Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Už navěky

04.09.2009 (09:00) • susiecullen • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 3585×

Už navěky

Nemocniční pokoj byl spoře osvětlen. Všude bylo až mrazivé ticho. Po celé místnosti se rozlévala beznaděj. Všechna lůžka byla prázdná, až na posledním, úplně v rohu místnosti ležela dívka s křídově bílou kůži, značně pohublá a pouze čekala na smrt. Protože jedině smrt pro ni znamenala vysvobození.

Chodbou se ozývaly kroky, které lidské ucho nezachytí. Bílá, neskutečně krásná osoba se blížila ke dveřím oného pokoje. Člověk by si myslel, že je to smrt, ovšem kde kdo z nás tuší, že tou postavou může být upír.

Už zase ta strašná bolest hlavy. Svět kolem mě se zatočil a já pomalu padala k zemi, nemohla jsem to ovlivnit, nebyla jsem dostatečně silná. „Bello, co se děje??? Slyšela jsem Charlieho vystrašený hlas. Nezmohla jsem se na odpověď. Byla jsem příliš slabá. Po jeho odchodu se mi zhroutil svět. Hodně jsem zhubla, začaly mi vypadávat vlasy, moje oči ztrácely jiskřivou hnědou barvu, spíše šedly. Pod nimy byly jen temné kruhy. Také jsem trpěla silnou bolestí hlavy, po které jsem omdlévala. Možná byla způsobena tou prázdnotou co ve mně nechal, nebo byly příčinou silná antidepresiva, které jsem denně brala. Charlie se mě snažil marně dopravit do nemocnice. Vždy se mi nějak podařilo utéct. Nechtěla jsem tam zůstávat, vše mi tu připomínalo jeho otce Carlislea, který zde pracoval. Nikomu se zatím ani nepodařilo mě vyšetřit.

„Bello už zase?!!“ Charlie se objevil v mém pokoji a pomohl mi, dostat se na postel. Nohy mi podložil polštářem, aby mě ta krutá bolest přešla. Ale ani tato bolest se nedala srovnat s bolestí kterou mi způsobil ON. „Vážně by si měla jít do nemocnice, vůbec to s tebou nevypadá dobře. Bello prosím…“ Tón v Charlieho hlasu byl téměř zoufalý. Viděla jsem mu v očích tu bolest a zároveň starost o mě. Nechtěla jsem trápit dalšího člověka. Však Charlie za to nemohl. Nemohl za to že mě Edward opustil. Při pomyšlení na to jméno jsem pocítila nový příval bolesti, tentokrát však pocházející z mého dávno zlomeného a rozcupovaného srdce.  Přála jsem si to vše zaspat, usnout a už se neprobudil. „Bello nebudu tě nutit ale..“ „Pojedu!“ rozhodla jsem se. Pojedu do nemocnice nechat se vyšetřit. Nemohla jsem se dívat na už tak příliš zmučeného otce.

Pomohl mi vstát. Sbalila jsem si pyžamo a zubní kartáček, kdyby si mě tam chtěli nechat. V tom se mi opět podlomila kolena. Charlie zareagoval téměř okamžitě a zachytil mě. Vždy jsem byla zvyklá padat. Ale teď to bylo o mnoho častěji. Pomalu mě usadil, zapnul pás a nasedl do auta. Jel opatrně a celou cestu mlčel. Byla jsem za to ráda. Nerada jsem si povídala. Všichni mí kamarádi mě opustili. I Angela, která se mi z počátku pokoušela pomoct to nakonec vzdala. Ostatně mě to bylo jedno. Většinu školy jsem prosnila, nebo trpěla bolestí. Učitelé se mi snažili nějak pomoct, ale já jim to nedovolila. Ano byla jsem paličatá, ale co mi zbývalo. Od jeho odchodu mi na ničem nezáleželo.

Z mého snění mě probudilo prudké zastavení. Stáli jsme před nemocnicí a Charlie na poslední chvíli uvolnil místo pro přijíždějící sanitku. Otevřel mi dveře a podepřel mě rukou. Tak nějak jsme došli až k ordinaci. Chvíli jsme strávili v čekárně a pak nás sestra pozvala dál. Z mohutného lékařského křesla čouhaly pouze blond vlasy. Vzpomněla jsem si na Carlislea. Ovšem jak se křeslo otočilo spatřila jsem postaršího doktora, který se v žádném případě nepodobal Carlisleovi. „Tak co vás trápí slečno?“ zeptal se mě hrubším hlasem. „Bolesti hlavy, časté omdlívání…“ odpověděl za mě Charlie. „Pane copak slečna neumí sama mluvit?“ obořil se na něj doktor. „Jak se jmenujete slečno?“ „Bella.“  „Tak Bello posaďte se na tady, já vás vyšetřím.“ Seděla jsem nehnutě a ani nevnímala pracujícího doktora. „To nevypadá dobře! Budeme vás muset poslat na magnetickou resonanci mozku.“ odpověděl doktor. „Bude v pořádku?“ zeptal se můj zděšený otec. „To nevím musí podstoupit ještě nějaké vyšetření a pak se uvidí.“

Sestra mi pomohla na vozík a vydala se se mnou do zvláštní místnosti. Byla vybavená jako  by „tunelem“ ve kterém svítilo modré světlo. Mě položily na podložku a tak jsem zavřela oči. Světlo mi dráždilo zorničky. Nikdy jsem na ničem podobném nebyla, ale byla jsem na sebe hrdá, že jsem překonala svou panickou hrůzu a nechala jsem se vyšetřit. Pocit výhry však netrval ani 10 minut. Jakmile jsem se oblékla uslyšela jsem doktora jak  se o něčem dohaduje s mým otcem. Charlie měl v očích moře bolesti, jako by někdo umřel. V tu chvíli mi nedošlo co se děje. Netušila jsem, že je to kvůli mé nemoci.

„Bello, vy jste vážně nemocná.“ Odpověděl doktor, protože Charlie se úplně sesypal. Seděl na židli a hlavu měl v dlaních. Už samotný pohled na něj ve mně vyvolal ostrou bolest. „Co, co mi je??“ zeptala jsem se se značnou vyrovnaností v hlase, ovšem v mojí mysli vypukl vnitřní boj. „Máte nádor na mozku a je v pokročilém stádiu, že by ani operace nepomohla. Nevím kolik času vám ještě zbývá, ale odhaduji, že maximálně několik měsíců. Je mi to vážně líto.“ Najednou se mi zatočila hlava a podlomily kolena. A já zase skončila na zemi.

Probudila jsem se až na lůžku. Všude bylo slyšet neustálé pípání přístrojů. To není možné, to nemůže být pravda. Proč jen já musím mít takovou smůlu. Jediné co mi zůstalo byla neopětovaná láska. Láska která byla každým okamžikem těžší a já byla čím dál více slabá. Neměla jsem tolik síly, abych ji sama unesla. Neměla jsem nikoho kdo by mi s ní pomohl. Byla jsem docela sama. Sama na tu neustálou bolest srdce. Někdo má v životě smůlu. V nemocnici jsem strávila 2 dny a pak se souhlasem doktorů vrátila domů. Ale ani tam jsem nebyla šťastná. Každý den jsem se musela dívat do strhaného obličeje otce a teprve tehdy se rozhodla.

Potají jsem vzala telefon a opatrně se vplížila do svého pokoje. Kousala jsem si ret a při tom myslela na to jestli mám zmáčknout tlačítko, které mě okamžitě spojí s ním. Nakonec jsem v sobě nabrala sílu. Potřebovala jsem jen slyšet jeho medový hlas dokud ještě žiji. A pak …….. už můžu  v klidu umírat. „Halo? Kdo je tam?“ jeho hlas byl ještě sladší než jsem si ho pamatovala. „Ed……“ na víc jsem se nezmohla. Zavěsila jsem sluchátko a zhroutila jsem se na postel. Opět mě zavalila ta náhlá vlna bolesti mého srdce. Vzlykala jsem do polštáře. „Charlie se ani neoptěžoval podívat co se děje, protože tohle bylo na denním pořádku stejně jako moje mdloby. Zvykl si na to a já také, už jsem s tou nemocí dokázala žít, no spíše přežívat, smrt jsem brala jako osvobození a svým způsobem jsem se na ni těšila. Vzlykala jsem až jsem usnula. Můj spánek byl přerývaný co chvíli jsem se budila. Ale i na to už jsem si zvykla.

Jednoho dne už jsem byla tak slabá, až jsem musela do nemocnice. Nemohla jsem sama chodit, jíst nic jen ležet. Při životě mě držely pouze přístroje. Několikrát jsem pomýšlela na sebevraždu, ale byla jsem velký slaboch abych  to dokázala. Chtěla jsem přirozeně umřít. V nemocnici jsem strávila už více než 3 měsíce a jestli jsem si tehdy myslela, že je to špatné tak jaké to bylo teď? Moje nemoc sílila s každým mým nádechem. Věděla jsem, že se blíží konec, ale nechtěla jsem se vzdát. Jenže jsem na to neměla tolik sil. Ta choroba mě jen ničila. Ochrnula jsem na spodní část těla. Nedokázala jsem hýbat nohama. Ovšem to ani zdaleka nebylo vše. Na chvíli jsem třeba oslepla. Nejvíce mi však vadily časté halucinace. Vetšinou v nich byl on, mluvil na mě, hladil mě. A jak jsem se probrala byla jsem zase úplně na dně. Ale už mi to bylo jedno. Už jsem žila pouze z donucení. Z toho abych nezranila Charlieho. Každý den mě navštěvoval a každý den byl jeho výraz bolestivější. Kromě něho jsem už nikoho neměla. Renné jsme to ani nepověděli a mí kamarádi se na mě vybodli. Proto mě nebavilo žít. Ztratila jsem vše lásku, kamarády a teď ztratím i to málo co zbylo, svůj vlastní život.

Najednou mě zase obklopila temnota a já si uvědomila, že ta halucinace co bude nadcházet jistě bude má poslední. Ucítila jsem něco studeného na ruce. Možná se mi to zdálo, možná to byl ledový příkrov větru, nebo to možná byl dotek studené ruky po kterém jsem tolik toužila. Jako by jeho medový hlas našeptával, že budu zase v pořádku, že bude vše dobré, že se uzdravím. Já se jen usmála a zašeptala větu kterou jsem už dlouho měla na srdci. „Miluji tě Edwarde Cullene!“ A teď už jsem mohla odejít z toho světa. Ucítila jsem silnou bolest a pak mé srdce přestalo bít už navěky.

Mé srdce přestalo bít už navěky si můžete vyložit jak chcete:)

Autor: susiecullen, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Už navěky: