Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Veselé Vánoce, Bello - 1. část

31.07.2015 (21:00) • Rhi • FanFiction jednodílné • komentováno 9× • zobrazeno 1810×

VESELÉ VÁNOCE, BELLO - 1. ČÁST

„Ahoj, Bello! Nemáš mít dneska volno?“

Zastavila jsem se uprostřed kroku a vrátila se zpátky k recepci spojené s centrálním příjmem. Za pultem seděla ve světle zeleném kostýmku postarší dáma se sytě rudými vlasy a obrovskými, hranatými brýlemi zakrývajícími jí snad půlku vrásčitého obličeje. V ruce držela tužku, kterou si o desku stolu vyťukávala do rytmu koledy hrající z rádia na celou halu.

Nasadila jsem si široký úsměv a zadoufala, že působí upřímně. Upravila jsem si rychle vlasy, stáhla okraje kabátu a narovnala límeček. Připadala jsem si jako školačka, ale před Betty jsem takový pocit měla pokaždé. Když jsem začala v nemocnici před třemi lety pracovat, jmenovala se do role mé náhradní matky a dohlížela na to, abych chodila vždy pěkně a slušně upravená a pokud tomu bylo jinak, dostala jsem dlouhé školení o tom, jak má vypadat mladá dáma a že bych si to ve svém věku už mohla taky zapamatovat.

Samozřejmě, jak jsem předpokládala, mě okamžitě sjela rentgenujícím pohledem od vrcholku hlavy až k podrážce bot a pak se spokojeně usmála.

„Sluší ti to. Měla jsi nějakou schůzku?“

Dalo mi hodně zabrat, abych neprotočila oči v sloup a hlasitě nezaskuhrala. Pokud mě něco štvalo ještě víc než její dozor nad mým vzhledem, pak to byl přehnaný zájem o můj osobní život. Občas došla k názoru, že se málo stýkám s jedinci opačného pohlaví a domluvila mi s někým naprosto nevhodným schůzku, která dopadla jak jinak než katastrofálně.

Přiznávám, že jsem normální rande neměla pořádně dlouho, ale bylo to mé svobodné rozhodnutí. Vzhledem k individuím, která jsem každodenně potkávala, mě naprosto přešla potřeba seznamovat se s kýmkoliv, na pakouše jsem naprosto neměla náladu, čas ani energii a ten, kdo by se mi líbil, byl naprosto nedosažitelný. Práce mi upřímně dávala dost zabrat, ale víc než fyzicky jsem trpěla po psychické stránce. Dost často jsem přišla domů na smrt unavená a prostě jenom padla do postele neschopná udělat cokoliv jiného.

„Ne, jen jsem procházela obchody. Je tady Carlisle?“

Má drahá přítelkyně si posunula brýle a netrpělivě mlaskla, když se k ní přes přepážku natáhla blonďatá sestřička z pohotovosti a podala jí nějaké složky s papíry. Mě už mezitím začínalo být v kabátu pořádné teplo, takže jsem ho ze sebe s tichým bručením svlékla a snažila se uklidnit boky pohupující se do rytmu těch přehnaně optimistických písniček.

„Měla by ses snažit seznámit se s nějakým mužem, zlatíčko. Přece nechceš zůstat sama, ne?“ Sevřela jsem pevně čelist a zaskřípala zuby. V duchu jsem počítala do dvaceti, než jsem se uklidnila dostatečně na odpověď a neměla už nejmenší problém s kočírováním vlastního těla.

„Je mi šestadvacet. Mám celý život před sebou.“

„Na to, že pracuješ v nemocnici, máš neuvěřitelně naivní názory, drahoušku. Jako bys to neviděla každý den. Stačí kratičký okamžik a život najednou zhasne.“

Trochu mě tím zasekla. Takhle jsem se na to doopravdy nedívala a naštvalo mě, že má asi pravdu. Hlasitě jsem si povzdechla a přejela si dlaní přes čelo. Samozřejmě, že jsem si připadala hrozně sama a někdy jsem nedokázala potlačit závist při pohledu na zamilovanou dvojici, ale kompenzovala jsem si to svou prací, která pro mě znamenala všechno, přestože mě víc ubíjela, než naplňovala.

„Carlisle, Betty. Je u sebe, nebo někam šel?“

Roztrpčeně zaťukala tužkou, když jsem nekompromisně změnila téma a odmítla s ní diskutovat, ale očividně měla až moc dobrou náladu, než aby se se mnou pouštěla do hádky.

„Šel do pracovny. Navštívila ho jedna z jeho dcer…“

„Která?“

„No, taková ta s krátkými černými vlasy, nikdy si nezapamatuju, jak se jmenuje…“

„Alice?“

Obličej se jí rozjasnil a obdařila mě širokým úsměvem, což znamenalo, že se na mě už nezlobí, přestože na to téma zase při nejbližší příležitosti naváže.

„Jistě, Alice. A, zlatíčko, nenapadlo tě nechat se ostříhat? Neříkám tak razantně jako Alice, ale mikádko by ti myslím slušelo…“

Už jsem se hnala pryč, ale aby to nepovažovala za takovou neslušnost, otočila jsem se ještě na ni ode dveří do chodby a vesele zamávala.

„Určitě nad tím popřemýšlím, Betty!“ Tak nad tím určitě přemýšlet nebudu. Mikádo jsem nosila asi v deseti letech a vypadala jsem jako moc pěkný klučík, takže nepřipadalo v úvahu. Vlasy se mi už navíc vlnily skoro až k pasu, takže jsem se jich jen tak nehodlala vzdát.

Procházela jsem známými chodbami plnými nemocných a zraněných lidí, zdravila se s ostatními zaměstnanci a rozhodně se vyhnula výtahu, ve kterém jsem se už párkrát zasekla. Rozhodla jsem se udělat něco pro své zdraví a do třetího patra jsem to vzala po schodech, ani jsem se nezadýchala a už tady byla další široká chodba s několika prosklenými dvojitými dveřmi a židličkami u zdí. Z kabelky jsem vylovila peněženku a vytáhla kartu, kterou jsem hned nato otevřela dveře, nad nimiž byl široký nápis Dětské lůžkové oddělení.

Už ode dveří jsem slyšela veselé brebentění, povykování a smích našich malých svěřenců. Na tváři se mi konečně usadil pravý úsměv a zapadla jsem do otevřených dveří hned vpravo.

„Ahoj, Rachel.“

Od stolu ke mně vzhlédla trošku silnější růžolící brunetka v sesterské uniformě a zmateně povytáhla obočí.

„Nemáš dneska volno, Bells?“ Proč to pořád všichni rozpitvávají?

„Mám, ale už se mi po vás stýskalo.“ Udělala jsem na ni psí oči, ale ona nade mnou jenom zakroutila hlavou.

„Jsi workholik, děvče, měla by ses nad sebou zamyslet a najít si chlapa.“ No, to snad nemyslí vážně?! Teď už jsem se neudržela a hlasitě zaúpěla.

„Proč mi to pořád všichni říkáte? Copak jsem opravdu taková zoufalka?!“ Zapřela se do židle a nechápavě nadzvedla obočí.

„On už ti dneska někdo něco takového řekl?“ Když viděla můj trpitelský výraz, rozesmála se na celé kolo a hned jí to došlo. „Jasně, dneska je v recepci Betty, co? Zase ti domlouvala rande?“

„Naštěstí ne, ale podle toho, jak se tvářila, se můžu na nějaké v brzké době těšit.“

„Myslí to s tebou dobře, Bells, tak se tak nečerti.“

Pověsila jsem si kabát do skříně, přezula si boty a umyla si pořádně ruce.

„Chtěla bych vidět tebe, když bys musela strávit celý večer s některým z těch jejích exotů.“

„Ten poslední přece nebyl až tak hrozný…“

„To máš pravdu, ten byl naprosto příšerný!“

Zase se zasmála, očividně se nade mnou perfektně bavila. Zkusila jsem ji ignorovat a raději si dala vařit vodu na čaj.

„Netrucuj a pověz mi, co tady teda děláš. Myslela jsem, že pojedeš na Vánoce za tátou.“

Posadila jsem se na židli u svého stolku a zapnula počítač, abych zkontrolovala stav našich malých pacientů.

„To jsem taky měla, ale dneska ráno táta volal, že na poslední chvíli dostal nabídku na nějaký rybářský zájezd a dneska odpoledne odjíždí do Kanady.“

Rachel si hlasitě hvízdla a položila si unavené nohy na stůl. Očividně si užívala klidného a ničím nerušeného odpočinku, který se tady u dětí dal považovat za celkem vzácný.

„Tomu říkám aktivně strávené svátky! Co budeš dělat? Pojedeš za mamkou?“

„Ani nápad. Z posledního telefonátu jsem pochopila, že právě s Philem prožívá něco jako druhé líbánky a do toho se doopravdy připlést nepotřebuju. Ale napadlo mě něco jiného.“ Zalila jsem si čaj a jeden připravila i mé drahé spolubojovnici, která mě zvědavě pozorovala.

„Co kdybychom udělaly dětem opravdové Vánoce?“

„Pod tím si představuješ co?“

„Já nevím, pořádný stromeček, cukroví, zpívání koled, třeba i nějakou scénku a ráno nějaký malý dáreček…“

Představovala jsem si trochu nadšenější reakci než to pokrčení ramen, které Rachel předvedla, ale asi jsem se neměla až tak moc divit. Ona byla vždycky ráda, když jí skončila směna a mohla jít domů za tím svým, takže ji myšlenka na nějaký neplacený přesčas ani moc nadchnout nemohla.

„Domluv si s Cullenem, co chceš, já musím zítra v pět na večeři ke tchýni.“ Přestože to pronesla dost otráveně, nemohla jsem si nevšimnout, jak moc jí to teď vyhovuje. Strojeně jsem se usmála, aby si nevšimla mého zklamání a začetla jsem se do dokumentace. Potěšilo mě, že se nikomu nepřitížilo a dvě dětičky byly propuštěny po chirurgickém zákroku domů.

Od dveří se ozval bzučák ohlašující hosta za dveřmi. Když jsem viděla rozvalenou Rachel, nečekala jsem ani minutu a energicky vyskočila otevřít. Z druhé strany se na mě usmíval Keneth, asi dvacetiletý kluk asiatských rysů, který dělal v nemocnici jednoho z poslíčků.

„Ahoj, copak tě k nám dneska přivádí?“ Zamával mi před očima velkou tlustou obálkou a okamžitě ke mně přistrčil papír o převzetí.

„Z ředitelství. Žádosti o propuštění pacientů na Vánoce domů.“ Vědoucně jsem pokývala hlavěnkou a úhledně se mu podepsala na malou kartičku. Teprve potom mi strčil do ruky obálku a už byl ty tam. Zakroutila jsem nad ním hlavou, ale přece jen mi dost zvedl náladu. Co tady začal před rokem pracovat, nikdy jsem neviděla, že by se na někoho mračil. Obdivovala jsem jeho sluncem zalitý náhled na svět.

Ještě, než jsem se vydala za doktorem Cullenem, nakoukla jsem do herny, kde to teď vypadalo pěkně divoce. Několik dětí se koukalo na pohádky v televizi, ale dalších deset našich svěřenců je rušilo šíleným řevem. Po chvilce mi došlo, že si hrají na Safari, půlka z nich byli lvi a ti další zebry, které se snažily utéct hladovým šelmám. Když už vymýšleli takové legrácky, muselo jim být doopravdy lépe. Zamávala jsem na dvě vychovatelky, které vzdaly všechny pokusy o utišení těch ďáblíků a teď spolu o něčem zaníceně debatovaly v koutě.

Přes sesternu a malou kuchyňku jsem se dostala do další chodby, tentokrát už s běžnou bílou výmalbou a zaťukala hned na druhé dveře z leva. Zpoza dveří se ozývaly tlumené hlasy, které utichly, jakmile jsem přiložila ruku k lesklému dřevu.

„Ahoj, Bello!“ Neměla jsem pořádně šanci se rozkoukat a už mě do místnosti zatáhly dvě velmi bledé, útlé a studené ruce patřící Alici Cullenové, adoptované dceři našeho nejpohlednějšího doktora.

„Ahoj, Alice, ráda tě vidím. Carlisle.“ Usmála jsem se na svého nadřízeného a důležitě mu ukázala obálku. Předstírala jsem, že jsem si nevšimla Alicina nesouhlasného pohledu, kterým častovala mé obyčejné rifle a bílou halenku, a přešla jsem rovnou ke stolu, za kterým seděl blonďatý krasavec se zlatýma očima.

Usmál se na mě tím svým božským úsměvem, díky němuž se dost sestřiček nedokázalo soustředit na práci. Já s tím naštěstí neměla problém. Sice se mi líbil, ale jinak jsem na něj nijak nereagovala. Už to mi mělo napovědět, že je se mnou něco špatně, ale já Carlislea brala jako skvělého, neuvěřitelně hodného a laskavého člověka, který byl schopný se svým pacientům naprosto oddat a obětovat. Považovala jsem ho za vzor a taky za dobrého kamaráda, protože mi už několikrát dost hodně pomohl, když jsme přišli o nějaké dítko a já se s tím nedokázala jen tak jednoduše vyrovnat. Je to zvláštní, když si uvědomíte, že kolem stále umírá spousta lidí, ale bereme to jako samozřejmost a naprosto přirozenou věc. Ale když zemře dítě, je to jako by zmizel i kus štěstí a naděje pro tento divný, přemodernizovaný svět. Aspoň já to tak cítila.

„Žádosti o propuštění do domácí péče? Dali si na čas…“ Přikývla jsem a střelila pohledem po tom černovlasém elfíkovi, který mě stále důkladně studoval. Všimla si, že na ni koukám a zeširoka se usmála jako neviňátko samo. Carlisle mezitím procházel dokumenty a něco si zapisoval svým krasopisem na další papír.

„Co kdybychom zajely na nákupy?“ Protočila jsem oči v sloup a snažila se ji ignorovat. Ale Alice je prostě typ člověka, který se ignorovat nenechá.

„Bello, prosím! Už jsme spolu hrozně dlouho nikde nebyly!“ To byla pravda. Naposledy jsem se jí podvolila před čtyřmi měsíci a skončilo to příšerně. Nákupy bych možná i přežila, kdyby si nevzala do hlavy, že mi pořídí nový šatník, který celý zasponzoruje, ale ještě mě potom vytáhla do jakéhosi klubu, ze kterého se vyklubal Gay bar. Tam jsem taky, jako slepý housle, získala číslo od jedné blondýny, na kterou jsem očividně udělala dojem a Alice to samozřejmě nezapomněla hned všem vykecat jako největší srandu posledních let.

Naštěstí mě od odpovědi zachránil Carlisle vstávající od stolu, podávajíc mi několik papírů.

„Zdá se to být všechno v pořádku, dej to, prosím tě, Rachel, ať vyplní tyhle áčkové formuláře a pak mi to donese k podpisu…“ Chtěla jsem se nafouknout, proč to nedá za práci mě, ale pak mi došlo, že mám vlastně volno a ani bych tady neměla být. Vzhledem k tomu, jak se na mě díval, myslel asi přesně na to samé.

„Neměla jsi být někde jinde, Bello? Co tady děláš, když máš volno?“ Jako bych to neříkala…

Ale na Carlislea se nedalo zlobit, v jeho laskavých očích jsem našla jenom malou výtku a taky starost, protože samozřejmě věděl, jak mě tahle práce hrozně vyčerpává.

„Táta na poslední chvíli zrušil náš program, takže nikam nejedu. A to je taky důvod, proč jsem za tebou přišla…“

Bledou rukou mi pokynul k červeně polstrovaným křesílkům u skleněného konferáku, kde se už líně rozvalovala Alice a zvědavě mě sledovala. Sedla jsem si hned vedle ní, ale nedokázala se úplně uvolnit.

„Tak povídej, co tě napadlo?“

„Myslela jsem, že bych udělala pro děti, které tady zůstanou, nějaký zvláštní program na zítřejší večer. Pořádný stromeček, slavnostní večeře a cukroví, koledy s živou hudbou a třeba i nějakou scénku, aby se trochu odreagovaly… Dát jim pak něco malého pod stromeček, aby měly radost.“

Carlisle mě pozoroval s mírným úsměvem a já si uvědomila, že se v jeho očích odráží hrdost. Polilo mě horko a tváře mi zčervenaly, až jsem mohla konkurovat rajčeti.

„To je skvělý nápad, že jo, tati!“ Alice opět přilákala mou pozornost a nadšeně se zavrtěla v křesle. Než jsem se nadála, ležel před ní malý diář a už si tam něco zapisovala. Nechápavě jsem nadzvedla obočí a střelila pohledem i po doktorovi, který jen se smíchem kroutil hlavou.

„Je to opravdu vynikající nápad, Bello. Jak ti můžeme pomoct?“

„To ne, Carlisle, tak jsem to nemyslela. Já to všechno nějak zařídím, není třeba, aby ses obtěžoval…“ Po posledním slově jsem se zasekla, protože jsem kecala hlouposti. Tohle ho s jeho povahou nemohlo obtěžovat, právě naopak. Omluvně jsem se usmála a on jen mávl rukou a zahleděl se do Aliciných poznámek. Taky jsem se o to pokusila, ale její drobnopis bych přečetla možná tak s lupou.

„Zapojíme do toho celou rodinu a bude to velkolepé!“ vyhrkla a mávala kolem nadšeně rukama.

„Jak celou rodinu?“ optala jsem se pro jistotu, jestli jsem se náhodou nepřeslechla. Koukla se na mě jako na cvoka a pak si teatrálně povzdechla.

„Je od tebe hrozně ušlechtilé, že to chceš zařídit, ale proč si nenechat pomoc od nadšených dobrovolníků?“

„Dobrovolníků?“ Připadala jsem si jako úplný blbec. Právě tady rozhodla o zapojení celé jejich rodiny do mého plánu a vůbec ji nezajímalo, jestli s tím budou ostatní souhlasit, nebo ne, jako by to byla jasná věc, o které se nediskutuje. „Alice, zítra jsou Vánoce. Určitě máte mnohem lepší plány.“

I s Carlislem mávla ledabyle rukou a vytasila se s malým a hodně moderním telefonem.

„Po dlouhé době bychom mohli mít na Vánoce nějakou změnu, tak nám to, prosím, nezakazuj, Bello.“ Když se na mě usmíval, nemohla jsem mu odporovat a stát si umanutě na svém, i když přesně to jsem chtěla, a kdyby to na mě zkusila Alice, bez nejmenšího zardění bych ji poslala někam. Ale s jejím otcem to tak prostě nefungovalo.

Poraženecky jsem se svezla níže v pohodlném křesle a s nadějí pozorovala Alicin hovor. Pořád jsem tajně doufala, že se to někomu z jejích sourozenců nebude zamlouvat a tím pádem vypadnou ze hry. Vlastně ani nevím, proč se mi to tak nelíbilo, ale připadalo mi divné, aby mi sedm, no dobře, tak pět, když nepočítám doktora s tou malou trýznitelkou, v podstatě cizích lidí pomáhalo zařizovat nějakou akci pro nemocné děti, když z toho ani nebudou mít žádný zisk. V dnešní době se takové věci nestávají, a když už náhodou ano, jedná se o zázrak, a těch je na jedno století jenom velmi omezený počet, než aby čekalo jedno i na mě.

Alice zavěsila a s přešťastným výrazem se na mě otočila.

„Co děláš dneska?“

„Ne, Alice, už jsem ti řekla, že na nákupy s tebou nejdu…“

„Ani když půjdeme kupovat věci pro děti?“

Vykulila jsem na ni oči a překvapeně otevřela pusu. Carlisle se naproti mně pobaveně zasmál a užíval si pohled na mě, jako bych snad byla nějaká úžasná atrakce.

„Jak to myslíš, Alice?“ Protočila oči v sloup, jako by si o mně myslela, že jsem mentálně zaostalá a pokrčila rameny.

„Mluvila jsem s Esmé, která tlumočila ostatním, a všichni se shodli na tom, že chtějí udělat těm malým chudinkám hezké Vánoce, když nemůžou jet domů.“ Do očí se mi nahrnuly slzy a ani hodně častým mrkáním jsem je nedokázala zahnat, takže přetekly a koulely se mi po tvářích do kulatého výstřihu halenky. Alice mě v mžiku pevně objala a pro uklidnění mě hladila po zádech.

„Bello, proč brečíš? Měla bys mít spíš radost, ne? Nebo jsem něco špatně pochopila…?“

Zasmála jsem se jí do tvrdého ramene a neznatelně zakroutila hlavou.

„Omlouvám se, ale když ono je to tak strašně hezké…“

To už u mě stál i Carlisle a taky mě hladil po rameni.

„Lidé by si přece měli pomáhat, když to jde, Bello.“

Zvedla jsem k němu hlavu a zkusila se usmát, ale zrádné slzy mi to pořád trochu kazily.

„Já vážně nechci brečet, jen mě to tak dojalo…“

„Jde přece o děti, ne?“ Alice mě opatrně šťouchla loktem do žeber a vesele se na mě zazubila.

„Tak co, máš teda čas?“ Bez rozmýšlení jsem nadšeně zakývala hlavou a vyskočila z křesla plná nové energie. Carlisle mě bez řečí opatrně objal a podržel si mě od sebe na délku paží. 
„Jsem na tebe doopravdy hrdý, děvče. Máš krásnou duši a laskavé srdce.“

Slzy, které mi už přestaly téct, se znovu objevily, ale naštěstí jen na okamžik. Rychle jsem Carlislea líbla na tvář, čímž jsem ho očividně neuvěřitelně překvapila a tiše mu poděkovala.

„Já jen odnesu Rachel ty papíry, stavím se za Zoye a můžeme jít, dobře?“

„Půjdu s tebou, jestli ti to nebude vadit?“ zeptala se Alice a už si brala z věšáku svůj modrý kabát. Pokrčila jsem rameny a zamávala na doktora, který stále vypadal trochu vyvedený z míry, ale usmál se na nás a popřál nám hezký den.

Provedla jsem Alici kuchyní a sesternou, kde teď odpočívalo pár sestřiček, které se účastnily nějaké operace, a došla jsem zpátky na naše oddělení. Vrazila jsem do kanceláře, kde Rachel vyplňovala další formuláře a papíry. Nahlédla jsem jí přes rameno a zjistila, že se jedná o pětiletého chlapečka po autonehodě se zlomenými třemi žebry, rozdrcenou rukou a zlomenou nohou, drobným poraněním hlavy. Udržovaný v umělém spánku. Chudáček malinký.

Než jsem Rachel zaúkolovala, vypsala jsem si, kdo z dětí tady přes svátky zůstane, abychom měli přehled, kdo se našeho překvapení zúčastní. Z čtyřiadvaceti dětí na oddělení se jelo domů podívat patnáct z nich, což jsem považovala za velký úspěch. Jejich zdravotní stav byl natolik dobrý, že nemusely být pod neustálým lékařským dohledem.

Postavila jsem se a posunula obálku se žádostmi po bílé desce stolu k mé kolegyni. Podívala se na mě skoro až naštvaně, tak jsem co možná nejnevinněji pokrčila rameny.

„Doktor Cullen říkal, že máš vypsat všechny potřebné formuláře. Myslím, že jen tak někoho by tím nezaúkoloval…“ Tvář se jí rozjasnila a oči zazářily. Přestože měla přítele, patřila mezi věrné Carlisleovy obdivovatelky. „Půjdu se podívat za Zo a pak musím něco zařídit ohledně toho zítřka.“

„Dalo se čekat, že ti to dovolí.“ V jejím hlase jsem zaslechla stopu žárlivosti, ale nehodlala jsem se tím zabývat. Z nějakého důvodu nedokázala pochopit, že můj vztah s doktorem je čistě platonický a přátelský. Neznatelně jsem zakroutila hlavou a nechala ji, ať si myslí, co chce. Rozhlížela jsem se po Alici, která se mi ztratila v okamžiku, kdy jsme se ocitly na chodbě, a nemusela jsem hledat dlouho. Seděla v herně obklopená asi tuctem dětí, jednu holčičku dokonce vysazenou na klíně a o něčem si s nimi zaníceně povídala. Zářila při tom jako sluníčko a já si ji dokázala živě představit jako vychovatelku nebo dokonce jako matku. Třeba se jednoho dne dočkám a půjdeme spolu vozit kočárek. Moc bych jí to přála. Přestože jsem na ni byla často naštvaná, mohla za to jenom její nakupovací mánie. Jinak jsem ji považovala za nedocenitelnou a jedinečnou přítelkyni.

Nechtěla jsem ji rušit a tak jsem se vydala dál do chodby, skoro až na její konec, kde jsem opatrně nahlédla do otevřených dveří malého pokojíku. Nespala, a jakmile mě uviděla, nadšeně zatleskala ručkama.

„Bello!“ Pusa se mi samovolně roztáhla do širokého úsměvu a já nevěděla, jestli se smát, nebo brečet, ale spíš obojí najednou. Pod peřinou s růžovým povlečením s medvídky na mě vykukoval protáhlý obličej se špičatým nosánkem a širokými rtíky, modré oči daleko od sebe šibalsky jiskřily a jemné zlaté vlásky se vlnily až po malinkatá ouška. Skoro průhledná kůže jí lehce zrůžověla a vypadala rozhodně lépe, než když jsem ji viděla včera.

Natáhla ke mně ručky a zatahala si tak za hadičku, kterou měla napíchnutou do pravé ruky. Bez meškání jsem zkontrolovala, jestli se jí jehla nezlomila nebo nevyndala, ale měly jsme štěstí a nebylo třeba hledat nové místo na píchanec.

„Měla bys být opatrnější, přece zase nechceš mít ručičky samou modřinu.“

Nebyla v tom výtka, ale pouze starost a ona to dobře věděla. Nahodila ten svůj nevinný obličejík a hezky zkroutila pusu nahoru.

„Budu si dávat pozor, dobře?“ Přikývla jsem a znovu se usmála. Pohladila jsem svého andílka po tvářičce a usadila se na kraj její postele.

„Je ti dneska dobře?“ Nadšeně pokývala hlavou a ani na okamžik se nepřestala usmívat.

„Teď je mi ještě líp, když jsi přišla.“ Píchlo mě u srdce a chtělo se mi zase brečet. Začínám být nějaká přecitlivělá, to bude asi tou vánoční atmosférou, vůbec mi nedělá dobře.

„Jsem tady jenom na chviličku. Musela jsem něco zařídit a chtěla jsem vědět, jak se máš.“

„Taky se mi stýskalo.“ Pomalu a opravdu hodně opatrně jsem ji objala, abych jí náhodou nějak neublížila. Opětovala mi stisknutí, jak nejsilněji mohla, ale stále mi to připadalo jemné jako pohlazení motýlích křídel. Bylo to jako držet v rukách tenký stromek, cítila jsem pod rukama její křehké kosti a z očí mi samovolně uteklo pár slz. Rychle jsem je utřela, než jsem se zase odtáhla a pohladila ji po tvářičce.

Abych se nějak zaměstnala, rozevřela jsem kabelku a zapátrala v jejím obsahu.

„Přinesla jsem ti další krémy a taky novou knížku, aby ses mi tady nenudila.“

Nadšeně poskočila na posteli a okamžitě tiše zaúpěla bolestí. Ani nevím jak, držela jsem ji v náručí a hladila ji po vláscích. Musím být silná, musím to zvládnout a nesložit se tady…

„V pořádku?“ Změřila jsem si ji starostlivým pohledem a neunikly mi slzičky, které si rychle utřela z tváře.

„Připiš na seznam, že nesmím skákat.“ Pousmála jsem se a znovu se odklonila, ruku jsem jí ale nepustila.

„To už na tom seznamu dávno máme, zlato.“ Provinile se na mě zakřenila a opřela se unaveně do polštářů. Najednou mi došlo, že nevypadá až tak dobře, jak jsem si myslela.

„Jestli to moc bolí, přidám ti léky…“

„Ne, je to v pohodě, už mě nic nebolí.“

Chvíli jsem ji ještě pozorovala, ale nakonec jsem pokrčila rameny. Hádat se s ní rozhodně nemá cenu. Stejně je tak paličatá, že bych s ní ani o kousek nehnula. Místo toho jsem se začetla do karty zavěšené vedle postele a našla si to, co jsem potřebovala.

„Tak fajn, už tě celkem dlouho nikdo nemazal, takže máme plán.“

Nad mým nadšeným výrazem jenom protočila oči v sloup a já ji v duchu napodobila. Jsem tak pitomá, když se snažím přetvařovat a působit optimisticky…

„Nech si ty pohledy pro někoho jiného, tady máš tu knížku.“

„Mám číst?“

„Jasně, budeš mi číst a já tě namažu.“

Viděla jsem, jak chce zase obrátit oči v sloup, ale nakonec si to rozmyslela. Zacukaly mi koutky a jen s přemáháním jsem na ni nevyplázla jazyk. To bych totiž působila opravdu hodně dospěle.

Peřinu jsem přehodila o čelo postele a zašla si ještě jednou umýt ruce k malému umyvadélku v rohu místnosti. Zoye si mě nevšímala a listovala knížkou, která mi zakrývala pohled na celý její obličej. To se mi sice moc nelíbilo, ale na druhou stranu bylo dobře, že se soustředí na něco jiného.

Vyšplíchla jsem si trochu krému do ruky a vyhrnula jí dlouhou noční košilku až pod zadek. Snažila jsem se nevnímat jak moc hubené má nohy a raději se dala do mazání. Musela jsem postupovat opatrně a velmi něžně, abych jí nezpůsobila další bolest.

„Byla jednou jedna vdova, která měla tři dcery, té nejstarší říkali Jednoočka, protože měla uprostřed čela jediné oko, té prostřední Dvouočka, protože…“

Poslouchala jsem vysoký dětský hlásek, ale úplně jsem ji neposlouchala. Ruce si dávno přivykly této činnosti, takže jsem se na ni nemusela moc soustředit a myšlenky se mi rozutekly, kdo ví kam. Zoye před třemi měsíci oslavila osmé narozeniny, ale rozhodně na to nevypadala. Znala jsem ji od okamžiku, kdy jsem sem na oddělení přišla, a pořád mi připadala stejně malinká a drobná, jako by ani trochu nepovyrostla. To samozřejmě nebyla vůbec pravda a vytáhla se za ty tři roky o dobrých patnáct centimetrů, ale já ji už nedokázala vidět tak jasně jako dřív.

Když jsem nastoupila do nemocnice, všichni mi říkali, abych si nepouštěla pacienty k tělu, nenavazovala s nimi bližší kontakt, protože to nikdy nepřinese nic dobrého. Přísahám, že jsem se tím snažila řídit a opravdu mi to šlo! Ale asi jenom dva dny, dokud jsem se neocitla u postele tohoto sladkého děvčátka, které na mě zvědavě kulilo oči a vidělo ve mně nejnovější rozptýlení od zdejšího každodenního života.

Nedokázala jsem si ale ani jednou přiznat, že bych udělala chybu a ta malá cácorka mi převrátila celý život i náhled na něj vzhůru nohama. Zamilovala jsem si ji a myslím, že ta láska se moc nelišila od té, kterou matka cítí ke svému dítěti. Možná proto, že jsem se tak nějak sama jmenovala do úřadu její matky…

„Ty mě vůbec neposloucháš!“ Cukla jsem sebou a provinile se ušklíbla.

„To vůbec není pravda.“

„Ale je, tu nohu už mi mažeš na stejném místě dobrých pět minut. Budu tam mít díky tobě díru mnohem dřív, než by se tam udělala sama.“ Vylekaně jsem odtáhla ruce a obličej se mi zkřivil bolestí nad jejími slovy. Všimla si mého výrazu a zahanbeně se kousla do rtu. „Promiň, Belli, nemyslela jsem to tak.“ Ať to myslela, jak chtěla, hrozně mě to bolelo. Představa, že by kvůli mně měla cítit bolest, mi drásala srdce do krve. Pokusila jsem se usmát a naznačila jí rukou, ať pokračuje ve čtení. Vlastním hlasem jsem si ale ještě jistá nebyla.

Zaměřila jsem se na chodidla a předstírala, že nevnímám její upřený pohled, ale nakonec jen pokrčila ramínkem a pokračovala tam, kde přestala.

„Jednoočka se posadila, neboť byla tou nezvyklou štrapací a tím horkem uondána a Dvouočka ji k tomu zpívala: „Jednoočko, bdíš? Jednoočko, spíš?“ A jednoočka zavřela své jediné oko a usnula. Když Dvouočka viděla, že Jednoočka tvrdě spí a nic prozradit nemůže…“

Krouživými pohyby jsem namazala obě nohy a pokračovala jsem dále tak, abych jí namazala celé tělíčko a co možná nejvíce jí ulevila.

Chtěla jsem si dojít pro někoho, kdo by mi ji pomohl trochu nadzvednout a vyvléct ji z košilky, ale nemusela jsem se ani zvednout. Ode dveří mě s prazvláštním pohledem sledovala Alice. Z nějakého důvodu se mi usadil knedlík v krku a tak jsem jí jen pokynula rukou a tiše si odkašlala.

„Alice, mohla bys, prosím, podepřít Zoye? Potřebuju jí namazat záda a sundat košilku…“

Okamžitě mi stála po boku a bezradně mě prosila pohledem o radu, co dělat.

Zoye se na ni fascinovaně zahleděla a v očích se jí usadil známý zvědavý pohled. Knížku odložila vedle polštáře a pro teď se propadla do zapomnění. Připouštím, že tenhle oživlý elfík stál za větší pozornost než pohádky bratří Grimmů.

„Zoye, tohle je moje kamarádka a dcera doktora Cullena, Alice. Alice, tohle je Zoye.“

Má malá princezna k ní opatrně natáhla ruku, aby neškubla s jehlou a pozdravila se s Alicí, která se zdála být dost vyvedená z míry, přestože se snažila tvářit jako že nic.

„Stoupni si před Zo, ty ji budeš opatrně zvedat dopředu a já ji zezadu podepřu, ale musíme opravdu něžně, ano?“

Alice pomalu přikývla a poprvé od doby, co jsem ji poznala, si nervózně okusovala ret.

„Klid, jenom žádné rychlé pohyby, hezky pomalu a něžně,“ nabádala jsem ji dále, ale čím víc jsem mluvila, tím mi přišly její obavy větší. Čeho se tak moc bojí? Stejně se svou výškou a muší vahou nemůže mít dost sil na to, aby ji zvedla sama, natož aby jí nějak ublížila.

Přestože jsme malou zvedaly doopravdy opatrně, slyšela jsem její tiché sykání, prsty pevně zatínala do prostěradla. Zůstala Alici vyset kolem krku, naprosto nehybná, až jsem se bála, jestli náhodou neomdlela, ale když mi došlo, že jí Alice něco šeptá do ucha a ona jí na to stejně tiše odpovídá, dost se mi ulevilo, i když to ve mně probudilo zvědavost, o čem asi mluví.

Napatlala jsem si další mastičku na ruku a pomalu ji mazala, když už jsem ji měla ze zadu celou, proklouzla jsem pod Alicinýma rukama, a i když to pro mě bylo dost nepohodlné, podařilo se mi ji namazat i zepředu a vůbec jsem ji nevyrušila z jejich tichého rozhovoru.

„Hotovo!“ zanotovala jsem si nadšeně a protáhla jsem se, až mi kosti zapraskaly.

Opatrně jsme Zoye položily zpátky do hory polštářů a vyměnily si s Alicí rozzářený úsměv. Pohladila jsem svou malou svěřenkyni po vláscích a dala jí pusu na čelo.

„Měla by sis teď pořádně odpočinout, dobře?“

„Vždyť já odpočívám pořád, Bells.“

„Dobře, tak zkus spinkat, ano?“ Poraženecky si povzdechla, ale rozhodně to pro ni nebylo tak příšerné pomyšlení, jak předstírala před Alicí. Mazání ji vždycky uklidnilo a skoro uspalo, takže jsem si byla jistá, že jen co odejdeme, propadne se do říše snů. Mé myšlenky potvrdila téměř vzápětí, když se jí otevřela pusa dokořán v mohutném zívnutí. Všechny tři jsme se hlasitě rozesmály a mě bylo zase skoro dobře.

Alice na Zoye zamávala a poslala jí vzdušný polibek ode dveří. Zvedla jsem se z postele a pootevřela ještě trochu okno, aby se jí tady trochu pročistil vzduch, když mě zarazil její hlásek najednou přeplněný úzkostí.

„Ty teď pojedeš pryč? Na dlouho?“ Myslí si, že jedu za tátou, uvědomila jsem si a zeširoka se na ni usmála.

„Neboj, zítra odpoledne mě máš zpátky.“

„Ty nepojedeš domů? Za tátou?“ Její otázky mě bolely, ale ne kvůli mně, jako spíš kvůli ní samotné. Přestože jsem byla dospělá, celkem mě vzalo, že táta odjede a nebudeme na Vánoce spolu. Co si pak musela prožívat taková malá, nevinná víla, na kterou, zdá se, všichni zapomněli?

„Raději budu tady s tebou.“

Už se na nic neptala, zavřela oči a zpod polštáře vytáhla osahaného a trochu vypelichaného plyšového medvěda.

„Mám tě ráda, Bello.“

„Mám tě ráda, srdíčko. Sladké sny.“

S tím jsem konečně vyšla z jejího pokoje a přivřela za sebou dveře, aby ji nerušilo dovádění na chodbě. Od protější zdi na mě hleděly doširoka rozevřené zlaté oči a mně se zdálo, že má problém se nerozplakat. Já ho měla taky, ale naštěstí jsem měla v potlačování slziček určitou praxi. Chytila jsem Alici za ruku, stavily jsme se ještě pro můj kabát a boty do kanceláře a po deseti minutách proplétání se chodbami jsme konečně vycházely na rušné zasněžené ulice.

Autor: Rhi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Veselé Vánoce, Bello - 1. část: