Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Úplný konec

19.09.2009 (19:00) • Daybreak • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2439×

Nezapomněli a nezapomenou.

Když tu jen tak sedím, poslouchám hudbu a přemýšlím o naději. O naději, která má spousty podob, napadá mě příběh.

Čtu a četla jsem spousty povídek, v mnohých jsem nechala své srdce a svou fantasii dál žít vlastním životem.

Přemýšlela jsem co ta naděje, vlastně je. Ani nevím, proč, ale naděje je něco co nás drží při životě, možná i ve smrti. Naděje je jak víra, ale naděje je hmatatelnější. Aspoň pro mě. Protože mojí nadějí je, že ve smrti mi bude odpuštěno, že najdu klid a mám naději, že se setkám s těmi, které jsem milovala a navždy je milovat. Dny a měsíce plynou, stávají se roky a já pomalu stárnu. Nevím, jestli je to fyzicky, to možná ani tolik ne, ale psychicky ano…

Ráda bych seděla a psala povídku o tom, jak Bella chce, aby se její milovaný Edward vrátil, ale já nemůžu. Nevím proč, v hlavě tolik myšlenek a chuti psát, ale nejde to. Nedokážu popsat to, jak se oba cítí, připadám si vyšťavená od všech citů, krás života. Můžu jen sedět a mlčky poslouchat hudbu. Dívat se jak pomalu zapadá slunce a jak pomalu se šeří a nastává noc. Vítr kolem mě pomalu krouží sem tam, přes otevřené okno zavane studený vzduch, skoro, jako by se mě snažil udržet při smyslech a nedovolit mi, abych něco provedla.

Ale já vím, e bych to nedokázala. Tóny klavíru pomalu utichávají, aby je vystřídaly další. Jsou pronikavé a teskné, ale tak nějak zaplňují tu bolest uvnitř mě. Přála bych si je hrát sama, ale tady můžu jen poslouchat a představovat si, že to hraju já. Aspoň na okamžik, než mě něco probere z mého snění za bílého dne. Stačí maličkost, ale ta zatím nepřichází.

Odešel pryč a já vím, že už se nevrátí. Chápu jeho starost o mé lidství, ale ublížil víc, než si uvědomuje. Láska bolí, a přesto je to důvod, proč jsem žila.

Teď tu sedím a umírám zaživa.

Pár dní potom, co odešel i s rodinou, jsem se zhroutila. Jak psychicky, tak fyzicky. Charlie se strašně lekl a vzal mě do nemocnice. A tam diagnostikovali rakovinu v posledním stádiu.

Táta i Renée se snažili být silní, ale moc se jim to nedařilo. Snažila jsem se jim pomoci, jak nejvíce jsem uměla, ale nezabíralo to. Museli se smířit s tím, že jejich dcera zemře.

Nějak jsem to neregistrovala. Každou noc jsem se budila s křikem a přemítala nad tím, jak mě Edward opustil.

Poslední dobou mi bylo stále hůř a hůř. Už se to nedalo vydržet a tak jsem nastoupila do nemocnice.

Mám jen jedno přání, ale vím, že se mi nesplní. Naposledy bych chtěla vidět Cullenovi.

Mých posledních pár minut se blíží a já přemýšlím o tom, co se stalo. Co všechno jsem prožila. Co jsem udělala, nebo neudělala.

Ben, Mike, Angela, Jasica. Tak ráda bych byla ještě chvíli s nimi. Abychom si mohli třeba jen popovídat. Byla jsem tu jen krátký čas. Ale ten mi byl dán a já s tím nic neudělám. Měla jsem milující matku a otce, které bych za nic nevyměnila. A pak jsou tu moji andělé. Cullenovi.

Škoda, že jsem je nemohla poznat víc, ale jedno vím, že jsou to ty nejúžasnější bytosti, které jsem mohla potkat. Carlisle, doktor, milý muž, milující otec. Esme, krásná a dokonalá maminka s velkým srdcem. Emmett, uličník, vtipálek a báječný bratr. Cítila jsem, jak mi z očí tečou slzy. Ne bolesti, ale štěstí. Jasper, neměla jsem možnost ho pořádně poznat, stranil se mě, měl to těžké, byla jsem jen člověk. Rosaline. Kráska, myslím, že mi záviděla, proto mě neměla ráda. I když byla trošku povrchní, a záleželo ji na své kráse, miluje Emmetta a svou rodinu. Jsou pro ni vše a ona je vše pro ně. A Alice, malá úžasná upírka, skoro jak malý skřítek, ne, spíš Elf, zlobidlo, dospělé dítě, nakupovací maniak s velkým krásným srdcem. A nakonec Edward. Můj anděl, který mě opustil, řekl mi, že mě nemiluje, ale já mu stále nevěřím. Já ho miluji celým svým srdcem. Opustil mě proto, že měl strach o mé zdraví, ale to mu nějak nevyšlo. Uvnitř jsem cítila, že přichází konec. Mé srdce pomalu vynechávalo a já mohla umřít v klidu. Neudělala jsem nic špatného. Milovala jsem a byla jsem milována. Co víc si člověk může přát. Dech se mi pomalu uklidňoval a já věděla, že konečně bude všechno pryč. Mé srdce se zastavilo. Všude kolem byla tma a já natáhla ruku ke světlu, které jsem viděla. Cítila jsem, jak se má duše rozpouští a já konečně umírám, bez velkých bolestí. Ohlédla jsem se zpět. A všimla jsem si, jak se do mého pokoje nahrnulo sedm překrásných andělů. Mých andělů. Pozdě, ale přeci. Všichni přišli. Teď jsem mohla konečně odejít. Věděla jsem, že mě miluje. Zavřela jsem oči a nechala se vtáhnout pryč od tohohle života. Odcházela jsem, ale byla jsem naprosto šťastná.

Autor: Daybreak (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Úplný konec: