Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Vlčí otisk - Embry

11.10.2012 (07:00) • Rosette • FanFiction jednodílné • komentováno 10× • zobrazeno 3086×

Embry + Lissa

Omámeně jsem zamrkala. Výhled na nebe mi zakrývaly koruny stromů. Byla jsem… v lese. V lese?! Chtěla jsem se nadzvednout, ale z kotníku mi do kolene vystřelila prudká bolest. Ta bolest mi připomněla, proč jsem na tomto místě.

Utíkala jsem před medvědem. Byl rychlý, ale já v tomto lese vyrostla, proto jsem ho dobře znala. Neříkám, že on ne, ale pochybuji, že by trávil několik hodin denně jeho prohlížením. Ve chvíli jsem se rozhodla, kudy poběžím. Okolo jezera, přes louku opět do lesa. Když jsem se ohlížela, abych zjistila, zda je za mnou, škobrtla jsem o kořen stromu vyčnívající z hlíny a letěla vzduchem.

Pak jsem musela ztratit vědomí, došlo mi.

Naštvaně jsem si povzdechla. To se může stát jenom mně. Medvědovi uteču, ale málem se přizabiju o blbý kořen. To snad není možné. Rozhlédla jsem se okolo. Musela jsem být na nějakém místě daleko od silnice. Všechno tu zarostlo za tu dobu, co zde nikdo nebyl. Takže jsem rozhodně nemusela uvažovat o možnosti záchrany nějakým turistou.

Mobil… svitlo mi.

Nadzvedla jsem se na loktech a z pravé kapsy vytáhla mobil. Zapnula jsem ho, ale okamžitě mi došlo, že zde není signál. Ještě k tomu se sice displej na chvilku rozsvítil, ale během vteřiny opět zhasl. Úžasné. Hodinky jsem nikdy nenosila, i když mi mamka říkala, že jsou důležité pro každou dívku. To mi bylo vcelku jedno. Prostě se mi nelíbily a mamka to nakonec nechala být.

Mobil jsem nechala mobilem a podívala se na svou nohu. Od kotníku se mi do půlky lýtka táhl krvavý šrám. Kotník samotný jsem měla lehce nateklý, ale to podle mě nic nebylo. Ruce jsem měla rozedřené do krve, nejspíš, jak jsem se snažila zbrzdit pád. Obě dvě rány byly pokryté nánosem špíny. Věděla jsem, že můžu mít otravu krve, nebo jak se tomu říká, ale popravdě jsem nevěděla, co mám dělat.

Vcelku ironie vzhledem k tomu, že oba moji rodiče jsou lékaři. Já si ale neumím ani vyčistit ránu. Teda s dezinfekcí to zvládnu, ale v přírodě? To jsem bezradná. Nemluvě o tom, že se mi při pohledu na krev dělá na zvracení.

A teď tady umřu. Buď vyhladověním, anebo mě sežere dravá zvěř. Trochu jsem se nadzvedla a s vypětím všech sil se posunula blíž ke stromu. Opřela jsem se a únavou zavřela oči. Věděla jsem, že mě nezačnou hledat dřív než večer. Vždycky jsem chodila domů až za tmy.

Najednou se ozval dusot tlap. Někdo, nebo spíš něco, běželo. Medvěd… Napadlo mě. Pokusila jsem se zatlačit do stromu a schovat se v něm, docílila jsem však jen toho, že se mi nějaký výčnělek zlomené větve zaryl do zad. Vykřikla jsem bolestí a do očí se mi nahrnuly slzy.

Ani jsem si neuvědomila, že dusot ustal. Chvilku jsem ostražitě poslouchala, ale když se nic nestalo, uvolněně jsem si vydechla a narovnala se. Pak přede mě skočilo něco obrovského. Zařvala jsem úlekem a přitáhla si zdravou nohu k tělu.

Ta koule narezavělých chlupů se otočila a podívala se na mě inteligentníma hnědýma očima. Ztuhla a najednou otevřela tlamu. Zavřískla jsem a popadla první věc, která mi přišla pod ruku. Klacek. Znechuceně jsem se ušklíbla na vlhké dřevo a i přes značné pálení v rukou ho zvedla.

„Já nejsem k jídlu,“ zavrčela jsem na něj. V tu chvíli jsem se musela rozesmát. To stvoření alias přerostlý vlk se kolem sebe rozhlédlo, a když nikoho nebezpečného nevidělo, otočilo se zpět ke mně a protočilo oči.

Najednou se vedle něj objevila další koule. Tentokrát o trochu větší, šedočerná. Okamžitě se otočila ke mně a sjela mě… starostlivým pohledem?! Bože, už blbnu. Nejspíš jsem se musela praštit do hlavy. Poté mě napadla spásná myšlenka.

Prudkým pohybem jsem máchla rukou a hodila klacek do dálky. Tedy, do dálky… Přeletěl je, to ano, ale poté se zabodnul do nějaké hromady spadaného listí.

„Aport!“ vřískla jsem, doufajíc, že se za ním rozeběhnou a zapomenou na mě. Oni se sice za tím klackem ohlídli, ale pak se na mě podívali jako na psychicky labilního.

„Idioti…“ zamrmlala jsem si pro sebe. „Vy musíte být chlapi.“ Oba na mě koukali jak na magora. Jak by taky ne. Člověk, co se tu baví s vlky, a navíc ze sebe začne sypat svoje výlevy. Jo, to jsem občas dělala. Většinou to bylo ve společnosti někoho z rodiny nebo přátel, přičemž si myslím, že každý z nich měl tenkrát chuť zavolat na psychiatrii…

„Vlastně vy nemůžete být chlapi,“ opravila jsem se. „Samci! Vy jste samci.“ Ohlédla jsem se okolo a pak jsem se na ně zvědavě podívala. „Kde máte fenky?“

Zdálo se mi to, nebo oba vykulili oči?

„No, nedivte se,“ pokrčila jsem rameny. „Jsem tu sama samotinká v hlubokém lese stejně jako Karkulka a najednou se tu objeví vlk!“ zakroutila jsem hlavou. „Teda dva.“

Nic neříkali… Jak by taky mohli? Kruci, Lisso, tobě fakt šibe…

„No a žádnej Tarzan v dohledu sta mil není… Prostě katastrofa!“ kroutila jsem smutně hlavou.

A zase ten pohled… Větší se na mě starostlivě koukal. (Nejsem magor!) A ten nazrzlý jako kdyby říkal:

„Co tu děláš? Máš být pod zámkem v ústavu!“

Naklonila jsem hlavu a zpytavě se na něj podívala. Takhle se už na mě někdo někdy díval, došlo mi. Tedy, ne, že bych měla být zavřená v ústavu, i když teď o tom můžu značně polemizovat, neboť se tu bavím s vlky, ale každopádně pohled toho narezlého vlka jsem už znala.

Obezřetně jsem se na něj podívala a přemýšlela, koho mi připomíná. Pohled mi opětoval, ale spíš starostlivě. Ten druhý vlk ze mě pořád nespustil pohled, ale to mi v tu chvíli bylo úplně jedno. Chtěla jsem vědět, koho mi připomíná hnědozrzavý vlkouš. Pak mi to docvaklo. Kdo jiný nade mnou dokáže ustavičně kroutit hlavou? Kdo je z mých nápadů vždy na mrtvici, ale vždycky jde do všeho se mnou?!

„Sethe!“ vykřikla jsem nadšena a usmála se.

Oba vlci se na chvilku zarazili, ale nakonec se na sebe podívali, a pokud se nemýlím, přikývli. Byl to ale tak rychlý pohled, že jsem si nebyla jistá.

Chvilku jsem je sledovala, jak se na sebe koukají. Vypadali, jako by se domlouvali. V tu chvíli mi došlo, že musím využít situace.

Chytla jsem se jednou rukou větve nade mnou a druhou rukou jsem se zapřela o strom. Nadzvedla jsem nezdravou nohu a o zdravou se zapřela, abych se mohla narovnat. Nakonec se mi to povedlo. Nadšeně jsem se pousmála a trochu se opřela o strom. Chtěla jsem zkontrolovat vlky, ale jakmile jsem natočila hlavu, musela jsem zděšeně vykřiknout. Ten stříbrný vlk nebyl ani deset centimetrů ode mě a vypadal, jako by čekal, kdy spadnu.

Chtěla jsem se od něj odtáhnout, ale podlomila se mi noha a já se řítila k zemi. Náraz se však nekonal. V náručí mě svíraly dvě pevné, svalnaté ruce, které příjemně hřály. Až teď mi došlo, jaká je mi zima. Najednou jsem ležela někomu v náručí, přitisknutá na hřející nahou hruď.

Počkat! Stop! Hruď?! Nahou?

Zvedla jsem pomalu oči a setkala se s pohledem tmavě hnědých očí, které si mě starostlivě prohlížely. Nemohla jsem od toho kluka odtrhnout zrak. Vlasy mu padaly do očí a zakrývaly tak vysoké čelo, které bylo shrbené obavami. Obavami o mě. Jakmile si všiml, že ho pozoruji, krásně se usmál. Úsměv jsem mu oplatila a on v tu chvíli vypadal tak… šťastně.

„Kdo jsi?“ zašeptala jsem potichu.

„Jsem Embry. Ty jsi Lissa, viď?“ zeptal se mě medovým hlasem. Skousla jsem si ret a nesměle přikývla. Tohle se mi nestávalo, ale když se na mě podíval, připadalo mi to, jako bych před ním byla nahá.

Najednou mi došlo, že nás ten druhý vlk alias Seth s úsměvem pozoruje. Tedy podle mě se usmíval. Samozřejmě vlčím způsobem. Ale kde je ten druhý? Podívala jsem se na Embryho a všechno mi došlo. On má stejné oči jako ten šedočerný vlk.

„Ty jsi ten druhý vlk, nemýlím se?“ zašeptala jsem směrem k němu.

Smutně sklopil oči a přikývl. Nevěděla jsem, co říct. Možná jsem měla cítit strach, ale z pro mě neznámého důvodu jsem se ho vůbec nebála. Spíš naopak. Mísily se ve mně nadšené a šťastné pocity, což nebylo normální.

„Jak…?“

„Vysvětlíme ti to, ale nejdřív tě musíme dostat do nemocnice.“

„Dobře,“ povzdechla jsem si a opřela si hlavu o jeho rameno. Náhle jsem si připadala malátná a chtělo se mi spát.

„Klidně spi,“ zašeptal mi Embry u ucha.

Mírně jsem se usmála, oči jsem však neotevřela. „Je to krásné.“

Neodpověděl. Místo toho se ozval šustot a pak se blízko mě ozval hluboký mužský hlas. „Embry, dones ji k silnici, čeká tam Jared s autem. Odvezete ji do nemocnice, my zatím půjdeme k jejím rodičům.“

Pak už se můj zachránce rozešel a něžně mě klimbal ve svém náručí, když mě chapadla temnoty stahovaly k sobě. Poslední, co jsem slyšela, byl medový hlas… Jeho hlas…

„Neboj se, Lisso, neboj se. Jsem s tebou.“

***

Zamrkala jsem, abych rozehnala tmu. Šíleně mě bolela hlava, v krku mě škrábalo a navíc jsem nemohla pohnout nohou.

„Aghrr…“ zachraptěla jsem. Ucítila jsem motýlí dotyk na své tváři.

„Lisso…“ zavolal na mě někdo šeptem a já hned věděla, kdo to je.

„Embry?“ otevřela jsem oči.

Několik centimetrů nade mnou se skláněl tmavovlasý kluk a smutně mě pozoroval. Okamžitě jsem si všimla temných kruhů pod očima, které se nedaly nijak zakrýt.

„Jsem tu s tebou. Neboj se,“ zamumlal a něžně mi přejel bříšky prstů po tváři.

„Jak to bylo s těmi vlky…?“ zeptala jsem se, ale zakryl mi ukazováčkem ústa.

„Pšššt… Tady ne,“ usmál se. „Pak si promluvíme.“

Přikývla jsem a pohledem sjela k jeho rtům. „Můžu mít přání.“

„Cokoli chceš,“ vydechl. Ovanul mě jeho horký dech. Vzdychla jsem a trochu se nadzvedla.

„Polib mě.“

Kouknul mi do očí a čekajíc, jestli se neodtáhnu, se ke mně sklonil. Zalapala jsem po dechu, když se jeho rty setkaly s těmi mými. V břiše se mi rozlétli motýlci a bylo mi všechno jedno. Měla jsem urputnou chuť hodit vše za hlavu. A taky proč ne…

Vždyť mám svého Tarzana u sebe.

Autor: Rosette (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí otisk - Embry: