Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Ty nám naši lásku nezkazíš, Sarah!

29.08.2010 (15:00) • Vesna • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1538×

Seděla jsem v koruně vysokého smrku a kochala se krásou přírody. Takový západ slunce jsem neviděla už dlouho. Byl okouzlující a mocný, naplněný štěstím a láskou. Vzpomínala jsem na něj, jako by to bylo včera i přesto, že se udál už před celými 80ti lety. Tehdy to byl jeden z úžasných okamžiků, které jsem prožila s Edwardem na naší louce ve Forks. Jak ráda na ta léta vzpomínám. Všechno bylo ještě tak nevinné a já jsem byla ráda, že jsem zrovna s Edwardem – s upírem, do kterého jsem se zamilovala snad na první pohled.

Tolik let už uplynulo a stalo se tolik věcí. Charlie odešel z mého života jako první a ještě k tomu mojí vinou a já se s tím nemohla dlouho smířit. Teprve teď se mi daří překonat to, snad díky mojí nové, „vegetariánské“ rodině. Před třiceti lety ale přišla další rána – moje matka zemřela na rakovinu. Dožila se pozoruhodného věku, ale její konec byl těžký a bolestivý. Každý večer až do její smrti jsem u ní seděla a sdílela tu bolest s ní. Chovala jsem se tehdy ještě zvláštně po tom, co se mi stalo hned první den mé nové existence, a ona si o mě dělala velké starosti, což ji určitě bolelo ještě víc. Nemohla jsem jí ale nic říct a to zase trápilo mě, protože jsem se potřebovala svěřit a nebylo komu. Renée zemřela 5. května. Byl slunečný den a já ji tudíž nemohla jít ani na pohřeb a velice jsem se kvůli tomu trápila. V noci jsem potají přelezla hřbitovní zeď a šla k jejímu hrobu. Druhý den jsem dostala kondolenci od Cullenových, kde psali, že by mě rádi viděli zase u sebe. Ale já se vrátit nechtěla. Pořád jsem si myslela, že by to pro jejich rodinu nebylo dobré.

„Bello!“ Uslyšela jsem v dáli.

„Ano?“ odpověděla jsem.

Na větvi vedle mě se v setině sekundy objevil Nathaniel a políbil mne do vlasů. „Tak tady jsi! Hledám tě snad celou věčnost,“ řekl a zasmál se svému vtipu. Nate mne už před lety ohromil svým nenuceným chováním. Vždy věděl, co říct, byl laskavý a milý. Jeho krása nespočívala jen ve fyzickém vzhledu, ale i v kráse duše. Snad proto měl dar ze všech nejcennější – byl imunní vůči schopnostem ostatních upírů.

„Proč, děje se něco důležitého?“ zeptala jsem se polekaně.

„Ne, neplaš se, Bello,“ řekl omluvně, „jen chceme celá rodina něco probrat a ty musíš být také u toho, protože k tomu máš co říct.“

„Ach tak,“ řekla jsem chápavě, „tak tedy pojďme!“

Charles stál uprostřed obýváku a horlivě o něčem přesvědčoval Sidonii. Ta mu přirozeně odporovala a doslova ho propalovala očima. To byla jedna z jejích vlastností. Kromě toho se pyšnila darem neviditelnosti a hojně jej využívala. Také měla proč, na její černé vlasy a smaragdově zelené oči se kluci jen lepili. Vypadala starší, ve skutečnosti jí tehdy bylo jen 15 let.

„Do takové pustiny v žádném případě, Alexandře! Už jednou jsme v Antarktidě bydleli a víš, že je to nepohodlné!“ vřískala Anabella. Byla hodná, ale když šlo o projevování názoru a respektování názoru druhého, neznala bratra. Všechno muselo být po jejím. Každý upír ustupoval před její krásou a snesl by jí modré z nebe. Tato okouzlující brunetka si ale vybrala šestadvacetiletého Alexandra, stejně tak krásného upíra s alabastrovou pletí a blond vlasy. Oba dva měli dar – Anabella ovládala oheň, Alexander vodu.

„Ale, Sidonie, Kamčatka není tak přívětivá a opakovat si azbuku se mi nechce!“ prohlásil nakonec Charles.

„Co se to tu děje?“ zeptala jsem se nechápavě, ale začalo mi to pomalu docházet.

„To je to, Bello. Už jsme tu čtyřicet let, takže je na čase, abychom se odstěhovali,“ oznámil mi Nathaniel.

Zaskočilo mě to nepřipravenou jako blesk z čistého nebe. Musela jsem ale uznat, že mají pravdu. Ve Venitii jsme strávili čtyřicet let, což je dost dlouhá doba i přesto, že se mnoho lidí přistěhovalo i odstěhovalo.

„Máš nějaký návrh?“ zeptala se mě Serena. Serena byla éterická bytost. Měla dlouhé plavé vlasy a ledově modré oči. Její chůze připomínala spíš tanec a mně čím dál víc připomínala mou nejlepší kamarádku – Alici. Na rozdíl od ní však neměla žádný dar. Snad kromě toho, že jí a její sestře Sidonii i po proměně zůstala jejich barva očí.

„Já nevím, zaskočilo mě to,“ přiznala jsem. Asi jsem se tvářila hodně rozpačitě, protože mne Nate začal ihned uklidňovat.

Charles přistoupil blíž. „Nuže, každý vyslovte svůj názor.“ Bylo mu teprve 18 let, ale všichni v rodině ho poslouchali a vzhlíželi k němu. Ve svém lidském životě byl totiž synem bohatého měšťana, který vlastnil v Brazílii několik statků, na kterých Charles vykonával práci správce, a tak měl bohaté zkušenosti s vedoucím postavením.

„Sidonie,“ oslovil ji.

„Kamčatka!“ řekla nekompromisně.

„Anabello?“

„Aljaška!“

„Ale vždyť tady přece jsme,“ rozčiloval se Alexander, „já navrhuji Norsko!“

„Sereno?“

„Mně je to jedno,“ pronesla líbezným hlasem a vrátila se k rozečtené knize.

„Nathanieli.“

„Londýn.“

„Bello?“

„Nevím.“

Nakonec se zeptal Sarah, která až doteď seděla v koutě.

„Londýn,“ pronesla a usmála se na Natea. No jistě, je to potvora, pomyslela jsem si. Dalo by se říct, že Sarah byla takovou mojí sokyní v lásce. Já jsem sice Nathaniela potkala před 60 lety, kdy mi hodně pomohl, ona se k naší rodině přidala ale až deset let poté a od té doby se mi snaží Natea přebrat. Anabella ani Serena ji nemají rády, pochopení našla jen u Sidonie, ale nedá se říct, že by to byla její velká kamarádka. Jsou si teď už ale bližší a vypadají téměř totožně. Jen Sarah je prostě prohnaná a zákeřná. Nedokáže se smířit s tím, že ji Nate nemiluje a že miluje mě.

„Dobře, i já souhlasím s Londýnem. Zabalte si věci, já už všechno ostatní zařídím,“ řekl Charles a já věděla, že se na něho můžeme ve všem spolehnout. Co řekl, to také dodržel a za několik dní už jsme si vybírali dům na předměstí Londýna.

Já, Sidonie, Serena, Sarah a Nathaniel jsme se přihlásili na jednu ze soukromých středních škol, aby ostatní nepojali podezření. Charles se vydával za staršího a našel si práci manažera, Anabella a Alexander společně pracovali jako bytový designéři a kam vstoupili, tam byli pověstní.

Vybalování nám trvalo několik dní a neobešlo se bez hádek.

„Sereno! Sereno! Kam si mi dala ty červené lodičky?“ křičela rozzuřeně Sidonie na svou starší sestru.

„Nevím, já ti je nebalila. Říkala jsi přeci, ať ti na tvé věci nesahám!“ odpověděla Serena.

Prudce jsem se nadechla a vydala přitom chrčivý zvuk. Ve vzduchu byla cítit sladká vůně gumových medvídků a jiných lidských pochutin, které se vyráběly v nedaleké cukrovinkárně.

„Děvčata, nehádejte se!“ zavelel Charles a na usmířenou líbnul svou milou Sidonii na ucho.

„Neviděl jste někdo obrovskou bledě modrou krabici s velkou mašlí? Je to můj dárek pro Aarona! Musím ho najít!“ bědovala Serena.

Její přítel Aaron byl taktéž upírem a během našeho pobytu na Aljašce začal podnikat, což si vyžádalo cesty po celém světě. Serena jezdila ze začátku s ním, ale nakonec se jí začalo stýskat po rodině, a hlavně po sestře, a tak se vrátila zpět. Aaron teď měl nechat svého zaměstnání a vrátit se zpět k nám. Byla jsem nervózní, protože jsem ho neznala, do rodiny jsme přišli já, Sarah, Alexander a Nathaniel teprve před čtyřiceti lety, kdy už Charles, Anabella, Sidonie, Serena a Aaron byli dávno spolu.

Druhý den nás už čekala škola a ostatní práce. „Nate, mě se tam tak nechce. Zase sedět v lavici a nudit se! Příště si už musíme najít nějakou práci,“ žadonila jsem. Byl to přeci jen Nateův nápad, jít opět na střední. Sarah chtěla už také pracovat, ale když se doslechla, že Nate chce jít studovat, změnila názor. Už jsem jí měla po krk.

Přesně jak jsme předpokládali, ve škole byla nuda. U oběda si nás skoro každý prohlížel. Především zdejší populární holky na nás žárlily a jak nám později řekla Sidonie, dokonce kuly plány na to, jak nás znemožnit. Chudinky, kdyby věděly.

„Je nejvyšší čas odejít!“ řekla Serena rozmrzelým tónem. Naštvalo ji, že Aaron si opět našel práci místo toho, aby s ní šel na střední školu.

„Ano, jdeme!“ zavelela jsem.

Zvedla se kupodivu i Sarah a zamířili jsme k východu. Ještě jednou jsem se otočila po jídelně, nadechla se a málem se zadusila nad odporným pachem zdejšího jídla a – zarazila se. U jednoho ze stolů jsem spatřila Rosalii. Prudce jsem se zastavila a stála několik sekund jako socha. Ostatní byli z mého počínání nervózní, ale já jsem se nemohla vzpamatovat. Je to pravda? Opravdu to byla Rosalie? Podívala jsem se ještě jednou. Místo, na kterém jsem jí viděla, bylo prázdné. Nadechla jsem se. Hloupý přelud.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Nate.

„Ano, jen jsem se lekla, že jsem zapomněla něco udělat,“ vymluvila jsem se hloupě. Nate se na mě nedůvěřivě podíval, ale nic neřekl.

Domů jsme jeli vlastními auty, a tak jsem ještě měla čas prohledat parkoviště, jestli tam není Rosaliino auto. Uklidnilo mne, když jsem nenašla ani žádné podobné. Celý večer mě to ale nutilo o tom přemýšlet. Toho využila Sarah a neustále flirtovala s Nathanielem.

„Nech už toho, Sarah! Copak nevidíš, že já a Nathaniel tvoříme pár? My se milujeme a ty nám naši lásku nezkazíš!“ vyjela jsem na ni náhle, až se všichni lekli.

Hodila na mne vražedný výraz, zvedla se a nasupeně odešla do svého pokoje, kde práskla dveřmi tak, až se rozletěly na tisíce malých střípků.

„Jdu spát,“ oznámila jsem zbytku rodiny.

Usnout jsem ale nemohla a slyšela jsem, jak se zbytek rodiny o mně baví. Měli o mě starost a zvažovali možná východiska z této situace. To co se odehrávalo mezi mnou, Natem a Sarah, bylo už dál prostě neúnosné. Věděla jsem, že Alexander s Charlesem chtějí jako hlava rodiny Sarah poslat pryč. Přála jsem si to z celého srdce, ale na druhou stranu jsem jí litovala, protože jsem věděla, jaké to je, být sama a nemít spřízněnou duši.

Čas ubíhal celkem dobře, ve škole bylo také všechno v pořádku – nuda, Sarah se přestala předvádět před Natem a já brzo na svůj přelud v podobě Rosalie zapomněla.

„Co takhle vyrazit na nákupy?“ zeptala se nadšeně Serena s nadějí v hlase a my všechny věděly, že jí nemůžeme zkazit radost.

I Anabella si vzala v práci volno a celá naše holčičí parta vyrazila na nákupy do obchodního centra a blízkých obchodů. Celý den jsme se skvěle bavily, nálada byla uvolněná a já si poprvé za dlouhých padesát let aspoň na chvíli rozuměla se Sarah.

„Co myslíš Sid, v jaké barvě si to triko mám koupit? V téhle tyrkysové, nebo raději v purpurové?“ ptala se Anabella.

„Já bych volila fuchsiovou,“ odpověděla Sidonie.

„Musím si odskočit,“ řekla jsem po chvíli a vyrazila na toalety.

Na toaletách bylo plno, ale to mi nevadilo, byla jsem tam přeci jen kvůli účesu a make-upu. Opravovala jsem si rtěnku, když v tom mi spadl uzávěr. Shýbla jsem se pro něj a uslyšela známý hlas.

„Rose, říkám ti, že to triko by sis měla koupit!“ Prudce jsem se zvedla. Jestli já se nepletu.

„Alice!“ šeptla jsem nevěřícně.

„Bello!!!“ Usmála se a skočila mi kolem krku. „Jak jsem se těšila, až tě zase uvidím! Věděla jsem, že se tu setkáme! To, co se stalo tenkrát, si nesmíš dávat za vinu. Nemůžeš za to, to se novorozeným stává!“

Zírala jsem na ni šokovaně i vyjeveně zároveň. V mých očích se zračil neklid a zmatek.

„Bello, vidíš, že si to nakonec dokázala, jsi vegetariánka!“ švitořila pořád dál Alice, zatímco Serena a Rosalie nechápavě přihlížely a zároveň se poměřovaly jedna s druhou.

„Tak řekni už přece něco!“

„Nevím co, vůbec jsem to nečekala. Nečekala jsem, že se ještě někdy s někým s vaší rodiny setkám a popravdě jsem to ani nechtěla. Způsobila jsem vám tolik starostí a bolesti. Omlouvám se, Alice,“ vypadlo za mne náhle.

Sebrala jsem kabelku a Serenu a běžela pryč.

„Kdo to byl?“ tázala se.

„Promiň, já o tom teď nechci mluvit, ale prosím tě, abys o tom ostatním neříkala,“ žadonila jsem nervózně.

„Dobře,“ řekla, když jsme se blížily k ostatním.

„Tak co, máte všechno? Můžeme už jet domů?“ ptala jsem se.

„Už?“ překvapeně odvětila Sarah. Zase měla řeči jen ona.

Ostatní se zvedly a všechny jsme zamířily k autu. Doma nás tak brzo také nečekali, ale já se vymluvila, že mám ještě důležitou práci a zalezla do pokoje.

Nate přišel po chvíli za mnou. „Jak sis užila nákupy, lásko?“

„Výborně,“ lhala jsem.

Políbil mě. Nechala jsem ho, a tak mne líbal dál a dál. Byl už skoro večer a my nic nepotřebovali. Udělali jsme si tedy krásný večer a prožili báječnou noc. Natea opravdu miluju, problesklo mi hlavou. Musím.

Dny plynuly dál a já si nejednou vzpomněla na to, co se stalo v centru. Vzpomněla jsem si také na celou rodinu Cullenových a hlavně na Edwarda. Jestli pak už si někoho našel? Při té představě jsem sebou trochu trhla. Nebyla mi vůbec příjemná. Ale proč? Miluji přece Nathaniela.

Ve škole jsem následující den potkala Rosalii i s Emmettem. Chtěla jsem se jim obloukem vyhnout, ale Emmett se mi postavil do cesty. „Ahoj, Bells!“

„Ahoj, Emmette,“ pozdravila jsem a chtěla ho obejít.

„Kam mi to utíkáš? Bello, to co se stalo, se prostě stalo. Bylo to těžké, ale překonali jsme to, všichni. Nemusela si odcházet. Edward byl tenkrát dost na dně, ale pořád tě miluje,“ řekl.

„Promiň, musím jít!“ Tentokrát se nenechám zastavit.

Neběžel za mnou. Jen jeho pohled jsem cítila v zádech, a tak jsem zahnula za nejbližší roh a naivně si myslela, že mne to nějak oprostí od tohoto rozhovoru... ,Edward tě stále miluje!‘ tepalo mi ve spáncích.

Přemýšlela jsem o tom celou dobu. Už je nikdy nesmím vidět. Nikoho z nich. Rozhodla jsem se, že změním školu, musím to ale nejdřív říct Nateovi.

„Nate, víš, já bych chtěla chodit na jinou střední.“

„Proč? Něco se ti tady snad nelíbí? Já myslel, že jsi tu spokojená.“

„To ano, ale…“

„Nemá to náhodou něco společného s tím záhadným upírem, který tě zastavil jednou na chodbě?“

Vzpomněla jsem si na Emmetta. Ale tenkrát mě tam přece nemohl Nate vidět. Ten den měla jeho skupina exkurzi, za což jsem děkovala bohu. Nechtěla jsem, aby se o této části mého života někdy dozvěděl.

„Odkud tohle víš?“ zeptala jsem se tedy.

„Tak je to pravda. Sarah mi to říkala, ale já tomu nevěřil.“ Vypadal, jako by učinil klíčový objev.

„Je to kvůli němu?“ naléhal.

„Ne, chci jen změnit školu. Nevyhovují mi profesoři,“ vymlouvala jsem se dál.

„Jsi špatná lhářka, Bello!“

Náš rozhovor skončil hádkou. Teď má ta potvora určitě radost. Proto najednou ta náklonnost. Chtěla jen informace, aby nás mohla rozeštvat. Bylo mi do breku.

Mezi námi to nebylo dobré několik dní. Ty dny jsem strávila doma. Hledala jsem pro sebe vhodnou školu, a také jsem nechtěla znovu potkat kohokoliv z rodiny Cullenových. Charles si všiml, že jsem ve špatném rozpoložení a aby mne a celou rodinu rozptýlil, přijal pozvání svého kolegy na večeři.

„Prosím, mějte na paměti, že jsou to slušní lidé. Nechovejte se jako někdy tady doma a hlavně se nehádejte.“ Otočil se na Sidonii a Serenu.

Večeři u lidí, to je konec, pomyslela jsem si. Zase předstírat, že jíme to co oni, používat nacvičená gesta, nemoct být přirozená. Jeden večer to snad vydržím.

Na místo jsme dorazili krátce před sedmou. Charles se náhle otočil. „Prosím vás, i když vám nějaká krev, co bude podávaná, nebude chutnat, nemyslete si nic zlého a nic nahlas neříkejte. Někteří z jejich rodiny totiž mají pozoruhodné dary a nerad bych, aby si mysleli, že jsme nezdvořilí. Určitě se pro každého z nás něco najde.“

Tato informace se do mě zaryla jako nůž. „My jdeme na večeři k upírům?“ šokovaně jsem se ptala.

Všichni se na mne dívali jako na blázna. „Mluvili jsme o tom celou dobu, Bello,“ odvětil mi s rezervovaným tónem Nate. Stále ještě byl na mne naštvaný.

Doufala jsem, že to nejsou Cullenovi. Bohužel, byli.

„Vítám Vás!“ rozzářeně pronesla Esme a nebyla překvapená, když mě viděla mezi hosty. To je Alicina práce.

„Dobrý den,“ pronesl Charles vcházeje do dveří.

Zatím nás přijala jen Esme s Carlisleem, ostatní se asi ještě připravovali nahoře. Po chvíli se na schodech objevila Alice v krásných modrých šatech a omluvně se na Esme usmála. „Promiňte mi to malé zdržení. Ale jak vidím, ostatní tu také ještě nejsou.“

Za ní následovala neméně krásná Rosalie s Emmettem. Oba se usmívali a zdálo se mi, že Rosalie dokonce od srdce, i když bylo jaksi mrtvé. Jasper šel hned za nimi, ale Edwarda nebylo nikde vidět. Všichni se oblekli velmi krásně, jako na nějaký taneční večer. Alice! Radši nechci vědět, co se ještě stane.

Začali jsme pít. „Tahle krev je výborná! To je rys?“ chválil Alexander.

„Ano, jen pro zvláštní příležitosti,“ odpověděl Carlisle.

„Víte, neřekli jsme vám to, ale dneska budeme také oslavovat. Náš syn Edward se vrací z Jižní Ameriky, kde byl na svatební cestě se svou manželkou Emily,“ zářila Esme.

Její slova se mi zabodla do srdce jako ten nejostřejší nůž. Edward se oženil…

Uslyšeli jsme smích. Ve dveřích se objevil Edward v náručí s dlouhovlasou blondýnou. Proto ten Rosaliin úsměv. Přála si mne vidět, až to spatřím. Odvrátila jsem se od nich, ale pořád jsem na sobě cítila Edwardův pohled. Posadili se také ke stolu a začali pít. Blondýna se k němu neustále nakláněla, šeptala mu do ucha, ale on už se nesmál jako předtím. Díval se na mne s něhou a láskou v očích jako tenkrát. Nevěděla jsem kam s očima.

Naštěstí Carlisle pustil hudbu a vyzval Esme k tanci. Emily se nakláněla nejistě k Edwardovi. Všimla si změny v jeho chování a nebyla si jista, jestli ji vyzve k tanci. Nevyzval.

„Smím prosit?“ zeptal se mne.

Bývala bych i křičela ano, ano, ano. „Ne,“ řekla jsem.

Byl překvapený a otočil se na Sidonii, která s rozpaky přijala a zadívala se na mne nechápavě. Nathaniel šel tancovat se Sarah. Slyšela jsem, jak ho Alexander napomenul, že to vůči mně je surové, ale on na to moc nereagoval. Aaron vstal a šel pro mě.

„Bello, co se to s tebou dneska děje? Takovou tě neznám.“

„Však ty mě vůbec neznáš!“ vyjela jsem na něj ostře, vysmekla se mu a běžela na toalety. Cestou jsem narazila do Emmetta a Rosalie, která vztekle zavrčela.

Alice běžela za mnou. „Bello!“

Našla mne, jak sedím na vaně a pláču. „Přeci sis nemohla myslet, že Edward zůstane sám navěky. Už předtím, než tě potkal, byl dlouho sám.“

Už jsem nepředstírala, že je mi lhostejný. „Ale proč mi teda Emmett říkal, že mě stále miluje?“ zeptala jsem se nešťastně.

„Ale on tě opravdu miluje,“ řekla Alice.

„A proč je tedy s tou Emily?“

„Vždyť ty taky nejsi sama. On také nechtěl být sám. Ale miluje tě.“

„Miluju ho!“ vzlykla jsem.

Alice se vzdálila z koupelny a nechala mě samotnou. Seděla jsem a přemýšlela. Co dál? S Natem už být nemůžu, stejně nám to neklape, taky ho nemiluji, co jsem si to celou dobu nalhávala? Mám ráda Edwarda, ale ten už nikdy nemůže být se mnou! Najednou se u mě někdo objevil a vzal mě do náruče. Začal mne líbat. „Bello, Bellinko!“ zašeptal Edward a já věděla, že už ho nikdy neopustím.

Autor: Vesna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Ty nám naši lásku nezkazíš, Sarah!: