Rozhodla jsem se napsat jednorázovku o tom jak mohli upíři vzniknout. Vím, že je to trochu divná teorie, ale mě to prostě jen tak napadlo. Příjímám chválu i kritiku, takže prosím komentujte. Děkuji
02.01.2010 (15:45) • AlexaRose • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1346×
UŽ NIKDY
„Ellen, Ellen,“ někdo na mě volal. Ale já nevím kdo. Přemýšlela jsem, jestli mám odpovědět, ale měla jsem příliš velký strach.
„Jsem tady, pojď za mnou, neboj se,“ vábil mě ten hlas. Zaposlouchala jsem se do barvy toho hlasu. Byla nádherná, téměř neodolatelná. Chtěla jsem se za ní rozběhnout, strašně mě vábila, malý hlas v mé hlavě mi ale říkal, ať za tím nechodím, ať radši utíkám, ať utíkám na míle pryč od toho hlasu, ale já jsem nemohla. Rozběhla jsem se a běžela jsem za ním. Celou domu mě podporoval. Nevěděla jsem kam běžet. Všude bylo jen prázdno, prostě nic. Byla jsem zoufalá, potřebovala jsem vidět to stvoření, z jehož hrdla ten hlas vycházel.
„Pomoc mi,“ zaprosila jsem.
„Představ si mě Ellen,“ řekl mi.
„Představ si mě, a kolem mě všechny možné barvy, lesy, louky, domy. Máš svojí fantazii, vyber si mě, vyber si můj vzhled, zvol si mě.
„Nemůžu, jsi příliš dokonalý, než abych si pod tebou dokázala představit člověka,“ odpověděla jsem zoufale.
„Tak si nepředstavuj člověka, ale něco jiného, něco tak dokonalého, čemu nebude stačit normální jídlo a bude se muset živit krví, něco nepřemožitelného a nádherného, dej mi tělo,“ přesvědčoval mě.
„Ale to by potom mohli zemřít lidé, nemůžu to udělat,“ zašeptala jsem zoufale.
„Prosím Ellen, budou i jiní, budou se živit krví zvířat, podřadného druhu.“
„Ale co já, mě taky zavraždíte?“ ptala jsem se.
„Hlupáčku, ty budeš naše královna, královna nesmrtelných,“ zasmál se mi.
Musela jsem to udělat, věděla jsem to. Zoufale jsem si představila, toho nejkrásnějšího “člověka“ na světě. Nevěděla jsem jak jsem to dokázala, protože to byla taková nádhera, že jsem nevěřila, že něco tak krásného se může živit krví.
S trhnutím jsem se probudila. Nejdřív mě zaplavila vlna klidu. Vždyť to byl jen sen, řekla jsem si. Najednou klid vystřídalo zděšení. Ne, ne jen sen, to není možné já to udělala zase. Nejdřív vlkodlaci a teď tohle. Ne já nechci být stvořitelem všeho toho zla, které už jsem vytvořila. Nechci být jeho královnou, nechci být královnou nesmrtelných. Vždyť všechny ty nestvůry vznikají v mé hlavě a stávají se skutečnými. Potřetí už to nedopustím, nebudu zodpovědná za všechno zlo. Vždyť já ho ani nechci stvořit, ale musím.
Ještě v noční košili jsem vyběhla z našeho honosného domu v Chicagu a běžela jsem k menšímu mostíku, který byl nad menší zato hlubokou řekou. Než jsem doběhla, uslyšela jsem dva bloky ode mě křik. Běžela jsem jako o závod, abych se podívala co se tam dějě. Zaběhla jsem do opuštěné uličky a tam jsem v rohu spatřila jeho, sklánějící se nad nevinnou dívkou. Nevěděla jsem kde se ve mně ta síla vzala, ale zuřivě jsem ho od ní odtrhla. Věděla jsem, že ta dívka umírá. Tak jsem ještě co nejrychleji běžela do místní nemocnice. Nevěděla jsem co jim mám říct, ale byly tak zaneprázdněni záchranou té dívky, že se o mně ani příliš nezajímali. V klidu a tichosti jsem odešla z nemocnice. Pomalu jsem šla po vlhkých chodnících a přemýšlela jsem o tom co jsem udělala. Najednou se přede mnou něco mihlo. Jen jeden lísteček na blízkém keři se malinko zavlnil. Nechápu jak jsem to mohla postřehnout.
„Ellen,“ řekl zase ten nádherný sametový hlas.
„Co po mně chceš,“ zavrčela jsem. Najednou se přede mnou objevil, tak krásný a s krvavě rudýma očima. Úplně mi vyrazil dech.
„Nedělej to,“ zaprosil.
V tu chvíli se ve mně vzbudila obrovská vlna vzteku. Začala jsem na něj křičet.
„Proč bych neměla, jsem zrůda, stvořila jsem tě, zabíjíš nevinné lidi stvoříš i další, to děvče co je teď v nemocnici, vlastně ani neumře a co udělá jako první až se probudí jako novorozená, samozřejmě zabije doktory,“ zhluboka jsem se nadechla a chtěla jsem pokračovat, ale on mě chytil za ramena chytl mě za bradu a donutil mě se mu podívat do očí.
„Nedělej to, možná jsem zrůda a ano budu zabíjet lidi, ale nesmí mezi námi zavládnout válka, až nás bude víc válka nastane, můžeme zničit celý svět a to nesmíš dopustit, díky tobě se ovládám, až tu nebudeš stane se ze mě ohavná zrůda.“
„Promiň,“ řekla jsem zoufale, vytrhla se mu z náručí a utíkala. Myslela jsem, že mě hned dohoní, ale evidentně jsem měla taky nějaké schopnosti, když už jsem ta jejich královna. Běžela jsem k mému předešlému cíli.
Než jsem se vrhla do řeky pode mnou ohlédla jsem se. Za mnou stál velký hnědý vlk a díval se na mně smutnýma očima, věděla jsem, že už se nebude snažit mi zabránit. Na opačné straně stál upír, ale ani ten už nic neříkal. Začaly mi téct slzy.
„Promiňte,“ řekla jsem znovu.
„Ale už nikdy nic takového nestvořím, už nikdy,“ pohlédla jsem jim oběma do očí a potom jsem se usmála.
„Sbohem,“ řekla jsem ještě, ale to už jsem padala dolů….
Moje tělo pohltila neústupná a ledová voda. Házela se mnou a rozbíjela moje tělo o kameny a břehy.
Naposledy jsem vydechla a moji mysl pohltila tma.
Autor: AlexaRose (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné
Diskuse pro článek Už nikdy:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!