Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Upíři na lyžích? Proč ne? - 1. část

19.02.2010 (15:30) • EdBeJa • FanFiction jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 4542×

Upíři na lyžích? Proč ne?

1. část

Nejprve bych nás asi měla představit. Jsme tři nejlepší kamarádky. Všechny žijeme v lázeňském městě Villach v Rakousku. Já se jmenuji Isabella, ale všichni mi říkají Bella. Pracuji na místní základní škole jako učitelka na prvním stupni. Jsem menšího vzrůstu, štíhlá, mám hnědé dlouhé vlasy a hnědé oči. Rosalie, které říkáme zkráceně Rose, pracuje v kadeřnictví. Je vyšší než já, štíhlá, má zelené oči a dlouhé blond vlasy. A Alice, která miluje nakupování, pracuje jako prodavačka v jednom supermarketu. Ona je z nás nejmenší a je také štíhlá, má hnědozelené oči a krátké hnědočerné vlasy. Známe se už od základní školy a dnes je nám všem třem 25 let. Žádná z nás nemá kluka. Ne, že by o nás nebyl zájem, ale my se zatím nechceme vázat. Chodíme na diskotéky, na různé večírky… Prostě se rády bavíme. Naším pravidlem je: FLIRT ANO, VZTAH NE.

Dnes je středa a právě před chvílí mi volala Rose, že se za mnou domů řítí společně s Alice, protože vymyslely, co bychom mohly dělat o víkendu. Byla jsem docela zvědavá, s čím přijdou.

Asi za půl hodiny už jsme všechny seděly u netu a zkoumaly lyžařská střediska, protože holky si usmyslely, že pojedeme tento víkend lyžovat.

Zamlouvala se nám lyžařská oblast Dachstein – West tady v Rakousku. Procházely jsme hotely v této oblasti a vybraly jsme si tříhvězdičkový Hotel Dolomitenhof. Cesta od nás by tam autem měla trvat asi tak dvě hodiny.

Alice je z nás nejvíc akční a tak zavolala do hotelu a objednala nám třílůžkový pokoj. Začaly jsme společně plánovat, co si s sebou sbalit. A jak jsme všechny zjistily, ani jedna z nás neměla pořádně co na sebe. Na další den jsme se domluvily, že se sejdeme v supermarketu, kde pracovala Alice, a nakoupíme si chybějící věci. Všechny natěšené z víkendového výletu jsme se asi po hodině rozloučily a já jsem si mohla v klidu rozmyslet, co si zítra koupím na sebe.

Po práci jsem se vydala do supermarketu. Před krámem, kde prodávala Alice, jsem se skoro srazila s Rose.

„Alice za chvíli končí a pak můžeme vyrazit do víru nákupů,“ řekla mi natěšeně.

Čekaly jsme asi deset minut, než Alice zavřela krám a vydaly se vstříc nakupování.

Prošly jsme asi sedm obchodů se sportovním oblečením a nakoupily si lyžařské bundy, kalhoty, svetry, mikiny, čepice, rukavice a také lyžařské brýle. Prostě veškeré lyžařské vybavení. Boty a lyže jsme naštěstí měly, takže jsme je nemusely kupovat.

Všechny obtěžkány spoustou tašek, ale spokojené, jak se nám lov na lyžařské oblečení a doplňky povedl, jsme zamířily k autům.

Ještě než jsme se vydaly každá do svého bytu, domluvily jsme se, že se sejdeme zítra před třetí hodinou odpoledne u mě. Měla jsem z nás největší auto.

Nastal den D. V práci mi to uběhlo celkem rychle. Spěchala jsem domů, abych si ještě dobalila kosmetiku a mohly jsme ve tři vyrazit.

Holky na mě zazvonily zespodu, tak jsem popadla dvě tašky a lyže a pádila za nimi. Když jsem skoukla, kolik zavazadel si každá vezeme na jeden víkend, musela jsem se smát.

„No co, musím mít přece něco na převlečení, do restaurace, na pokoj a na spaní, ne?“ pronesla nevinně Alice. To už jsme se ale smály všechny.

Asi po deseti minutách se mi podařilo do mého auta narvat všechny ty tašky a přikurtovat lyže na zahrádku a mohly jsme vyrazit na cestu.

Cesta nám ubíhala docela rychle. Hrály jsme slovní fotbal a na pravdu a ještě spoustu dalších podobných her. Hrozně jsme se u toho nasmály.

Zhruba po dvou hodinách jsme dorazily na místo. Každá jsme popadla svoje zavazadla a lyže a společně jsme mířily na recepci. Pokoj byl zamluven na Aliceino jméno, takže vyfasovala klíč a my se vydaly směr pokoj číslo 13.

Pokoj vypadal moc hezky.

Určily jsme si, kde bude která spát, a začaly si vybalovat věci.

Trvalo nám to celou hodinu. Pak jsme si vzaly peníze a šly se podívat do místní restaurace. Prostředí restaurace působilo příjemně. Sedly jsme si k zadnímu stolu, abychom měly výhled na ostatní. Za chvíli dorazila číšnice a přinesla nám jídelní lístky. Když jsme si vybraly a objednaly si, začaly jsme se rozhlížet po restauraci.

„Nenápadně se podívejte na druhý konec restaurace,“ řekla Alice a Rose, protože seděla zády, se začala otáčet. „Říkám nenápadně, Rose,“ okřikla ji Alice. Já jsem seděla vedle Alice, takže jsem jen mírně zvedla hlavu a zaměřila svůj pohled přes celou restauraci.

„Jdu na záchod, já chci taky vidět to, co vidíte vy,“ oznámila nám Rose a zvedla se k odchodu. Musela jsem se usmát.

„Ti by stáli za hřích, co?“ mrkla jsem na Alice. Na druhém konci restaurace totiž seděli tři kluci. Jeden měl tmavé vlasy a podle toho, co jsem si mohla všimnout, protože seděl, měl docela dost svalnatou hruď. Druhý měl vlasy barvy medu a třetí měl vlasy zbarvené do bronzova. Ten se mi zamlouval nejvíc.

„Holky, toho s těmi svaly chci já,“ pronesla Rose, když se vrátila, jakože ze záchodu.

„Já bych brala toho se světlými vlasy,“ řekla Alice.

„Super, takže na mě zbyl ten nejhezčí,“ zasmála jsem se. Holky se na mě podívaly trochu nechápavě, tak jsem jen pokrčila rameny a dělala jakoby nic. Jasně, že pro každou z nás byl nejhezčí ten, kterého si každá vybrala. Nenápadně jsem se koukala jejich směrem a něco mi na nich přišlo zvláštní.

„Nezdá se vám, že mají moc světlou pleť?“ zeptala jsem se holek.

Rose přestala řešit, že k nim sedí zády a otočila k nim hlavu. I Alice se na ně dívala. Asi jsme musely vypadat směšně. V restauraci totiž nebyl nikdo jiný, než my a oni, takže bylo jasné, kam se všechny koukáme. A jak jsem si stačila všimnout, tak chlapci si nás také všimli.

„Asi chodí málo na sluníčko,“ odpověděla Alice na mou otázku. Rose jen souhlasně pokývala hlavou.

„Hmm, nebo dělají jejich otcové ve vápence,“ vyjelo mi z pusy. Zdálo se mi to, nebo se ten kluk s bronzovými vlasy poté, co jsem to řekla, opravdu usmál? Asi se mi to zdálo. Holky se začaly hihňat.

Číšnice nám přinesla objednané jídlo a my se do něj s chutí pustily. Zvedla jsem hlavu právě v momentě, kdy se ti kluci zvedli a pomalým krokem odcházeli k recepci. Hmm, všichni vypadali více než dobře. Periferním viděním jsem zahlédla Alice, která na ně koukala s otevřenou pusou a sousto, které si právě napíchla na vidličku, jí spadlo zpátky na talíř. Vyprskla jsem smíchy a Rose, která seděla naproti mně, mohla být jedině ráda, že jsem chviličku před tím polkla.

„Co je?“ zeptala se Rose nechápavě.

„Kluci právě opustili restauraci a podívej se na Alice, jak se tváří. Ještě ani nestihla zavřít pusu,“ vysvětlovala jsem jí vytlemeně. Alice konečně zavřela pusu a hodila na mě smrtelný pohled.

„Kdyby ses viděla,“ dobírala jsem si ji.

„A já zase nic neviděla. Takže takhle ne, holky. Zítra si sedneme tam, kde budu mít stejný výhled, jako vy,“ řekla Rose nakvašeně. To ve mně vzbudilo další salvu smíchu, až jsem tím smíchem nakazila i holky. Když jsme se uklidnily, dojedly jsme a rozhodly se, že se vydáme na průzkum hotelu. Na pokoji sice byla televize, ale měla by tu být i společenská místnost a třeba tu budou mít i kulečník.

Prošly jsme kolem recepce a na konci chodby byl nade dveřmi nápis: Společenská místnost. Tak to bylo docela snadné ji najít, pomyslela jsem si. Alice otevřela dveře a jen jsme vstoupily, naskytl se nám úžasný pohled. Kulečník tu opravdu byl, ale právě byl obsazen. Okolo stolu stáli ti kluci z restaurace. Všichni drželi v ruce tágo a o něčem právě diskutovali. Prošly jsme kolem nich a tvářily se hrozně nepřítomně. Kousek za kulečníkovým stolem byl terč. Dobře, kulečník jsme si zahrát nemohly, tak proč si nezahrát aspoň šipky.

Právě jsem se připravovala k prvnímu hodu, když se za mnou ozvalo: „Měla bys držet ruku trochu výš.“ Otočila jsem se za tím hlasem a za mnou stál ten kluk s bronzovými vlasy. Zamrkala jsem a otevřela pusu, že něco řeknu, ale v krku se mi usadil knedlík a v puse mi vyschlo, tak jsem ze sebe nevydala ani hlásku. Bože, to byl trapas. Lehce jsem zatřásla hlavou, nahnula jsem se pro sklenici s džusem, napila se a pak se hrozně mile usmála.

„A nechceš mi to třeba ukázat?“ podařilo se mi říct. Usmál se a mně se málem podlomila kolena. O krok jsem couvla a chytila se prvního stolu, který jsem nahmatala rukou.

„Bello, jsi v pořádku?“ zeptala se mě s obavou Alice.

Podívala jsem se na ni a řekla jí: „Jo, v pohodě. Díky.“ V pohodě jsem se ale necítila. Nikdy jsem neměla problém bavit se s opačným pohlavím, tak proč to byl zrovna teď takový problém?

Když jsem očima přejela místnost a všimla si, že se Rose bavila s tím tmavovlasým klukem, vykulila jsem trochu oči. Aha a ten kluk s medovými vlasy stál kousek od Alice. Připadala jsem si, jako bych tak na půl hodiny usnula, protože jsem si vůbec nevšimla, kdy se tohle všechno událo. Vždyť jsem se připravovala k hodu šipky, holky stály za mnou a najednou jsou každá s tím „svým vybraným“ klukem a mě poučuje ten, co na mě zbyl. Nechápala jsem.

„Možná by nebylo od věci, kdybychom se vzájemně představili,“ pronesla jsem a otočila hlavu zase k tomu „mému“ klukovi.

„Edward, těší mě,“ řekl a natáhl ke mně ruku.

„Bella,“ představila jsem se a podala mu svoji ruku. Když mi ji stiskl, ucítila jsem, jak moc studená ta jeho byla. Nebyla tu zima, tak proč měl tak studenou ruku?

„Tohle je moje kamarádka Alice,“ řekla jsem a ukázala na ni rukou, „a támhle je Rose,“ ukázala jsem prstem na Rose.

„Dobře, takže tohle,“ řekl a ukázal rukou na kluka s medovými vlasy, „je Jasper a ten kluk u kulečníku s tvojí kamarádkou Rose, je Emmett.“ Jakmile vyslovil Emmettovo jméno, vydal se spolu s Rose směrem k nám. Mezitím jsem si podala ruku s Jasperem a Alice s Edwardem. A když přišli Rose s Emmettem, všichni jsme si podali ruce a ještě jednou zopakovali svoje jména.

„Odkud jste?“ zeptala jsem se kluků. Zdálo se mi, že měli nějaký přízvuk.

„Z Ameriky. Žijeme ve státě Washington, v malém městečku, které se jmenuje Forks,“ objasnil nám Jasper.

„A od kdy umí amíci německy?“ zeptala se Rose. Také mi to vrtalo v hlavě.

„Od té doby, co je to někdo naučil,“ odpověděl jí trochu jízlivě Emmett a začal se smát. Abych řekla pravdu, tak neznám moc amíků, kteří by uměli německy.

„Co kdybychom si společně zahráli kulečník? Holky proti klukům? Můžeme se u toho víc poznat,“ navrhl Edward. Všichni jsme se na něj podívali a nikdo neměl nic proti. Přesunuli jsme se ke kulečníkovému stolu. Kluci nám podali tága a mohli jsme začít hrát.

První šťouch jsme nechali na klucích. A pak jsme se postupně střídali. Jestli si kluci mysleli, že nad námi vyhrají, tak to se šeredně mýlili. S holkama jsme chodily hrát kulec poměrně dost často a myslím, že jsme se naučily přesně mířit a vidět úhly, pod kterými vypálit bílou kouli, aby zasáhla tu, na kterou právě mířila.

Hra pokračovala a my jsme se dozvěděly, že je klukům 26 a že jsou nevlastní sourozenci. Emmett a Jasper pracovali jako obchodní zástupci v matčině restaurátorské firmě. Sháněli zakázky, najímali řemeslníky na restaurování a opravy a také materiál. „Můj“ Edward byl lékař, pediatr. Jejich otec byl také lékař, vyhlášený chirurg.

Prohlížela jsem si Edwarda a líbil se mi stále víc a víc. Měl sice bledou pleť, studenou pokožku na dotek a kupodivu měli všichni stejnou barvu očí, barvu tekutého zlata. Nikdy jsem takovou barvu očí na nikom neviděla. Bylo to hodně zvláštní. To ale neměnilo nic na tom, že byl jeho pohled k nezaplacení. Když se na mě podíval, jakoby viděl skrz mě. A ten úsměv, pohyby… Kdybych si to snad na okamžik chtěla připustit, musela bych říct, že jsem se do něj z fleku zabouchla. A jak jsem se koukala na holky, tak na tom nebyly jinak. Alice visela na každém slovu, co pronesl Jasper a Rose se při každé příležitosti nenápadně dotkla Emmetta.

Kluci se nás ptali, kolik nám je, kde pracujeme a jestli jsme z Rakouska.

„Nám je 25, já pracuji ve škole jako učitelka, Rose je hrozně šikovná kadeřnice a Alice pracuje jako prodavačka. A všechny žijeme v městě Villach, což je asi dvě hodiny odtud,“ odpověděla jsem na jejich dotazy. Vzájemně jsme se vyptávali, jak se nám líbí v práci, jaké je město Forks a také Villach a u toho jsme hráli už druhou hru. První jsme k překvapení kluků opravdu vyhrály. Nevím, jestli to bylo naší „šikovností“ nebo jestli nás kluci nechali vyhrát, ale všichni jsme se smáli, tak to bylo jedno.

Po třetí hře jsem se podívala na hodinky a bylo už deset hodin. I když se nám nechtělo, rozloučily jsme se s kluky a společně se domluvili, že se uvidíme ráno na svahu. Loučení proběhlo formálně, podáním ruky.

„Ty jo, to bych vážně netušila, že tu potkáme někoho takového. Oni jsou úžasní, že?“ neskrývala svoje nadšení Rose, když jsme dorazily na pokoj. My s Alice jsme se jen usmály. Ale obě jsme si myslely to samé. Po nezbytné hygieně jsme ulehly každá do své postele a s přáním krásných snů jsme usnuly.

Ráno, v osm hodin, jsme se vzbudily. Venku už svítilo sluníčko, takže byl nejvyšší čas skočit si na snídani a hurá na svah. V restauraci bylo pár lidí, ale kluky jsme tam nezahlédly.

Poloha hotelu byla výborná, takže stačilo vyjít před hotel, nasadit si lyže a frčet ze svahu dolů. Sice to pak bylo trošku obtížnější dostat se zase nahoru, protože tu nebyl žádný vlek, ale to nám vůbec nezkazilo radost z lyžování.

Sjížděly jsme svah, který byl hodně dlouhý, dole si sundaly lyže a v těch neforemných botách vyšlapaly kopec zase nahoru a tak pořád dokola. Nebyly jsme žádné přebornice v lyžování, ale troufla bych si tvrdit, že pohled na nás nemusel být až tak zlý. Každá jsme měla svůj styl.

Bylo něco kolem druhé hodiny a kluky jsme stále ještě neviděly. Kde mohli být?

Právě jsme vyšlapaly svah a nasazovaly si lyže. Holky se rozjely a já, abych nebyla pozadu, jsem se vydala za nimi. Jenže to jsem nevěděla, že se za mnou řítí nějaký tupec, který to na lyžích moc neuměl a tak jak jsem jela, minul mě a přitom do mě rukou vrazil a moje lyže nabraly směr do nedalekých stromů. Nedalo se to nijak „ukočírovat“, takže jsem skončila objímající kmen stromu. Skoro jsem se až zahryzla do kůry stromu. Kecla jsem si na zadek a cítila jsem cukavou bolest v pravé ruce. Kruci, jak jsem letěla na strom, tak jsem dala prvně ruku před sebe a tou jsem narazila do kmene. No paráda.

Pomalu jsem se snažila sebrat ze země, aby se mi nepromáčely kalhoty a v tu chvíli u mě zastavila nějaká osoba, zřejmě mužského pohlaví. Na obličeji měla kuklu a na očích tmavé brýle.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se ten někdo. Moment, ten hlas, i když zastřený kuklou, se mi zdál povědomý.

„Edwarde?“ zeptala jsem se a doufala, že se mýlím. Jestli viděl, jak tady objímám strom… no paráda.

„Bello, jsi v pořádku? Ukaž mi tu ruku,“ řekl, když si všiml, že si levačkou držím pravačku.

„Proč máš tu kuklu? Jsem tě vůbec nepoznala,“ zeptala jsem se a ignorovala jeho žádost.

„Ukaž mi tu ruku, prosím,“ naléhal. Tak jsem si sundala rukavici a vyhrnula si rukáv. Rukama v rukavicích mi ohmatal ruku, trochu jsem sykla bolestí, když ji zmáčkl v místě, kde to hodně bolelo, a řekl: „Máš to naražené. Zlomené to naštěstí není, ale myslím, že už si nezalyžuješ. Myslím, že ti to co nevidět začne natékat,“ zhodnotil můj stav. No jo, byl to doktor, takže věděl, o čem mluví.

„A kuklu mám proto… Máme s klukama hodně citlivou kůži a nesmíme ji vystavovat přímým slunečním paprskům,“ nezapomněl mi vysvětlit. Citlivou kůži? Tak proto byli tak bledí. To asi k moři na dovolenou nejezdí. Nuda.

Podívala jsem se na svah a viděla jsem holky s klukama. Všichni mířili k nám.

„Bello, co se ti stalo?“ ptala se s obavou Alice.

„Skoro nic. Nějaké nemehlo do mě vrazilo a já jsem si to namířila mezi stromy. No, vlastně do stromů. Narazila jsem si ruku, ale není to nic vážného, dle pana doktora,“ vysvětlila jsem jim a mrkla přitom na Edwarda. „S lyžováním mám ale asi utrum,“ řekla jsem smutně. Tak pěkně ten víkend začal a teď jsem skoro zmrzačená a budu se tak maximálně vyhřívat na sluníčku. Ach jo.

„Co si takhle zajít do hotelu? Dáme si třeba grog, podívám se ti ještě jednou na tu ruku a poprosíme číšnici, aby nám dala led, a třeba to nebude tak zlé, jak to vypadá,“ řekl Edward a díval se přitom na mě. Všem se nám to zdálo jako dobrý nápad, tak jsme se vydali do hotelu. Edward si sundal lyže, vzal i ty moje a tak jsem si šla jako lehce pobouchaná dámička jen tak. Ruka mě začínala docela dost bolet, takže jsem se těšila, až na ní budu mít led a trochu se to zchladí. Možná by mi stačilo, kdyby mi na ruku přiložil svoje ruce Edward, ale to jsem nahlas neřekla.

Když jsme uložili naše lyže v místnosti na to určené, přesunuli jsme se do restaurace. Kluci vybrali stůl, kam nedosáhly sluneční paprsky a až pak si teprve sundali rukavice a kukly. Bylo to zvláštní, ale co já vím o citlivosti kůže? Neměla jsem problémy s opalováním a holky také ne. Když přišla číšnice, objednali jsme si všichni grog a Edward poprosil číšnici, která se na něj celou dobu usmívala, mrcha, o kyblík ledu.

Sundala jsem si bundu a Edward mi ještě jednou prohlédl odborným zrakem ruku. Jeho ruce mě příjemně chladily a pod jejich doteky to tolik nebolelo. Ruku už jsem měla trochu oteklou, takže to vážně nevypadalo moc dobře. Kruci.

Když nám číšnice donesla grog a kyblík s ledem, donutil mě Edward strčit ruku do kyblíku a opatrně mi ji zaházel ledem. Studilo to jako blázen. Ale tak jestli se to zdálo panu doktorovi jako dobrý nápad, tak jsem si holt zahrála na poslušnou holčičku.

„Jestli chcete, tak běžte klidně lyžovat, já to tady nějak společně s nudou přežiju,“ řekla jsem nerada k ostatním. Nuda se asi na zbytek víkendu stane mojí největší kámoškou. No paráda, už se těším.

Viděla jsem, jak se na sebe holky podívaly. Nechtělo se jim odcházet, ale sedět tu se mnou se jim také nechtělo.

„Holky, přijely jsme si zalyžovat, a když já nemůžu, to neznamená, že tu budete sedět až do neděle se mnou, jasné? Až dopijete grog, tak se sbalte a už vás tu nechci vidět. Kluci půjdou určitě s vámi. Já se přesunu na pokoj a pustím si třeba telku. Teď tam určitě běží nějaká moooc pěkná telenovela,“ řekla jsem s hraným nadšením.

„Já zůstanu s tebou, jestli ti to teda nevadí,“ překvapil mě Edward svojí nabídkou.

Podívala jsem se na něj. „A proč bys to jako dělal? Edwarde, běž si v klidu lyžovat s ostatními. Já to tu přežiju, nejsem přece malá holka, ne?“ řekla jsem a usmála se na něj. No, spíš to byl škleb, co se mi podařilo vyloudit na tváři, protože ta ruka mě fakt pekelně bolela. A teď jsem ji měla ještě i zmrzlou, takže kdyby do ní někdo jen trochu udeřil, asi by se mi rozpadla na milion kousíčků. Prostě výborná situace.

„Bello,“ řekl Edward a donutil mě tak se mu podívat do očí, „já tu s tebou CHCI zůstat.“ Kruci, on mě snad uhranul. Zakývala jsem hlavou jako poslušný oslík na souhlas. Vymanila jsem se z jeho pohledu a lehce zatřásla hlavou.

Holky právě dopily. Kluci se grogu ani nedotkli, ale už si oblékali kukly, brýle a rukavice, rozloučili se se mnou a Edwardem a společně si šli pro lyže. Alice na mě hodila omluvný pohled, tak jsem se na ni usmála. Na celé situaci jsem našla jednu pozitivní věc. Zůstala jsem s Edwardem sama. A to se mi hodně zamlouvalo.

„Přesuneme se k nám na pokoj?“ zeptala jsem se ho, když jsem dopila.

„Proč ne,“ odpověděl, tak jsem vytáhla ruku z kyblíku. Vůbec jsem ji necítila. Ani bolest, ale ani tu ruku. Jakoby ani nebyla moje. Edward posbíral svoje a moje věci, kyblík vrátil s díky číšnici a vydali jsme se k pokoji číslo 13. Po cestě jsem přemýšlela, jestli není v pokoji moc velký nepořádek a naznala jsem, že je. No, tak to se s holkama předvedeme v pravém světle.

Když jsem otevřela dveře, Edward trochu ustoupil, protože byl pokoj zalitý sluncem. Vešla jsem dovnitř a zatáhla levou rukou, což mi tak dobře nešlo, všechny závěsy. Pak teprve Edward vešel dovnitř.

„To musí být docela svazující, když se musíš vyhýbat slunci,“ pronesla jsem a začala nenápadně uklízet hadry poházené po celém pokoji.

„Je, ale dá se na to zvyknout,“ řekl. Na to bych si teda zvykat nechtěla.

„Tak co budeme dělat? Mám zapnout telku?“ zeptala jsem se, když jsem uklidila ten největší nepořádek a posadila se na své posteli.

„Klidně ji zapni. Jako kulisu, můžeme si třeba povídat,“ navrhl. Chvilku jsem zaváhala, protože jsem nevěděla, o čem si chtěl povídat, ale pak jsem zapnula televizi a Edward se postavil k posteli.

„Nebude ti vadit, když se skočím do našeho pokoje převléct? Nechci ti v tomhle sedat na postel,“ ptal se a vykročil ke dveřím.

„V pohodě. Také se pokusím ze sebe dostat tyhle hadry a vzít si na sebe něco pohodlnějšího,“ odpověděla jsem mu. Edward se usmál a odešel z pokoje.

Kolik jsem asi měla času? Levačkou jsem se snažila stáhnout si kalhoty. Moc to nešlo, ale nakonec se mi to podařilo. Horší byl svetr. Hlavně, když jsem ho převlékala přes tu chromou ruku, která zase začala přicházet k sobě. Ale povedlo se. Ještě tričko a pak jsem vstala a zamířila ke skříni. Vyndala jsem z ní čisté volnější triko a tepláky. Po chvíli se mi do toho podařilo nasoukat a tak jsem se posadila na posteli a zakoukala se na telku. Hledala jsem nějaký program, který by se dal sledovat, ale nebylo moc z čeho vybírat.

Asi za pět minut se ozvalo zaklepání, tak jsem se zvedla a šla otevřít. Edward měl na sobě také tepláky a triko a moc mu to slušelo. Trošku jsem zalapala po dechu a ustoupila ze dveří, aby mohl vstoupit. Mířil rovnou k mojí posteli.

„Můžu?“ zeptal se a ukázal rukou na postel.

„Jasně.“ Šla jsem k posteli, sedolehla si na ni a opřela se zády o stěnu. Edward mě napodobil a uvelebil se vedle mě.

„Co ruka? Musí to dost bolet,“ ptal se s obavou v hlase. Takovou péči jsem si snad ani nezasloužila.

„Nebudu ti lhát, bolí to jako čert,“ přiznala jsem. Vědom si toho, že jsou jeho ruce studené, mě uchopil za předloktí a svoje ruce na něm rozprostřel. Bože, to byla úleva.

„Děkuji,“ řekla jsem a usmála se na něj.

„Nemáš zač. Aspoň k něčemu se to hodí, mít studenou pokožku,“ objasnil mi a krásně se usmál. Ten úsměv. Opravdu k nezaplacení.

„A co že jste se vydali z Ameriky do Rakouska na hory?“ zajímalo mě.

„My si vždy v období zimy vybereme nějaké lyžařské středisko a tam jedeme. Minulý rok jsme byli v Itálii. A rok před tím tady v Rakousku, ale na jiném místě. Letos jsme se prostě rozhodli, že tohle místo pro nás bude ideální,“ vysvětloval mi.

„A co vy s holkama, jezdíte každý rok na hory?“ ptal se.

„Kdepak, každý rok jezdíme společně k moři, ale na horách jsme asi po třech letech. Možná po čtyřech.“

Chvíli jsme mlčeli a pak najednou Edward pronesl: „Nevím proč, ale mám pocit, jako bych tě znal už nějakou dobu.“ Otočila jsem k němu hlavu. Zkoumala jsem jeho obličej. On to myslel fakt vážně. Proč mi to říkal?

„Nevím, co ti na to mám říct.“ A byla to pravda.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tak co, zajímá vás, jak to bude dál nebo se na to mám vybodnout?

Shrnutí - 2. část

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Upíři na lyžích? Proč ne? - 1. část: