Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Upáleni

22.06.2011 (17:30) • THe • FanFiction jednodílné • komentováno 10× • zobrazeno 1401×

Nikdy jsem nepochopila, v čem jsme tolik jiní. Proč lidé stále nemohli uvěřit, že je to jen náhoda? Samozřejmě, věděla jsem, že to náhoda není, ale oni přeci mohli. Museli jsme se narodit zrovna v tomto století, kdy byl každý pověrčivý a všemu věřil!

„Neboj. Oni jednoho dne uvěří, že to je jen náhoda. Nechají nás na pokoji - a potom my můžeme udělat totéž," uklidňoval mě vždy můj bratr. Byli jsme v tom spolu. Rodiče nás nedávno opustili, hned poté, co si matka zlomila nohu a ruku, když nám natloukla. Mohly to být dva týdny. Ano, mohli jsme za to my. Já za nohu a bratr za ruku - vždy byl o něco mírnější něž já.

„A kdy nastane toto období? Rodiče nás opustili, v očích všech jsme dětmi Satana! Jak dlouho bude trvat, než nás povedou hezky za ručičku, aby nás někde oběsili, či svrhli do rozbouřeného moře?" ptala jsem se rozhořčeně.

„To netuším. Ale do té doby buď hodná a neubližuj moc lidem, ano?" Donutil mě slíbit to. Občas jsem podváděla a on se to vždy dozvěděl. Ale jen se usmál a zeptal, co daná osoba provedla. Po mé odpovědi osoba trpěla ještě víc. Vždy byl jako můj starší bratr, i když starší jsem byla já. Sice jen o pár minut, ale rozdíl mezi mnou a ním mi vždy připadal jako několik let - až na to, že starší byl on.

Jedné obzvlášť bouřlivé noci jsem ho nemohla najít. Chtěla jsem si jako vždy vlézt k němu do postele, tiše vzlykat a nechat se od něj konejšit. Prohledala jsem celý dům (rodiče ho tady nechali; patřil jim, tak jsme ho běžně používali), nakoukla do všech koutů, ale bratr nikde. Po hodině jsem se sesunula na zem, kde jsem dlouhou dobu plakala.

„Promiň," zašeptal, když mě na zemi objevil. „Byl jsem sehnat nějaké jídlo. Nechal jsem ti na posteli vzkaz, copak jsi ho nečetla?" Zavrtěla jsem hlavou a přitulila se k němu.

„Bála jsem se, že jsi mě opustil. Myslela jsem, že sis uvědomil, že jsem horší než ty, že ubližuji lidem víc. Bála jsem se, že si pro mě přijdou a potom uvidím někde v davu tebe, jak se mi směješ..." Znovu jsem se rozplakala.

„Nikdy bych tě neopustil," řekl. „Copak bych mohl riskovat, že mi něco uděláš, když odejdu? Ty bys to dokázala, i kdybych před tebou nestál... Hm. Možná bychom to mohli zkusit?" Vždycky rád experimentoval.

„Dobře!" souhlasila jsem nadšeně. „A přesně vím, komu ublížíme - Tiffany Seer!"

„Zase ti ubližovala?" Usmála jsem se. Opravdu byl jako můj starší bratr. Milovala jsem ho. Byl to jediný člověk, který mi rozuměl a věděl, že nejsem Satanovým dítětem. Co však jsme, to nevěděl.

„Ano. Nic jsem jí neudělala, protože jsi mi říkal, že se musíme držet zpátky, když naši odešli," usmála jsem se. „Já vím, že to není bezpečné, ale... Prosím!"

„Tak dobře. Pod jednou podmínkou - bude trpět za to, že si začala s jedním s ďábelských dvojčat." Takhle nás vždy oslovoval. Bylo to vtipné a zároveň šíleně pravdivé...

Představila jsem si křivý nos, zářivě zelené vlasy, modré oči a odporný úšklebek místo radostného úsměvu. Přála jsem si, aby ji bodaly tisíce jehel, jak jsme se s bratrem dohodli.

***

Přišli si pro nás; byli rychlejší, než jsem čekala. Nestihli jsme utéct, ani se schovat. Bylo jich moc, nemohli jsme se bránit. Nacpali mě do pytle, svázali ruce a nohy, zavázali pusu a oči a někam nesli. Netuším, kam strčili bratra.

„Upálit! Upálit! Upálit!" skandovali lidé. Po několika hodinách, kdy nás mučili, nás vedli před lidmi na hranici. Byly tam už přichystané kůly.

„Drazí občané," začal předseda města, když nás přivázali. „Sešli jsme se tu z jednoho důvodu. Abychom zničili tyto dvě děti. Ano, je to proti zákonu zabíjet děti, ale tyto jsou obzvlášť nebezpečné. Komu z vás již něco udělali? Vždy jsme to přehlíželi, byla to náhoda. Ale nyní víme, že tyto děti jsou dětmi Satana! Důkazem tohoto je Tiffany Seer, která včera zemřela na důsledky, že ji někdo dlouho na všech místech bodal jehlicemi. Tiffany neměla tyto děti v lásce a občas jim něco zlého pověděla. Toto je důkazem, že tato dvojčata musí být zničena! Nalezne se zde někdo, kdo nesouhlasí? Nebo víme všichni pravdu - tedy to, že dvojčata jsou nebezpečná a nemají právo žít tu s námi, aby nám ubližovali?"

„Upálit!"

Začala jsem se bát. Zrychlil se mi dech. Pohlédla jsem na bratra. Vypadal soustředěně - pochopila jsem, že se snaží těm lidem ublížit. Nefungovalo to, už jsem to zkoušela také.

„Poprosil bych svou ženu, aby zapálila dřevo, na němž dvojčata stojí. Poslední přání?" otázal se mě a bratra.

„Ano!" zvolala jsem, i když mě bratr prosil pohledem, abych to nedělala. „Něco bych vám ráda pověděla. Ano, jsme jiní. Ano, ublížili jsme Tiffany a dalším lidem. Ale copak vy neubližujete nám? My to jen spravedlivě oplácíme! I když jsme jiní, nemáme právo žít? Ne, neočekávám, že nás pustíte. A jedno přání mám - sakra, už to dřevo zapalte!"

„Oficiálně mohu prohlásit, že Jane a Alec budou upáleni! Mirando, vyplň přání Jane."

Miranda se blížila k nám, škodolibý úsměv na tváři. Škrtla sirkou, pak další, další a zase další. Všechny naházela mezi dřevo pod mýma nohama. U Aleca též.

Po chvíli mi už plameny oblizovaly kotníky. Bylo to nepříjemné.

„Už vím, jak se cítí špekáček... Jen škoda, že nás ještě na něco nenabodli," zašeptal Alec a já se navzdory bolesti musela zasmát.

„Blázne." Nemohla jsem se na něj ani podívat. Plameny mu už dosahovaly k bokům. Měl otevřené oči a hleděl někam do daleka. Udělala jsem totéž. Představovala jsem si, jak hoří všichni lidé přede mnou a ne já a můj milovaný bratr. Přála jsem si to z celého srdce.

Snažila jsem se soustředit jen na to, aby trpěli ostatní a ne na bolest, kterou jsem cítila. Plameny mě olizovaly už skoro u prsou. Alec na tom musel být hůř, ale neodvážila jsem se na něj podívat.

Prosím. Prosím, Bože, slituj se! Ty víš, že jsme se ničím neprovinili. Prosím, zachraň mého bratra. Pošli někoho, kdo nám pomůže. Prosím, Bože, měj slitování.

A najednou... Najednou jsem uviděla postaršího muže s očí barvy krve, ale potaženy mléčnou vrstvou. Přemítala jsem, zda to má nějaký vliv na jeho vidění. Jeho kůže se nápadně podobala slupce od cibule. Usmíval se na mě a něco tiše říkal. Nastražila jsem uši a snažila se odezírat ze rtů, ale to mi nikdy nešlo. Podívala jsem se na Aleca. Stál po krk v plamenech, ale usmíval se a též něco šeptal.

„Deset vteřin, Jane, deset vteřin." Také jsem se usmála. Deset vteřin. Deset vteřin. Tato dvě slova slibovala naději. Už jsem necítila bolest. Už jsem se mohla jen usmívat.

Deset vteřin uběhlo. Ten divný muž se začal obrovskou rychlostí pohybovat a zabíjet lidi, kteří se dívali, jak trpíme. Uběhlo dalších deset vteřin a my letěli neznámo kam.

„Jane, Alecu," oslovil nás muž někde na hradě. „Vítejte do nového života." A zase ten spalující oheň, jen milionkrát horší než předtím. Ale teď už mi nevadil. Věděla jsem totiž, že za deset vteřin skončí. Ať to čekání bylo jakkoliv dlouhé, tak jen deset vteřin.

KONEC

Doufám, že se vám povídka líbila. V pátek jsem si koupila Oficiálního ilustrovaného průvodce ságou Stmívání a dozvěděla jsem se spoustu nových věcí. Například, že Jane a Alec málem upálili, když je Aro zachránil. A díky tomu vznikla tato krátká jednorázovka.

Povídku bych ráda věnovala osobě, které mě vždy, když jsem to potřebovala, podržela. Ann, mám tě moc ráda.

Autor: THe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Upáleni: