Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » V barvách léta - 1. část

11.06.2014 (20:30) • VampE4B • FanFiction jednodílné • komentováno 9× • zobrazeno 1861×

V BARVÁCH LÉTA

1. ČÁST

Chtělo se mi smát a netušil jsem proč. Slunce svítilo a podněcovalo mou touhu se dívat do dáli a vzpomínat – na nic určitého, nebyl zde žádný důvod postavený na logickém faktu. Prostě jsem se smál a byl to sakra dobrý pocit. Slyšel jsem za sebou vlny moře, jak se v ne příliš přesných intervalech valily na pláž a zase se stáhly. Cítil jsem slunce, to léto bylo děsně horko, jak se dotýká mých vlasů, a já z té směsice pocitů dostávám horečku a křeče v břiše. Možná jsem i slyšel smích ostatních bláznů, kteří byli na pláži a smáli se. Možná jako já bez důvodu.

Srdce mi začalo těžknout a oči mi pomalu slzely. Ale nemohl jsem tu salvu zastavit. Zde se žije tak krásně. Bavilo mě tu být, nic nedělat, sedět, párkrát za den na kolemjdoucí brouknout, jak se mají, nebo zahulákat do oceánu známou filmovou hlášku a pak se schovat jako malé dítě, co provedlo hloupost a nechce být potrestáno.

Ten pocit svobody zde byl v tak velkém měřítku, že za celý svůj život hledání v knížkách, jak ovládnout s piráty moře a pomáhat Hookovi najít ruku, jsem nenašel ani centimetr jeho rozměru, jaký znám dnes.

„Heeej!“ zařval jsem do kokosu, který rostl nad mou hlavou, a tak trochu doufal, že udělá tu zábavnou věc, když vám spadne na kebuli, jako je to ve filmech. Už jen při představě jsem se v pase ještě více lámal.

Jo, můj život na ostrově byl skvělej, asi tak jako každého šestnáctiletého kluka, kterému rodiče koupí chatku pět set metrů od pláže a jedou si do Japonska plnit dávno ztracený sny. V mém věku jsem asi ještě trochu nevyspělý, ale jako každý jiný puberťák jsem sám nejlíp věděl, že všechna moudrost světa už leží dávno v mý makovici.

„Dík za prkno, uvidíme se zítra!“ houkl jsem na barmana za pultem a hodil mu klíčky od šaten, ten je obratně chytl a se svým typickým šarmem se zpoza brýlí usmál.

„Měls dobrý vlny, mladej?“ zeptal se se stočenou hlavou k pípě a v ruce držel sklenici od piva. Danny byl jasnej typ dvacátníka s pochybnou minulostí, který by vás nepřekvapil, kdyby z bundy vytáhl revolver a začal se domáhat peněz, který jste si ale od něj ani nikdy nepůjčili.

„Moc vtipný. Sám víš, že jsem tam seděl v tom bezvětří jak debil čekající na zázrak páně,“ zamumlal jsem otočen zády a líně si to vykračoval zpátky na pláž a domů. Dneska jsem byl už grogy, chtěl jsem sprchu a normální jídlo, energetický tyčinky jsou dobrý, pokud je tedy nemáte jako menu každý den s pěti plechovkami Spritu – břicho se mi scvrkávalo a měl jsem pocit, že každým dalším krokem se svalím na zem a naposledy vydechnu.

Po nekonečně dlouhý cestě po rozžhaveném písku a betonu na chodníku jsem se ocitl před schránkou mý chatky a doslova cítil, jak mě volá studená sprcha. Tu cestu ke dveřím jsem znal už nazpaměť, tak jsem se víc zaobíral, kde jsem dal klíčky od –

„Aaa!“ zakřičel jsem a narazil tělem na dveře. „Do zkur… záclony, kdo to sem dal?“ poskakoval jsem na jedné noze a druhou držel koleno, asi tak nějak jsem si představoval zlomeninu, i když se z toho zranění nevyklube asi ani modřina.

„Promiň,“ zamumlal dívčí hlas a já se otočil. Na podlaze opřená o zábradlí seděla osoba s kapucí zaraženou hluboko do čela a rukávy dvakrát tak dlouhými, než ruce požadovaly.

„Slušný člověk by dal o své přítomnosti vědět, dořima, vždyť já se málem zabil, slyšelas někdy o odkašlání?“ zaječel jsem a pustil svou nohu. Očima jsem kmital mezi ní, mými dveřmi a možností, že čeká na někoho jiného než mě, ale vzhledem k tomu, že tohle byla jediná chatka v dosahu deseti metrů s vlastním vchodem, nebylo to dost pravděpodobné.

„Nenapadlo mě, že až tak moje přítomnost splývá s okolím,“ ozval se znovu hlas. Byl tichý, ne stydlivý, spíš ten typ, co prostě nemá nic víc říct.

„Hledáš mě?“ zeptal jsem se a dřepl si, trochu se mi uklidnilo břicho, ale hlavně jsem se domníval, že když zvedne hlavu, naše oči budou ve stejné výši. Říká se, že podle očí poznáš člověka, a teď by se mi fakt šiklo vědět, jestli ta přede mnou je blázen v dobrým nebo špatným slova smyslu.

„Jsi Edward Masen? Syn Elizabeth a Anthonyho Masenových?“

„Jo, v celý svý kráse.“

„Jsem Bella, tvá… sestra. Můžu tu zůstat?“ zamumlala stále s hlavou sklopenou.

„Jak to zatraceně myslíte, že jste adoptovali holku?!“ zaječel jsem na svou rodinu, a i když má kamera na mobilu měla pouhé dva mega pixely, věděl jsem, že doutnající obličej rozzuřeného člověka jde víc než dobře poznat.

„Je jí devatenáct, jste ve stejném věku, má to v životě těžké, postarej se o ni, ano, broučku?“ naléhala na mě přeslazeným hlasem ta paní, kterou ještě dopoledne nazýval vlastní matkou, a její manžel v pozadí přikyvoval.

„Proč zrovna já? Proč není s vámi?“

„Ne, v Tokiu je příliš mnoho lidí, nech ji v chatce, jen na pár týdnů, nepouštěj ji ven a nenech nikoho se k ní přiblížit. Nesmíš se nás ptát, ale ani ty se k ní moc nepřibližuj, je to hodná holka, ale má...“ odmlčela se a podívala se na tátu, ten jí něco pošeptal a pak se znovu otočila na mne, „trauma z dětství, jo, má příšerné trauma z dětství. Už musíme končit, máme tě rádi, řekni Belle, ať… No, na tom nezáleží. Hezky spolu vycházejte, ale –“

„Ahoj synu!“ přerušil ji otec a tím ukončil videohovor. Ještě chvíli jsem mlčky sledoval displej telefonu, až po chvíli jsem jím mrskl o zeď a napochodoval si to do kuchyně.

Seděla tam. Na židli. Kapucí si stále zakrývala tvář a hypnotizovala vzorec ubrusu.

„Jak jsi dokázala, že tě adoptovali? Tos je musela hodně zaujmout! Máš svatozář? Nebo jsi byla otrok v chudinské čtvrti a naši se nad tebou slitovali? Co je to tajemství?“ Rozzuřeně jsem se opíral o hranu stolu a nakláněl se nad její hlavou.

Nic, žádná odpověď, žádný náznak přemýšlení o odpovědi. Prostě nic.

Tohle nemá cenu, řekl jsem si a vypochodoval z domu. Naštvaně jsem praštil dveřmi, ale v polovině cesty ke schránce jsem se ohlídl zpět. Táhlo mě to zpátky – proč, proč ji? Neděje se tohle jen ve filmech se Sandrou Bullock? Pitomý den…

„Hmm, takže trucuješ v baru, zatímco tvoje sestra sedí v kuchyni a hraje s ubrusem kdo s koho?“ smál se Danny a podával mi něco s brčkem.

„Jak mi tohle mohli rodiče udělat? Většinou jsou zodpovědní…“ zamumlal jsem nepřítomně a Dannyho si moc nevšímal.

„Ale nepřekvapuje mě to,“ pokračoval, „ vždyť lidi, co nechaj tady takýho špunta, jak seš ty, a odjedou do Asie… Na tyhle přesně sedí pořízení si dalšího sviště.“

„Polib si.“

„Hah, ale vážně. Měl bys ses tam vrátit a zkusit to s ní. Máš někoho, s kým můžeš sdílet střechu, víš, co já bych dal za to?“ Danny se podrbal na bradě a koukl někam za mě.

„Stejně zavírám, v jedenáct mám schůzku s jednou holkou,“ nenápadně naznačil, „Ježíši, vysmaž. Zavíráme. Je ti šestnáct, a tak ti ani alkohol nemůžu dát, z čehož se mi platí nájem, tak pokud nehodláš do tří minut papírově o pět let zestárnout, odejdi. Prosím,“ dodal jemně a já byl už nasranej nad normální limit lidí. Kopnul jsem mu do pultu a nezapomněl teatrálně třísknout dveřmi. Bože, ještě před pár hodinami jsem byl happy a můj jediný problémem byl kokos, co ne a ne spadnout.

A teď? Na krku mi visí starší právě adoptovaná sestra a mýho nejlepšího kámoše zítra kopne moje noha do koulí…

Ne, život není fér.

„Tak hele, můžeš tu pár týdnů zůstat. Ale musíš pochopit, jaké sebeobětování to pro mě představuje,“ začal jsem místo pozdravu s… Bellou, na to si asi nezvyknu, která stále seděla dokonce snad i ve stejný pozici, jak když jsem ji opustil. „Budeš spát ale na zemi v předsíni, nemám už místo.“

Udělala pohyb hlavou. Přikývla…? To je jedno, neměl jsem už energii to řešit.

„Díky, za vše. Jsi velice laskav,“ zamumlala a postavila se. Až teď jsem si všiml, že její oblečení se skládá jen z černých kalhot a velké šedé mikiny.

„Nemáš nějaké veselejší barvy?“ zeptal jsem se potichu a na chvíli se zarazil. Neodpověděla.

„Nech to být,“ zamumlal jsem a odešel z kuchyně.

Čeká mě zatraceně horký a dlouhý léto…

Autor: VampE4B (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek V barvách léta - 1. část: