Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Už jsou to tři měsíce...

02.11.2009 (08:30) • Anglicanka • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2392×

Už jsou to tři měsíce. Tři měsíce od chvíle, kdy mě opustil. Na den přesně. Tohle nesnesu, říkal mi hlásek v hlavě.

Po celou dobu, co mě opustil, jsem se svíjela v bolestech, které mi působily pouhé myšlenky, myšlenky na něj. Ta bolest byla skutečně nesnesitelná a jediný způsob, jak bolesti zabráni, je nemyslet na něj. Když mám ale o něm zakázáno přemýšlet, co mi ještě zbývá? Na cokoli myslím, vždy si to najde nějakou cestičku k tomu zakázanému, nežádanému. Jestli mi ale působí každá myšlenka bolest, a těch myšlenek mám opravdu hodně, už tu na světě nemám co pohledávat.

Charlie byl u Billyho – lepší příležitost už nedostanu.

Sešla jsem dolů do kuchyně, vybrala si v šuplíku svůj nejoblíbenější nůž a jen tak, bez bundy, se vydala do lesa. V kuchyni bych to Charliemu neudělala, na to potřebuju místo, které bude mnohem zajímavější.

Zarazila jsem se ve dveřích. Co dopis? Ve filmech vždy nějaký nechávají. Vzala jsem do ruky malý bloček na vzkazy a napsala tam:

Tohle je konec. Charlie, odpusť mi. Všechny vás hrozně moc miluju. Nelituj mého odchodu. Kdybych zůstala, jen bych se trápila.

Bella

Napsala jsem to, jak nejlépe jsem dokázala a přitom byla překvapená, jak moc jsem klidná. Nedokázala jsem se bát toho, co má přijít. Brala jsem to skoro jako samozřejmost.

Pak jsem si ale uvědomila, že Alice tenhle můj počin vidí, takže bych se asi měla rozloučit i s nimi a s ním obzvlášť, i když to byl on, kdo odešel. Rychle jsem vyběhla schody, už ani trochu neohrabaná, a našla dva papíry. Sedla jsem si ke stolu a psala:

Chtěla jsem se s vámi rozloučit pořádně, ale Edward mi to nedovolil už tehdy, takže myslím, že tohle je moje poslední možnost. Upřímně doufám, že se budete mít dobře a že budete šťastní, jako jste byli i předtím, než jsem vás poznala.

Vždy jsem doufala, že budu součástí vaší rodiny. I teď po tom toužím, ale trochu jinak, než dříve.

Přijeďte prosím. Aspoň se podívat na Charlieho. Alicina přítomnost by mu to určitě usnadnila.

Mám vás všechny moc ráda.

Bella

Rychle jsem papír přeložila v půlce, napsala na přední stranu velkými tiskacími písmeny Cullanovi a šáhla po dalším papíru. Tenhle bude pro Edwarda.

Edwarde,

Milovala jsem tě a ty to víš. Milovala jsem tě víc, než svůj vlastní život a ty jsi toho zneužil. Jakýsi chytrý člověk kdysi řekl, že láska dává jednomu možnost podkopnout nohy druhému, a měl pravdu. Já to přece musím vědět nejlépe.

Doufám, že někde ve světě nalezneš to, co jsi nenašel u mě. Užívej zbytek věčnosti dobře.

Bella

Zase jsem papír přeložila a na přední stranu tentokrát napsala Edward – jméno, které mi tak dlouho drásalo srdce, ale teď už nic necítím.

Přemýšlela jsem, kde bych je mohla nechat a maličký prostor pod skříní se mi zdál jako bezvadná skrýš.

Záleželo mi na tom, aby to později našli, a tak jsem napsala na další kus papíru pod skříní a stála tam uprostřed pokoje, v ruce papír. Doufala jsem, že mě Alice uvidí, i když bych pochybovala, že moje rozhodnutí spáchat sebevraždu neviděla. Stála jsem tam několik vteřin, než jsem udělala krok k ní. Když jsem ale šlápla nohou na prkno v podlaze těsně před skříní, trochu se pochnulo. Rychle jsem zkusila, jestli je opravdu uvolněné a měla jsem pravdu. Bez problémů jsem ho nadzvedla a z toho, co jsem tam viděla, jsem málem měla infarkt.

Ležely tam všechny věci, které měli něco společného s Edwardem. Jeho fotka, letenky od Carlislea a Esmé, CDčko s nahranými skladbami, které hrával na svém klavíru. Byla tam i moje ukolébavka, kterou jsem ihned pustila na svém přehrávači.

Byla nádherná, přesně taková, aby mi ho krásou připomínala.

Vyndala jsem sluchátka ze stolu a zapojila je do přehrávače. Vzala jsem si tu fotku a prohlížela si ji.

Měl v očích neopakovatelnou jiskru, krásné rysy, úžasně zlaté oči… Jak jsem si někdy vůbec mohla myslet, že by mohl být stvořený pro mě? Z jeho strany to bylo jen poblouznění, nic víc. Přitahovala jsem ho jen kvůli tomu, že mi hned v hlavě nevidí každý posun.

Hodila jsem fotku na polštář – vzpomínky byly lepší. Nastrkala jsem opatrně dopisy do díry v podlaze, pevně ji zavřela, otevřela okno a doufala.

S tou líbeznou hudbou v uších jsem se vydala dolů, popadla ze stolu nůž a vyšla ven. Nikdo si mě nevšiml, tak jsem se mohla nepozorovaně odplížit za dům, do temného a nebezpečného lesa.

Šla jsem pomalu. Bylo to naposledy, co se procházím, naposledy, co vstupuju bránami lesa, naposledy, co doufám, že v nich už zůstanu… Všechno to bylo naposledy a mě zaplnil smutek. Ruka, ve které byl nůž, jako by náhle ztěžkla.

Teprve teď jsem si začala  uvědomovat, co dělám. Zděsila jsem se sama ze sebe. Myšlenky mi zabloudily k místu, kde byl on. Co by mi asi řekl? Přitáhl by si mě do náruče a objímal mě tak dlouho, dokud bych se neuklidnila docela. Ale to on už nikdy neudělá, zavolal hlásek v hlavě.

Zalila mě vlna nesnesitelné bolesti. Sedla jsem si do mokré trávy, objala si hruď a čekala, až to přejde, až to bude lepší, ale přestat do nechtělo. Bolest se pořád jen stupňovala a dosahovala výšky, při které bych už měla být mrtvá, což jsem rozhodně chtěla.

Začaly na mě dopadat maličké, mokré perličky. Užívala jsem si to, jak nejlépe jsem při tom dokázala.

V mysli mi vytanula vzpomínka, jak se s Edwardem procházíme, jak začíná pršet a on mě zatahuje pod přístřešek z korun stromů, jak tam sedíme na jedné lavičce, chráněni před deštěm a on se pomalu natahuje, aby mi vtiskl polibek. Viděla jsem tam šťastnou Bellu, ne to, co z ní zbylo teď. Veškeré štěstí, které ve mně kdy bylo si on vzal s sebou.

Vstala jsem, ještě pořád sužovaná tou bolestí, kterou vyvolal můj žal, a vykročila zase k lesu. Uvědomovala jsem si každý krok, každý dech. Zvedla jsem ruku s nožem abych ověřila, jestli je opravdu tam ostrý. Řízla jsem se do palce a sledovala, jak ranku zaplňuje červená tekutina, z které mi vždycky bylo tak zle, ale teď jsem ji zbožňovala. Jen díky ní se mi podaří zabít se. Kdybych byla upír, už bych takové štěstí neměla.

Uvědomila jsem si, že mě nohy nevědomky donesly na místo, kde se se mnou rozloučil. I když jsem k tomu místu cítila určité pouto, tady jsem to taky nehodlala udělat. Je to moc blízko domu.

Šla jsem ještě hlouběji do lesa, dokud jsem nenašla veliký jehličnatý strom. Vypadal velice zdravě, šťastně. Tam bych to udělat mohla.

Sedla jsem si pod jeho větve, přitáhla si nůž k levému zápěstí… a ťala. Z rány mi začal vytékat velikým proudem červený žal, tak podobný řece. Stékal a nechtěl se nechat ničím zastavit.

Bolest jsem kupodivu necítila, jen radost. Radost z toho, že se konečně odpoutávám od těla, které mi přineslo jen samé problémy.

Pomalu jsem tonula do bezvědomí, říše, kde bolest neexistuje… nebo jsem si to aspoň myslela.

Když jsem byla už na samé hraně života a smrti, cítila jsem strašlivou bolest, jako by mi někdo prořezával hrdlo, jako by mi ho někdo vypaloval zaživa. Ten oheň se postupně rozšiřoval, vstoupil do hlavy, což bylo k nevydržení. Nemohla jsem už vůbec přemýšlet, jen cítit tu ochromující bolest, která se ještě i rozlévala každým úderem srdce po celém těle, stále rychleji a rychleji. Když už jsem byla v tom odporném ohni celá, objevila se špetka neporušeného rozumu, který rychle ubýval.

Takhle to vypadá? Utekla jsem před tou bolestí, která, nebyla ani z poloviny tak pekelná, jako tohle, abych navěky hořela? To se mi nelíbí… ale na to už je pozdě… hlásek se ztratil a to místo, které vyplňoval, zalila další dávka bolesti, pulzující mi po těle…

Trpěla jsem, jak nejlépe jsem dokázala. Snažila jsem se křičet, ale nevím, jestli se mi to podařilo. Myslím, že kdyby mi v tu chvíli přejelo auto nohy, necítila bych to. Každou moji myšlenku zaplňovalo, jestli tu bolest přežiju.

Po čase, který mi připadal jako věčnost, jsem byla překvapená, že můžu oddělit kus mysli a poslouchat, co se okolo mě děje. Slyšela jsem kroky, kopyta, tlukot srdce, křik několika ptáků… všechno. Takhle to tedy vypadá po smrti?

Zhruba ve stejnou chvíli, kdy jsem zaslechla zvuky přírody, začala bolest ustupovat, ale nejdříve jen pomalu a od konečků prstů. Zaplavila mě úleva, ale také bolest ještě větší. Všechno se to soustředilo v hrudi. Stahovala se pořád rychleji a rychleji a pořád postupovala dál a dál, dokud neokupovala jen srdce, bijící z posledních sil.

Slyšela jsem, jak moje srdce buší, stále s většími obtížemi. Klopýtlo, vynechávalo údery, dokud ze sebe nedostalo poslední bouchnutí. A bylo ticho.

Pomalu jsem otevřela oči. Ležela jsem na tom samém místě, jako předtím, obklopena louží krve, ze které se mi rozpálilo hrdlo.

Natáhla jsem prst a namočila ho v jedné louži, nevšímala si ničeho jiného a strčila ho do pusy. Kupodivu, chutnala velice dobře. Ale tu jsem si nechala na později.

Začal mnou lomcovat smích nad tím, jak pěkně to dopadlo. Smála jsem se a ani nevěděla čemu. Svalila jsem se na záda a prostě se dívala nahoru. Viděla jsem každý detail toho stromu, každou větvičku, prohlubeň, prostě všechno, stejně jako i slyšela.

Znenadání jsem zaslechla, jak někdo zadržel dech. Vymrštila jsem se na nohy, vůbec netušíce, co to vlastně dělám. Málem jsem zase spadla, když jsem viděla, kdo tam stojí.

Edward se tam v celé své kráse díval na mě, oči ustarané. Nemohla jsem odtrhnout oči od jeho dokonalých rysů, zlatých očí.

„Odpusť mi,“ vyšlo mu z těch dokonalých úst. „Odpusť mi všechno, co jsem ti provedl.“ Kajícně se na mě díval a ve tváři měl tak zmučený výraz, že jsem se na to nedokázala dívat, tak jsem odvrátila pohled.

Konečně mi to došlo – ta krev, ten dokonalý zrak, sluch, Edward přede mnou. Já nejsem mrtvá, nebo se to aspoň nedá říct tak doslova. Já jsem upír!

Nedokázala jsem mu odpovědět, jen jsem na něj vyskočila a sevřela ho nejpevněji, jak jsem jen dokázala.

Byl zaražený z mé reakce, ale objal mě a zabořil hlavu do mých vlasů.

„Miluju tě,“ zašeptal mi. „Vždycky jsem miloval a vždycky budu. Odpusť mi, že jsem odešel. Chtěl jsem tě ochránit před tím světem, ale zdá se,  že jsem napáchal více škody, než užitku. Odpusť mi, prosím tě, odpusť.“

Maličko jsem se od něj odtáhla. Proč by si to zrovna teď rozmyslel? „Víš, nikdy nedávalo moc velký smysl, abychom my dva spolu něco měli. Já byla vždy ošklivé káčátko, které jsi odmítal proměnit v labuť, abych mohla být s tebou.“ Rozesmutnilo mě to.

„Ty jsi vždycky byla labuť,“ domlouval mi. „Ale teď jsi lvice.“

„Máme odlišné stupínky hodnot, zdá se,“ podotkla jsem.

Přikývl. „Nepálí tě v krku?“

Byla jsem překvapená, že jsem si toho až do teď nevšímala. Zamračila jsem se a zalapala po dechu. Opravdu. Když mi to teď připomněl, nemohla jsem to ignorovat.

„Jdeme lovit, ano?“ zatahal mě za ruku.

„Ne.“ Nechtěla jsem jít, dokud se nevyjasní, co to s ním opravdu je.

„Co se děje?“ zeptal se, ale vzápětí mu to došlo. „Bello, nikdy jsem nikoho nemiloval tolik, jako jsem vždy miloval tebe. Když jsem odešel, jako bych tu podstatnou část sebe nechal, jako bych měl jen myšlenky na bolest, kterou jsem tím způsobil tobě, ale i sobě. Nedokázal jsem se několik dní vůbec pohnout. Potřebuju tě, Bello, jako člověk potřebuje k životu kyslík,“ říkal ta krásná slova.

„Co jsi tu dělal?“

„Chtěl jsem se vrátit, prosit tě o odpuštění, ale pak volala Alice a já ucítil krev. Opravdu jen stěží jsem tě dokázal proměnit, ale povedlo se. Nedokážeš si představit, jakou jsem o tebe měl starost. Pořád jsi křičela, že jestli je tohle smrt, kterou sis přivodila, nevydržíš to. Opravdu jsem to nemohl poslouchat,“ nadechl se a pomalu vydechoval.

Nechtěla jsem, aby tu vyjmenovával všechny bolesti, to opravdu ne. Skočila jsem zase na něj a líbala ho, jak jsem jen mohla. Opětoval mi polibky, ale líbal už nějak jinak, bez zábran. Mnohem vášnivěji. Stáli jsme tam dlouhou chvíli. Odtáhl se, pomalu a opatrně, ale silně a díval se mi do očí.

„Miluju tě,“ zopakoval znova.

„I já tebe,“ přivinula jsem se mu na hruď a poslouchala jeho vdechy.

„Musíme jít lovit,“ povzdechl si.

Jen jsem přikývla a následovala ho. A takhle to bylo po zbytek věčnosti.

Moje shrnutí

Autor: Anglicanka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Už jsou to tři měsíce...: