Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » V medvědích tlapách

03.12.2010 (17:00) • Nikol18 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1837×

V medvědích tlapách

Fajn, musím se přeci nějak vybít, ne? Jak jinak než si zajít s bratrem na lov? Možná bych měl zvážit svoje rozhodnutí, ale to asi nepůjde, protože doma mě pomalu svírají stěny ze všech stran a já z toho začínám pěkně pomalu šílet. Dokonce ani ty moje vtipy nepomáhají, nedokáží uklidnit tu napjatou atmosféru, která vznikla po smrti sestry. Žádné masky nepomáhaly, nedokázaly zastínit tu bolest, která mi stále svírala hruď.

„Emmette! Vyrážíme!“ Můj bratr je neuvěřitelnost sama. Nepobral tolik vtipu jako já, ale přesto se dokáže nad situaci nadnést. Vypadá to, jakoby by to byl kus kamene bez citů a beze všeho. Jakoby vůbec nereagoval na svět kolem sebe.

„No tak! Přestaň se tam válet brácha, nebo nám všichni ti medvědi zdrhnou!“

„Už jdu!“ zakřičel jsem na něj. Dopil jsem poslední skleničku whisky, která stála přede mnou na stole a raději se vydal po schodech dolů. On stál pod schody a v rukou držel zbraně, ze kterých jsem nikdy neměl strach, ale tentokrát to bylo jiné. Nedokázal jsem se sebe střást ten divný pocit, který se mi roztahoval po páteři a pomalu mi trávil mysl. Tiše se do ní vkrádal, aby ji mohl otrávit úplně a já se kvůli tomu zbláznil.

„Doufám, že se těšíš! Já jak malej fagan!“ poplácal mě po rameni. Nijak nereagoval, když ze mne ucítil tu whisku, kterou jsem pil každý den. Tolik jsem si přál, aby mě ten alkohol jednoho dne zabil, abych se upil k smrti a nemusel na nic myslet, protože ta vina byla příšerná, sžírala mě zevnitř. Stravovala každičký kousek v mém těle a ani lov to nedokázal zmírnit, a to jsem ho vždy tak miloval. Stejně jako moji malou sestřičku.

Skoro jsem nevnímal cestu, po které jsme se od domu ubírali, protože mi to všechno bylo naprosto jedno. Měl jsem pažbu zbraně položenou na rameni a cítil jak mi její chlad prostupuje přes oblečení až na kůži, kde studila jako sníh, který mi někdo násilně vecpal pod oblečení a přesně na místo, kde jsem míval srdce, které se roztříštilo na tisíce kousků.

Nenáviděl jsem válku. Nenáviděl z celého srdce, protože mi vzala to, pro co jsem žil. Vzala mi jediného člověka, který mi rozuměl. Teď jsem tu na světě zůstal úplně sám, tedy měl jsem rodinu, ale ta mě považovala za blázna a šaška, ale netušila, co se skrývá pod povrchem, to dokázala jenom ona. Dokázala mi mluvit z duše. Dokázala vnést do mého srdce takový klid jako nikdo. Ona byla moje hvězda, daleko lepší než jakákoliv holka v tomhle šíleným městě.

Neviděl jsem na cestu. Před očima jsem měl jakousi clonu. Možná kvůli pití. Kvůli tomu alkoholu, ale bylo mi to jedno. Nechtělo se mi žít, chtěl jsem umřít, ale smrt stále nepřicházela. Dokonce se mi zdálo, že se mi velkým obloukem vyhýbá. Asi to tak bylo.

„Brácha, dej se do kupy, našel jsem stopu. To bude pořádnej macek!“ zařval na mě bratr a pokynul hlavní zbraně, abych se za ním vydal. Motala se mi hlava. Jen jsem bratrovi přikývnul a vydal se po jeho hlase, protože mi dělalo problém udržet oči v takové poloze, abych mohl vidět na cestu.

Vnímal jsem praštění větviček pod mýma a bratrovýma nohama. Slyšel jsem ševelení větru v korunách stromů, dokonce jsem v tom tichu slyšel tlouci srdce, které bylo tiché a jen slabě se ozývající v mé hrudi. Možná čekalo na smrt stejně jako já, ale nebyl jsem si tím jistý. Musel jsem jít dál, už kvůli bratrovi. Sice se mi nechtělo, ale nemohl jsem ho nechat ho tu pobíhat samotného, když se tu potuloval tak velký medvěd, jak říkal. Něco mi však říkalo, abych ho nechal jít a hledal toho medvěda sám, třeba by mi dal to, co tolik chci. A to co jsem chtěl, byla smrt.

Kleknul jsem si na kolena a jakš takš otevřel oči, abych prozkoumal medvědí stopu, vedle níž ležel chumáč medvědích chlupů a o kousek odřená kůra na stromě, jak se medvěd drbal. Tak přeci ho jenom najdu dřív než bratr, který se vydal na druhou stranu od stopy.

„Tohle by se jí líbilo!“ vykřiknul bratr.  Při slově „jí“ se mi neuvěřitelně sevřel hrudník a špatně se mi dýchalo. Před očima mi vytanula její tvář. Její usměvavá tvář, která toho dokázala říct tolik. Jak byla rozzářená, když mluvila o své svatbě, které se nedožila. Svatby, na které jsem ji měl odvést k oltáři, abych ji mohl předat jejímu vyvolenému, který ji miloval stejně jako já a raději se zabil, když zjistil, že jeho milovaná již nežije. A já tomu všemu mohl zabránit, kdybych šel s ní a nevykrucoval se, že se mi nechce. Ale teď se mi naskytla možnost, jak vyrovnat dluh.

A rychleji než jsem si myslel. Z letargie mě vytrhnul výstřel z bratrovy zbraně a šílený řev. Mého bratra a medvěda. Netušil jsem, kdo koho zabíjí. Po vratkých nohou jsem se vydal k místu, odkud jsem zaslechnul křik. Můj bratr se tam válel v kaluži krvi, která se vsakovala do jehličí a medvěd z něho rval kusy masa. Vztekle jsem zařval a pokusil se natáhnout zbraň, abych po něm vystřelil. Nemohl jsem nechat zemřít ještě druhého sourozence. To bych se pak musel zastřelit sám.

Přepočítal jsem se. Nestačil jsem ani zamířit a už mě medvěd povalil na zem a zahryznul se mi do ramene. Zařval jsem bolestí a cítil horkou tekutinu, která mi z rány prýštila. Zavřel jsem oči a nechal medvěda, aby dokončil práci, protože jsem už neměl vůbec nic. Všechno jsem ztratil. Rodinu, všechno, co jsem kdy miloval. A za všechno jsem mohl já. Přál jsem si, aby mě medvěd zabil co nejrychleji. Abych už mohl být s těmi, co jsem miloval a mohl je poprosit o odpuštění.

„Ještě ne, svalovče,“ zašeptal čísi sladký a úžasný hlas. Přejel mi ledovou ručkou po tváři a já s vypětím všech sil otevřel oči, abych spatřil anděla, který se nade mnou skláněl.

„Jdu za tebou, sestřičko,“ zašeptal jsem do ticha, jež můj anděl nechtěl pokazit. Jen tam vedle mne seděl a hladil po tváři.

„Nenechám tě zemřít, to by si tvoje sestřička nepřála, chtěla by, abys žil,“ pošeptala mi do ucha a zakousla se mi do krku. Moment! Zakousla se do krku? Asi jsem ztratil příliš krve a vypil moc whisky. Musel jsem se naprosto zbláznit, protože tohle nebylo možné nebo možná ano, když mě k životu donutila neuvěřitelná bolest, která se mi začala rozlévat po těle. Nedokázal jsem myslet na nic jiného než na moji sestřičku a bratra. Na ty dva, kteří zemřeli kvůli mně. Nedokázal jsem si to odpustit a ten anděl se nade mnou skláněl a říkal mi, že na smrt je brzy, jenže já chtěl zemřít. Všechno mě bolelo a cítil jsem, jak se smrt rychle blíží. A blížila se k mému srdci, které naposledy odbilo, aby mohlo zemřít. Konečně jsem naleznul pokoje, alespoň jsem si to myslel.

„Otevři oči, lásko,“ pošeptal mi ten krásný hlas, který mi zněl v uších jako ta nejkrásnější hudba mého života. Řekl jsem života? To nejsem mrtvý? Pálilo mě hrozně v krku.

„Potřebuji se napít,“ dostal jsem ze sebe. „Kde mám láhev?“ Podíval jsem se na to kouzelné stvoření, které se nade mnou opět sklánělo. Vypadala tak krásně, na první pohled jsem se do ní zamiloval.

„Tu už nikdy nebudeš potřebovat, Emmette,“ pohladila mě po tváři.

„Kdo jsi?“ zeptal jsem se jí okouzleně.

„Rosalie a pomůžu ti se vším. Pomůžu ti, jak uctít tvoji rodinu,“ zašeptala a věnovala mi první polibek. Jeden z mnoha tisíců v našem nesmrtelném životě. Díky ní jsem začal myslet na svou sestru a přestal si vyčítat její smrt. Nahoře se měli všichni daleko lépe, než tady dole.

Miluju Vás všechny. Jste moje rodina navždy.

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek V medvědích tlapách: