Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Viděl jsem tě umřít

09.03.2018 (12:00) • BreeTanner • FanFiction jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 1355×

EDIT: Článek neprošel korekcí

Chodil jsem sem každý den, a zároveň jsem to nechtěl i chtěl. Nedokázal jsem ji sledovat, jak trpí, nedokázal jsem se dívat, jak ji ta zrůdnost zabíjí, jak mi láska mého života umírá před očima, a z úplně stejného důvodu jsem tu musel být. Musel jsem vidět, co jí to dělá, musel jsem vidět jeho a to, co to dělá s ním. Svým způsobem jsem byl potěšený z toho, že na něm bylo poznat, že trpí úplně stejně jako já. Věděl jsem, že ví, co si myslím. Nestálo mu to ale v těchto chvílích ani za pohled na mě. Samozřejmě, že jsem věděl, že ji miluje. Jak moc jsem si přál, aby to tak nebylo, věděl jsem, že to tak je. Položil by za ni svůj život, a stejně tak i já.

Ona se oproti tomu zdála být úplně spokojená, jakoby ty problémy vůbec nevnímala. Jakoby nevnímala bolest, nevnímala to, že je minutu od minuty slabší, že se nám ztrácí před očima. Právě teď si láskyplně hladila břicho a šeptala směrem k němu sladká slůvka. Bylo mi špatně z té představy, že ten malý zabiják si ještě může užívat její lásku, jakoby si ji snad zasloužil! Teď se na mě Edward podíval. Celou dobu mě poslouchal a teď jen souhlasně přikývnul. Aspoň v jedné věci jsme se kdy shodli.

Je spousta věcí, kvůli kterým tě nesnáším, Edwarde, pomyslel jsem si. Ale ze všeho nejvíc za to, že ji necháš umřít. Naštvaně jsem se zvedl a otočil se k odchodu.

„Jakeu!“ Okamžitě jsem se otočil za jejím hlasem. „Neodcházej! Já jsem ráda, že jsi tu…“

„Vidím, co ti ta věc dělá, Bello.“ Zamračil jsem se. „A nechci u toho být.“

V přízemí, kde na mě neviděli, jsem se z domu už rozběhl. Nebyl jsem venku sám dlouho. Za chvíli stál za mnou. A když jsem se zeptal, co tu chce, začal mě prosit, ať jí domluvím. Že jenom já to dokážu. Že mne poslechne mnohem snáze než jeho.

A teď jsem nad ní stál a měl jsem před očima stejný obraz jako tehdy, když jsem sem přišel a viděl ji tak zuboženou, o tolik zranitelnější než kdy předtím, až to bylo děsivé. Teď vypadala ještě mnohem hůř, dýchala z posledních sil, a já jen viděl, jak její oči začínají pomalu vyhasínat. Oči se mi plnily slzami tak, že jsem přes ně takřka neviděl, ale statečně jsem držel Bellu za ruku, abych jí byl alespoň malou podporou.

„Dostaňte ho ven!“ křičela z posledního dechu.

Zvláštní. I přesto, že kvůli němu umírá, na tom malém netvorovi uvnitř ní jí tolik záleží! Obávám se, že v tomto ženskou mysl nikdy nepochopím. Já bych se takhle určitě nechoval. Určitě bych se nenechal dobrovolně zabít kvůli něčemu, co ani není dítě. Bože, vždyť je to monstrum! Mnohem větší, než upíři samotní! Ať je to jak chce, Bella je jeho matkou a má ji to milovat! A zatím ji to zabíjí… Mezitím, co jsem takhle uvažoval, se bloncka s Edwardem dohodli na tom, že na čekání na zaúčinkování morfia není čas, a dítě z ní dostanou při plném vědomí. A protože skalpel se k té věci nedostal, přišel čas na Edwardovo zuby. Bella začala samozřejmě nekontrolovatelně křičet bolestí, a já jsem si uvědomil, že svírám její ruku a brečím.

„Dívej se na mě, Bello,“ říkal jsem jí, ale zdálo se mi, že nevnímá nic krom té bolesti. „Jsem tady. Jsem tady u tebe.“

Konečně dostal to monstrum, které mimochodem vypadalo jako úplně normální nevinné miminko, z Belliina těla. Srdce mi radostně poskočilo, říkal jsem si, že je to za námi, že je to v pořádku. Že měla Bella pravdu a zvládla to. Horko těžko, ale zvládla. Možná ji budou muset proměnit, aby ji zachránili, ale to je teď už jedno. Nezáleží na tom, jak ostré bude mít zuby, jakou bude mít barvu očí a co bude muset jíst. Už dávno je mi jasné, že to i přesto bude ona. Bude žít, což je to jediné, na čem záleží.

A pak jí úsměv ze rtů zmizel a mně se zhroutil svět.

„Ne… Proboha… Bello!“ vydechl jsem a okamžitě jsem se k ní vrhl.

Nevím, zda jsem si opravdu myslel, že to v tomhle případě k něčemu bude, ale začal jsem rychle dělat vše, na co jsem si vzpomněl ze základů první pomoci. Dvakrát dýchání z úst do úst, třicetkrát stlačit. Dvakrát dýchání, třicetkrát stlačit. Dvakrát dýchání…

„Jacobe!“ Edwarda jsem slyšel jako v mlze. „Vezmi to dítě!“

„Jdi s tím ode mne pryč!“ odsekl jsem, zatímco jsem se Belle snažil rozběhnout srdce. K ničemu to nebylo a já už přes knedlík v krku dýchal jen stěží. Vím jen, že pro mimino se nakonec přihnala Rosalie, Edward vpravil svůj jed přímo do Belliina srdce obrovskou injekční stříkačkou a… a nic. Ne… Bello… Ne… Její smrt bylo to jediné, na co jsem dokázal myslet. Přišel jsem o ni. Bylo mi už jedno, že si mě nevybrala, vlastně jsem jí přál tu velkou lásku a dokázal bych s tím žít, dokázal bych se smířit s tím, že budeme jen dobrými přáteli. Ale ne s tím, že úplně zmizí z mého života. A nejen z mého, ze životů nás všech. Rozběhl jsem se ven z domu, padl na kolena a dal jsem plný průchod svým slzám.

Vzal jsi mi ji. Chtělo se mi řvát, nadávat, mlátit pěstmi kolem sebe, vrátit se tam a urvat hlavu jemu, rozdrtit v rukou to, ale nedokázal jsem se ani pohnout a nedokázal jsem ze sebe vydat ani hlásku. Věděl jsem, že přes pláč nemohu popadnout dech a bylo mi to jedno. Ne to, cos z ní vyndal, ale to ty. To tys ji zabil, to tys mi ji vzal. Bolest v mé hrudi byla neskutečná. Cítil jsem, jak se ta část mého těla stahuje, cítil jsem, jak se mé srdce zastavuje. Cítil jsem, jak to tlačí a bolí. Já tě nezabiju. Točila se mi hlava a připadal jsem si jako kdesi uvnitř svého těla, jak se tam kroutím a trhám. Svět kolem mě byl pouhou mlhou a já cítil jen sám sebe, cítil jsem každý orgán ve svém těle, o kterém jsem měl pocit, že mi vypovídá službu. Zasloužíš si jen to, abys takhle trpěl navěky. Bylo mi fuk, že nemůžu vstát. Věděl jsem, že ve světě bez ní nechci dál žít. A pak jsem to uviděl před očima, náhle jasný obraz, který mě vytrhl z mé bezbrannosti, kterou jsem tolik pociťoval. Okamžitě jsem v sobě našel sílu vstát a jít. Ne on. To ono za to musí zaplatit. S největší radostí se toho činu ujmu…

Autor: BreeTanner (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Viděl jsem tě umřít: