Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Upíři na lyžích - Bonus

27.03.2010 (20:15) • EdBeJa • FanFiction jednodílné • komentováno 6× • zobrazeno 5626×

Upíři na lyžích - Bonus

Uběhly už tři týdny od našeho víkendu v Dachsteinu.

Víkend, který jsme prožily na horách s klukama, byl to nejlepší, co nás kdy potkalo. S tímhle pocitem jsme odjížděly domů a doufaly, že se nám kluci ozvou co nejdříve.

Jenže…

Když se neozvali první týden, uklidňovaly jsme se tím, že je to JEN týden.

Druhý týden jsme na ně byly naštvané. Pořád jsme ale doufaly, že se ozvou.

A třetí týden, to už jsme byly jen smutné a zklamané.

Jak běžel čas, ztrácely jsme pomalu naději, že by se ještě někdy ozvali.

Včera jsme se s holkama sešly u mě v bytě a shodly se, že kdyby kluci chtěli, už by o sobě dávno dali vědět.

Alice nám přiznala, že zkoušela někdy minulý týden zavolat Jasperovi a to číslo, co jí dal, se hlásilo jako neexistující. Rose tvrdila, že nezkoušela ani mail ani telefon. Nevím jak Alice, ale já jsem jí to teda nevěřila. A já? Já to zkoušela ještě dřív, než Alice. Byla jsem netrpělivá už po týdnu a tak jsem zkusila Edwardovi zavolat. Ale na to číslo, co mi napsal na papírek, jsem se nedovolala.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Řekl mi, že pro něj nejsem jen víkendová známost, že pro něj znamenám mnohem víc. Když se ale neozval tři týdny, začalo mi pomalu, ale jistě docházet, že to byla jen slova. Slova kluka, který si prostě jen povyrazil o víkendu s holkou, kterou potkal na horách. Nic jsem pro něj ve skutečnosti neznamenala. I když se v mojí přítomnosti choval tak, že mu na mně záleží, nebyla to pravda. Byla to jen jeho hra. Hra, kterou jsem já byla ochotná hrát, protože jsem věřila, že je to opravdové. Jak moc jsem byla naivní.

Dokonce jsem se v týdnu koukala na net, kolik by asi tak stála letenka do států. Přemýšlela jsem, co bych mu řekla, kdyby se mi ho náhodou podařilo v Americe najít. ‘Ahoj Edwarde, když ses neozval, rozhodla jsem se, že za tebou přijedu. Moc se mi stýskalo. Chci tu zůstat s tebou.‘ Bla bla bla. Ne, mám přece nějakou hrdost.

Dnes byl pátek a s holkama jsme se chystaly zajít do klubu. Celé tři týdny jsme jen čekaly a čekaly a nic se nedělo. Takže jsme se rozhodly, že zapijeme žal. Co jiného nám také zbývalo.

Všechny jsme věděly, že pokud se nám podaří opít, zbavíme se stesku jen pro dnešní večer. Zítra to bude zase zpět. Ale chtěly jsme to podstoupit. Alespoň na jeden večer zapomenout, jak moc se nám stýská.

Právě jsem se malovala, když se ozval zvonek. To musely být holky. Šla jsem jim otevřít.

Když mě viděly v županu, nabídly se, že mi vyberou něco na sebe. Obě vypadaly jako ze žurnálu a já jsem nechtěla být pozadu.

„Bello, vezmi si tuhle sukni. Budeme tři neodolatelné kočky v minisukních,“ řekla Alice, našpulila pusu, dala si ruce v bok a chůzí modelky se prošla po pokoji. S Rose jsme se začaly obě smát.

Oblékla jsem si minisukni a tričko, co mi vybraly holky. Stoupla jsem si před zrcadlo a v duchu se hodnotila. Holky si stouply vedle mě a já jsem musela uznat, že měla Alice pravdu. Vypadaly jsme vážně dobře. Všechny tři jsme si poslaly do zrcadla vzdušný polibek, zasmály se tomu, že se chováme jako puberťačky a vyrazily jsme do klubu.

Asi po deseti minutách jsme došly ke klubu. S úsměvem na tváři jsme předběhly všechny ve frontě, políbily na tvář Marka, který dnes vybíral vlezné a nic už nebránilo tomu, uskutečnit náš plán, zapít žal.

Bundy jsme daly barmanovi, který nám je schoval do místnosti za barem, a posadily se ke stolu.

„Čau kočky, co si dáte?“ přišla se nás zeptat Sarah a mrkla u toho na Alice.

„Sáro, dones nám prosím tě tři dvojité vodky a každé mulťák do trojky. Díky,“ řekla jí s úsměvem Alice. Sáře se Alice líbila už léta. Věděla, že u ní nemá šanci, ale nelámala si s tím hlavu. Stačilo jí, že s ní může mluvit a dívat se na ni. A Alice to nevadilo. Proč taky. Všechny jsme věděly, jak se věci mají a ona nebyla nijak otravná.

Sára nám přinesla po chvíli pití. Jen odešla, tak jsme si vzala každá do ruky skleničku s vodkou.

„Tak na Dachstein? Na to, že ten víkend stál fakt za to,“ pronesla přípitek Rose.

S trochu ztrápeným obličejem jsme si přiťukly a koply do sebe vodku. Jasně, zapijeme žal a bude nám líp. Po chvíli jsme se zvedly, že si skočíme hodit tanec na parket.

Asi po dvou písničkách jsem si všimla, že nás od baru pozorují tři kluci. Řekla jsem to holkám, a když jsme se na ně podívaly, kluci se začali usmívat jak měsíček na hnoji. Pořádně jsem si je prohlédla. No, Edward, Emmett a Jasper to teda nebyli, ale jako oni už nebude nikdy nikdo. Tihle byli docela… hezcí? Docela.

Po dalších dvou písničkách jsme si šly sednout ke stolu a Sára nám přinesla tři dvojité vodky, aniž bychom si je objednaly. Ptaly jsme se, co to má znamenat a ona nám prozradila, že je posílají ti kluci od baru.

„Holky, po pravdě, já na ně teda nemám moc náladu, co vy?“ svěřila se nám Rose.

„Ani já ne,“ odpověděly jsme s Alice téměř současně.

„Tak budeme dělat mrtvý brouky. Jestli se jim chce za nás platit, tak ať platí, ale víc ani Ň. Souhlas?“ zeptala se nás Alice a my s Rose jsme přikývly.

Když jsme do sebe koply vodku, šly jsme zase tancovat. Kluci se k ničemu jinému, než že nám objednali ještě jednou pití, neodhodlali a my jsme jim za to byly docela vděčné. Chtěly jsme se pobavit, ale bez kluků. Z toho nás bezpečně na nějakou chvíli vyléčil víkend na horách.

Lehce pod parou jsme blbly na tanečním parketu, takže jsme tu opici, co se nám každé usadila na zádech, trochu vytancovaly. Když jsme se domotaly zpět ke stolu, zjistily jsme, že už jsou tři hodiny. Nejvyšší čas, zvednout kotvy a jít do pelechu. Mávly jsme na Sáru, která nás, teda vlastně jen Alice, obdařila krásným úsměvem, vyzvedly jsme si bundy na baru a vypadly jsme na vzduch. Ke mně to bylo nejblíže a tak jsme se domluvily, že budou spát holky u mě. Doklopýtaly jsme do mého bytu a svalily se na pohovku.

„Jak vám je holky?“ zeptala jsem se jich se smíchem.

„Na pohodu. V hlavě mám vymeteno, takže nemusím nad ničím přemýšlet,“ řekla Rose a začala se tlemit. Alice jen se smíchem přikyvovala.

Nachystala jsem holkám trička na spaní. Alice se při sundávání sukně málem zabila, když ztratila koordinaci a práskla s sebou se smíchem o zem, ale jinak jsme se zvládly vysoukat z oblečení bez zranění. Roztáhla jsem holkám za jejich pomoci sedačku, hodila jim tam polštáře a deky a poté, co jsem úspěšně zvládla hygienu, jsem se odkulila do ložnice, do své krásné postýlky.

Ráno už se nezdálo tak super, jako noc. No ráno, když jsem rozlepila oči, bylo jedenáct. Šla jsem se podívat na holky, ale po cestě se mi udělalo špatně a při běhu na záchod, kdy se mi ještě trochu pletly nohy, takže jsem se po cestě málem několikrát přizabila, jsem si všimla, že holky ještě chrní.

Poté, co jsem se vyzvracela, už na mě bouchala jedna z holek, která na tom byla pravděpodobně stejně jako já. Otevřela jsem dveře na záchod a viděla jsem Alice s rukou na puse, která se hned vrhla k míse. Zavřela jsem za ní a vlezla do koupelny. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. No fuj. To jsem já? Na hlavě jsem měla vrabčí hnízdo, už jen ti ptáčci mi tam chyběli a nějak špatně jsem si umyla v noci oči, takže jsem měla černé šmouhy až v půlce tváří. Opláchla jsem si pořádně obličej, vypláchla si pusu a lehce rozčesala vlasy. Jen jsem vyšla, už se do koupelny valila Alice. Vešla jsem do obýváku, ale Rose tam nebyla. Aha, takže jsme dopadly všechny stejně, došlo mi, když jsem slyšela, jak se Rose seznamuje s mojí záchodovou mísou.

Bylo to trochu divné, že nám bylo špatně všem třem. Tohle se nám nikdy nestalo a to jsme toho většinou vypily daleko víc.

Když jsme se sešly všechny v kuchyni, vypadaly jsme fakt kouzelně. Takové kouzelné trosky.

„Holky, chápete to?“ zeptala jsem se jich ochraptělým hlasem. Obě se na mě podívaly.

„Ty jo, co to jako mělo být? Nikdy jsem po chlastu neblila. Že už bych byla stará na takovéhle akce? A to jsem toho ani nevypila tolik, co normálně,“ divila se Rose. Alice na nás koukala jak z jara.

„Dáme si kafe? Nebo jak to vidíte?“ ptala jsem se jich.

Souhlasily a tak jsem dala vařit vodu a do hrnečků jsem připravila kafe a cukr.

Na jídlo jsem neměla ani pomyšlení a holky na tom byly stejně. Když jsem nám zalila kafe, přesunuly jsme se do obýváku. Složily jsme pohovku a posadily se na ni.

„Holky, opít se byl dobrý nápad, ale nevím jak vám… mně to pomohlo jen na chvíli. Moje mysl už se zase vrátila z alkoholového opojení do normálu a zase mi šrotuje v hlavě, proč se na nás kluci vybodli. Bolí mě z toho u srdce,“ svěřila jsem se jim. Do očí se mi hrnuly slzy.

„Já jsem se vám chtěla k něčemu přiznat,“ řekla Rose, sklonila hlavu a trochu se zarděla, „zkoušela jsem volat Emmovi už ten první týden, ale nedovolala jsem se mu. Pak jsem to zkoušela ještě několikrát, ale nic. A ani mail se mi nedoručil. Styděla jsem se vám s tím svěřit.“

„To nic Rose, já to tušila. Srdci se prostě nedá poroučet. Nechápu, jak jsme se mohly nechat všechny tři takhle oblbnout. Vypadali jako féráci, ale teď už si fakt myslím, že jsme pro ně byly jen víkendové hračky, někdo, s kým se chtěli jen pobavit,“ pronesla jsem se slzami v očích. Rose posmrkávala a Alice se zvedla, aby nám donesla kapesníky. Byly jsme na tom všechny stejně.  

„Život jde dál. Pro jedno kvítí slunce nesvítí, ale přiznejme si, že i když byl ten víkend krásný a asi na něj ani jedna z nás nikdy nezapomene, byl to jen víkend. Žádné chození, jen zamilovanost a sex,“ řekla jsem, vysmrkala se, a když jsem viděla, že chce Alice něco namítnout, pokračovala jsem. „Já vím, co chceš říct Alice. V každé z nás to zanechalo víc, než jen zamilovanost a sex. Ale co chceš dělat? Oni se na nás vykašlali, i když slibovali, že se ozvou. A když jsme to zkusily my, bylo to k ničemu. Chceš se snad vydat do Ameriky na zkušenou? Chceš je jít hledat? Co když se přestěhovali a už nejsou tam, kde říkali?“

Natáhla jsem se pro kafe a pak se napila. Alice se nadechla, že něco řekne, ale to už jsem odkládala hrnek a valila znovu na záchod. Kruci, co se to se mnou dělo? Opláchla jsem si obličej, vypláchla si pusu a vrátila se k holkám.

Po chvíli vyběhla na záchod i Rose a několik okamžiků po ní i Alice.

„Nemůžeme mít nějakou střevní chřipku? To bychom ale asi měly i průjem ne? Sakra, co s námi je?“ ptala se holek. Nechápala jsme to ani jedna.

Holky dopily kafe, oblékly se a vydaly se domů. Přemýšlela jsem, co budu dělat. Bylo před jednou, a že bych se cítila nějak dobře, to se teda říct nedalo. Zalezla jsem si zpátky do postele a po chvíli jsem s myšlenkou na Edwarda usnula.

Uběhl další týden a byl zase pátek. S holkama jsme se sešly po práci v jedné kavárně.

„Tak co, jak vám je?“ zeptala jsem se jich, když jsme dosedly a objednaly si kafe. Celý týden jsem se cítila hrozně. Hlavně ranní nevolnosti mě obtěžovaly. A také únava. Já, noční pták jsem chodila spát už v devět. Napadlo mě, co by se se mnou mohlo dít, a když jsem zadala ranní nevolnost a únavu do vyhledávače na netu, vyskočilo mi tam to, co jsem si myslela. TĚHOTENSTVÍ. Zdálo se mi to ale hrozně brzy, abych měla ani ne po měsíci příznaky jako těhotná. A také mi nesedělo to, že jsem brala prášky. Tak jak bych mohla být těhotná?

„Když se na vás dvě podívám, tak bych řekla, že je nám všem stejně blbě,“ dodala jsem po chvíli.

„Také máte ranní nevolnosti? Nechci ani vyslovit to, co mě v týdnu napadlo, že by nám mohlo být,“ řekla Alice. A kruci. Takže asi dospěla ke stejnému závěru jako já.

„Také mě TO napadlo,“ dodala Rose.

„Kdybychom byly všechny tři v… jiném stavu, to by byla sakra náhoda. Nezdá se vám? A jak to, že by se to projevilo už takhle brzy? A co antikoncepce, kterou do sebe poctivě, tedy za sebe můžu tvrdit, že poctivě, ládujeme?“ přemýšlela nahlas Alice.

„Holky, takže to vidím na lékárnu, co vy na to? Jediná možnost, jak zjistit, jestli jsme skutečně v tom, je udělat si test.“ Koply jsme do sebe kafe, zaplatily a řítily se do lékárny.

Lékárník na nás koukal divně, když jsme chtěly devět těhotenských testů, ale nic neříkal. Jistota je jistota. Každá si uděláme tři testy a to by v tom byl čert, abychom nezjistily, jak jsme na tom.

Zašly jsme k Alice, která bydlela nejblíže. Prohledala snad půl bytu, než našla tři malé plastové kelímky.

Postupně jsme se vystřídaly na záchodě a s kelímkem v ruce jsme se sešly v koupelně. Rozbalily jsme první test.

„Tak na tři jo? Jedna, dvě, tři,“ řekla jsem a všechny jsme vrazily testovací proužek do kelímku. Deset vteřin uběhlo jako nic. Odložily jsme testy na připravený tácek a kelímky jsme postavily na poličku.  

„A za zhruba pět minut se společně podíváme,“ řekla Alice, která důkladně prostudovala leták, který byl v krabičce u testů. Chytila nás za ruce a společně jsme vešly do obýváku. Korzovaly jsme po místnosti. Tři kroky tam a tři zase zpět.

„Není to už pět minut?“ ptala se netrpělivě Rose.

„Zlato, je to teprve minuta, klid,“ řekla jí Alice. Připadalo mi, že už jsme snad ušly sto jarních kilometrů.

„Alice, nekontroluješ to špatně? Není už čas?“ zeptala jsem se jí teď netrpělivě já.

„Ne,“ skoro na mě zavrčela Alice. To byla doba. Jak je někdy pět minut dlouhých.

„Připravte se… TÉÉÉÉÉÉÉÉĎ!“ zakřičela Alice, pustila naše ruce a všechny jsme se hnaly každá ke svému testu.

„Ukaž, co tam máš,“ nakláněla se ke mně Rose. Otočila jsem k ní svůj test a ona mi ukázala svůj. Obě jsme tam měly dvě vodorovné čárky.

„Alice, máš tam také dvě čárky?“ zeptala jsem se jí. Otočila k nám svůj test a skousla si ret.

„Takže závěr zní?“ ptala se Rose.

„Holky, jsme v tom. Čekáme jejich děti,“ zašeptala jsem. Ještě ve chvíli, kdy jsme si dělaly testy, se to zdálo jako sranda. Ale teď nám teprve došlo, že je to skutečnost. Jedna společná noc a buch. Je to tady. I když se to zdálo jakkoliv neuvěřitelné, byla to pravda. Zopakovaly jsme si s holkama ještě dvakrát test, ale už po druhém bylo jasné, že jsme všechny těhotné.

„Jak je to možné? Vždyť bereme prášky. Jak to, že si toho ty jejich spermie nevšimly? Do prkýnka,“ křičela Alice jako pominutá.

„Co budeme dělat? A jak to, že jsme měly příznaky už po třech týdnech? Není to krapet brzo?“ vzlykala zoufale Rose. Alice teď stála u okna, jednu ruku měla položenou na břiše a pohled měla upřený někam do dálky.

Cítila jsem, jak se mi derou do očí slzy. Vzpomněla jsem si na Edwarda. Proč se mi neozval?

Naprosto bezmyšlenkovitě jsem vzala do ruky mobil. V kabelce jsem našla papírek, na který mi napsal svoje číslo a e-mailovou adresu, a který jsem si pečlivě schovávala, protože do dnešního dne jsem si myslela, že je to jediná věc, která mi po něm zbyla. Kromě vzpomínek. Vyťukala jsem na mobilu číslo podle papíru. Ozval se tón neexistujícího čísla. Nevím, co jsem čekala.

„Holky, já jdu domů. Potřebuji být sama. Musím se s tím nějak srovnat. Ještě mi asi úplně nedošlo, co se děje…“ řekla jsem, vzala si bundu a aniž bych čekala na jejich odpověď, odešla jsem z Aliceina bytu. 

Venku byla stále ještě zima, ale mně to nevadilo. Nespěchala jsem domů. Jen jsem potřebovala být sama se svými myšlenkami.  

Zažila jsem s Edwardem úžasné milování a rozhodně jsem té naší společné noci nelitovala. Jen jsem netušila, že bych mohla otěhotnět. Ale stalo se. A co mě zaráželo nejvíc, bylo, že otěhotněly i holky. Jedna noc, jedno milování a všechny čekáme jejich děti. Vidět to na nás zatím nebylo, ale těhotné jsme byly, protože bylo nepravděpodobné, aby se sekly tři testy.

S hlavou jak pátrací balón jsem dorazila domů. Bylo už skoro osm hodin, tak jsem se umyla a šla si lehnout do postele. Chtěla jsem to zaspat. Snad jsem i doufala, že až se ráno probudím, bude vše jinak.

Co to bylo za zvuk? Něco se mi zdálo? Otevřela jsem oči, a když jsem se podívala z okna, byla ještě tma. Zaposlouchala jsem se a někde v dálce jsem slyšela intenzivní známý zvuk. Ty trubko, nechala sis mobil v tašce, nadávala jsem si. Pomalu jsem vstala, rozsvítila jsem lampičku a šla do obýváku k tašce. Mobil stále vyzváněl, až jsem se divila, že má volající tolik trpělivosti. Začala jsem lovit v tašce mobil, a když jsem ho vylovila, podívala jsem se na displej. Co to bylo za číslo?

„Haló?“ řekla jsem trochu zastřeným rozespalým hlasem. Kdo to mohl být?

„Bello?“ ozvalo se v telefonu. Zalapala jsem po dechu a z překvapení mi vypadl mobil z ruky. Sesunula jsem se k němu na zem a dala si ho zase k uchu.

„A-ano?“ zmohla jsem se jen to jedno slovo. Spím? Štípla jsem se do stehna a sykla jsem bolestí. Ne, byla jsem vzhůru.

„Bello, tak rád tě slyším. Můžeme si promluvit?“ zeptal se hlas na druhé straně trochu zoufale. Na chvíli jsem se zamyslela. 

„Je o čem?“ zeptala jsem se a v tu chvíli toho litovala. Byla jsem ale naštvaná, hrdá a uražená.

„Můžu se ti to pokusit alespoň vysvětlit?“ ptal se. V očích jsem měla slzy. Jak moc jsem byla ráda, že jsem ho slyšela, ale ozval se až teď. Po měsíci. Co dělal celou tu dobu?

„Hmm,“ zašeptala jsem. Nebyla jsem schopná slova.

„Bello, moc se omlouvám, že jsem se neozval dřív. U nás doma nastaly nějaké komplikace a my jsme se museli odstěhovat z Forks. Vím, že mi to asi nebudeš chtít odpustit a namítneš, že jsem se ti mohl ozvat a třeba jen říct, že se stěhujeme, a že se ozvu později, ale opravdu to nešlo,“ vysvětloval mi. Tohle měla být omluva? Rukou jsem si otřela slzy a zhluboka se nadechla.

„Tuhle omluvu neberu. Přesně jak jsi řekl, stačilo jen zavolat a říct, že se ozveš později. Ale ty jsi to neudělal a nechal jsi mě si myslet, že jsem pro tebe nic neznamenala. Měsíc Edwarde, měsíc jsi mě nechal trápit se a přemýšlet, proč?“ skoro jsem na něj křičela. Byla jsem zoufalá. Chtěla jsem ho mít u sebe. Vyříkat si vše z oka do oka. Ne po telefonu, když je tak moc daleko.

„Opravdu mě to moc mrzí. Tolik se mi po tobě stýská. Chápu, že jsi naštvaná, ale můžu to nějak odčinit?“ mluvil zoufalým hlasem. Odčinit? Přijeď sem, Edwarde, čekáme spolu dítě. Ne, to jsem mu říct nemohla. To by asi přijel, ale já jsem chtěla, aby přijel kvůli mně a ne kvůli tomu, že čekám jeho dítě.

„Edwarde, zeptám se tě teď na rovinu. Uvidím tě ještě někdy?“ Potřebovala jsem to slyšet.

Chvíli bylo v telefonu ticho. Váhá, jak mi odpovědět?

„Bello, co kdybych ti řekl, že nejsem tak daleko, jak si myslíš?“ Cože?

„Jak to myslíš?“ ptala jsem se nechápavě.

„Jsem… v Rakousku. Před chvíli jsem přiletěl.“ Přiletěl? Sám? A kruci, to ho určitě poslali kluci, aby nám s holkama sdělil, že to o víkendu byla jen hra, a že nás mají na háku. Ne, to je blbost. To by se buď vůbec neozval, nebo by jen zavolal a řekl mi, že je konec. Ježiš, jak by to mohl být konec? Konec čeho? Vždyť ani pořádně nic nezačalo, když jsme se znali jen jeden víkend.

„Bello?“ Byl netrpělivý?

„Ty jsi tu sám?“ zeptala jsem se na první věc, která mě napadla.

„Jestli se ptáš na to, jestli tu jsou se mnou i Emm s Jazzem, tak nejsou. Ale pokud se tu zdržím, tak by mohli přiletět pozítří.“ Jestli se tu zdrží? Byl snad předvoj?

„Aha,“ řekla jsem stručně.

„Bello, chceš se se mnou… setkat? Nebudu tě nutit, jestli nechceš,“ ptal se mě naléhavě. Můj mozek pracoval na plné obrátky. Celým svým JÁ jsem ho chtěla vidět, ale v mozku jsem měla nějaký blok, který ho chtěl trápit. Tím ale trápil i mě, protože mi nedával do úst slova, která jsem chtěla říct. Zavřela jsem oči a několikrát se zhluboka nadechla.

„Kdy můžeš být ve Villachu?“ zeptala jsem se a skousla si přitom ret. 

„Do hodiny a půl.“ To se stihnu vysprchovat a trochu zkulturnit. Nad čím to zase přemýšlím? Měli jsme větší problém než to, že mám na hlavě vrabčí hnízdo a na sobě pyžamo.

„Až tu budeš, tak mi zavolej a já tě navedu, kam máš jet,“ řekla jsem skoro šeptem.

„Moc se na tebe těším. Budu u tebe co nejdřív to půjde,“ řekl a ukončil hovor.

Ještě hodnou dobu jsem seděla na zemi a z očí mi tekly slzy. Pak jsem vstala a šla do sprchy.

Když jsem se osušila, oblékla jsem si na sebe prádlo a ze skříně jsem si vytáhla rifle. Snažila jsem se je dopnout, ale nedařilo se mi to. Jak je to možné? Ještě před dvěma dny jsem je v pohodě zapnula. Podívala jsem se na břicho a bylo maličko zakulacené.

Měla jsem málo času, takže jsem svlékla rifle a oblékla si volné kapsáče. Pak jsem si vzala tričko a na to ještě lehkou mikinu. Vyfénovala jsem si vlasy a namalovala si řasy. Až teď mě napadlo, že bych se mohla podívat, kolik je vlastně hodin. Mrkla jsem na mobil. Byly tři ráno.

Lehla jsem si na pohovku a mobil si dala na stolek.

Asi jsem musela na chvíli vytuhnout, protože mě vzbudil až nějaký divný zvuk. Vzala jsem do ruky mobil, ale ten to nebyl. Ozvalo se to znovu. Byl to zvonek dole u vchodu. To nemohl být Edward, vždyť nevěděl, kde bydlím. Vzala jsem si klíče a šla jsem se podívat dolů, kdo to zvonil.

Scházela jsem poslední schodiště, které končilo přímo před vchodovými dveřmi. Za sklem jsem viděla postavu, stojící ke mně zády, oblečenou do tmavých riflí a kabátu do půli stehen se zvednutým límcem. Trochu rozcuchané bronzové vlasy mě utvrdily v tom, že za sklem stál Edward. Na chvíli jsem se musela přidržet zábradlí, protože se mi podlomila kolena. A to jsem ho zatím viděla jen zezadu. Sešla jsem posledních pár schodů a on se v tu chvíli otočil čelem ke mně. Otevřela jsem pusu a vykulila oči. Musela jsem asi vypadat jako debil. Čekala jsem, že vezme nohy na ramena a zdrhne. Ale on ne. V očích měl tisíce jiskřiček a na tváři se mu usadil nádherný úsměv. Zalapala jsem po dechu. Skoro bych řekla, že se mi až nedostávalo kyslíku. Zavřela jsem pusu, mrkla a třesoucí se rukou jsem se snažila dostat klíč do zámku. Po několika pokusech se mi to konečně podařilo. Odemkla jsem a otevřela dveře.

Edward udělal krok ke mně a já jsem couvla. Ani nevím proč. Uhnula jsem ze dveří, a když vstoupil do vchodu, zase jsem zamkla.

Otočila jsem se ke schodišti a naše pohledy se setkaly.

„Bello,“ zašeptal. Jen jsem na něj zírala, neschopná ze sebe vypravit hlásku.

Vyhnula jsem se mu a vydala se po schodech ke svému bytu. Bez jediného slova. Otočila jsem se, jestli jde Edward za mnou. Šel. Vystoupali jsme po schodech až k mému bytu, kde jsem odemkla a vešla dovnitř.

„Pojď dál,“ houkla jsem na něj. Šla jsem do obýváku a slyšela jsem, jak zavřel dveře a blížil se ke mně.

„Bello,“ vypadlo z něj znovu. Otočila jsem se k němu. Stál jen krok ode mě. Zvedl ruku a pohladil mě po tváři. Jestli jsem chtěla ztropit nějakou scénu, jestli jsem na něj chtěla být zlá… vše bylo najednou pryč. Chtěla jsem jediné. Skočit mu do náruče. Bylo to prostě silnější než já.

Vzájemně jsme se dívali do očí a ony mluvily za nás. Je tady. Sice mu to trvalo měsíc, ale teď je tady. Cítila jsem se šťastná. Už jsem přestala věřit, že by se ještě někdy ozval. Že by mě chtěl vidět.

Udělala jsem krok k němu a objala ho kolem krku. Edward mě pohladil po vlasech a pak mě chytil za pas a přitáhl si mě k sobě. Tolik mi chyběly jeho doteky, jeho vůně, jeho přítomnost, prostě ON.

„Tolik jsi mi chyběla. Myslel jsem, že už to bez tebe déle nevydržím. Musel jsem tě vidět,“ šeptal a tiskl si mě k sobě.

„Myslela jsem si, že už tě nikdy neuvidím, že už jsi na mě zapomněl, že jsem pro tebe byla jen víkendová hračka,“ řekla jsem a z očí mi začaly téct slzy.

„Blázínku. Moc jsem se ti chtěl ozvat, ale vážně to nešlo,“ říkal mi něžně.

„Nemohla jsem se ti dovolat a i e-mail se mi vrátil zpět jako nedoručitelný. Holky zkoušely volat klukům a dopadly stejně jako já,“ šeptala jsem s hlavou opřenou o jeho hruď.

„Všechno ti vysvětlím, slibuji.“ Přemýšlela jsem, jestli je vhodná doba na to, abych mu řekla o těhotenství. Možná bych s tím mohla počkat do rána. Byla jsem docela unavená. Zívla jsem.

Edward mě vzal do náruče a nesl mě do ložnice. Ani nevím, jak poznal, kde mám ložnici, ale bylo mi to teď jedno. Položil mě na postel a lehl si vedle mě. Schoulila jsem se mu do náruče.

„Teď spi. Omlouvám se, že jsem tě vzbudil v noci, ale nemohl jsem čekat do rána. Potřeboval jsem tě vidět hned,“ řekl a hladil mě po tváři.

„Mám strach, že až se probudím, ty tu nebudeš a já si zjistím, že ses mi jen zdál,“ zašeptala jsem.

„Neboj se, budu tu, až se vzbudíš. Slibuji. A teď už spi. Vidím na tobě, že jsi unavená.“ Přitiskla jsem se ještě víc k němu a on mě lehce políbil na rty. Tak jak jsem byla, v kalhotách a mikině, jsem mu spokojeně usnula v náručí.

Probudila jsem se a první co jsem udělala, aniž bych ještě otevřela oči, jsem zašátrala rukou vedle sebe. Nebyl tu. Takže se mi to jen zdálo. Byl to krásný sen, ale rozdmýchal ve mně bolest a smutek. Otevřela jsem oči a pomalu jsem se posadila na posteli. Oči se mi zalily slzami.

„Bello? Už jsi vzhůru?“ ozvalo se z kuchyně. Rychle jsem vyskočila z postele a pádila za tím hlasem do kuchyně. Zůstala jsem stát ve dveřích a můj pohled padl na něj. Stál u sporáku a připravoval něco k jídlu.

„Edwarde? Myslela jsem… Lekla jsem se, že ses mi jen zdál,“ vyhrkla jsem ze sebe.

„Slíbil jsem ti, že tu budu, až se vzbudíš,“ řekl, když se na mě otočil. V ruce držel talíř a na něm volská oka a pečivo. Usmál se na mě zase tím krásným úsměvem. Edwarde, budeš táta. Kruci, tuhle informaci jsem mu musela sdělit, ale vůbec jsem nevěděla jak.

„Nevěděl jsem, co ráda snídáš, tak jsem zkusil vajíčka.“ Položil talíř na stůl a odtáhl mi židli, abych se mohla posadit.

„Ty nebudeš snídat?“ zeptala jsem se, když jsem si všimla, že připravil jen jeden talíř.

„Já už jsem jedl,“ řekl stručně, ale moc se mi to nezdálo. Posadila jsem se ke stolu a dala se do jídla. Edward stál opřený o linku a s úsměvem mě pozoroval. Jenže… můj žaludek se rozhodl místo pozřít potravu, vyzvrátit ten zbytek, co v něm zůstal. Dala jsem si ruku na pusu a běžela na záchod.

„Bello, jsi v pořádku?“ zaslechla jsem za sebou. Sakra, nestihla jsem za sebou zavřít dveře. Tak to bude trapas. Ucítila jsem na krku Edwardovy studené ruce. Odhrnul mi vlasy z obličeje a držel mi je vzadu na krku. No tak to byl konec. Teď se sbalí a odejde.

Postavila jsem se a on mi pustil vlasy. Šla jsem do koupelny, abych si mohla vypláchnout pusu a vyčistit zuby. Tohle ranní zvracení mě zabije. Edward mi byl v patách. Otřela jsem si obličej do ručníku a podívala se na něj. Díval se na mě soucitně.

„Jsi nemocná?“ ptal se s obavou v hlase. Teď byla ta pravá chvíle na to, sdělit mu, že bude táta.

„Nevím, zda se u vás říká tomuhle stavu nemocná. U nás se tomu říká jednoduše… těhotná,“ řekla jsem opatrně. Chvíli mě pozoroval a pak vykulil oči. Skousla jsem si ret a cítila jsem se hrozně nervózní.

„A to ještě nevíš všechno. Alice a Rose jsou také těhotné,“ dorazila jsem ho. Když pravda, tak celá.

Koukal na mě a ani se nehnul.

„Edwarde?“ Čekala jsem všechny možné reakce, ale že bude stát jako socha teda ne. Po chvíli se vzpamatoval a pokusil se na tváři vyloudit úsměv. Moc se mu to teda nepodařilo.

„Vím, že je to šok. I já jsem byla v šoku. Zvlášť, když jsem nevěděla, proč se mi otec mého dítěte neozývá,“ řekla jsem a stále čekala, že něco řekne. Ale on jen stál a koukal na mě.

„Jestli chceš odejít, běž. Ale už se nikdy nevracej,“ pošeptala jsem a cítila jsem hroznou bolest u srdce.

„Na to zapomeň. Pojď sem,“ řekl a natáhl ke mně ruku. Pomaličku jsem šla k němu. Objal mě a přitiskl si mě k sobě. Omotala jsem svoje ruce kolem jeho pasu a hlavu jsem si opřela o jeho hruď.

„Zavolám klukům, aby sem přijeli co nejdřív,“ řekl a pokračoval, „budeme vám muset vysvětlit spoustu věcí. Bello, chtěl bych toho po tobě moc, kdybych tě poprosil, aby ses se mnou odstěhovala k nám?“ Slyšela jsem dobře? Nedokázala jsem ze sebe dostat ani Ň.

„Můj otec je lékař. Bylo by dobré, kdyby se na tebe podíval. A myslím, že kluci požádají holky o to samé,“ dodal, když jsem stále mlčela.

„Ty jsi také lékař. A já tu mám svého lékaře. A také tu mám práci a byt a…“ A co ještě?

„Já jsem pediatr. Gynekologie je tak trochu mimo můj obor,“ řekl a pokračoval. „Bello, pamatuješ si, co jsem ti říkal, když ses ptala, proč neslyšíš moje srdce?“ ptal se mě opatrně. Ani teď jsem ho neslyšela. Přemýšlela jsem, co mi tenkrát odpověděl.

„Řekl jsi mi, ať si myslím, že jsi třeba… upír. Ale proč se o tom teď bavíme?“ nechápala jsem.

„Protože je to pravda. Muselo ti připadat zvláštní, že se tvoje těhotenství projevilo takhle brzy. Nečekáš normální lidské dítě, a právě proto bych byl rád, kdyby ses se mnou přestěhovala k nám a můj otec tě mohl mít pod kontrolou. Nevím, co by na to řekl tvůj doktor, kdyby zjistil, že to co v tobě roste, je daleko větší, než normální plod ve čtvrtém týdnu,“ vysvětloval mi. Pořád jsem nechápala, co se mi tu snažil říct.

„Trochu mě děsíš,“ řekla jsem po pravdě. Pohladil mě po vlasech.

„Neříkám, že to není děsivé. Ale je to pravda.“

„Chceš, abych ti uvěřila, že jsi upír? A že čekám… Co vlastně čekám? Promiň, ale to nemůžu. Ať se snažím jakkoliv, můj mozek tuhle informaci nedokáže zpracovat tak, abych tomu JÁ uvěřila,“ řekla jsem mu po pravdě. Upír, upír, upír… běželo mi hlavou. Jak po mně mohl chtít, abych věřila tomu, že je upír? Odtáhla jsem se od něj, a když mě pustil, šla jsem si sednout na pohovku.

„Bello, kdybys mi dala šanci, všechno bych se ti pokusil vysvětlit, ukázat. Nemůžu tě nutit, abys se mnou odjela, ale pro tebe i pro dítě by to bylo nejlepší,“ přesvědčoval mě. „A také já… bych tě chtěl mít u sebe,“ dodal a posadil se vedle mě.

„Edwarde, uvědomuješ si, že se známe jen jeden víkend? Pak ses měsíc neozval a teď se tu objevíš a chceš po mně, abych se sbalila a odjela s tebou kamsi… ani nevím kam,“ řekla jsem potichu. „A ještě mám uvěřit tomu, že jsi upír,“ zamumlala jsem. Kolikrát jsem si představovala, že se vedle něj budu probouzet. Kolikrát jsem si představovala, že budeme spolu. Ale když mi to Edward nabídl, váhala jsem.

Přemýšlela jsem, co mám dělat. Proč jsem se vlastně nechtěla stěhovat? Co mě drželo v Rakousku? Práci jsem si mohla najít kdekoliv, byt bych si tu zatím mohla klidně nechat, a pokud by si kluci přijeli pro holky a ony by jely s námi, tak mě tu vlastně nic nedrželo.

Ani jedna z nás neměla rodinu, kvůli které by tu chtěla zůstat.

Alice vychovávala babička, protože se jí rodiče zabili, když byla ještě malá. A babička před pár lety zemřela. Rose se rodiče zabili při dopravní nehodě před třemi lety. A moji rodiče se rozvedli. Máma mi zemřela, když jsem byla ještě malá a táta se před pěti lety odstěhoval někam do Ameriky, protože měl ve firmě poměr s vdanou paní a zrovna jako na potvoru, to byla manželka jeho šéfa. Takže když se to provalilo, sbalil se, nechal mě tu a odešel pryč. A mně to bylo vlastně jedno. Nikdy jsme neměli nějaký hluboký vztah. Vychovávala jsem se tak nějak sama. Nikdy tu pro mě nebyl, když jsem ho potřebovala. Občas mi pošle pohled, ale to je tak vše. Nikdy mě k sobě nepozval a od té doby, co odjel z Rakouska, tu nebyl.

„Edwarde, můžeš teď zavolat klukům, prosím?“ zeptala jsem se ho, když jsem si vzpomněla na svoje nejlepší kamarádky.

„Určitě,“ řekl, přimhouřil oči a chvíli si mě měřil pohledem. Až pak vzal do ruky mobil.

„Neříkej jim ale, že jsou holky v tom,“ houkla jsem na něj.

Edward vstal a jak telefonoval, chodil po pokoji.

Snad tu budou kluci brzy. Budou chtít, aby s nimi holky odjely? A budou s tím holky souhlasit?

Zakručelo mi v žaludku. Edward právě dotelefonoval a otočil se na mě.

„Chceš zkusit něco jíst? Mám ti něco připravit?“ zeptal se a poklekl přede mě. Pohladil mě po tváři a pomaličku se přiblížil svými rty k mým. Pak zaváhal. Bál se, že ho odmítnu?

„Já ani nevím, jestli chci něco jíst,“ řekla jsem mu lehce zastřeným hlasem. Byl tak blízko. O téměř nepatrný kousek jsem se k němu přiblížila. Zavřela jsem oči a on se svými rty lehce otřel o moje.

„Edwarde,“ zašeptala jsem toužebně. Přitiskl svoje rty na moje a lehce mě políbil.

Pak se maličko odtáhl a řekl: „Bello, pojeď se mnou, prosím.“ Otevřela jsem oči a podívala se do těch jeho. Bylo v nich tolik něhy.

„Přijedou kluci?“ zašeptala jsem. Nedokázala jsem reagovat na jeho prosbu.  

„Pokud se jim podaří najít volný let, tak by tu mohli být v noci. Emm mi dá ještě vědět,“ odpověděl mi.

„Zavolám holkám, že jsi tady. A řeknu jim, že kluci dorazí také.“ Natáhla jsem se přes něj ke stolku, kde jsem měla položený mobil. Na krku jsem ucítila jeho rty. Na malý okamžik jsem ztuhla s rukou nataženou pro mobil.

„Promiň,“ řekl, když si toho všiml a odtáhl se ode mě. Vzala jsem mobil do ruky a stoupla si. Vyhnula jsem se Edwardovi a vyťukala jsem Aliceino číslo.

„Čau Bello, taky je ti tak blbě?“ ozvalo se v telefonu po prvním zazvonění.

„Čau Alice. No, ranní nevolnost už mám snad pro dnešek za sebou.“

„Ty jo, vůbec jsem netušila, že mě bude to těhotenství tak zmáhat. Chtěla bych tu mít Jaspera,“ řekla smutně.

„Nebudeš mi to věřit, ale kvůli tomu volám.“

„Jak kvůli tomu? Jasper se ti ozval? Proč nevol-“

„Alice, uklidni se. Nevolal mi. Volal mi Edward. A pak… se objevil před barákem,“ řekla jsem jí opatrně.

Chvíli bylo ticho, pak se ozvalo pár hlasitých nádechů a výdechů a až potom Alicein hlas. „Chceš mi říct, že je tam Edward s tebou?“

„Přesně tak.“

Zase bylo ticho. Tentokrát trvalo déle. „Alice?“

„Jo, jsem tu. Víš, co nechápu? Edward jako přiletěl sám? To znamená, že o mě Jasper nestojí?“ vzlykala do telefonu.

„Alice, nebreč prosím. Jasper přiletí s Emmettem v noci nebo brzy ráno. Edward s nimi mluvil,“ snažila jsem se ji uklidnit.  

„Fakt? Nekecáš?“ zněla najednou radostně.

„Proč bych ti kecala? Až budu vědět víc, ozvu se, jo? Musím ještě zavolat Rose. Měj se a neboj, všechno dobře dopadne,“ loučila jsem se.

„Díky, díky, díky. Pozdravuj Edwarda,“ řekla a típla to.

„On jí Jasper určitě zavolá sám, až bude vědět, kdy přiletí,“ ozval se Edward.

Zavolala jsem i Rose a hovor s ní probíhal téměř stejně jako s Alice. Když jsem dotelefonovala, odložila jsem mobil zase na stolek. Stála jsem u okna a dívala se do blba.

Najednou jsem ucítila chladné ruce, které mě objaly zezadu kolem pasu.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ pošeptal mi Edward do ucha.

„Hmm.“

„Zdáš se mi odtažitá. Vím, že se na mě zlobíš a máš na to plné právo. Jen by mě zajímalo, jestli je to právě kvůli tomu, že se zlobíš…“ řekl a na chvíli se zarazil, „nebo kvůli tomu, že už mě nechceš.“

Vymotala jsem se z jeho objetí, otočila se k němu a opřela se o parapet. V očích měl bolest a strach.

„Zlobím se,“ řekla jsem šeptem. Chvíli mě pozoroval, a když mu došlo, co jsem řekla, usmál se. Přišel ke mně a vzal mě za ruce.

„Bello, vím, že se známe jen krátce, že jsem ti měl zavolat… ale věř mi prosím, že vše co jsem ti řekl o víkendu, kdy jsme se seznámili, je pravda. Znamenáš pro mě hrozně moc. Jsi pro mě hrozně důležitá a nechci tě ztratit. Nemůžu,“ šeptal.

„Edwarde, já…“ nedořekla jsem a vrhla se mu kolem krku. Už jsem nemohla čekat. Nemohla jsem se zlobit. Nechtěla jsem být odtažitá. Vzájemně jsme se dívali do očí. Trvalo to jen chvilku a pak jsme se začali líbat. Ani nevím, kdo začal. A bylo mi to jedno. Hladově jsme si ochutnávali rty, a když jsem pootevřela ústa, ucítila jsem v nich Edwardův jazyk. Propletla jsem svůj jazyk s jeho a vychutnávala si ten pocit, že ho mám u sebe, že je konečně tady.

Edward mě vzal do náruče a nesl mě do ložnice. Položil mě na postel a lehl si ke mně. Odhrnul mi pramen vlasů z obličeje a usmál se na mě.

„Hrozně se mi stýskalo. Kdykoliv jsem zavřel oči, měl jsem před sebou tvůj krásný obličej. Bál jsem se, že už tě neuvidím, že si najdeš někoho jiného… Bello, vím, že je brzy na tahle slova, ale já to tak cítím. Miluji tě. Miloval jsem tě už o tom víkendu, a když jsem teď byl měsíc bez tebe, jen mě to utvrdilo v tom, že je to pravda. Že jsou mé city k tobě skutečné. Že bez tebe nedokážu žít a existovat. Doufám, že mi odpustíš, že jsem tě nechal tak dlouho čekat,“ ukončil svoje vyznání Edward. Chvíli jsem na něj koukala neschopná slova. A když mi došlo, co právě řekl, začaly mi téct z očí slzy. Chtěla jsem je zastavit, ale nešlo to.

„Bello, řekl jsem něco, co jsem neměl?“ zeptal se mě Edward nešťastně. Zakroutila jsem hlavou.

„Tak proč brečíš?“ ptal se a hladil mě po vlasech. Proč jsem vlastně brečela? Že by to byly hormony? Otřela jsem si rukou slzy a zhluboka se nadechla.

„Edwarde, stále tomu nemůžu uvěřit. Neozval ses takovou dobu. A teď mi tu říkáš, že mě miluješ. Není to náhodou jen kvůli tomu, že spolu čekáme dítě?“ zeptala jsem se potichu.

„Blázínku, to co k tobě cítím, nemá nic společného s tím, že spolu čekáme dítě. Miluji tebe. S faktem, že budu táta, se zatím snažím vyrovnat, ale rozhodně bych se rád postaral o tebe i o dítě. Prosím tě, odjeď se mnou,“ naléhal na mě.

Znovu jsem se zamyslela a hledala důvody, proč s ním nechci odjet. Bála jsem se, že si třeba tu lásku ke mně za nějakou dobu rozmyslí a já zůstanu sama s dítětem kdesi, ani nevím kde? Nezná mě, neví, jak dokážu být nepříjemná, když nemám náladu, neví, jak se chovám v různých situacích… Vždyť on mi tu vyznal lásku a vlastně mě vůbec nezná. Co na mě mohl milovat? A co jsem k němu cítila já? Rozhodně jsem do něj byla o společném víkendu zamilovaná. Když se pak neozval, byla jsem na něj naštvaná. Trápila jsem se, protože jsem si myslela, že jsem pro něj nic neznamenala.

Podívala jsem se na Edwarda. Milovala jsem ho? Od zamilovanosti k tomu, abych si přiznala, že ho miluji, byl jen kousek. Stále ještě jsem mu neodpustila, že se ozval až po měsíci. Ale teď byl tady. Se mnou a dítětem, které mi až příliš velkou rychlostí rostlo v břiše. Řekl mi, že je upír. Co by pak bylo to dítě? Napůl člověk napůl upír? Mohl by být Edward skutečně upír? Bylo to vůbec až tak důležité? Moc jsem toho o upírech nevěděla. Co mi utkvělo v paměti z filmů o upírech, bylo, že pijí krev. Ale Edward se nechoval, že by toužil po mojí kr-

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se a tím přerušil tok mých myšlenek.

„Nad tím, kdo nebo co jsi…“ řekla jsem po pravdě.

„A k čemu jsi došla?“

„Přemýšlím nad tím, jestli je možné, abys byl skutečně to, co jsi říkal,“ zamumlala jsem a dodala, „a pokud bych připustila, že by to bylo možné, co by pak tedy rostlo ve mně?“

Na chvíli se zamyslel. „Jednou jsme se s mým otcem setkali s upírem, který měl s sebou dívku, o které tvrdil, že je její biologický otec. Vyprávěl nám svůj příběh. Zamiloval se do lidské dívky, pomilovali se a ona otěhotněla. Po třech měsících se jim…“ na chvíli zaváhal, „narodila dcera. Byla napůl upír a napůl člověk.“ Posadila jsem se na posteli.

„Po třech měsících? To jako že bude moje těhotenství 3x rychlejší jak normální těhotenství?“ ptala jsem se vyděšeně.

„Ano,“ řekl a posadil se také.

„Bezva, takže si ani pořádně nestihnu zvyknout na to, že jsem těhotná a už budu rodit?“ pronesla jsem ironicky.

„No… Bello, ono to nebude tak jednoduché,“ řekl opatrně. Něco mi tajil? Co mi nechtěl říct?

„Můžeš ke mně být upřímný a říct mi všechno?“ ptala jsem se trochu nasupeně.

„Budu se opakovat, ale nejlepší by bylo, kdybys se mnou odjela z Rakouska. Až přijedou kluci, můžeme se všichni sbalit a jet k nám. Nemůžu tě tu nechat,“ řekl a zhluboka se nadechl. „Je to pro tebe nebezpečné,“ zašeptal.

„Edwarde, mluv se mnou na rovinu. Jak nebezpečné?“

„Smrtelně,“ řekl smutně. To už na mě bylo moc.

„Chceš říct, že když s tebou nepojedu, tak umřu? Děsíš mě, Edwarde. Jestli mě chceš tímhle přinutit, abych s tebou odjela, tak se ti to nepovedlo. Nikam nejedu. Zůstanu tady. I kdyby holky jely, tak já ne,“ křičela jsem na něj a po tvářích se mi kutálely slzy. Vstala jsem z postele a běžela s pláčem do koupelny. Zamkla jsem se a svezla se na podlahu. Vzlykala jsem a nešlo to zastavit. Proč mi říkal takové věci? Proč? Neříkal před chvílí, že mě miluje?

„Bello, lásko, prosím, otevři. Vysvětlím ti to,“ prosil mě ztrápeně za dveřmi.

„Běž pryč, Edwarde. Už tě nechci vidět. Nikdy,“ křičela jsem na něj mezi vzlyky.

„Bello…“ ozvalo se za dveřmi. Pak už jsem jen slyšela bouchnutí vchodových dveří. V tu chvíli jsem vstala, otevřela dveře od koupelny a běžela do předsíně. Vyběhla jsem z bytu, seběhla schody a zastavila jsem se až před barákem. Rozhlížela jsem se do všech stran, ale byl pryč. Ubrečená jsem došla zpátky do bytu, svalila se na postel a psychickým vyčerpáním a únavou jsem usnula.

Když jsem se vzbudila, zjistila jsem, že už je venku tma. Kolik mohlo být hodin? Podívala jsem se na mobil a zjistila, že byly čtyři hodiny. To jsem prospala celé odpoledne, večer a noc? Všimla jsem si deseti nepřijatých hovorů. Pět bylo od Alice a pět od Rose. On nevolal. Vyhnala jsem ho a on šel. Nepřemlouval mě, prostě se sbalil a odešel. Začal mi zvonit mobil. S nadějí jsem se podívala na číslo volajícího. Alice. Ne, teď jsem s ní mluvit nechtěla.

Položila jsem si ruku na břicho.

„Miláčku, budeme to muset zvládnout bez tatínka. Maminka je hysterka a vyhnala ho z bytu,“ říkala jsem tomu stvoření, co ve mně rostlo.

Mobil. Podívala jsem se, kdo mi volá. Rose. Ony se snad na mě s Alice domluvily, ne?

Zalezla jsem zpátky pod peřinu, mobil jsem schovala pod polštář a zavřela jsem oči. Před sebou jsem viděla Edwardovu tvář. Znovu se mi z očí spustily slzy.

Co je to za rány? Otevřela jsem oči. Musela jsem ještě usnout. Další bouchání. Někdo mi mlátil na dveře? Vstala jsem z postele a šla se podívat, kdo to byl. Když jsem se koukla do kukátka, viděla jsem naštvaný obličej Rose a Alice. Otevřela jsem jim a ony vešly nasupeně dovnitř.

„Bello, měly jsme o tebe strach. Proč nám nebereš telefon? Co se stalo? Kluci přijeli a řekli nám, že Edward v poledne odlétá,“ skoro na mě křičela Alice. Kluci už jsou tady? Byla jsem ráda za holky. A co to říkala o Edwardovi?

„Co jsi říkala?“ ptala jsem se jako zfetovaná. Byla jsem mimo. Asi z toho dlouhého spánku.

„Že jsou tu kluci a proč nám-“

„Ne, to o Edwardovi!“ přerušila jsem ji. Alice se podívala na Rose. Asi si obě myslely, že jsem si snad něco šlehla.

„Co je? Tak co jsi říkala?“ křičela jsem na ni.

„Bello, Edward v poledne odlétá,“ řekla mi opatrně.

„Kolik je hodin?“ ptala jsem se zmateně. Podívala jsem se z okna, pršelo a bylo zataženo. Nepoznala jsem ale, kolik tak mohlo být.

„Je osm. Co chceš dělat Bello?“ ptala se mě Rose. To byla otázka do pranice. Co jsem chtěla dělat? Tak blbě jsem nechala Edwarda odejít, aniž bych si nechala vše vysvětlit. Holky vypadaly spokojeně.

„Holky, jak bych… Řekli vám kluci, co jsou zač?“ zeptala jsem se opatrně. Alice se podívala na Rose.

„No, myslíš to, že jsou upíři? Divný, co? Prvně jsem tomu nechtěla věřit, ale když mi Jazz ukázal, jak se rychle pohybuje a také jsem si vzpomněla, že jsem ho nikdy neviděla pít ani jíst a pak mi došly ještě další věci, tak mi to do sebe zapadlo. Netvrdím, že to beru v poho, ale on je mužem mého života. Myslela jsem si, že jsem do něj „jen“ zamilovaná, ale když se objevil a asi hodinu se mi omlouval a pak, když se dozvěděl, že budeme mít malý… uvědomila jsem si, že k němu cítím víc, než „jen“ zamilovanost,“ vysvětlovala mi Alice a přitom jí zářily oči. Rose přikyvovala, takže to u ní s Emmettem probíhalo asi dost podobně. Jen já jsem se chovala jako pitomá káča. A odehnala jsem od sebe Edwarda.

Cítila jsem v očích slzy. Ty potvory mi už zase začaly stékat po tvářích.

„Víte, odkud letí?“ ptala jsem se zoufale a doufala, že mi budou schopny odpovědět.

„Z Grazu. Letí mu to přesně v poledne. Už víš, co uděláš?“ zajímala se Alice.

„Musím tam jet. Nesmí odletět. Nechci, aby odletěl,“ řekla jsem ztrápeně a vzala do ruky mobil. Zkusila jsem vytočit číslo, ze kterého mi volal, ale i když to zvonilo, nevzal to. Ani jsem se mu nedivila. Taky bych si to nevzala poté, co jsem mu řekla. Co jsem ho poslala pryč a řekla mu, že už ho nechci nikdy vidět. Jak jsem to mohla vypustit z pusy? Byla jsem naštvaná, ale kdybych si to nechala vysvětlit… Nejradši bych si nafackovala.

„Jdu si dát rychlou sprchu a musím vyrazit, abych ho stihla, než nastoupí do letadla,“ řekla jsem a rozběhla se ke koupelně.

Když jsem se osušila, naházela jsem na sebe oblečení, popadla mobil, klíče od bytu a auta a také peněženku. Společně s holkama jsem vyšla z bytu, zamkla a skoro běžela ke svému autu. Před barákem jsem se s nimi rozloučila. Spěchaly za klukama a ani jsem se jim nedivila. Já také spěchala za klukem, za láskou mého života, jak řekla Alice. Jen jsem nevěděla, zda mě ta moje láska bude ještě chtít.

V autě jsem se podívala do mapy, jak se co nejrychleji dostat do Grazu. Cesta tam mi bude trvat tak zhruba dvě hodiny. Bylo skoro devět. Měla bych stihnout tam dojet včas. Nastartovala jsem a vydala se na cestu. Vůbec jsem netušila, jestli se mnou bude chtít Edward mluvit. Jestli mě bude chtít ještě vidět. Vypustila jsem z pusy slova, která mě teď neskutečně mrzela. Přehnala jsem to. Pozdě bycha honit. No, po pravdě jsem doufala, že ještě nebylo pozdě.

Cesta ubíhala docela dobře, jen jsem začala mít asi tak po hodině hrozný hlad. Zastavila jsem na benzínce a koupila si bagetu. Snad se mi ji podaří udržet v žaludku.

Když jsem dojedla, udělalo se mi špatně, ale naštěstí jsem to rozdýchala. Neměla jsem čas, abych zastavovala a házela šavli někam do křoví.

Bylo už skoro půl dvanácté, když jsem dorazila do Grazu. Musela jsem se zeptat lidí na ulici, jak se dostanu na letiště. Propletla jsem se městem a před sebou uviděla budovy letiště. Zaparkovala jsem v podzemní garáži u letiště a běžela do haly. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat, jak mám najít Edwarda. Bylo tu tolik lidí. Vyběhla jsem schody a sledovala mumraj pod sebou. Očima jsem přejížděla ze strany na stranu, ale Edwarda jsem neviděla. Až teď mi došlo, že jsem vlastně vůbec nevěděla, kam se z Forks přestěhovali. Jak jsem ho mohla najít, když jsem ani nevěděla, kam letěl? Začal mě přemáhat smutek. Bylo za deset minut dvanáct. Za chvíli odletí a já už ho nikdy neuvidím. Sedla jsem si do křesílka a hlavu si složila do dlaní.

„Slečno, je vám něco? Můžu vám nějak pomoct?“ ozvalo se nade mnou. Vzhlédla jsem a uviděla docela hezkého muže, který se na mě díval se starostí v očích.

„Ne, ale děkuji za starost,“ řekla jsem mu. Jen pokrčil rameny a odešel.

Jak ubíhaly minuty, cítila jsem se stále hůř a hůř. V poledne jsem si stoupla za prosklenou stěnu a sledovala, jak se za sebou řadí letadla, jedno po druhém se rozjíždí po dráze a stoupá do výšky. V některém z nich musel sedět i Edward. Stála jsem u stěny a rukou si hladila břicho.

„Tak tohle jsem nezvládla. Tatínek je pryč a už se nevrátí. Vůbec nevím, co bude dál, ale slibuji, že se o tebe postarám, jak nejlépe budu moct. Až budeš větší, pokusím se ti vše vysvětlit,“ šeptala jsem mezi vzlyky se skloněnou hlavou a pohledem upřeným na břicho. Už jsem se chtěla otočit, že půjdu pomalu k autu a pojedu domů, když v tu mě někdo objal zezadu kolem pasu. Na chvíli jsem přestala dýchat a zavřela jsem oči. Vzpamatuj se Bello, nabádala jsem se. Byla jsem přesvědčená o tom, že jsem si to objetí jen vsugerovala.

„Bello,“ zašeptal mi krásný hlas do ucha. V rychlosti jsem se otočila a dívala se do té nejhezčí tváře, jakou jsem kdy viděla. Stál přede mnou a lehce se usmíval.

„Edwarde,“ vydechla jsem a vrhla se mu kolem krku. Objal mě a hladil po zádech. Pálily mě oči, jak jsem už zase brečela.

„Neplač. Jsem tady a nikam už se od vás nehnu. Jestli chceš, zůstanu s tebou v Rakousku. Nebudu tě nutit, abys se mnou odjela. Jen už mě prosím neposílej pryč. Nemůžu bez tebe žít,“ šeptal.

„Miluji tě a moc se omlouvám,“ zašeptala jsem. Když to vypadalo, že jsem ho ztratila nadobro, došlo mi, že zamilovanost „udělala krok vpřed“ a moje city k němu se prohloubily. Už jsem nebyla jen zamilovaná. Věděla jsem, že ho miluji a že už bez něj nechci být. Nikdy.

„Miluji tě, Bello. Tak moc tě miluji,“ řekl a přitiskl si mě ještě víc k sobě.

Po delší době, kdy jsme stáli v objetí a ani jeden se nechtěl toho druhého pustit, jsem si otřela slzy z obličeje a podívala se na Edwarda. Pohladil mě po tváři a sklonil hlavu, aby mě mohl políbit. Pak mě vzal za ruku a společně jsme šli k mému autu. Zpátky do Villachu jsem ho nechala řídit.

Po cestě mi prozradil, že už nasedal do letadla, když mu přišla esemeska od Emmetta, že jsem se za ním rozjela do Grazu. Na nic nečekal, vystoupil z letadla a spěchal do haly. Doufal, že tam ještě budu. Vysvětlil mi, že si jako upír pamatuje pachy a vůně, a podle mojí květinové vůně se mu podařilo mě najít. Najednou jsem neměla problém s tím, přiznat si, že je Edward upír. Že čekáme dítě, které nebude úplně lidské. Milovala jsem ho a bylo mi jedno, čím byl. Pro mě to byl muž, kterému patřilo moje srdce.

Přemýšlela jsem, co mi řekl na letišti. Byl by ochotný, zůstat se mnou v Rakousku. To jsem po něm ale nechtěla. On měl svoji rodinu, já jsem tu neměla nikoho. Když nepočítám holky, které se už ale určitě rozhodly, že pojedou s klukama kamkoliv. A když nepočítám děti ve škole. Po nich se mi bude stýskat. Ale láska má přednost.

Domů jsme dorazili před třetí. Před barákem na nás čekala Alice s Jazzem a Rose s Emmettem. Jen jsme vystoupili s Edwardem z auta, už se k nám všichni řítili. Objímali jsme se každý s každým a bylo to, jako bychom nikdy neopustili hotel v Dachsteinu.

Uběhl týden. Ve škole jsem se domluvila, že tam vydržím do konce měsíce a pak můžu odejít. Stejně tak to měly i holky. Alicein šéf byl sice proti tomu, aby skončila, ale když mu řekla, že je těhotná, přestal dělat problémy.

Za týden vyrazíme s holkama do neznáma. Víme, že Cullenovi teď žijí na Aljašce v Denalijském parku, ale pro nás bude vše nové. Každá jsme ale měla po boku úžasného muže, takže jsme všechny věděly, že to zvládneme.

Edward mi vyprávěl, jaké je to být upírem. Také mi vysvětlil, jak myslel to, že kdybych zůstala v Rakousku, bylo by to pro mě nebezpečné. Smrtelně. Věřila jsem, že najdou s Carlislem nějaké řešení, jak mě a holky po porodu zachránit, i kdyby to mělo znamenat, že se z nás stanou upírky. Abych přiznala pravdu, chtěla jsem se jí stát. Protože jako upírka bych mohla být s Edwardem po zbytek věčnosti. Ta představa mě hřála u srdce.

Po více jak roce v Londýně. 

Bylo jaro. Venku se vše zelenalo a sem tam bylo vidět i nějaký květ. Koukala jsem z okna na zahradu. Děti si hrály na písku a vypadaly tak šťastně. Emma s Jeremym stavěli hrad z písku a Lilly s Lucasem si házeli míčem.

Edward mě objal zezadu kolem pasu.

Lilly s Lucasem se podívali naším směrem. Zamávali nám a oběma se jim na obličejíčku roztáhl krásný úsměv. Usmáli jsme se na ně a také jim zamávali. Edward si mě k sobě ještě víc přitáhl.

„Miluji tě, lásko. A děkuji ti, že jsi mi dala tahle úžasná stvoření,“ zašeptal mi do ucha a políbil mě na něj.

Vymotala jsem se z jeho objetí a otočila se na něj. „Také tě miluji a budu tě milovat až do konce věčnosti.“ Natáhla jsem se pro polibek. Do konce věčnosti. Znělo to tak krásně.

Stáli jsme v objetí a líbali se, když tu se za námi ozvalo chichotání. Otočila jsem hlavu a za námi stály naše dvě malé ratolesti. Byl jim rok, ale vypadaly zhruba na tři. Věděli jsme, že se růst zastaví, jakmile dosáhnou dospělosti, ale vzhledem k rychlosti jejich růstu jsme se snažili být stále s nimi. Chtěli jsme vidět každou změnu, která u nich nastala.

Pustila jsem Edwarda a vzala do náruče Lucase. Edward si vzal do náruče Lilly.

„Už si nechcete hrát?“ zeptala jsem se jich.

„Ne. Chceme být s vámi,“ řekla naše dvojčata zároveň, až jsem se tomu musela zasmát.

„Kde je máma s tátou?“ ozvalo se ode dveří. Otočila jsem se s Lucasem v náručí na Jeremyho. Stál ve dveřích a trošku se mračil. Celý Jasper.

„Miláčku, mamka s tátou šli na lov s tetou Rose a strýcem Emmettem. Za chvilku budou zpátky,“ řekla jsem a postavila na zem Lucase. Chytila jsem ho za ruku a druhou natáhla k Jeremymu. Přiběhl za mnou a chytil mě za ruku. Podívala jsem se ven a viděla Emmu, jak se rozhlíží, kam jí všichni zmizeli. Kývla jsem na Edwarda. Pochopil a společně s Lilly vyšel na zahradu a vzal do náruče i Emmu. Už začínala natahovat.

„Děti, co kdybychom si šli všichni společně malovat?“ zeptala jsem se jich. Začaly tleskat ručičkama a tak jsme se všichni přesunuli do obýváku. Děti si posedaly po zemi. Dostaly pastelky a několik papírů.

Lucas se na mě podíval a řekl: „Maminko, říkala jsi, že budeme malovat všichni společně. Tak to ale musíš i ty s taťkou.“ Usmála jsem se na něj a pod jeho dozorem jsem dala pastelky a papír i Edwardovi a sobě. Edward se uchichtl a políbil mě do vlasů, když jsem se posadila vedle něj. Lucas se spokojeně usmál, sklonil hlavu k papíru a začal cosi malovat. Oba s Edwardem jsme pozorovali děti. Všechny s nadšením tvořily nějaké obrázky.

Edward mě vzal za ruku a já jsem si opřela hlavu o jeho rameno. Věděla jsem, že se cítí úplně stejně jako já. Maximálně šťastný.

Shrnutí

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Upíři na lyžích - Bonus: