Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » V barvách léta - 3. část

26.06.2014 (18:30) • VampE4B • FanFiction jednodílné • komentováno 8× • zobrazeno 1814×

V BARVÁCH LÉTA - 3. ČÁST

Je už pozdě na omluvu, tahle písnička to vyjadřuje dokonale.

Co nás drží na laně nad vodou?

„Venku je vedro!“ zahučel jsem a rozvalil se na nejbližší stoličku u baru. Byl jsem jen v tílku a kraťasech, ale cítil se asi jak sněhulák u rovníku.

„Ale, někdo tu objevil Ameriku, nekontaktuješ Kolumba, že už nemusí jezdit?“ utrousil posměšně Denny. „Je léto, třicet osm stupňů a na hlavě máš kštici jak ze lvích chlupů. Vážně, zabloudils už někdy k takovýmu tomu týpkovi s nůžkami?“ zasmál se, ale stále hypnotizoval nějakou tlustou knížku zabalenou v novinovém papíru. Říkal, že takhle se mu to líp čte a nemusí shánět obal, aby se od písku neušpinila. V těchto věcech byl kapku výstřední.

„Ameriku objevili Vikingové, debile!“ zamumlal jsem si do dlaně a prsty druhé ruky si hrál s okrajem trička. Bože, měl by si pořídit klimatizaci nebo aspoň malý větrák, není divu, že tu jsem v těchto dnech jediný zákazník, přičemž všichni ostatní jsou v tom baru naproti. Tam, kam ventilace vpouštějí dovnitř vlastní kyslík, kde vedro je neexistující slovo a mají… Ježíš, co já vůl dělám vůbec tady?

„Jak je rodičům?“ zeptal se zničehonic Denny a zadumaně se na mě podíval přes knížku. „Stále Japonsko?“

Na chvíli jsem se zarazil. „Ne, naposledy říkali, že to jedou objet do Jižní Koreje, víš… poznat ještě jinačí kulturu.“

„…A Isabella?“ vystřelil vzápětí. Ztuhl jsem. Isabella se před osmi měsíci najednou vypařila. Byl jsem v šoku a obvolával všechny známý, kteří by mohli něco vědět. Ale u Dennyho se nezastavila a to byl vlastně i celý seznam možných jmen. Tenkrát jsem si uvědomil, že o ní vlastně vůbec nic nevím. Nebyla to zrovna žádná mluvka a telefon buď neměla, anebo mi ho prostě nechtěla dát. Trochu jsem propadl beznaději, takže když se příští ráno zas objevila, zažil jsem mírný infarkt.

Ta ale dělala, že se nic nestalo, a tak i já hrál. Tyhle ty stavy pubertálního vykrádání se z domu se začaly objevovat pravidelně. Možná byly i dřív, ale já to nějak nepercipoval. Teď mi to nahánělo hrůzu.

„Stále odbíhá na procházky…“ Jako kdyby byla pes nebo vlastně… fena.

„A vaši?“ Zakroutil jsem hlavou. Ne, těm jsem nic neřekl. Nechtěl jsem.

„Myslíš, že tu malou chatku stále nepovažuje za domov?“ zeptal se po minutě ticha a odložil knížku.

„Hele, já fakt nevím. Behaviorální psychologie není zrovna můj koníček. Ale pokud mám hádat, nelíbí se jí život se mnou. Proboha! Vždyť uběhl už rok a tys byl zatím u každého našeho víceslovného rozhovoru. A ona tu byla asi jen pětkrát za tu dobu. Nějaká souvislost?“ Sám sobě jsem si připadal odporně zoufalý. Můj hlas zněl příšerně a můj výraz v obličeji asi nebyl o nic lepší, jelikož Denny odstoupil a sedl si na stoličku za pultem.

„Kde je dneska?“

„Je pětadvacátého, hádám, že jde zas do lesa hrát si na Sněhurku a hledat ztracené trpaslíky,“ utrousil jsem sarkasticky a setřel si koncem tílka z krku pot.

„Tak, co kdyby sis zahrál na vlka a šel ji hledat? Třeba by to prohloubilo sourozenecké vztahy.

Zasmál jsem se. „V pohádkách máš fakt bordel, ti povím…“

No, napříč názoru, že jeho nápad byl fakt mimo dosavadní průběh toho, co mezi námi se sestrou bylo, a jen bůh ví, co to vlastně bylo, jsem asi o hodinu a půl později brouzdal po tropickém lese a prosil všechny mytické bytosti, ať mi tamější obyvatelstvo dá pokoj. Obecně jsem se nepovažoval za příliš nábožensky založeného, ale tehdy jsem na tom s vírou byl líp než kdejaká jeptiška.

Nešlo mi hlavou, jak se někdo jako ona, se zjevným společenským komplexem a strachu ze všeho, se může pravidelně procházet po téhle pustotě. Nebo možná právě proto.

Na filosofování jsem ale neměl čas, viděl jsem už totiž dostatek hororů, abych věděl, že držet se dlouho od civilizace nekončí většinou dobře. Všude kolem číhala kdejaká zrada. Sebral jsem poslední zbytky odvahy, i když jsem dost pochyboval, že jsem od prvního kroku do tohoto lesa vůbec nějakou měl, a rozběhl se hlouběji.

Možná jsem byl paranoidní, ale vsadil bych se, že minimálně pět desítek hadů se dotklo mých nohou a podobné havěti mě už měly vyhlídnuty jakou svou příští kořist. Nadával jsem si, proč za ní jen lezu, proč tu se mnou není Denny, byl to přece jeho nápad, ale ze všeho nejvíc jsem se soustředil na přeskakování malých větviček, i když ty představovaly asi nejmenší problém.

„Chrrr…“ uslyšel jsem naráz. Ztuhl jsem, ale jen na chvíli. Dobře jsem věděl, že v těchto chvílích mám stát, nevydat za sebe hlásku, hrát mrtvého, cokoli – jen ne utíkat! Ale moje pudy byly rychlejší než mozek a já se rozběhl.

Vítr kolem mě svištěl, tehdy jsem musel utíkat rychleji než kdokoli kdy na olympijských hrách, už mi nebylo ani vedro. Nebylo mi nic. Jen jsem myslel na útěk, ale… už jsem to nezvládal. Klopýtl jsem. Poprvé jsem to ještě ustál i podruhé, ale pak už moje rovnováha vyvěsila bílou vlajku a docela mě opustila. Rozplácl jsem se na zemi jak dlouhý tak široký a ihned se přetočil na zadek. Mé smysly jely na sto procent.

Rozhlídl jsem se kolem sebe a hledal nebezpečí. Hned jsem to uviděl. Potichu to ke mně našlapovalo – byla to puma, tygr nebo leopard? Nevím a rozhodně jsem si to nehodlal momentálně zjišťovat na internetu. Byl jsem posraný strachy, klidně to přiznám.

Doufal jsem, že Isabella je už doma a v bezpečí. V skrytu duše bylo to poslední, co jsem chtěl na tomhle světě vidět, bezpečí mých přátel a rodiny. A Isabelly. Ale ta přece patří do té skupiny rodiny, ne?

V hlavě mi naskakovaly další učebnicové rady typu nedívat se do očí, ale mé dny byly už před minutou trvale sečteny, tak jeden mizerný pohled do tváře smrti, koho to zabije?

Mě! vykřikl jsem v duchu hned, jak jsem uviděl ty oči. Lačné po smrti, tlamu mělo to zvíře otevřenou a sliny mu stékaly po kožichu. Nic krásného jsem na tom neviděl. Mnohem raději bych byl v přítomnosti mého starého milého křečka, který mě sice každou chvíli kousal, ale nikdy nebyl s to mě zabít. Ale tohle… Bože.

Čtyři metry. Za jak dlouho ten rozdíl překoná? O čem mám přemýšlet. Kde mám to slíbené video s mým celým životem, nebo prostě ještě nebylo o čem natáčet? Tři metry a půl. Chodí tak pomalu nebo se čas zastavuje?

Děsil mě ten zvuk, který mu vycházel z hrdla. Děsila mě má brzká budoucnost. Zavřel jsem oči. Srdce mi bilo na poplach, mozek se snažil končetinám vysílat signály, ale nereagoval jsem na ně. Byl jsem tak bezmocný, až mi z toho bylo blbě.

Najednou se ozval strašlivý jek, to zvířata dělají před závěrečnou ránou? Chystá se mi dát knockout a poslat mě v bezvědomí k zemi? Nebo… Ježíši, nechtěl jsem o tom přemýšlet.

Ale nic, nic se nedělo. Možná že ty žvásty o posmrtném životě jsou pravda. Je ze mě duch, můžu jít strašit, no hurá. Otevřel jsem oči. Ale…

…ne. Nebyl jsem mrtvý. Vlastně jsem v tu chvíli byl naživu víc než kdykoli předtím.

Nemohl jsem tomu uvěřit. Nechtěl jsem tomu uvěřit. Jediná buňka v mém těle to nebrala. Ten výjev přede mnou byl… neskutečný.

Isabella seděla na mrtvém (aspoň jsem v to doufal) zvířeti, kapuci dole a dlouhé hnědé vlasy se jí divoce rozprostíraly po hrudi. Hnědé oči plály a ústa byla ušpiněna rudou barvou. Doufal jsem, že je jen hodně špatná v dávání si rtěnky. Ale svým způsobem byla… nádherná. Poprvé jsem viděl její obličej, nebyl dokonalý, ale… na druhou stranu i jo. Vzpamatoval jsem se až po chvíli. Po hodně dlouhé chvíli.

„T-ty. Co? Jsi n-nějak-ký krotitel z-zvěře?“

Nic – co se týče jejích reakcí na otázky, zůstal náš vztah na mrtvém bodě. Nohy se mi nehýbaly, mozek odmítal čemukoli uvěřit a… Celý jsem byl vlastně totálně v háji.

„Jsi v pořádku?“ zašeptala, ihned jsem k ní švihl pohledem. Očima míhala mezi vzdáleností od mých roztřesených nohou až k mrtvé hlavě zvířete, na které mimochodem stále ještě seděla jakoby nic.

Náhle si otřela z úst onu… barvu a postavila se. „Nechtěla jsem, abys i ty o tom věděl. Možná právě ty…“ nechala odeznít a klekla si. A najednou mi všechno došlo. To video života, které jsem hledal před pár minutami, se najednou dostavilo v plném rozlišení. Kapuce, oblečení, vycházky… mluva, spánek, jídlo… všechno.

„Co jsi? Nějaký zasraný Drákula? Neměl by to být chlap?“ zaječel jsem a trochu se od ní oddálil. „Nebo máš víc tajemství?“ pokračoval jsem v náznaku a skenoval ji od hlavy k patě.

„Nejsem… Drákula, nejsem upír. Ale ani člověk. Možná něco mezi. Promiň, říkala jsem paní Masenové, že je to špatný nápad. Omlouvám se, nechtěla jsem… překážet. Já... promiň…“ Skoro vzlykala. To mě donutilo se uklidnit a zapřemýšlet. Vlastně nebylo o čem. Rodiče to očividně věděli, všichni to věděli, ale jen já žil… s nadčlověkem, s podupírem? Co je to? Nějaká Disneyovská pohádka?

Zavřel jsem oči a zkusil ztišit srdce. Myslím, že uběhlo jen pár minut, než jsem je znovu otevřel a zašeptal do ticha:

„Zachránilas mi život, díky…“

Ale byl jsem sám, dokonce i to zvíře zmizelo. To ticho mě mrazilo. A víc než kdy jindy jsem si uvědomoval, že je tu ještě tolik toho, co nevím. O ní, o jejím životě. Proč je taková – je jich víc?

Ale jak sentimentálnímu blbci mi v hlavě všechny ostatní zatlačovala jediná otázka – vrátí se pro mě?

Je možné, že jsem usnul? Jak jsem se ocitl ve své posteli? Byl to sen?

Ne, nebyl. To oblečení jsem měl stoprocentně v ten den – tílko, kraťasy. Takže co – omdlel jsem tam z toho? Bože, jsem jak ženská….

Isabella! vykřiklo moje podvědomí a já se okamžitě narovnal do pravého úhlu. Skoro až automaticky, nebo podle pudu, jsem se rozběhl ke dveřím, které vedly do chodby, a rozrazil je, že až skoro vylétly z pantů. Seděla ale tam. Musela mě slyšet. Určitě. I Denny na druhé straně ostrova mě musel slyšet.

„Jen jsem se chtěla ujistit, že jsi v pořádku,“ začala omluvným tónem a couvla přede mnou, jako kdybych měl lepru. Vzdychl jsem. Možná z úlevy, že neodešla?

„Promiň, že jsem ti to neřekla, ale bála jsem se, že budeš reagovat tak… jak jsi reagoval. Promiň,“ šeptala vzlykavým hlasem. Vzpomněl jsem si na svou reakci, přehnal jsem to, ale tak by reagoval přece každý, kdo by zjistil, že má za sestru nadčlověka lomeno podupíra. Moment, sestru? Koukl jsem se na ni, teď když jsem ji zřetelně viděl, nenašel jsem žádné podobné rysy… „Paní Masenová…“ ozvalo se mi v pozadí hlavy.

„My doopravdy nejsme příbuzní, že ne?“ spíš to bylo konstatování než otázka, vlastně jsem to i věděl, když je adoptovaná, ty debile! Ale i když jsem ji tak vlastně nikdy nebral, stále jsem ji nazýval sestrou.

„Neboj, nejsme, ty poloupírem nejsi,“ zašeptala smutně. Poloupír, tak takhle se to jmenuje.

„Tak jsem to nemyslel,“ houkl jsem a konečně jsem se pohledem zastavil o dva velké kufry po její levé ruce.

„Ty nikam nejdeš, že ne?“ skoro jsem až vykřikl.

Jen kývla hlavou na znamení nesouhlasu a o krok ustoupila. A já šel blíž.

„Podívej,“ začal jsem a čekal, až zvedne hlavu, „podívej se na mě! Včera jsem se choval naprosto dětinsky, ale byl jsem ještě posraný z toho mamuta, co si ze mě chtěl udělat půlnoční svačinku. Je trochu… neobvyklé zjistit, že jeho spolubydlící má historii rodokmenu spjatou s hrabětem Drákulou.“ Usmála se, považoval jsem to za dobrý začátek. „Ale beru to. Každý je nějaký, já nemám rád čokoládu a taky mě kvůli tomu společnost ještě nezavrhla. Koukni, mám strach, nebudu lhát, ale to jsem měl, i když jsem se učil potápět. Nebojím se… tě. Rodiče mě zbožňují, fakt,“ samolibě jsem se usmál, „a tak vím, že by mi do bytu nenastěhovali někoho, kdo by mě mohl zabít.“

Zhluboka jsem se nadechl.

„Prostě neodcházej,“ řekl jsem hlasitě a pak natáhl ruku. Pokud ji přijme, bude to nový začátek. Úplně od píky, chci o tom vědět víc, a i když se fakt bojím, prostě nechci, aby odešla. Asi jsem si už na ni nějak zvykl.

Natáhla ruku a pomalu ji vložila do mé. Projel mnou šok a já věděl, že tohle není konec, je to teprve začátek naší cesty. Cesty o hodně barevnější než život, jaký jsem měl do teď.

S ní.

S Isabellou.

Poloupírem.

Tak nechť barvy září!

KONEC

Celý týden jsem přemýšlela nad otázkou, jaká překážka je větší než samotná láska. Když se podívám do historie, právě ona byla vždy ten hlavní problém. Láska k zakázaným věcem. Začala jsem psát v úterý večer, nevěděla jsem, jak to skončí, nevěděla jsem, kam je zavedu. Neměla jsem nic promyšleného, prostě jsem psala. V hlavě mi pozadí jejich příběhu hrálo jako film, snažila jsem se zachytit vtip sarkasmu, který Edward cítil po celou dobu, nevím... všimli jste si ho vůbec?

Ty tři týdny jsem si s mladým a – přiznejme si – trochu natvrdlým Edwardem užila, cítím se dobře, jsem spokojená s tím, jak jejich začátek lásky dopadl, i když zpočátku to mělo být úplně jinak.  Ale asi je to právě o tom. Až do posledního písmene byla pro mě jejich cesta naprosto neznámá – nikdy se mi nepsalo líp.

Pravda, povídka je psaná trochu jednodušeji, až kapku přitrouble, ale je léto – tak proč popisovat věci složitěji, než ve skutečnosti jsou? 

Děkuji všem, co to se mnou vydrželi.

Přeji barevné léto!

Autor: VampE4B (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek V barvách léta - 3. část: