Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Ukolébavka vlků - 2. část

09.11.2010 (15:00) • Nerissa • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1856×

Stál jsem před jejich domem a tiše sledoval potemnělá okna. Hledal jsem jakoukoliv známku její přítomnosti. Srdce mi hlasitě tlouklo a já věděl, že tu jsem správně.
Všude kolem mě se snášela ta úžasná vůně. Déšť, jarní květiny a sladká vůně upírů. Ostatně upíři byli cítit všude okolo, ale ten smrad mi nevadil. Dokonce jsem ho po tolika letech uvítal. Cítil jsem i trochu pozměněnou vůni Belly.

Ta vzpomínka na ni bolela, ale přehlušila ji touha spatřit ji. Patnáct dlouhých let sebeobviňování a výčitek a já jsem konečně tady.
Cítil jsem na sobě pohled a doufal, že by to snad mohla být ona. Velké, čokoládově hnědé oči, pár pramenů bronzových vlasů ji padalo do obličeje, přes rty měla danou dlaň a zírala na mě v němém úžasu. Víc detailů jsem neviděl, měla okno v patře a bylo ponořené do tmy, stejně jako okna ostatních.

Najednou zmizela a několik vteřin na to se otevíraly vchodové dveře. Spatřil jsem samotného anděla. Probděné noci nad představami, jak vypadá, byly úplně zbytečné.
Nevysoká, drobná a útlá postava s dívčími, ale i s ženskými rysy. Vlasy v lehkém bronzovém odstínu se jí v prstýnkách kroutily do půli zad, její pokožka byla bledá, ale ne tak, jako upíří. Rysy její tváře nebyly tak ostré jako upíří, spíš jako ty lidské. Drobné narůžovělé rtíky, malý nos se špičkou lehce nahoru. Tváře nabíraly růžový nádech a její tělo se nepatrně chvělo zimou.
Tlukot jejího srdce byl zrychlený strachem, ale přesto tam jen stála a dívala se mi do očí. Tak dlouho jsem pro svoji neschopnost a velké ego otálel, až jsem se bál, jestli nejdu pozdě. Co když někoho má?

Udělala váhavý krok směrem ke mně a moje srdce zaplesalo radostí. Ale rozum křičel něco jiného a já ho hodlal poslechnout. Čekal jsem patnáct let, co je jedna noc navíc?
Lehce jsem zavrčel a odmítavě zakroutil obrovskou vlčí hlavou. Lekla se a automaticky ustoupila zpět, ruku stáhla a oči se jí zalily slzami.
To ne! Nechtěl jsem jí vylekat. Ale bude to tak lepší, zítřek se blíží.

Začal jsem ustupovat zpátky do stínu lesa a sledoval ji. Když jsem jí zmizel úplně, ještě chvíli tam stála a dívala se na místo, kde jsem před chvíli stál. Toužil jsem potom, rozeběhnout se k ní, ale v dálce jsem slyšel jejich hlas. Vraceli se z lovu, nebo kde byli. Nejvyšší čas zmizet.

xxx

„Nessie, co děláš tady venku? V téhle zimě?“ Trhla jsem sebou a podívala se na tátu, který se na mě zvědavě díval. V hlavě jsem měla prázdno, nebo jsem se o to alespoň snažila. Viděla jsem pře sebou mohutného vlka, ale nebála jsem se. Jako bych ho dokud znala…

„No?“ ozval se táta, když přišel na to, že ho nevnímám. Jen jsem zavrtěla hlavou a šla zpátky do svého pokoje. Musel vědět, nad čím přemýšlím, když čte myšlenky, tak proč mu zbytečně odpovídat?
Dveře za mnou zaklaply a já se opět unaveně sesunula na postel. Přehodila jsem přes sebe deku a stulila se pod ní. Ten pocit, když jsem toho vlka viděla stát venku, byl… divný. Něco mi říkalo, že ho znám. Že už jsem ho někde viděla.

„Měli bychom jí to říct, miláčku!“ zaslechla jsem tátu. „Stejně se tu dřív nebo později objeví. Dneska byl v lese před domem.“

„Jacob? Jacob tu byl?“ vyjekla zoufale máma. Táta jí ještě něco říkal, ale to už byla ve sladkém nevědomí.

Seděla jsem v kuchyni a usrkávala čaj. Nikdo si mně nevšímal, každý si šel po svém. Mamka s tátou se nahoře o něčem dohadovali v marném přesvědčení, že je neslyším, tety byly na nákupech, děda v práci, babička jela někam do města, strejda Emmett koukal na reprízy zápasů, které nestihl a strejda Jazz byl určitě nahoře zalezlý v knížkách.

Stereotyp, ale přesto jsem měla divný pocit, že se dneska něco změní. Vločky se pomalu snášely k zemi a přikrývaly tak vše, co má být našemu zraku po dobu zimy skryto. Kouzelné, obyčejné a přece tak jiné ráno.

„Je pozdě!“ řekl táta smířeně a v tu chvíli se ozval zvonek. Položila jsem hrnek na stůl a šla otevřít. Vzala jsem za kliku a strnula v němém úžasu. Za dveřmi stál Jacob. Teda, ten muž se alespoň vzdáleně podobal tomu klukovi na fotce. Vysoká a svalnatá postava. Kůže jen o pár odstínů světlejší než eben. Ostře řezané rysy, několika denní strniště, divoké oči šelmy. Vlasy měl rozcuchané a volně roztřepené kolem hlavy. Šel z něj strach, ale zároveň jsem se cítila i bezpečně.

„Jacobe!“ vykřikla s hranou radostí máma. Takže jsem se nemýlila. Ostatní se nesnažili ani o to, měli na tváři znechucený, nenávistný výraz.

„Ahoj Bello,“ odvětil. Jeho hlas… Byl přesně, jako v tom snu. Hluboký, drsný, a přesto pro mě byl jakýmsi pohlazením. Jak v transu jsem odstoupila od dveří a přenechala tak místo rodičům.

„Potřebuješ něco, Jaku?“ zeptala se máma už mileji.  Táta ostře zavrčel.

„Já… chtěl bych si s vámi jen promluvit, Bells. S tebou a Edwardem. Teda, pokud nemáte nic proti?“ Máma se podívala na tátu a ten jen pokrčil rameny.

„Dobře, promluvíme si venku!“ řekl rázně táta a za chvíli už za sebou zavíral dveře. Tahle scéna byla jak vystřižená ze špatného filmu. A jedna věc mi tu neseděla… Neměl by Jacob být starší? Ta fotka je docela stará a on vypadá pořád skoro stejně.
Mámin telefon na stole se rozvibroval a na svrchním displeji blikalo jméno tety Alice. Rychle jsem se pro něj natáhla a rychle přijala hovor.

„No to je dost! To mi to nemůžete zvednout rychleji?!“ rozčilovala se teta Alice. „Nessie, děje se u vás něco?“ ptala se poplašeně, ale ještě stále měla v hlase podtón podrážděnosti.

„Ne, teda vlastně jo! Přišel Jacob za mámou a tátou!“ Slyšela jsem, jak si úlevně oddechla.

„Hele, Nessie, poslyš. Drž se od něj prosím dál. Není to pro tebe dvakrát bezpečné a ztratila by se tím i poslední šance. Takže se, prosím, drž uvnitř v domě, ano?“ Zoufalství a naléhavost v jejím hlase mě donutily jí to odsouhlasit, i když jsem to absolutně nechápala.

xxx

Stál jsem před nimi, jako obžalovaný před porotou. A já se provinil tím nejhorším trestem… Zamiloval jsem se, ale málem jsem ji zabil. Nečekal jsem, že to bude jednoduché, ale ani zas tak těžké. Popravdě jsem ani neměl plán.

Nervózně jsem si prsty zajel do vlasů a čekal, co bude dál. Neubránil jsem se pocitu touhy jí znovu vidět a on na to reagoval ostrým vrčením. Jasně, čtenář myšlenek…

„Dobře! Edwarde, zlato, ty na něj přestaň vrčet a ty,“ ukázala na mě, „nám konečně vyklop, proč jsi tady!“ nepatrně zvýšila hlas. Znal jsem její reakce líp, než kdokoliv jiný a věděl jsem, že se pomalu na povrch probíjí hysterie a podrážděnost.
Sednul jsem si na jeden ze schodů a položil si hlavu do dlaní. Co jí mám vlastně říct? Že už jsem to nemohl vydržet? Že patnáct let pro mě bylo naprostým utrpením? Že se jí chci omluvit, i když vím, že se můj čin omluvit nedá? Že chci znovu vidět její dceru a pokusit se jí nenápadně vynahradit ty chvíle, kdy jsem tu nebyl?

„Jaku? Tak už něco řekni! Vadí mi koukat se na hromádku neštěstí, která ani nebojuje za to, co chce! Prostě už něco řekni a nebuď srab!“ Téměř už křičela, ale stále se snažila ovládat.

„Chci se ti omluvit, Bells a tobě taky, Edwarde. Vlastně i jí, ale na to už zřejmě nemám právo,“ povzdechl jsem poraženě. Nebylo pro mě těžké se omluvit, omlouval jsem se neustále, jen mi vadila ta situace. Bezvýchodná, jako slepá ulička v New Yorku, ve které číhá vrah.

„Vážně si se do ní otiskl, viď?“ sklouzla jí otázka ze rtů a snažila se potlačit vzlyky. Bylo to jako tenkrát, když jsme byli nejlepší přátelé, jenže teď už to nejde… Přikývl jsem a ona se schoulila do Edwardovy náruče.

Bylo mi jasné, že pro svoji dceru nechce monstrum, jako jsem já. Nechce, aby se stýkala s někým, jako jsem já. S někým, kdo ji málem zabil. Měl bych zase jít, jenže už to nedokážu.
Ona je mým středem vesmíru a tak to i zůstane.

„Co hodláš dělat?“

xxx

Seděla jsem na gauči a snažila se aspoň trochu vnímat zapnutou televizi. Jenže to nešlo! Pořád jsem před sebou viděla našeho „nezvaného“ hosta. Máma s tátou se dlouho nevraceli a občas se z venku ozval i křik. Ale slovům jsem nerozuměla. Sice mluvili hlasitě, ale i rychle.
Pak se najednou rozhostilo ticho jako po výstřelu. Nikdo nemluvil, bylo slyšet jen jedno rychle tlukoucí srdce z venku a pak to moje. Nevydržela jsem to a vyběhla ven.
Otevřela jsem v rychlosti dveře a narazila do svalnatých zad Jacoba Blacka. Sálalo z něj teplo a já si ten krátký dotek užívala. Jenže to trvalo jen chvilku. Otočil se a já se opět setkala s tím divokým, tajemný pohledem, co mi způsoboval husí kůži po celém těle. Zavrávorala jsem pod náporem těch neznámých pocitů, ale než jsem se stačila blíž seznámit se zemí, ovinuly se kolem mého pasu silné paže, které rozhodně nebyly tátovy.

Na chvilku jsem se ocitla v jeho teplém náručí a mohla tak poznat pocit dokonalosti a úplnosti. Jako by poslední část skládačky zapadla na svoje místo a já okusila pravou podstatu štěstí. Jenže stejně tak rychle, jako jsem se v jeho náručí ocitla, tak jsem i stála na vlastních nohách a vstřebávala ten zvláštní pocit.
Sice jsem držela rovnováhu a stála pevně na vlastních nohou, ale přesto mi byl blízko. Vpíjel se do mě pohledem a já dokázala vnímat jen jeho blízkost. Kašlala jsem na to, jestli někde poblíž stojí rodiče, teď pro mě existoval jen on.

„Promiň, ještě se uvidíme,“ zašeptal a lehce mě pohladil po tváři. Za co se omlouval? Jeho ruka zmizela z mé tváře a jeho osoba z mého dohledu. Zmizel… Utekl pryč.
Proč to tolik bolí? Vždyť ho ani neznám a přesto vím, že on je ten pravý, na kterého jsem čekal. Že jen s ním bude šťastná, ale on utekl pryč!

Chtěla jsem běžet za ním, měla jsem spoustu otázek, ale táta mě chytil a už mě nepustil. Nic neříkal, nevyčítal mi, že jsem šla ven, i když se po mně chtělo, abych zůstala doma. Prostě mlčel a to bylo snad ještě horší než křik a hádka.

Seděla jsem ve svém křesle, schoulená do klubíčka, bradu položenou na kolenech a víčka pevně stisknutá k sobě. Snažila jsem si vybavit jeho divoký pohled, kterým jako by varoval okolí, že je nebezpečný, ale já při tom pohledu roztávala a toužila se do těch očích dívat pořád. Jeho vypracované tělo, které přímo vybízelo k vzájemným dotekům. Jeho hluboký drsný hlas, který pro mě byl jako pohlazení a toužila jsem potom, ho ještě jednou slyšet. Temné oči, ve kterých jsem se topila.

Já jsem se snad vážně zabouchla do kluka, kterého jsem viděla naživo poprvé v životě! Tohle není normální! Ale přesto tak přirozené…
Tužba po polibku, doteku, slovíčkách lásky a něhy. Podivné nutkání být v jeho přítomnosti a cítit to teplo, které z něj sálá…

„Bello! Nemůžeme jí to zakázat! Podle jejích myšlenek je to vzájemné! I ona k němu cosi cítí, jenže se v sobě nevyzná. Ani nevíš, jak bych byl rád, kdyby se to nestalo, ale sama víš, co tebe donutila udělat láska ke mně! A navíc, otisk je pouto, které se nedá zrušit!“ slyšela jsem tátův klidný hlas.

„Ale on ji málem zabil, Edwarde! Na to si nevzpomínáš? Málem ji zabil, a teď po nás chce, abychom mu dovolili si s ní aspoň promluvit! Uvědomuješ si, že by jí mohl něco udělat? Posledních patnáct let se tu proháněl jako vlk, co když se nedokáže ovládnout a přemění se přímo před ní?! Vzpomínáš si na jizvy, které má na obličeji Emily?“ křičela na něj máma. Vlk? Jacob je vlk? Tak tomu nerozumím… A vůbec nechápu, o čem to mluví.

„Málem ji zabil! To slovíčko málem, Bello! Já chápu, že o ní máš strach, já se o ni taky bojím, ale pokud s ním bude chtít být, nemůžeme jí to zakázat!“ oponoval jí táta stále klidným hlasem, ale já tušila, že nemá daleko k tomu, aby vypěnil.

„Jsem její matka! Můžu jí zakázat se s ním stýkat, pokud to bude nutné a ona s tím nic neudělá!“ řekla důrazně máma a její hlas byl podbarvený strachem a úzkostí.

„Bells, miláčku, já chápu, že se bojíš. Jenže chceš, aby se spolu scházeli tajně, ona pak utekla a za pár měsíců by nám přišel mail s tím, že je těhotná?“

„Ne to ne, ale…“ než stačila něco říct, táta jí skočil do řeči.

„Tak vidíš. Ale proč to vlastně řešíme? Třeba je nějaká šance, že se Jacob už nevrátí…“ a pak bylo ticho. Stejně jako se jejich hádka objevila, tak stejně rychle i zmizela. Jenže já měla hromadu věcí k přemýšlení. Otisk, vlk, smrt, opětované pocity?

xxx

Zůstával jsem v lese poblíž domu. Vlčí podoba mi byla v tuhle chvíli nepříjemná. Dokonalejší sluch a jiné smysl byly ve chvíli, kdy jsem potřeboval klid a být sám, tak trochu na obtíž.
Pořád jsem měl před očima její překvapený výraz, když mě viděla mezi dveřmi, a pak i nechápavý, když jsem se s ní loučil. Ten pocit, když jsem svíral její křehké tělo v náruči, když jsem se prsty dotkl její tváře… Ta touha políbit její hebké rty a opět obtočit ruce kolem jejího štíhlého pasu…
Zešeřilo se a po zemi se začaly plížit protáhlé stíny stromů. Možná bych se mohl jít podívat k jejich domu, třeba ji zase zahlédnu v okně.

xxx

Čekala jsem… Třeba zase přijde, stejně jako včera v noci. Pokud jsem si to domyslela správně, ten vlk včera byl Jacob, měl jeho oči. Pravděpodobně mě chtěl zabít, jenže mu v tom zabránil otisk… A to je co? To si vzal razítko a něco si někam otiskl, nebo co? A co s tím mám společného já?
Čaj už dávno vystydnul a přesto jsem ho neustále usrkávala. Bylo to jako včera v noci a já doufala, že (stejně jako včera) i dnes přijde opět obrovský vlk a já si tak budu moct potvrdit svoje spekulace. Jenže tím padá další otázka: Co je Jacob Black zač?

Hrníček už byl prázdný a já prsty křečovitě svírala okraj deky. Co když nepřijde? A proč mi vlastně tolik záleží na tom, aby se tu objevil? Je snad možné zamilovat se na první pohled? Je možné milovat a ani nevědět, koho?

Dneska doma nebylo takové posvátné ticho jako včera, ale stejně tu byl menší hluk než obvykle. Jako by snad každý poslouchal to nejemnější šustnutí někde venku stejně napjatě jako já, jenže oni z jiného důvodu. Jen táta po mě občas vrhl smutný pohled a mamka se na celý den uklidila někam pryč. Prý se potřebuje uklidnit.

Ozvalo se lehké křupnutí sněhu a já okamžitě vylétla k oknu… Nic. Už jsem se zklamaně otáčela zpátky, když jsem zahlédla i něco jiného. Na zemi byl vidět stín velkého vlka a hned na to jsem opět hledala do těch očí, které mi způsobovaly husí kůži, ale i příjemný pocit.
Naznačila jsem rukama: počkej a on jen přikývnul. Připadala jsem si jako opravdová puberťačka, co oknem utíká za klukem, kterého jí rodiče neschválili. Obrátila jsem se pro mikinu, ale místo toho jsem narazila do táty. Váhavě a smutně se na mě usmál a podal mi místo mikiny teplou bundu a boty.

„Pospěš si, holčičko! Nebude to trvat dlouho a stejně přijdou na to, že jsi šla pryč bez jejich dovolení, takže ať nejsi venku moc dlouho ano? A vyřiď Jacobovi, že jestli se ti něco stane, nebo ti něco udělá, bude běhat po třech!“ mluvil mezitím, co mi pomáhal navléct se do bundy. Pak mi zip zapnul až ke krku a na hlavu mi nasadil kulicha.

„Takže on je vážně vlkodlak?“ ptala jsem se zvědavě.

„Ne přímo vlkodlak, ale měnič. A teď utíkej, rozumbrado. Noci jsou chladné, tak se necourej a nejpozději v jednu ráno ať jsi doma!“ otevřel mi okno a já elegantně seskočila dolů. Teda myslím, že to bylo elegantně, ale nešikovnost jsem zdědila po mamce.

„Jacobe?“ zavolala jsem potichu směrem do lesa. Vlk se opět vynořil ze stínů lesa a kývnul na mě, ať jdu za ním. Naposledy jsem se podívala na tátu, stojícího v mém pokoji za oknem. Usmál se a kývnul. V myšlenkách jsem mu poslala: Děkuju! a rychle se rozeběhla směrem k Jacobovi.

„Vážně jsi to ty, Jacobe?“ zeptala jsem se potichu o pár desítek metrů dál od domu. Vlk se na chvilku zastavil a pak přikývl. Stáli jsme na nějaké mýtince. Jacob začal nějak divně kývat hlavou.

„Ty chceš, abych tu počkala?“ Udělal nadšený obličej, takže to asi mělo znamenat, že jo. Odběhl směrem ke křoví a zmizel mi ve tmě. Chtěla jsem na něj zakřičet, ať nikam neutíká, ale po chvilce se na tom místě, kde zmizel vlk, objevil Jacob a dopínal si poslední knoflíčky na bílé košili. Jak asi vypadá bez ní…

„Eh… Ahoj?“ ozval se jeho hlas a já odtrhla pohled od té protivné - a hlavně zapnuté - košile.

„Ahoj,“ pípla jsem nesměle. Stáli jsme proti sobě jako dva naprostí cizinci. Vždyť my jsme vlastně cizinci, jen nás to k sobě táhne.

„Nessie, já bych ti chtěl říct pár věcí, smím?“ Chvíli jsem na něho koukala a snažila se odhadnout, o čem bude mluvit, ale stejně jsem nakonec přikývla. Pokynul směrem k pařezu, který byl na kraji mýtiny.

Sedla jsem si na jednu stranu a on na druhou. Dívala jsem se mu do očí a čekala jsem, co z něj vypadne. Zhluboka se nadechl a začal mluvit.

„Když byla Bells ještě člověk, Edward ji opustil. Ano, nebyli spolu pořád. On to udělal z přesvědčení, že ji tak ochrání, ale Bells tím jen trpěla. A v tu dobu si vzpomněla na mě… Na starýho, dobrýho kámoše Jakea. Tenkrát jsem byla šestnáctiletej puberťák, takže jsem byl rád za pozornost tak pěkný holky, jakou byla Bells. ... Občas se chovala divně, zvlášť když poprvé řídila motorku, nebo viděla kluky skákat z útesu. Jeden večer jsme jeli ještě s jedním klukem do kina. Vytočil jsem se a cítil, jak se s mým tělem děje něco divnýho. Okamžitě jsem jel domů a tam se poprvé proměnil v tu hnusnou obludu. Stal se ze mě vlkodlak a člen Samovy smečky. Přestal jsem se s tvou mámou stýkat, abych jí neublížil. Jenže dlouho jsem to nevydržel. Já do ní byl zamilovanej, ale ona milovala tu svou pijavici, co ji opustila. A tak se stalo, že přišla na naše tajemství. Myslel jsem si, že už to všechno bude v pohodě, jenže se kolem ní začala motat zrzavá pijavice. Jednou, když jsem ji nechal samotnou, skočila z toho největšího výběžku nahoře na útesu. Podařilo se mi ji zachránit. ... Ale večer se tam u ní objevila Alice a dva dny na to byly obě pryč. Nedozvěděl jsem se, kam jely, dokud se nevrátila a Edward s ní. ... Nechtěl jsem si připustit, že by si místo mě vybrala jeho a tak jsem o ní bojoval. Dokonce jsem to zkusil i po svatebním obřadu,“ pronesl hořce a zadíval se na chvíli někam jinam, než mě do očí.

„Pak spolu odjeli na nějakej ostrov. Myslel jsem si, že ji tam promění, ale ona s ním otěhotněla. Když jsem ji viděl poprvé uviděl, byla jak kostra potažená kůží a s nezvykle vypouleným břichem. Milovala tě, už když se o tobě dozvěděla. Bránila tě společně s Rosalie před ostatními, kteří byli toho názoru, že by tě měli vyndat z jejího těla. Nenáviděl jsem tě za to, jak moc jí ubližuješ. Ke konci už jsi jí lámala kosti a pak, když se převrhl hrníček s krví a ona se pro něj natáhla, chtěla jsi jít na svět. ... Ten porod bylo něco strašného. Už jsem to vzdával, když její srdce znovu naskočilo a jed začal hojit všechny rány. Šel jsem tě hledat a našel jsem tě u Rosalie na zápraží. Tehdy jsem tě chtěl zabít, jenže mi v tom něco zabránilo.“ Teď už jen zlomeně šeptal. Samovolně se mi oči zalily slzami, ale i jeho se lesky. Chtěla jsem nějak smazat smutek z jeho tváři, ale místo toho jsem na něj zírala v šoku.

„Bylo to malé děvčátko a její velké kukadla. Ani nevíš, jak toho všeho lituju. Lituju toho, že jsem ti chtěl ublížit. Lituju toho, že jsem tenkrát tak zbaběle utekl!“ hlesl provinile a mně se všechno vybavilo. Ta mezera v mé paměti.

To vrčení, jeho vrčení. Panický strach tety Rose, on jako nebezpečná šelma, přikrčen a připraven ke skoku a k zabití… Automaticky jsem mu přitiskla ruku na tvář a poslala mu svoje nově nabyté vzpomínky s otázkou: To jsi ty?
Prvně na mě jenom němě zíral, ale potom přikývl. „Ani nevíš, jak je mi to strašně líto. Omlouvám se.“ Hlavu měl sklopenou a oči zavřené.

„Co přesně ti v tom zabránilo? Moje roztomilost nebo něco víc?“ sklouzla mi otázka ze rtů. Chvíli mě jen propaloval pohledem, ale ta slova, která řekl, nikdy nezapomenu.

„Uvěříš mi, když ti řeknu, že tě miluju?“ zeptal se tiše. Nervózně jsem si skousla ret, ale stejně jsem po chvilce přikývla. Bylo to silnější než já.

Pomalu se ke mně naklonil a chvilku váhal. Pak jsem pocítila jeho rty na těch svých…

Epilog

„Před pikolou, za pikolou nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát! Už jdu!“ dořekla jsem říkanku a sundala si dlaně z očí.

„Kdepak je Lily? Kdepak je tatínek?“ volala jsem do lesa. Samozřejmě, že jsem věděla, kde oba jsou, ale schválně jsem se otočila na druhou stranu.
Slyšela jsem dětské chichotání a mužský šepot. Usmála jsem se a šla k nejbližšímu stromu a dělala, že je hledám.

„Deset dvacet maminka!“ vykřikla Lily a ručkou se dotkla drsné kůry stromu, u kterého jsem předtím počítala.

„Deset dvacet, láska moje!“ ozval se hluboký hlas a já pohlédla do očí svému muži. Měl v nich rošťácké jiskřičky a na tváři úsměv od ucha k uchu.

„Tatí proč mamince říkáš lásko?“ obrátila se na něj zvědavě Lily.

„Protože ji mám rád a ona má ráda mě!“ zazubil se na ni a obtočil mi ruce kolem pasu. Malá si ťukala prstíčkem do čelíčka a jednou nohou dupala na znamení, že přemýšlí. Mám pocit, že to odkoukala v nějaké pohádce. Jake se začal smát a ona na něj vrhla nazlobený pohled.

„Počkat, ale pokud ty máš rád mámu a máma má ráda tebe… Kdo má rád mě?“ ptala se plačtivě.

„No to nevíim, špunte, ale maminka je moje!“ vyplázl na ni jazyk. Malá vypadala, že začne brečet.

„Ale, ale…“ zasekla se a po tvářičce se jí skoulela jedna malá slzička.

„Neboj, zlatíčko! Já tě mám moc ráda!“ Vykroutila jsem se z Jakeovy náruče a šla k maličké. Klekla jsem si před ní a kapesníčkem jí osušila drobné slzičky.

„A máš mě ráda stejně jako tátu, nebo víc?“ Usmála jsem se na ni.

„Tebe mám nejradši na světě!“ řekla jsem jemně a pohladila ji po tmavých vláskách.

„A co já? Na mě kousek lásky nezbyl?“ ptal se dotčeně Jake.

„Dokud se nenaučíš zapnout pračku, jakmile je plná, máš smolíka, taťuldo!“ oznámila jsem mu vážně, ale koutky mi cukaly.

„No počkej!“ křikl za mnou uraženě, když jsem se s malou rozeběhla pryč od něj. Slyšela jsem jeho smích a trhavý zvuk. Takže mu zase budu kupovat nové kalhoty. Za chvilku vedle nás běžel obrovský vlk.

„Tatí!“ vypískla nadšeně Lily.

Autor: Nerissa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Ukolébavka vlků - 2. část: