Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Veselé Vánoce

19.12.2013 (10:00) • MaybellineEver • FanFiction jednodílné • komentováno 6× • zobrazeno 1805×

Už od začátku jí každý říkal, že to špatně dopadne. Od všech sklízela soucitné pohledy - kladli jí na srdce, aby nedoufala. A ona doufala. Jak by mohla nedoufat?

Doufala celým svým srdcem, celou svou existencí.

Prosila o zázrak.

Měla totiž pocit, že by si ho zasloužila. Protože už neměla nikoho. V celém širém světě nikoho, pro koho by mohla doufat…

Sledovala velké vločky, jak zlehka dopadaly na bílou peřinu. Všechno bylo v tuto roční dobu zasněžené. Nedokázala vnímat tu krásu, plně se soustředila jen na jedinou věc.

Žádná její myšlenka se ani trochu nevychýlila z kurzu. Pořád na to myslela.

Vešla do kostela a posadila se na poslední lavici. Klekla by si, kdyby mohla.

Sepnula ruce, dnešek je ten správný den. Jestli to mělo někdy šanci vyjít, bylo to právě dnes.

V duchu odříkávala motlitbu. Pořád dokola ten samý text, ale po nějaké době už bylo příliš těžké soustředit se. Začaly se jí totiž v mysli vybavovat obrazy. Obrazy obličejů těch, co se smutnýma očima kroutili hlavou. Slyšela jejich slova a s každým dalším písmenem to bylo, jako kdyby jí vráželi střepy do srdce. Bolest, tak hrozná bolest.

Neměli pravdu…

Nemají pravdu!

V očích jí pálily slzy a pevně sepjaté dlaně se nepatrně chvěly.

„Prosím…“ zašeptala velmi tiše. Proč jsou potřeba modlitby? Dozajista stačí jediné slovo, nebo jen pevné přání. „Prosím, Bože. Prosím, prosím, prosím, prosím…“ 

Opakovala, dokud vedle sebe nezaznamenala pohyb. Zvedla oči, aby se neznámému omluvila za to, že ruší posvátné ticho, ale jakmile ho spatřila, oněměla krásou.

Mladý muž před ní byl ryzí dokonalost, každý jeho kousíček. Bílý jako sníh, vlasy z bronzu a oči barvy roztaveného zlata.

Na malý omámený okamžik si myslela, že jí Bůh poslal anděla. Ta maličká naděje se rozplynula, když si pečlivěji prohlédla jeho tvář. I tento anděl byl smutný.

Sklopila pohled, nechtěla snášet další ze soucitných pohledů.

„Omlouvám se,“ řekla tiše, snažíc se zadržet slzy. „Nechtěla jsem rušit…“

„Smím si přisednout?“ zeptal se sametový hlas.

Kývla a spustila ruce do klína. Přisedl si a na malý okamžik se pohroužili do ticha.

„Už brzy?“ položil otázku.

Znovu přikývla. Znovu ticho.

„Proč jste tady sama?“ chtěl vědět, cítila, jak se na ni dívá.

„Proč jste tady sám vy?“ odpověděla otázkou a pousmála se. Její příběh byl dlouhý a plný utrpení… Neměla by ho nikomu vyprávět. Tohle si nikdo nezasloužil slyšet.

„Přišel jsem o něco požádat,“ řekl bronzový anděl. „I když je to nejspíš zbytečné… A vy?“

„Jsem tu ze stejného důvodu,“ hlesla tiše a zadívala se na pozlacenou sochu ztrápeného muže visícího na kříži. „Věříte, že existují zázraky?“ zeptala se, snažíc se najít jedinou osobu, která by jí dala naději.

„A vy?“ napodobil ji a ona věděla, že se usmívá.

 „Ano,“ odpověděla pevně. Věřila. Slepě věřila a doufala. Z toho jediného se poslední měsíce skládal její život. „A vy?“

Zvedla k němu oči, protože neodpovídal. Byl tak krásný, tak výjimečný.

Otevřel své vykrojené rty, aby odpověděl, ale v tu chvíli se to stalo. Něco se uvnitř jejího těla pohnulo. Něco, o čem tvrdili, že se nikdy nepohne. Panický strach zachvátil celé její tělo, obě své dlaně položila na břicho, odkud přicházela to hrůzostrašná bolest.

Zadívala se na zlatookého anděla a pak ji další salva bolesti poslala do bezvědomí.

Když se probrala, všude bylo světlo. A bolest. Celé její srdce se svíralo ve smrtelném sevření strachu.

Prosím, prosím, prosím!

Ležela na zádech na něčem studeném a kolem ní pobíhali neznámí lidé s bílými rouškami.

Ne! Bylo moc brzy! Nemohla se ho vzdát tak brzy… Milovala ho. Nikdy ho neviděla a doktoři tvrdili, že nikdy nespatří světlo světa, přesto ho milovala celým svým srdcem. Byl její součástí.

Byl její!

„Prosím, ať je v pořádku!“ vzlykla a pokusila se rukou zastavit pobíhající lidi se soucitnými obličeji. Ovšem byli příliš rychlí a její prsty byly příliš pomalé. „Prosím…“

Pak její chvějící se dlaně zachytily něčí ruce a přitiskly jí je zpět k hrudi. Jejich chladivý dotyk mírnil její bolest, vzhlédla. Byl to anděl. Další. Jeho bílá pokožka v osvětlené místnosti téměř zářila a záhy splývala s jeho bílým pláštěm. I tento anděl měl zlaté oči, ale na rozdíl od toho prvního měl zlaté i vlasy. Po chvilce se jí podařilo zaostřit na cedulku na jeho hrudi.

Carlisle Cullen.

„Všechno bude v pořádku,“ pronesl a ona se těch slov chytila jako záchranného lana. Naděje.

Skrz nesnesitelnou bolest v srdci cítila naději. „Slibuji.“

On jediný nebyl smutný. Usmíval se a ona mu věřila.

Následující bolest snášela snadno. Kousala se do rtu, aby nekřičela palčivou bolestí, přijímala ji tiše a pokorně. Všechno, ach ano, vydržela by všechno. Jen aby byl v pořádku…

Prosím, ať je v pořádku!

Při vědomí se držela už jen silou vůle. Nemohla si dovolit ztratit vědomí, musela tu být, aby se mohla modlit. Aby mohla prosit. Aby mohla doufat!

A pak všechno zahltila těžká mlha, která mírnila bolest. Zlatý anděl něco říkal, ale ona mu nerozuměla. Zaujalo ji něco maličkého v jeho náruči. Bylo to celé růžové a… hýbalo se to.

Při tom zjištění ji zaplavilo štěstí a její duše se zatřepotala. Tohle byl ten nejúžasnější pocit.

Tohle byl zázrak.

Předal jí ho do náruče a ona mohla konečně spatřit uzlíček, který nadevše milovala ještě předtím, než se narodil. Život náhle znovu dával smysl, protože dýchal. Protože žil.

Anděl se k ní naklonil a ona se na něj šťastně podívala.

„Veselé Vánoce,“ řekl.  

Autor: MaybellineEver (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Veselé Vánoce: