Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Vize nebo sen?

18.03.2010 (18:30) • Puccinka10 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2041×

Pomalu jsem otevírala oči. Bála jsem se je otevřít rychle, celé najednou. Opatrně jsem se podívala spod řas a dívala se na pokoj. Zdál se velmi klidný. Byl klidný. Teď už jsem seděla na posteli a rozhlížela se kolem sebe. Nikdo tady nebyl. A namísto toho, aby mě to utěšilo, namísto toho abych byla šťastná, že jsem v bezpečí, jsem se cítila hrozně. Tušila jsem, že ten člověk, který tady byl, nebyl zloděj. Všechno tomu nasvědčovalo. Nebyla jsem ani na chvíli v nebezpečí. Cítila jsem se naopak velmi bezpečně.

Cítila jsem, že toho člověka znám, i když jsem ho vůbec neviděla. A já ho chtěla vidět.  Nešlo mi do hlavy, proč odešel, když mě očividně znal. Ujistil se, že jsem v pořádku a pak odešel? Ale jaký by pak jeho návštěva měla smysl? Myšlenky se mi honily hlavou a narážely do sebe. Byla jsem zmatená. Ve Forks jsem bydlela sotva dva dny a už mě obklopovalo tolik záhad, tolik nejasných, tajemných věcí až to bylo k zbláznění. Nevěděla jsem co dělat. Na zemi už nebyl ani jeden střep. Ale při pohledu na fotku, která zůstala na zemi, kterou ještě před chvílí překrývaly ostré úlomky skla, se mi zaryly do srdce ty největší úlomky ze všech. Ty nejostřejší.

Babička. Jak mi chyběla. Všechny ty záhady, všechny nevyřešitelné věci. Se vším by mi pomohla, kdyby tady byla. Všechno by bylo jiné. Ne tak matoucí, bolestivé. Ty myšlenky mě přivedly k dalšímu nápadu. Babička mi říkala, že si mám dávat pozor na Victorii. A i když jsem ji nikdy neviděla a pevně jsem věřila, že ji nikdy neuvidím, to jméno mě děsilo. Bála jsem se jí, i když jsem netušila co je zač. Myšlenka, že to možná byla ona, v mém pokoji mě rozesmála. Nemožné. Co by tady dělala? Můj smích zarazila prudká, nečekaná bolest. Spadla jsem na zem.

Když jsem otevřela oči, ležela jsem na louce. Tak známé. Všude bylo kvítí. Celá louka kvetla. A uprostřed ní stála žena. Přenádherná žena s třpytící se kůží, lesklou jako diamant a bílou jako alabastr. S dlouhými rezavými vlasy, které jí padaly do pasu v jemných vlnách. I když v nich byly zbytky trávy a sem tam nějaká větvička, byla nádherná. Její dokonalou tvář ale nezdobil úsměv. Její oči byly černé hlady a rty měla semknuté do přísného pohledu. Vyděšeně jsem vstala ze země a podívala se na tu krásnou ženu. Své černé oči upírala na mou tvář a tvářila se… udivil mě ten pohled. Nenávistně, pomstychtivě. Zatočila se mi z toho hlava. Žena pořád čekala. Když jsem o jeden krok couvla, sledujíc její reakci, zasmála se. Ten smích byl děsivě krásný. Jako cinkot zvonečků. Vyvalila jsem na ni oči.

„Jsi odvážná Bello,“ řekla vysokým hlasem a já se otřásla, když jsem uslyšela svoje jméno. Jakto, že mě zná? Vrhla jsem na ni zvědavý pohled a naklonila jsem hlavu. Vypadala, že je překvapená. Možná čekala, že uteču. Byla by to normální reakce. Ale i kdybych chtěla utéct a já chtěla vzít nohy na ramena, neměla jsem šanci. Nejen proto, že jsem běhat neuměla. Také proto, že žena vypadala už na první pohled děsivě rychle.

„Nejsi jako tvá babička a matka,“ zasyčela a já se roztřásla. Co tahle žena má společné s mou matkou a babičkou? Žena si mě teď nevšímala. Půvabně okolo mě chodila a vedla monolog, který mě děsil víc, než cokoliv jiného na světě.

„S tvou matkou to bylo příliš rychlé. Ani jsem si to neužila. Ale tvá babička byla tvrdší oříšek. A taktéž jsem si tu pomstu nevychutnala. Stará Bella byla už stará. Umřela by stejně. Nezdálo se mi, že moje přísaha je naplněná. Jeho bolest ještě není dost velká. A teď si přišla ty. V to jsem celou tu dobu doufala. Modlila jsem se, abys přišla. A hleď, mé přání se splnilo,“ smála se sopránovým hlasem a mě nic nedocházelo. Němě jsem tam stála, neschopná jakéhokoliv pohybu. Žena na mě upřela kočičí oči a přimhouřila je. Má reakce jí netěšila?

„Jsi odvážná. Víš, babiččin milý kdysi zabil mého Jamese. A já jsem přísahal, že zabiju Bellu, jeho lásku. Oko za oko, druh za druha. Zabila jsem Bellu i Alici. Ale přesto mi to nestačí. Jsi jeho další možná partnerka. Snad mu způsobí bolest i tvá smrt. Snad bude trpět za to, co udělal!“ syčela a neovladatelně se třásla. Její slova ve mně vyvolala hněv. Ničemu jsem sice nerozuměla, ale jednu věc jsem pochopila víc než jasně.

„Nikdy bych nebyla s někým, kdo má vinu na smrti mé babičky! Nikdy!“ zakřičela jsem na kočičí ženu a ta sebou trošku cukla. Přistoupila ke mně blíž.

„Opravdu? Myslíš, že bys rozkázala lásce?“ ptala se mě zvědavě a sledovala mě ostražitým pohledem.

„Ty bys byla schopná, zamilovat se do něj? Do někoho, kdo zabil toho, koho si měla ráda?“ ptala jsem se jí naštvaně a žena se zastavila.

„Ty Cullenovi neznáš že? Nemáš o nich ani ponětí. To ledacos vysvětluje. Ale vždyť já jednoho u tebe cítila,“ přemýšlela nahlas a mě problesklo hlavou, co je ta žena vlastně zač. Jednoho u mě cítila?

„Neznám žádné Cullenovi, takže pochybuji, že jsi u mě nějakého cítila,“ schválně jsem zvýraznila slovo cítila. Bylo přece divné, že řekla, že je cítila. Velmi divné. Vzpomněla jsem si, že babička Cullenovi přece jen zmínila. Před… před smrtí.

Žena důraz na slově cítila ignorovala.

„Zvláštní, že tě nevyhledali. Zvláštní…“ mumlala si sama pro sebe andělským hlasem ta krásná žena. Najednou jsem uslyšela zuřivé vrčení. Ten zvuk byl tak děsivý a zároveň nádherný, rozbušilo se mi u něj srdce jako o závod a já se ženy víc nebála. Nedělali mi starosti Cullenovi, nebo nějaká Victoria. Byla jsem obluzená tím nádherně děsivým zvukem, který mě k sobě tahal jako nějaká přitažlivá síla. Na nic víc jsem se nezmohla. Ani jsem si nevšimla, že žena vycenila zuby a napnula se ke skoku. Nevšimla jsem si, že její černé, hladem trýzněné oči se právě chystají nasytit. I když mi došlo, co je zač, bylo mi to jedno. Čekala jsem, až se člověk vynoří z lesa.

Namáhavě jsem chraptěla a náhle jsem se nadechla vzduchu. Ta věc, ta věc co se mi teď ukázala. Bylo to tak neskutečné, tak živé.  Cítila jsem, jak mi srdce divoce bije. A jak se jeho tlukot ztrácí, když si uvědomuje, že člověka ze kterého vycházel naštvaný zvuk, neuvidí. Bylo to tak reálné. Cítila jsem, jak jsem celou dobu téhle vize, nebo co to bylo, prožívala pocity té dívky. Cítila jsem její strach, i radost. Sdílela jsem její myšlenky, které se velmi podobaly těm mým. Myšlenky dívky, která se odvážně postavila proti nádherné ženě a čekala na smrt. Věděla jsem, že přesně to žena chtěla udělat. Chtěla ji zabít. Vždyť jí to sama řekla. Ale nestihla to, dívku jistě zachránil ten člověk v lesích.

Náhle mi došlo, co dívka poznala. Věděla, co je ta žena zač. I já jsem to věděla. Četla jsem toho o těchto bytostech tolik. Tolik jsem toho o nich zjistila na mé cestě jižní Amerikou. Nikdy bych nevěřila, že jsou až takhle skutečné. Věděla jsem, co byla žena, Victoria zač. Ale nedokázala jsem to slovo vyslovit ani v myšlenkách. Bylo to děsivé. Neskutečně.

Sen se mi zdál reálný, ale co v něm pak dělaly mýtické bytosti? Co v něm dělala louka mé babičky? Matně jsem si vzpomínala, že Victoria, určitě to byla ona, říkala, že to ona zabila z pomsty babičku i mou mamku. A teď prý zabije i mě. Slíbila pomstu milému mé babičky. Za to, že zabil Victorii Jamese. Oko za oko, druh za druha. Přesně jsem si pamatovala na to přirovnání.

Teď za smrt Jamese platí Swanovi. V hlavě jsem měla tisíce postřehů, tisíce otázek. Ale jedna jediná předčila všechny. Zrovna ta, která mi nabízela jediné možné řešení. Ta, která utlumovala všechny postřehy a teorie. Jestli to byla vize, vize budoucnosti, nebo sen, výplod mé fantazie, pak je jediný způsob, jak zjistit co je pravda a co ne. Jít na louku. A jestli to přece jen byla vize, postavím se Victorii čelem stejně, jako se jí postavila ta dívka ve vizi. A netrpělivě budu čekat na ten zuřivý řev. Ze stoličky jsem nepřítomně vzala svetr a vyběhla ven, vstříc budoucnosti, ať je jakákoliv.

Plně si uvědomuju, že je to všechno trošku matoucí. I já mám občas proto problém napsat další část tak, aby se vám všem líbila. Můžu slíbit, že odteď to vše bude víc srozumitelné a v textu nebudou jen monology. Ale snad se vám tahle část líbila a nezklamala vás. Moc se těším na vaše komentáře, kterých je k mému překvapení stále dost. Snad se i tady nějaký najde.

Pokud byste něco nechápali, klidně mi napište do shrnutí nebo sem, moc ráda vám odpovím. Jelikož vás některé plete, že povídka je vydávána jako jednodílná, i když já se snažím, aby se každá část dala chápat samostatně, připomínám, že Vize nebo sen jemně navazuje na povídku Noční můra. Víc info ve shrnutí. :)

Autor: Puccinka10 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vize nebo sen? :