mi svým způsobem vyhýbal, protože když byl se mnou, každý si ho všimnul. Byla jsem miláčkem Ara a tím pádem i celé gardy. Něco jako domácí mazlíček. Ale faktem bylo, že díky tomu si nikdo nedovolil udělat cokoliv proti mně. Bylo to tak jednoduché žít takhle. Po upírsku. Jediné, co jsem nesnášela, bylo hromadné krmení. Z toho všeho křiku se mi dělalo zle. Ti lidé umírali. A já to vnímala. Silněji než kdy dřív. V mé blízkosti se stále držel jeden a ten samý muž. Tedy spíše upír. Demeteri. Před měsícem mě požádal o ruku. Neodpověděla jsem mu na to jasně, ale samozřejmě se počítalo, že už brzy budeme svoji. Aro už plánoval ohromnou svatbu. Neváhala jsem vstoupit do svazku s ním, tím to nebylo. Ale nechtěla jsem tak brzy. Nechtěla jsem, aby se z toho stala událost roku pro všechny Arovy známé upíry... To nebylo moje přání, mým snem byl jen klidný obřad s desítkou lidí, které mám nejraději. Nic víc.

„Bello? Miláčku? Aro tě volá, našel nějakého kluka, který je moc nadaný, aby ho vyslýchal bez tvé pomoci,“ zaslechla jsem za sebou hlas Demeteriho. Otočila jsem se. Demeteri byl jako můj strážný anděl, spása na zemi. Pomalu mě objal. Bylo to příjemné. Jen tak se mu rozplývat v náručí, zatímco mě jemně něžně líbal. Nechtěla jsem, aby mě pustil, ale oba jsme si byli vědomi svých povinností. Poslední polibek jsem mu dala na tvář, láskyplně se usmála a zmizela na chodbě. Bydleli jsme v nejstarším křídle, kam garda neměla přístup. Žili zde totiž naši pánové s manželkami. Byli jsme vyjímky. Bylo to tedy jen kousek do věže, kde měli mí pánové tři masivní trůny a kde se rozhodovalo o osudu upírů i smrtelníků, kteří se nějak provinili.

„ …protože tu potřebujeme ještě jednu upírku. A teď už zmlkni.“ Slyšela jsem Felixovo zavrčení. Nemohla jsem se nezasmát. Všichni upíři se otočili mým směrem. Stála jsem dál klidně ve dveřích opírajíc se o jeho rám a dívala se do Felixových nenávistných očích. Ucítila jsem člověčí pach. Myslela jsem, že ten „kluk“ bude upír. Mýlila jsem se. Neprohlížela jsem si ho a plavným krokem zamířila před trůn, kde jsem poklekla před svými pány. Arem, Marcem a Caiem.

„Drahoušku, seznam se s Edwardem Masenem. Rozřezal na kusy a spálil našeho kamaráda Venedicta. Je nebezpečný, takže se měj na pořádku, Bello. Ale Eleazar nám prozradil, že dovede číst lidem i upírům myšlenky. Jak je to s vlkodlaky nevíme – s nimi se ještě nesetkal. A pravděpodobně ani nesetká.“ Pokývl Aro na vysokého upíra po své levici. Eleazar byl jeho další poklad. Rozeznávání talentů se Arovi hodilo. Před jídlem nechal Elezara prohlédnout všechny lidi, jestli nejsou nadaní. Z těch pak udělal upíry a členy své gardy. Otočila jsme se a podívala se tomu člověku do tváře. Do tváře jakou mívají andělé vytesaní ve starověkém Římě. Byl překrásný a voněl slibně, ale byl tu k výslechu. Chápala jsem, co Aro chce, aby nemohl číst myšlenky. Zavřela jsem oči a chvíli se soustředila. Obepnula jsem všechny vyjma toho člověka tenkou membránou svého psychického štítu a až když jsem ho pevně držela, dovolila jsem si oči otevřít.

Výslech netrval dlouho, vyptávali se ho, ale na nic nepřišli. Ten člověk nic neřekl. Jako kdyby byl němý. Měla jsem ho odvést do cely ve polorozpadlém křídle. Užívali jsme ho jen jako vězení nebo kobky pro přeměňující se upíry. Celou cestu jsme byli zticha. Vedla jsem ho a nehlídala. Nebála jsem se toho, že by chtěl utéct. Odsud nebylo kam. I kdyby se mu povedlo projít přes celou gardu, Demeteri by ho kdykoli vyhledal. Posadila jsem ho do cely a sehnula se pro misku s vodou a houbičkou. Prsty jsem mu natočila obličej a začala umývat krev od ran, které mu uštědřili, aby mu rozvázali jazyk.

„Jsem Bella, Edwarde. Jsem upírkou teprve sedmnáct let, ale už od čtyř let vyrůstám tady na hradě. Aro je jako můj náhradní otec, Heidi jako sestra a Demeteri láska od dětství. Mojí schopností je psychický štít. Umím ochránit kohokoli včetně sebe před užíváním jakékoli psychické schopnosti, jako máš ty, ale taky pojmou výboj jeho schopnosti a vrátit ho jako útok zpět na něj. Garda mě považuje za Arova mazlíčka. Jsem něco jako jeho hokus pokus, králík, kterého vytáhne z klobouku, když potřebuje pomoct nebo prostě jen udělat dojem… A teď toho víš o mně dost, aby sis udělal nějaký obrázek. Nechceš mi taky něco povědět? O sobě? O tom, jak si zabil toho upíra?“

„Moje prostřední jméno je Thomas. Dokážu... číst myšlenky. To, na co zrovna onen dotyčný myslí v tu danou dobu. Slyším je na dálku, třeba i z jiné místnosti. Stačí se soustředit na jeho proud vědomí, je to jako kdybys ho pojmul do sebe...,“ začal neochotně. Pozorně jsem ho sledovala. Špičkami prstů mi zlehka přejížděl po ledové kůži zápěstí, když jsem myla rány.

„Zabil jsem ho... Chtěl zabít mou matku. Jmenuje se Elizabeth a je to ta nejlepší matka, kterou by si člověk mohl přát. Zrovna přemýšlel nad tím, jak jí rozsápe hrdlo. Tak jsem popadl motorovou pilu a... Pak jsme ho spálili. A přišli oni. Byl to týden, když se tam ukázali další upíři. Chytli mě, zavřeli do auta a odvezli sem.“ Mírně se třásl, když to říkal. Objala jsem ho a jemně pohoupala v náručí, abych ho utěšila.

„Šššt, to bude dobrý. Věř mi. Možná jsem upír, ale i když už moje srdce netluče, pořád je tam. Dostanu tě z toho, dobře? Klid. Šššš...“ Moje nemrtvá mysl se rozjela na plné obrátky. Nemohla jsem ho tu nechat, bylo jasné, že ho zabijí, i když jen bránil svou rodinu. Taky bych to udělala, mít ještě nějakou. Neváhala bych ani na vteřinu. Musela jsem mu pomoct.

„Dostaneš se ven, když tě pustím. Musíš se proplést po schodech dolů do sklepení, je tam spousta děr v opevnění, některé vedou na svobodu. Mě uhoď támhletím kamenem. A pořádně, ať to vypadá opravdově,“ nakazovala jsem mu. Spatřila jsem jeho udivený pohled.

„Pojď se mnou. Stejně mě chytnou.“ Jeho prosby mi na tváři vyvolaly úšklebek.

„Ne. Tady je můj život. Dlužím jim. Vezmu si Demetriho a všechno bude tak, jak bylo. Zmiz odsud dřív, než přijdou a roztrhají tě,“ namítla jsem.

„Bez tebe nejdu. Zachránila bys mě, kvůli čemu? Vezmu tě s sebou násilím.“ Jeho naivitě jsem se musela zasmát. Můj smích byl ale přerušený. Přitiskl své rty na ty mé. Zaskočil mě jejich žár, teplo se mi vžíralo do kůže. V krku se mi rozlil oheň, neskutečná žízeň a touha, ale nebyla to touha jen po krvi. Z jeho líbání byl cítit podivný nával emocí. Byla to něha, ale i vášeň. Bylo to něco nezapomenutelného. Když oddělil své rty od mých, měla jsem okouzlený a možná i zatažený pohled.

„Vrátím se pro tebe,“ slíbil mi jedním dechem, a pak už jsem cítila jen ohromnou bolest, jak mě něco udeřilo do spánku. Odevzdal mě chladné náruči temnoty a nevědomosti. Zahalila mě do svých spárů a nepustila ven. Moje poslední myšlenka představovala štěstí, že bude svobodný. Svobodu si zaslouží každý z nás. Všichni. I já.

Autor: Wildrose (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Volturiová? Ne bez problému.: