Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Vítěz bere vše

31.07.2011 (19:00) • Gemm • FanFiction jednodílné • komentováno 42× • zobrazeno 4502×

Vítěz bere vše

Cítila jsem, jak se mi o zadní stranu lýtek otírá tenké zlatavé povlečení z damašku. Stála jsem zády k perfektně ustlané posteli a hleděla skrz otevřené francouzské okno na slunce, pomalu se schylující k obzoru.

Zbožňovala jsem ten pocit, kdy mi na holou kůži dopadaly sluneční paprsky a rozzařovaly ji do miliónů stříbřitých odlesků. Milovala jsem slunce a milovala jsem místa, kde jsem se před ním nemusela skrývat. Místa jako byl ostrov Esmé, který nám jeho majitelka propůjčovala čím dál tím častěji.

„Vypadáš nádherně,“ zašeptal tiše Edward a během chviličky mne objal okolo ramen. Přivřela jsem oči, když mi jeho ledový dech ovál šíji, a slastně vzdechla, když ji obdaroval několika drobnými polibky. Pár okamžiků jsem se tomu pocitu plně oddávala, nehybně stála a nechávala se zahrnovat polibky, než Edwardovy činy začaly nabírat na intenzitě.

„To bychom neměli…“ namítla jsem tak chabě, že i já doufala, že ho to nepřesvědčí. Trvalo mi sice dlouho, než jsem se bez pomoci Alice dokázala nalíčit, obléct a učesat tak, jak jsem vypadala teď. A za pár krátkých hodin nám letělo letadlo zpátky do Seattlu, které jsem si nechtěla dovolit uletět. Jen mému manželovi to bylo, zdá se, jedno.

„Poletíme dalším,“ pronesl mezi tichými steny. S nadšením bych souhlasila, kdyby na nás ve Forks nečekali moji rodiče. Renée přiletěla až z Floridy jen proto, aby mne viděla. Mě a Renesmé, samozřejmě. Ke všemu byl poslední telefonát s Alice nabitý novinkami o tom, jak se k sobě Renée s Charliem mají víc než kdykoliv dřív. Po tom, co Phil prohlásil baseball za větší lásku než moji matku.

„Chci je vidět. Jsou to moji rodiče, Edwarde…“ naléhala jsem a pokusila se mu vykroutit i přes svůj chtíč a jeho pevný stisk. Můj manžel měl ale docela jiný plán. Stáhl mě do postele a obkročmo se na mě posadil. Krátký okamžik jsme se navzájem dívali do očí, oboje dvoje zčernalé touhou. S poslední kuráží jsem zavrčela a vytasila zuby, než se Edward chraplavě zasmál a nespoutal mi svou velkou dlaní obě dvě ruce nad hlavou. Mapoval druhou rukou křivky mého těla, jemně se rýsující pod tenkým saténem šatů, a mně začínalo být pomalu a jistě fuk, zda domů poletím, nebo ne. A když jo, tak jestli jako chudák, nebo dokonale upravená. Hladově jsem vypnula krk a i bez pomoci rukou si řekla o polibek.

Ochotně mi vyhověl a na dlouhou chvíli se naše rty propojily v dokonale sehraný pár. Ruku, jistící ty mé, pomalu stáhl, aby se mohl plně věnovat mému tělo, a tak jsem neotálela a taktéž se začala zaobírat jeho dokonale vypracovanou hrudí, svalnatým břichem a zády.

Pak se přesunul zpět na mé rty a mezi tím, co se mi snažil sundat ramínka šatů, a polibky, nevinně pronesl.

„Víš, co říkal Emmett?“

„Je mi srdečně jedno, co říkal Emmett, miláčku…“ Spojila jsem naše rty a vzápětí zmučeně vzdechla, když se odtáhl a začal opět něžnými mučivými pohyby značkovat můj krk. Jemně skousl jedno místečko, které vzápětí zahrnulo několik hedvábných polibků. Trochu to štíplo, když mou kůži zatížil o něco víc, než bylo obvyklé, ale nemělo to za následek víc než mučivý sten, vydaný skrz mé rty. Cítila jsem, jak mi uvolněnou rukou přejíždí po zádech s jasným úmyslem - rozepnout zip. Nechápala jsem, proč se zrovna dneska stará o blaho mých šatů, když jindy je ze mě strhá během sekundy. Zasekla jsem mu ruce do vlasů a opatrně se nadzvedla, aby měl víc prostoru. Mezitím jsem stále nezapomínala na to obdařovat ho vášnivými polibky na tvář a ústa.

Edward se hrdelně zasmál a vzal mě do náruče. Jeho ruce přestaly zkoumat mé tělo a jeho rty se zvlnily do samolibého úsměvu.

„Myslím, že bychom měli vyrazit, nebo nestihneme let…“ odkašlal si a vytříbeně si začal upravovat černou košili.

… Celých čtrnáct hodin v letadle jsem vydržela uražená a nepromluvila na svého manžela jediné slovo.

XXX

Na rozdíl od Jižní Ameriky bylo v Seattlu klasicky ohavné počasí. Ne že bych si stěžovala, že podobně deštivý kout Států existuje, ale přeci jen jsem si připadala víc naživu pokaždé, když jsem mohla ráno pozorovat východ slunce a užívat si horký vánek a písek pod nohama, tak jako na ostrově Esmé.

Jakmile jsme dorazili k vile, přivítali se s přítomnými členy rodiny a odložili si zavazadla z naší skromné týdenní dovolené, stihli jsme se pohádat.

„Dej mi klíčky, lásko,“ naznačil Edward pořád s tím stejným potutelným úsměvem. Držela jsem se, seč jsem mohla, ale beztak se má uražená tvář co chvíli prolomila a já měla chuť na svého manžílka vypláznout jazyk, sadisticky ho kousnout a vrhnout se po něm. Můj plán zahrnoval i oželení rodičů a zabarikádování se v našem lesním domku minimálně na další týden.

„Zapomeň. Svoje auto budu řídit já.“ Stejně jako každá opravdová žena se má rádoby dotčenost odrážela úplně ve všem.

„Tak už ses konečně přenesla přes ztrátu toho šrotu a uznalas můj dárek za vlastní?“

„Ještě jednou urazíš můj náklaďáček a přísahám, že co je šrot ti předvedu na támhle tom.“ Ukázala jsem prstem na jeho Volvo, zčásti ukryté pod přístřeškem před garážemi, a věnovala Edwardovi sladký úsměv. Zacukaly mu koutky a pobaveně zasedl na místo spolujezdce.

I přes vrnění motoru jsem slyšela Emmetta, jak vyhlašuje sázky a doprovází vše trefnými komentáři. Edward, obohacený ještě o přímé spojení s jejich myšlenkami, dělal všechno možné, jenom aby nevyprskl smíchy a nenarušil tak naši pečlivě udržovanou atmosféru navzájem naštvaného páru.

Když jsme ve Forks zastavili za Charlieho policejním autem, okamžitě se mi po tváři rozlil úsměv, když jsem slyšela zevnitř domu Renesmé, která si povídala s mamkou.

„Vítej doma, Bells,“ usmál s Charlie a něžně mě pohladil po rameni. Vyměnili jsme si pár klasických zdvořilostních frází, než se jeho pohled přehoupl na Edwarda. Stál těsně za mnou, jednou rukou mě objímal okolo pasu a druhou měl elegantně opřenou o futra.

„Edwarde,“ kývl hlavou ostře. Věděla jsem, že mu ještě stále neodpustil – a asi taky nikdy neodpustí – to, jak se ke mně Edward zachoval. Jak mě opustil a já se kvůli němu pak na tři dny vypařila. A přiznejme si to, ani svatba ničemu nepomohla.

„Rád vás zase vidím, šerife,“ pozdravil jako vždy dokonale zdvořile, i když nikomu z nás neunikl sarkastický podtón, který používal. Věděla jsem, že to dělá jen aby Charlieho naštval, protože ve skutečnosti je doopravdy rád, že ho vidí. A že ho vidím já, což mě dělá šťastnou… V každém případě jsem mu silou zaryla vysoký jehlový podpatek do černé polobotky a škodolibě vnímala, jak sebou bolestivě škubl.

Charlie nás rentgenoval pohledem, než prostě jen uhnul a pozval nás dovnitř.

„Zlatíčko, ahoj!“ rozzářila jsem se a rozpřáhla zeširoka náruč. Nessie upustila čtvrtku, na kterou si s Renée kreslily, a rozběhla se skrz Charlieho obývák přímo ke mně.

„Jak ses měla? Hrozně se mi stýskalo!“ postěžovala jsem si a políbila ji na čelo. Ness se zachichotala a otřela se špinavýma rukama do mého obličeje. Měla je úplně od černého uhlu a byla si to velice dobře vědoma. Vyplázla jsem na ni jazyk a na nose jí udělala šmouhu.

Pak se mě na zádech dotklo cosi teplého a měkkého, tak jsem se instinktivně otočila. Renée tam stála celá rozzářená, se slzami v očích a ušmudlaná od uhlu.

„Mami! Strašně se mi stýskalo!“ vypískla jsem a pevně (snažila jsem se co nejjemněji) ji objala.

„Ty brečíš?“ zeptala jsem se a setřela jí mokrou slzu z tváře.

„Ne…“ odsekla maminka a znovu mě objala. Ani v nejmenším si nevšímala mé ledové kůže ani tvrdé pokožky. Ani barva mých očí ji nezarazila… Věděla, že jsem to já, a na tom záleželo nejvíc. Sice mě už jednou jako nesmrtelnou viděla, ale tehdy jsem byla stále novorozená, takže jsem měla čočky. Dlouhou chvíli jsme si spolu povídaly. Slyšela jsem, že se mužská část obyvatelstva přesunula do kuchyně. Charlie si otevřel pivo a druhé vrátil zpátky do ledničky, když ho Edward odmítl.

„Vypadáš náramně, Bells,“ pochvalovala mě mamka a stále se nemohla vynadívat na mé nové já, na které si zatím nestačila zvyknout. Cítila jsem se trošku provinile, ale nedávala jsem to najevo a přešla to jen pokrčením ramen.

„Ano, Alice a její péče dělá divy,“ zasmála jsem se.

„Měla by si otevřít salón,“ mínila máma a já přemýšlela, zda už to Alice někdy před tím, než jsem se vůbec narodila, udělala.

„A Renesmé… je ti nesmírně podobná,“ pokračovala nadšeně. Byla pravda, že čím Nessie rostla, tím víc očividné byly mé rysy.

„Jo, no… to spíš Edwardovi.“

„Máš nádhernou dcerku.“

„Díky,“ usmála jsem se. Sice byla Renesmé oficiálně cosi příbuzné Edwardovi, ale alespoň Renée nemělo smysl cokoliv nalhávat. Ona nebyla jako ostatní lidé. Někdo by tvrdil, že je hloupá a naivní, ale nebyla to pravda. Teda, trošičku naivity v ní vždycky bylo, ale hloupá nebyla. Byla jen neomezená, což bylo něco, co téměř nikdo nechápal. Protože milovala příběhy a máloco jí připadalo nemožné. Nepravděpodobné, ne nemožné.

Za rohem se objevila Nessie s megawattovým samolibým úsměvem svého otce. „Děda vzkazuje, že už je hotový oběd,“ pověděla mi a významně mrkla. Mrška jedna. Moc dobře věděla můj - náš - postoj vůči lidskému jídlu. A taky moc dobře věděla, že to nesmí před nikým prozradit. Mrkla jsem na ni nazpátek a společně s mamkou odešla do kuchyně.

Podávaly se boloňské špagety s rajčatovou omáčkou. Mňam. Podle nejistého výrazu, který se objevil na obličeji Renée jsem usoudila, že byl šéfkuchař Charlie. Koneckonců, mně mohlo být srdečně ukradené, jakým kuchařským uměním Charlie oplývá, protože mně by připadalo nechutné cokoliv.

„Ale ne! Mami, ty máš bolístko!“ vyjekla ustaraně Renesmé asi po minutě ticha, kdy jsme s Edwardem znechuceně hodnotili svou obědovou porci a pohledem se dohadovali, který z nás to ochutná jako první. Ness vystřelila ruku do vzduchu a prstem ukázala přímo na můj krk. Všichni tři dospělí se otočili a zvědavě mě začali zkoumat. Zamračila jsem se.

„Nemám bolístko, Renesmé.“

„Ale jo, máš…“ opakovala znepokojeně.

„Vypadá to, že má pravdu, zlato…“ ozvala se nesměle Renée a decentně si usrkla ze sklenice. Nechápala jsem a očima vyhledala Edwarda. Ten se upřeně díval do stolu a zadržoval smích. Vzala jsem jednu ze lžic na omáčku a snažila se přijít na to, co by to mohlo být.

„Ježíš,“ zamumlal po chvíli Charlie a znechuceně si odfrkl.

Dvacet sekund po tom, co jsem začala ono bolístko zkoumat, jsem s třísknutím odložila lžíci na stůl a začala po svém manželovi střílet tisíce vražedných pohledů, ve snaze vydolovat ze sebe novou schopnost. Edward si tiskl kořen nosu a snažil se nevyprsknout smíchy nahlas.

„Měla bys říct tatínkovi, aby ti to políbil. Mně vždycky bebíčko políbí, a ono se to pak zahojí,“ oznámila nám Renesmé. Charlie si odfrkl.

„Řekl bych, že to je právě ten důvod, proč se to tam objevilo…“ zaškaredil se a odvrátil pohled, jako by byl svědkem něčeho nechutného.

„Co proboha říkáš, Char… oh – aha!“ vyjekla Renée a začala se neovladatelně hihňat. Skvělé, naprosto úžasné. Po dvou letech se vidím s mámou a zrovna ve chvíli, kdy mám přes krk obrovský cucflek.

„Heh?“ nechápala Renesmé.

„To nic, Ness.“

„A co se ti stalo?“

„Já a tatínek jsme měli menší nehodu. Ale neboj se, budu v pořádku.“ Pak jsem ještě stihla poděkovat Pánu Bohu za to, že se nemůžu červenat.

„Tak takhle tomu dnes říkáte?“ ozval se znovu Charlie.

„Nemáš hlad, miláčku? Protože si myslím, že něco za něco je spravedlivé…“ poslala jsem Edwardovi v myšlenkách a významně pohlédla na kopec špaget v jeho talíři. Sladce se zaculil a jemně zakroutil hlavou.

Jak myslí...

Vím, že upír a cucflek nejdou zrovna moc dohromady, ale snad zavřete oko. =)

Shrnutí

Autor: Gemm (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vítěz bere vše: